15. září - Divadlo živých fotografií a Ponrepo

Máte rádi film, filmové herce, filmovou hudbu nebo některé filmové hlášky? Osobně se ráda podívám na filmy, jako Tenkrát na Západě s Claudií Cardinale a když si přečtu, že jeho premiéra byla v r. 1968, je to neuvěřitelné. Nebo italské filmy se Sophií Loren a Marcellem Mastroianim. A co teprve Poklad na stříbrném jezeře nebo Vinnetou? Na tohle se s přítelem podíváme vždy, i když jsme to viděli mockrát. A co ty hlášky s Hujerem - "Hujer, metelesku blesku" nebo jeho "švestičky z vlastní zahrádky", líbí se mi ten laskavý český humor ve filmu Marečku, podejte mi pero. I tento film vznikl r. 1976.

Mám pár filmů, jako Do hlubin študákovy duše nebo filmy s Kristiánem - Oldřichem Novým nebo Natašou Gollovou, které mám spojeny ještě s mým tatínkem a svým dětstvím. Zkrátka, herečkou jsem nikdy nechtěla být, takovým megalomanským akcím jako karlovarský festival sice nefandím, ale film je u nás spojen se jménem PONREPO. Slyšeli jste o něm? Já jsem na něj narazila v prachatickém Muzeu české loutky a cirkusu a už tam jsem si řekla, že o něm připravím článek. Je to osobnost, která si připomenutí zaslouží. 👍 Zkuste si představit tuto situaci:

Před 117 lety lidé na rohu pražských ulic Karlova a Liliová přešlapovali před domem zvaným U Modré štiky.

 

Všichni chtěli být u toho, když se v prvním stálém českém biografu na plátně objeví oživlé obrázky. Tehdy šlo o několik němých filmů, každý trval jen kolem minuty.
„Scény střídati se budou ze všech dílů světa: ze života, dle skutečné přírody, z cirkusu, varietního života a světa snů, s oslepující nádherou a fantasií v okouzlujících barvách, vše poskytne Biograf,“ zval na představení Ponrepo. S každým z návštěvníků se pak při vstupu osobně uvítal.

 

To je kinematografická licence pro Ponrepa z let 1913-14 k provozování biografu v Karlově ulici.

Ponrepo provozoval biograf na různých místech. V dopise si stěžuje V. A. Treybal na hluk z biografu na Perštýně:

První stálé kino Ponrepo tedy otevřel 15. září 1907, promítal v něm za 20 až 60 haléřů němé filmy jako Niagarské vodopády, Jízda Nebraskou, Ukradené dítě, Moric kojnou a podobně. Sál měl 56 míst, hrálo se každý den kromě pátku. Podnik byl rodinnou záležitostí, v pokladně prodávala lístky Ponrepova žena Karlička a bratr Karel Šlambor komentoval děj na plátně a vytvářel zvukové efekty. Podnik vedl i v době války a hospodářské krize.

Viktor Ponrepo byl pseudonym a je odvozen od jména zámečku Bon Repos u Lysé nad Labem a doplněný o jméno Viktor podle latinské verze slova "vítěz". Vlastním jménem byl Dismas Šlambor a původně se vyučil pozlacovačem. Tady chápete, proč lidé mají psedonymy: jako Hana Zaňáková nebo Jebavý člověk asi tak neprorazí, i Mark Twain byl Samuel Clemens. Ponrepo se nejdříve proslavil jako kouzelník a tak se svým putovním biografem měl úspěch. To je on:

Podniku se dařilo pouhý rok, než přišla první krize. Ponrepo jen těžko bojoval s konkurencí – jen v Praze tou dobou fungovalo už šest velkých stálých biografů – a zkusil štěstí v prodeji kinematografických potřeb. Ani v této oblasti se mu příliš nevedlo a navíc vypukla válka. Po ní obliba biografů nakrátko vzrostla, v první polovině 20. let však zhoršením ekonomické situace zase opadla. Ponrepo se musel vrátit ke kouzelnickému řemeslu, protože z promítání u Modré štiky rodina sotva vyžila. 

Průkopník kinematografie zemřel v chudobě v roce 1926, jeho biograf však fungoval dalších dvacet let. Nyní ho připomíná planetka Ponrepo, objevená hvězdárnou na Kleti v roce 1986.

 _________________________

To je moje vzpomínka na člověka, který chtěl lidem zpříjemnit život, odpoutat je od běžných starostí a obohatil je o nové zážitky - a to není málo! Poděkování je na místě. 👍  

zdroj: ahaonline.cz, denik.cz