Včera jsme zažili bouřku, jaká už dlouho nebyla. Na jiných místech republiky byly následky mnohem horší, s velkými škodami. Bouřky však jsou typickým projevem letního období, s tím nic nenaděláme. Prožili jste někdy bouřku, na kterou nezapomenete?
Přidám svůj zážitek, vlastně dva. Ten první souvisí se školním výletem ze základky. V osmé třídě jsme jeli autobusem do Nízkých Tater. Slovensko se často navštěvovalo, vždyť je to blíže než do Prahy. Tedy od nás určitě. Výlet byl třídenní a druhý den se lanovkou jelo na Chopok. Tehdy tam "premávala" dvojsedačková lanovka jen s malou šikmou stříškou nad hlavou. Nevím, jestli to ti provozovatelé lanovky neodhadli, ale nechali nás nasednout a když jsme byli asi v polovině trasy, spustila se bouřka. To, že pršelo, ještě nic nebylo. Horší byly blesky, jeden za druhým. Lanovka se najednou zastavila (asi výpadek elektřiny) a my - děcka asi 14letá, jsme byli na těch dvojsedačkách zhruba ve výšce 15 metrů, durch promoklí a čekali jsme, co bude. Nevím jak dlouho to trvalo, než zdroj naskočil a my jsme se dali do pohybu směrem k vrcholu, ale pro nás to byla "věčnost". O nějakém zážitku z lanovky, co se týká vnímání krás hor, nemůže být ani řeči. To, že jsme byli promočení do nitky a tento zážitek z lanovky ve společnosti blesků, je dodnes vlastně největší vzpomínka na výlet, která přebila krásu Nízkých Tater.
Tehdy na Chopok jezdila tato lanovka.
Druhý bouřkový zážitek mám také z Tater, ale Vysokých. Jezdila jsem tam pravidelně a mám je slušně prochozené. Takže při zájezdu z práce jsem byla pasována toho dne na "vůdce skupiny" a podle plánu jsme se vydali na známou trasu z Hrebienka na Skalnaté Pleso. Vše probíhalo dobře, ale při návratu a sestupu dolů nás zničeho nic zastihla bouřka. Jak už to v takových horách bývá, počasí se změní velmi rychle. Bouřka nás zastihla pod Skalnatým Plesom, vysokohorský terén tvořený skalami, bez lesa, jen trochu porost borovice limby. Bylo třeba dávat pozor, aby někdo po hladkých mokrých kamenech nesklouzl dolů. O nějakém přístřešku jsme si mohli nechat zdát, žádná chata v dosahu, takže co? Rozptýlili jsme se v terénu, abychom netvořili souvislou skupinu, dřepli jsme si, abychom nevyčnívali nad terén a jedinou výhodou bylo, že všichni měli pláštěnky. Kolem nás se křižovaly blesky a všichni v těch chvílích chápali slova slovenské hymny "Nad Tatrou sa blýska, hromy divo bijú...". Ve Vysokých Tatrách se to burácení hromu mezi horskými štíty opravdu hrozivě odráží a turistovi připomíná, kdo je tu pánem. Vše dopadlo nakonec dobře, ale byla to perná půlhodina, možná to trvalo i déle...
Skalnaté Pleso
Třetí příběh jsem si přečetla na hřbitově v Koňakově. Odpočívá tam kolegyně a kamarádka z práce, která zemřela v mladém věku a vždy se snažím jednou v roce její hrob navštívit. Koňakov je nedaleko Českého Těšína a "proslavila" ho právě jedna pořádná bouřka.
17. května 1906 se tam konal pohřeb rolníka Michala Farného. Tehdy bylo parné odpoledne a na pohřeb dorazilo přes sto lidí. Kolem třetí hodiny odpoledne smuteční obřad v kostelíku skončil a pohřební průvod se chystal na cestu ke hřbitůvku, vzdálenému asi 1 km. Od hor (Slezské Beskydy) přišly těžké mraky. Burácení hromu se přibližovalo a přehlušovalo pohřební zpěv. Po překonání úseku po polní cestě lidé byli rádi, že už jsou na silnici. Několik mužů lidi pobízelo, aby přidali do kroku, aby co nejdříve byli ve hřbitovní kapli, než je dostihne bouře.
Tehdy nikdo netušil, že mnozí se vidí naposledy a v pohřebním průvodu jdou smrti vstříc.
V okamžiku, kdy průvod došel ke hřbitovu, začal liják. Lidé spěchali do hřbitovní kaple. Prostor byl malý, lidé se tam tísnili a poslouchali kázání faráře Jana Pindora z Cieszyna.
Když kněz ukončil kázání a vyzval shromáždění, aby vyšli k hrobu, strhl se venku bouřlivý vítr a lilo jak z konve. Blesky jeden za druhým a tak se ředitel školy z Hradiště pan Siwý ptal, jestli je na hřbitovní kapli bleskosvod. Lidi polekalo, když se zjistilo, že na kapli žádný bleskosvod není. Pan ředitel se snažil přesvědčit účastníky pohřbu, aby raději vyšli z kaple na hřbitovní prostranství.
Převážil však názor: „Počkejme zde, dokud bouře nepřejde”.
Podle ředitele Siwého venku hrozilo menší nebezpečí. Náhle udeřil kulový blesk, proběhl zástupem a způsobil strašnou zhoubu. Třináct lidí bylo na místě zabito, většina ostatních omráčena. Téměř všichni upadli na zem, jeden přes druhého. Když ředitel Siwý, který zanechal svědectví o této události, se probral k vědomí, cítil velké bolesti z popálenin na pravé polovině těla a úplnou ztuhlost ruky a nohy. Současně ho tížilo i "strašné břímě" - tíha těch, kteří na něho padli. Tak to popisoval.
Nastal zmatek.
Tady se to všechno událo.
Byl slyšet nářek a volání o pomoc. Někteří se pokoušeli dostat z kaple a šlapali po upadlých. Pan Siwý si až teď uvědomil, že tam musí být i jeho desetiletá dcera Helenka, která zpívala ve farním sboru. Marně se snažil dcerku najít. Nakonec se mu podařilo dostat ven. Tam však už jeho Helenka byla s rukou ochrnutou bleskem. Zachránila i kamarádku.
Farář Pindor ležel omráčen v hromadě upadlých. Jedna žena ho uviděla a volala: „Pan farář je mrtev!“ Ten se však probral z mrákot a naznačoval, že potřebuje pomoc. S podporou několika lidí a s vynaložením všech sil vyšel ven. Tam vybídl několik lidí, aby donesli nebožtíka k hrobu.Teprve pak se dal odvézt do Cieszyna.
V sobotu a v neděli se na hřbitovech v Koňakově a v Mistřovicích konaly pohřby 13 obětí katastrofy. Tato událost zůstává v živé paměti evangelíků v Českém Těšíně a blízkém okolí.
Každý rok v květnu bohoslužebné shromáždění v Koňakově vzpomíná na 13 obětí oné hrozné bouřky.
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTa bouřka byla opravdu silná a nám zátékalo do bytu mezi rámem okna a parapetem. Prostě sfušované plastové okno. Ale bouřky přímo v horách jsme zažili několikrát a mohu potvrdit, že přicházejí náhle. Asi nejhorší bouřku jsme zažili v Tatrách, když jsme sešli při túře k Mořským okům v Polsku a museli jsme pokračovat na Rysy z polské strany. Byl nádherný den a my jsme si u jezer v Polsku i dost odpočinuli, když maminka s obavami pronesla, že se žene bouřka. Z čeho prosím tě, prohlásil otec dívaje se na modrou oblohu. V mžiku se to přihnalo a my jsme museli zpátky do tehdejšího Československa. Zážitek strašný všichni pospíchali dolů a my jediní na vrchol hory a z polské strany je výstup mnohem nebezpečnější. Maminka chtěla požádat o turistický azyl. A přívalový déšť s prudkou bouřkou jsme zažili se synem na túře v lese. A jediná záchrana mohla být na kopci, kde nyla turistická chata. Strach mne donutil k nadlickým výkonům. To neštěstí v kapli je opravdu děsivé.
OdpovědětVymazatBouřky v Tatrách bývají takové jak popisuješ. Já jsem ve Vys. Tatrách byla ze všech hor nejčastěji, nepočítám Beskydy, které máme "za humny". To si člověk pamatuje už navždy. V lese je to též nebezpečné, nejen kvůli úderu blesku, ale může spadnout strom. K tomu právě dochází v létě. A to okno v bytě nejde reklamovat? Možná ne, tak nějak zaizolovat by šlo. My jsme si výměnu oken v bytech platili se vším všudy.
VymazatHani, tak já mám také nepříjemné bouřkové zážitky. Jeden, kdy nám uhodilo do našeho domu. Blesk proletěl domem, vytrhal a vypálil všechno elektrické vedení v domě, tehdy porcelánová bedna s klasickými porcelánovými pojistkami byla na prach a po vedení do chléva, které vedlo venku v zemi, blesk vyletěl z domu ven, ještě nám rozštípal nám velké dubové vchodové dveře na třísky a kde byla psí bouda, tak tam zajel do země. Zůstal po něm vypálený kruh na zemi. Naštěstí pes byl s námi doma, tak že přežil. Byla to strašná rána a já jsme navíc byly s mojí, o dvanáct let starší sestrou doma samy, protože rodiče byli na pohřbu babičky na Slovenku a zrovna se vraceli vlakem domů. Doma je čekala ta strašná spoušť a my dvě vylekané až hrůza. Sousedé to viděli a přiběhli k nám, jestli jsme v pořádku a soused ještě se sestrou procházeli půdní prostory, jestli tam někde něco nedoutná, protože půda byla plná sena. Naštěstí tam to zůstalo bez následků. Bylo velké štěstí, že jsme nevyhořeli. Jiní sousedé kousek na druhou stranu od nás, kam uhodilo po několika letech, už takové štěstí neměli. Ti měli dům dřevěný, roubený a shořel do základů. Stačili jen vyvést z chléva koně. Jinak nezachránili nic. Od té doby se bouřek vždycky strašně bojím. Byla jsem blízko vícekrát, ale to už nebylo takové jako ten první hrozivý zážitek u nás doma.
OdpovědětVymazatJinak kousek od Mikulášovice je u lesa kaplička, kam se před lety schovali dva němečtí cyklisté (bratři), také před bouřkou. Do kaple uhodilo. Jeden z mladíků zahynul na místě a druhý se těžce zraněný ještě doplazil k silnici, kde mu projíždějící řidič zavolal záchranku. Kaple tam stojí stále, ale při bouřce bych se do ní určitě schovat nešla. Tvůj příběh je tomuto docela podobný. Zda už je na kapli hromosvod vůbec netuším, jen vím že je opravená.
No tak, Jaruško... četla jsem to dvakrát a měli jste namále. ☻ Je vidět, že schovat se do kaple není zrovna dobrý nápad.
VymazatDěkuji za sdělený zážitek a přeji, abychom nic podobného nezažily.
Bouřky se bojím od dětství a mám také dost zážitků.Hlavně z Vysokých Tater,kam jsme pár let jezdili.
OdpovědětVymazatTam se zdá každý blesk a hrom dvojnásobný.Co jsem zažila strachu.Stejné to bylo jeden rok v Chorvatsku,to byla o dovolené jedna bouřka za druhou.Když byly děti už velké měli jsme s manželem takové dobrodružné dovolené,se stanem jsme se snažili procestovat celou tehdy Jugoslavii.Naštěstí jsme mohli vždy utéct do auta,kde jsem se cítila bezpečněji.U nás v Hruboskalském skalním městě se v létě roku 1969 stal velká tragedie.Po zásahu blekem zemřeli myslím tři členové pražského horolezeckého klubu a manželův spolužák
a 12 lidí bylo zraněno.Tenkrát každý kluk zkoušel lézt ve Skaláku.V té době jsme s manželem spolu chodili a on jenom nějakou náhodou nešel s klukama lézt.Další kamarád,který to přežil nám potom o tom vypravoval.
Na Youtube je celá tragedie.Tyhle dny u nás bouřka nebyla,ale v paneláku se nebojím,to blesky z okna ráda pozoruji
Hani,hezký večer
Jituš, zážitky s bouřkou asi máme všichni, ale s tak tragickými následky je to strašné. To je "daň" léta. Je dobře, že jste po Jugoslávii takhle cestovali. Každý takovou možnost nemá. Jinak to video jsem se snažila najít, zatím neúspěšně.
VymazatDěkuji za zajímavý zážitek a vzpomínky, měl pohodový vstup do září. ☺
Omlouvám se za překlepy,ruce si dělají co chtějí
OdpovědětVymazatNemusíš se omlouvat, dobře jsi to napsala. ☺
VymazatHani zdravím, i já mám z bouřek respekt, pár ošklivých jsem jich taky zažila. Několik na horách, kde se nedalo nikam zrovna schovat a poslední letos v létě,zrovna nedávno na chalupě u mého bratra, kam jsem odjela si trochu srovnat rozhašené nervy. Chalupa je na samotě, v lese a já tam byla sama, když přišla šílená bouřka, blesky kolem chalupy jeden za druhým, padaly i stromy... Bála jsem se strašně. Měj se hezky, Lenka
OdpovědětVymazatwww.babilenka.cz
Leni, obdivuji Tě, že na takové místo na samotě jezdíš sama. To bych asi nechtěla. Proto já se lépe cítím ve městě. Ono je tam všechno malebné, pohodové, ale vidíš, přijde bouřka a už je problém. Dávej na sebe, prosím, pozor. Také se měj co nejlépe. ☺
VymazatHani, k přírodním živlům obecně mám respekt.
OdpovědětVymazatPo jedné takové bouřce jsme měli zatopený dům, v suterénu (pracovna, prádelna, dílna) 40 cm vody a za týden odjezd poprvé do Provence. Dveře nešli otevřít, plavaly proti nám počítače, zařízení z dílny, zatopená pračka, lednice, mrazák... Plakala jsem až když jsem uviděla desky s obrázky dětí, které jsem si schovávala... Zvládli jsme to, ale silného deště se bojím doteď.
Měj pohodový den. Helena
Helenko, tak to je strašný zážitek a taková spoušť v domě! Ale podobně to říkali i lidé po záplavách. To, že vyhodili nábytek nebo koberec jim nevadilo tolik, jako to, že přišli o rodinné fotografie nebo památky rodinné, které se nedají nahradit. Člověk musí být v takových případech hodně silný.
VymazatDěkuji za popsání i tak nepříznivého zážitku a přeji úspěšný vstup do září. ☺
Hanko, z přírodních živlů mám respekt od dětství. Nebýt noc při minulé děsivé bouřce zde u nás ze soboty na neděli,tak obvolávam naše děti,zda jsou v pořádku. Jinak tu dnešní jsem zaspala.
OdpovědětVymazatHanko, o neštěstí v Koňakove jsem nevěděla . Je to už 40 let,kdy jsem se vracela domů od Permonu a zastihla mě bouřka. U zdravotního střediska u chodníku stal strom, zastavila jsem se,abych si možná vyndala z kabelky klíče,nebo kapesník.? Nevím, poodešla jsem pár metrů a v tom udeřil blesk do toho stromu ,strom se zlomil.
Marti, pozorně jsem si přečetla, co jsi napsala. Tam u toho stromu asi stál nad Tebou anděl strážný. Podobný zážitek nedávno vyprávěl jeden pán v Noční lince. Jeho paní nechodí, tak ji vyvezl na vozíčku do parku, tam si sedli na lavičku a pohoda. Rozhodli se vrátit domů a nakonec pán zjistil, že asi za hodinu poté na tu lavičku spadl strom, který byl ztrouchnivělý, ani nebyla bouřka. Nikdy nevíš, kde nebezpečí čeká.
VymazatBouřek se nebojím, jako dítě jsem je ráda pozorovala v bezpečí, za okny našeho bytu. Ovšem minulý týden jsme u nás zažili tak strašnou bouřku, že to jsem měla opravdu strach. Nic tak hrozného jsem nikdy nezažila. Obloha byla téměř nepřetržitě osvícena blesky, které se střídaly jeden za druhým a hromy byly děsivé. Jako by to pralo těsně kolem našeho domku. Naštěstí jsme se nedoslechli, že by se při ní někomu něco stalo. Kupodivu ani nevypadl proud , což bývá u nás při bouřkách běžné.
OdpovědětVymazatAno, článek jsem napsala pod vlivem bouřky před týdnem. My jsme ji nejdříve pozorovali z balkonu, nad Beskydami ty blesky byly podobně, jak píšeš, jeden za druhým, pak ještě na jihu a kolem půlnoci to přišlo k nám a bouřka trvala více než hodinu. Možná to jsou bouřky z tepla, po těch vedrech. Pouliční osvětlení nesvítilo, ale v bytech elektřina šla.
Vymazat