Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

neděle 5. května 2024

Den otevřených mlýnů 11. května 2024

 
V sobotu 11. května se v České republice poprvé uskuteční Den otevřených mlýnů, který připomíná výročí vzniku mlynářského znaku 13. května 1116.
 
  
S mlýnem či postavou mlynáře se setkáme v mnohých pohádkách, filmech i lidových písních. Dříve bylo v českých zemích mlynářské řemeslo tím nejváženějším a zároveň i jedním z nejstarších. Dle některých historiků lze vznik prvního vodního mlýna datovat již do 8. století. V době vlády Karla IV. založili mlynáři svůj vlastní cech a počet mlýnů rostl. V roce 1885 bylo v Čechách již víc než 7 tisíc mlýnů. 
V Zemském archivu v Opavě jsem našla tuto listinu:


Přísežní zemští mlynáři v Praze potvrzují artikule mlynářského cechu v Novém Jičíně (21.2.1585).
Máte-li zájem si do otevřeného mlýna udělat výlet, můžete zjistit, které větrné mlýny se přihlásily k této akci

Den otevřených mlýnů 11. května 2024: klikni ZDE

Prohlídka mlýna bude i na Veselém Kopci. Bude tam i doprovodný program Loutkářská sobota. 
Historické fotografie ukazují mlýn z Kladník u Přerova ve Valašské dědině v rožnovském skanzenu, poslední snímek ukazujevýměnu lopatek v r. 2006: 

 Mlýny v raném novověku nesloužily jen k mletí obilí, byly zároveň místem, kde docházelo ke vzájemnému styku obyvatel, neboť vedle krčem a kostelů představovaly významná střediska společenské komunikace. Semletá mouka se používala k pečení pekařského zboží, slad se převážel k dalšímu zpracovnání do pivovarů. Mlýny se stavěly v blízkosti vodních toků. Pokud stavbu mlýna neumožnily přírodní podmínky, bylo možným řešením i vytvoření umělého koryta, které následně pohánělo mlýnská kola. 
 

Kopie stavby původního mlýna z Kladník u Přerova dokládá využití větrné energie na Valašsku. Větrné mlýny se stavěly na místech stálých větrů a v oblastech s častým nedostatkem vody, který ohrožoval funkčnost vodních mlýnů. Tento mlýn je vybaven originálním mlecím zařízením a je nastavitelný podle směru a síly větru otočením celé konstrukce. Otáčel se s pomocí zapřaženého dobytka nebo rumpálu.

Lidé si mlynářského řemesla vážili. Tento památník je ve Vodňanech.

Vnitřní expozice odpovídá 20. létům 20. století. Tehdy stál v blízkosti mlýna ještě obytný dům s hospodářským zázemím. Mlýn byl v provozu až do roku 1959, kdy poslední majitel vstoupil do JZD.



zdroj: www.nmvp.cz, http://www.povetrnik.cz 
Objemové míry používané v českých mlýnech

Ve starých dobách nebylo jednotných měr a vah. Ještě ve století 13. a dokonce i ve stoletích následujících bývala u nás v Čechách nestejná míra a váha.

Toto roztříštění měr a vah nejen u nás, ale i v cizině vyvinulo se vlivem městské samosprávy, místních vrchností a částečně i starodávným zvykem. Vždyť např. města sobě hodně blízká jako Litomyšl a Chrudim měla v druhé polovině 13. století nestejné míry. Kupec moravský měřil nebo vážil mírou moravskou, vídeňský zase vídeňskou, polský polskou atp. Právě takové zmatky byly v mírách objemových.

Desetinná soustava, dnes obecně užívaná při měření, vážení i v měně celé Evropy, mimo Anglii, byla u nás zavedena zákonem teprve r. 1876.

Míry:

České objemové míry

loket český = 59,14 cm – 59,3 cm = 3 pídě po 19,71 cm.
korec pražský čili zemský = 4 věrtele = 16 čtvrtcí = 93,62 litru.
věrtel = 4 čtvrtce = 23,4 litru.
čtvrtce = 3 pinty = 2 řepice = 4 češky (číšky) = 5,85 litru.
Toto byl korec „míry sháněné“ (rovné).
korec „míry vrchovaté“ = 9/8 sháněného (rovného) korce. Každý kraj, panství a města mívaly své korce různé velikosti.
žejdlík = 0,484 litru.
pinta = 4 žejdlíky = 1,936 litru.
lahvice = 3 pinty = 5,808 litru.
vědro = 32 pinty = 62 litrů.
K tomu se připojovaly ještě další nejisté míry, jako různé nádoby: sudy, tuny, kádě, okovy, korbele, korbelce, korbelíky, škopky, žbery (džbery), kbelce a j.

 
Cechy byly sdruženími jednoho či více řemesel a plnily hned několik funkcí. Dohlížely například na počty přijímaných učedníků a také na to, aby byly řádně vykonávány učňovské a mistrovské zkoušky. Sloužily rovněž ke zvelebování řemesla, výchově nových nástupců a dohlížely na kvalitu výroby. V případě potřeby pomáhaly vdovám a sirotků po zemřelých mistrech.

Jednotlivé cechy měly svoje znamení, kterými byly označovány cechovní předměty, jako byly truhlice, ferule či džbány.

Ferule byly od nejstarších dob odznakem úřadu nebo spolku. Jednalo se o dlouhé žezlo, na jehož vrcholu byla umístěna kruhová plocha s namalovaným či vyřezaným symbolem nebo znakem. Byla vlastně oficiálním označením konkrétního cechu a používala se například při cechovních slavnostech a při přijímání nových mistrů. Nejdůležitějším předmětem cechu byla vždy cechovní pokladnice, které se říkalo matka cechu. Do ní byly vkládány nejen peníze, ale také artikule, výuční listy, pečetidla a někdy i ferule. Jejím otevřením bývalo zahajováno cechovní zasedání.

Cech řídil výrobu a prodej, kontroloval jakost výrobků, stanovil počet tovaryšů a učedníků a dohlížel na jejich chování, čímž přispíval ku povznesení mravnosti a kázně ve stavu řemeslníků. Stav řemeslnický byl silný a zámožný, výrobky vynikaly solidností. Pravdivé jest přísloví: Řemeslo má zlaté dno.

Dne 1. května r. 1860 byly cechy zrušeny a zavedena úplná svoboda řemesel.

U některých slovanských národů panoval zvyk zvyk obětovat do první brázdy chléb, vejce a kohouta, jehož krev musela zkropit zem. Také se do brázdy zapichovaly posvěcené ratolesti.

 

„Před osevem se zrní, do něhož se přimíchala zrna s posledního snopu loňské sklizně, světilo a žehnalo. Důležitá byla ochrana pole před působením zlých démonů a čarodějnic. K tomu sloužilo obíhání polí s rozžatými pochodněmi při polských Sobotkách, zahánění bouří a krupobití zaříkáním, vynášení hadrů, ostrých železných předmětů, rožně zapichovaného do země, bran obrácených zuby vzhůru, mávání kyjem, sekerou, nožem, pálení kopřiv, věnců, zvoněním troubením, střílením a vůbec jakýmkoli velkým hlukem. Za sucha se přivolával déšť oráním vody, čištěním studánek, u Jihoslovanů též polévání figury zvané pepegura. V dobách, kdy pohanství bylo ještě živé, museli některé magické praktiky používat i křesťanští věrozvěsti, např. sv. Kukša, který čelil volchům Vjatičům jejich vlastní zbraní a přivolával déšť vysoušením bažin a zaháněním démonů.

Ani žně se neobešly bez obřadů a magie. Slované se před žatvou modlili s hrstí obilí pozvednutou k nebi. První a poslední klasy se obětovaly polnímu démonu, původně asi Velesovi, později sv. Blažejovi jako jeho nástupci. Pěstovala se však také černá magie s úmyslem poškodit nepřítelovu úrodu tím, že se na jeho obilí vázaly uzly.“

 

Plodivá síla země související se sexualitou je spojena se zrnem od počátku. O rituálním koitu a válení mládenců a panen v brázdách jsme se již zmínili. Sám oráč i rozsévač byli sexuálními symboly mužského principu. Ve starém Římě se tato tradice zachovala u tzv. mlýnských, mlečských holek a veřejné mlýnice byly synonymem nevěstinců. To je však téma, které spíše souvisí s posvátnou prostitucí. Čili mlynář nejen obilí zabíjí, ale také z něj uvolňuje magickou sílu, z níž čerpá svou magickou moc.



Více zde: https://ales-cesal.webnode.cz/magie-a-tajne-spolecnosti/mistri-drtiveho-soukoli/
Jedním z posledních mlynářských artikulů je Mlecí nařízení z r. 1804, podle něhož mlynář nesměl bez povolení vrchnosti prvádět žádné úpravy v navádění vody, pro stavbu nových mlýnů byla určitá omezení: 

__________________________

Stejně jako uvnitř cechu, musel vládnout i uvnitř každého mlýna pořádek. Vyučený mlynář, který byl zároveň majitelem či nájemcem mlýna, byl nazýván pan otec. Ten představoval hlavní osobu, která řídila provoz a chod mlýna. Staral se také o obchodní záležitosti, investice a rozvoj. Mlynářovým zástupcem byl  tovaryš, neboli stárek, který řídil práci tovaryšů mladších (mládků) i učedníků. Také učedníci měli svá specifická pojmenování - starší učedník byl prášek a mladší byl smetiprach
Na pekařské mlýnici byl v čele přední tovaryš (šejdíř). Nadstavbou v cechu bývali tzv. zemští mlynáři, kteří cejchovali jezy a vodní prahy, dohlíželi na zakládání mlýnů, odhadovali škody způsobené vodním živlem a ukládali různé pokuty.
zdroj: Valašské muzeum v přírodě, Bakalářská práce Michaela Pavlečková, FF Univerzity Hradec Králové, 2017

7 komentářů:

  1. Hani,ráda jsem si početla.Vodní a větrné mlýny byly jednu dobu cílem našich výletů.
    Ty,které nejsou od nás tak daleko jsme navštívili a mohli si je i prohlédnout.Další jsou už dost daleko.Ještě to prozkoumám.
    Díky za informace a přeji hezký den

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jituš, těší mě váš zájem o vodní i větrné mlýny. 👍 Je fajn, že jste jich víc navštívili, já jsem viděla ten ve skanzenu v Rožnově a pak ty naše slezské mlýnky.
      Přeji vám další zajímavé výlety. ☺

      Vymazat
  2. Hani, u pár větrných mlýnů na Moravě jsem byla, ale vždycky byly zavřené. Musí být zajímavé omrknout je i uvnitř.
    Přeji hezký den. Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, to je smůla, většinou jsou tyto památky přístupné jen v určitých dnech a mě kolikrát překvapí, když je odemčený kostel. Ale stane se to občas. ☺
      Hezký den přeji i Tobě, Helenko. 👍

      Vymazat
  3. V rožnovském mlýně jsem byla, ostatní jsou mi vzdálené. Hanko zajímavé čtení. Líbí se mi i ty měrné jednotky. Dalo se asi snadno šidit. Mám ráda vodní mlýny, ale kola už se většinou netočí. I když v Mlýnská dolině v Rožnově p.R. občas ano.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, pokud myslíš Mlýnskou dolinu, také jsem tam byla víckrát. Také mě ty měrné jednotky zaujaly, proto jsem je vložila na blog. Některé vodní mlýny byly rekonstruovány na penzion, např. Brusenka poblíž Bystřice p. Hostýnem. Tam je mlýnské kolo už jen na dekoraci, ale lidem se to líbí.
      Přeji příjemné dny. 👍

      Vymazat
  4. Zajímavé měrné jednotky mlýn jsme navštívili také ve skanzenu v Rožnově. Kolem větrného v Třebíči jsme chodívali na procházku,ale uvnitř jsem byla jedině díky Toulavé kameře.👍

    OdpovědětVymazat

Toulky českou minulostí

Zavedu vás do muzea, když je ten svátek...

18. květen je Mezinárodní den muzeí. „Umění se učíme v muzeu.“ —   Auguste Renoir, francouzský malíř Jen na málo místech najdeme tolik no...