Máme si připomínat dávná důlní neštěstí? Karviná 1894

 

14. červen, den jako každý jiný, den, kdy lidé žijí své běžné životy. Přesto může být jiný. 14. 6. 1894 je datum, které se zapsalo do dějin Slezska. Jak by ne, když toho dne v dolech zahynulo 235 lidí. Proč v dolech? To množné číslo znamená, že doly, tady se běžně říkalo šachty, jsou na povrchu od sebe vzdáleny třeba několik kilometrů, ale v podzemí byly propojeny. To ví každý havíř.

Důlní neštěstí tehdy postihlo doly Jindřicha Larisch-Mönnicha a bylo doposud největším důlním neštěstím v Ostravsko-karvinském revíru. Kdo četl knihu Šikmý kostel p. Karin Lednické, možná ví více. Výbuch nejdříve zasáhl Důl Františka. Po výbuchu došlo k velkému podzemnímu požáru nejen v tomto dole, ale přeneslo se to do sousedních dolů Hlubina a Jan Karel proto, že  s Františkou byly v podzemí propojeny. Proto i počet obětí byl tak vysoký, celkem zemřelo 235 osob. Nemohu napsat horníků, protože mezi oběťmi byli i lidé vyšších profesí. 

 

Jindřich Larisch-Mönnich - majitel dolů na Karvinsku, pocházel ze šlechtického rodu Larischů. Říkalo se mu uhlobaron.

A teď uvažuji a zároveň se ptám: Dnes uplynulo přesně 129 let od tragické události. Máme na zemřelé havíře stále vzpomínat? Na oběti své práce po tak dlouhé době? Celkem pochybuji, že dnes přijde na hřbitov někdo z pozůstalých rodin zapálit svíčku, přinést květinu. Možná delegace z městského úřadu. Z rodin by to byli prapravnuci, někteří ani ženatí nebyli... Mám totiž srovnání z Ústředního hřbitova v Ostravě, kde pravidelně navštěvuji pár hornických hrobů. Zastavím se tam proto, že blízko máme rodinný hrob. Málokdy tam svíčka nebo kytička je. Doly se zavřely a nevím, jestli se o to stará Diamo nebo kdo. Proto na karvinské důlní neštěstí vzpomínám na svém blogu. Víc udělat nemohu. A pak se dozvíte toto: 

"Zloděje, kteří se neštítí krást i na místech posledního odpočinku, nazývají karvinští „hřbitovní hyeny“. Na hřbitově v místní části Doly rozkradli pietní místo, které připomíná dávné důlní neštěstí z r. 1894. Vše kovové zmizelo zřejmě ve sběrnách." Jak je tohle možné?? 

 

To je pomník obětem na hřbitově Karviná-Doly, v blízkosti známého "šikmého kostela". Oběti byly převážně pohřbeny na tomto hřbitově.

Larischovy doly byly rozděleny na východní revír (jámy Jan a Karel) a západní (důl Jindřich, Františka a Hlubina). Závodním vrchním inženýrem východního revíru byl René Ronner, pro západní revír Jan Kohout. Osudného 14. června 1894 sfáralo do dolů 1062 dělníků, 20 předáků, 5 důlních a 9 naddůlních,  přičemž se těžilo na 3. a 4. patře.

K neštěstí došlo okolo 21:30 na dole Františka. Na 4. patře v 19. sloji došlo k silnému výbuchu, při kterém kouř a prach vyrazily až na povrch dolu. Okamžitě po výbuchu byli píšťalami svoláváni lidé k záchranným pracím. Na dole Františka je řídil závodní vrchní inženýr západního revíru Jan Kohout, na dole Hlubina Celestyn Racek a na dole Jan Karel horní rada Grey. První záchranářské týmy určily, že výbuch pravděpodobně nastal ve sloji č. 19. 

Hrob Celestyna Racka. Byl to záchranář, pocházel z Wieliczky, jeho hrob se dosud zachoval. I v jeho případě neznámí vandalové r. 2005 ukradli pietní náhrobek, který tvořila socha ženy s uhašenou pochodní. "Chybou" bylo, že socha byla z kovu. Asi po deseti letech byl pomník obnoven a podoba ženy byla vytesána do černé desky. Původní náhrobek byl na hřbitově víc než 100 let a nyní? Nic z kovu tam nevydrží...

 

Ihned vypukl poplach. Desítky dobrovolníků se šátky namočenými do octa se vydaly do dolu, aby zjistily rozsah škod. Celou akci řídil hlavní inženýr Jan Kohout. Překop (podzemní chodba ražená příčně nebo kolmo na směr ložiska či žíly) byl zavalen vozy a mrtvými koňmi. Mezi nimi byla vklíněná lidská těla.

Dobrovolníci začali okamžitě odstraňovat trosky v naději, že pod nimi najdou někoho živého. Okolo 22. hodiny však došlo k další katastrofě, explozi v oblasti dolu Františka. Na povrch se opět vyvalil prach a dým. Tentokrát umírali muži ze záchranných skupin, celkem šedesát. Inženýr Kohout měl štěstí, tlaková vlna ho pouze srazila a omráčila. 

 

Důl Františka byl po 2. světové válce začleněn pod Důl Československé armády a po vytěžení v roce 1965 zasypán.

Druhý výbuch, který vymrštil prach a kouř jámami Františka a Jan Karel, usmrtil 60 záchranářů, kteří se do dolu vydali. Další záchranáři, kteří sfárali do dolu po 22:00, stihli vyfárat před třetím výbuchem, který nastal druhého dne v 7:00. Další exploze přišly v 8:11 a 9:15. Po těchto explozích se začaly jámy přikrývat slínem a pískem a byly vypnuty ventilátory. Třetí exploze nastala už následujícího dne, 15. června. Horníky tentokrát naštěstí včas varoval inženýr Kohout, jenž již nabyl vědomí. Všiml si, že z větracího otvoru šachty stoupá černý dým, což byl varovný signál před blížícím se výbuchem. Všichni muži se tak dostali na povrch včas.

Počítání nezvěstných a mrtvých horníků z minulého dne bylo velmi obtížné. Jediným vodítkem byly vydané důlní lampy. Jenomže spousta mužů je při útěku zahodila, nebo si je v šoku vzala domů. Tomu se nelze divit, protože to, čeho byli svědky, musel být šílený zážitek. Teprve až v sobotu se podařilo ustálit, že počet obětí dosáhl čísla 235. Po těchto tragicky zemřelých mužích zůstalo 130 vdov a 194 sirotků.

Mnoho dalších horníků bylo při výbuchu zraněno, popáleno a přiotráveno. Při následných záchranných pracích se nepodařilo nalézt těla 59 lidí, kteří zůstali pohřbeni v dole. Mluvila jsem s několika horníky a řekli mi, že tohle se stává. Po výbuchu našli na stěně kabát ... To nebyl kabát, to byl chlap, který se "vypařil".  Záchranářům se podařilo vynést 15 zraněných horníků a 22 mrtvých. 

Vážně zranění byli převezeni do nemocnice v Těšíně; dva následně zemřelí jsou pohřbeni na zdejším katolickém hřbitově. Pozůstalí obětí neštěstí obdrželi rentu od hornické bratrské pokladny i od vlastníka dolu hraběte Larisch-Mönnicha. V důsledku katastrofy se musely uzavřít tři doly a 3,5 tisíce osob zůstalo bez práce – ti dostávali náhradou polovinu mzdy.

Vyšetřování

Nehodu vyšetřovala komise, jejímiž členy byli  zástupci Revírního báňského úřadu i Okresního soudu. Z vyšetřování nevyplynulo, že by došlo k porušení bezpečnostních norem. Zároveň se ale zjistilo, že mezi východním a západním revírem protahovaly větry, přičemž docházelo k dotýkání porubů a stařin v obou dvou revírech.

Rozsah katastrofy byl takový, že se jí zabýval i říšský sněm ve Vídni a tisk. Pro kritické hodnocení situace bylo rozhodnuto o provedení prověrek na všech dolech Ostravsko-karvinského revíru.

Při vyšetřování se ukázalo, že 80 % obětí zahynulo v důsledku udušení - pouhých 20 % obětí zahynulo na následky zranění. V důsledku katastrofy ředitel Těšínské komory Rudolf Walcher von Uysdal požádal profesora Vídeňské univerzity Gustava Gaertnera o spolupráci při přípravě vybavení, které by umožnilo horníkům přežít v případě neštěstí (tzv. sebezáchranný přístroj s kyslíkem). Přístroj Walcher-Gärtner se později stal základem pro budoucí sebezáchranné přístroje.

 

Představení Pneumatophoru Walcher-Gaertner od společnosti Waldek, Wagner & Benda (1895) 

 

 

Důlní sebezáchranný přístroj ZP 4 byl filtrační, dýchací, sebeevakuační přístroj pro ochranu horníků před působením oxidu uhelnatého při důlních požárech v důlních prostorech. Váha přístroje byla 1,1 kg a ochranná doba přístroje dosahovala 45 minut.

 

Poslední dvě oběti byly vyproštěny 20. prosince 1902. Jindřich Larisch-Mönnich rozhodl o vybudování kapličky nad místem, kde zemřeli. Tato kaplička se zachovala dodnes. 

 

Jako vzpomínku na oběti hornické katastrofy, která přervala životy tolika lidí, zapaluji svíčku:

Zdroj: Wikipedie, karvinsky.denik.cz, www.lifee.cz