Hnojník novoroční

U nás jsou místa všeobecně známá, která nepotřebují představovat a pak ta, která znají jen lidé v okolí a ještě k tomu nosí název, který nezní zrovna "atraktivně". V přelomovém článku starého a nového roku jsem záměrně vybrala místo takřka neznámé. No, řekněte, kdo jste byli v Hnojníku? 😉 Známá a nablýskaná místa propagaci nepotřebují a ve dnech svátečních trocha té skromnosti nezaškodí. Dnes se vydáme do Slezska.

Všude žijí lidé a k vysvětlení názvu obce v okrese Frýdek-Místek, použiji stránek obce, která patří k mikroregionu Stonávky - rozuměj, těmi obcemi protéká řeka Stonávka a Hnojník je z nich největší:

 

   

Dle starých záznamů se obec původně jmenovala Hnoynik, později Gnoynik. Význam slova “hnojník” znamená lidově – jáma na hnůj – (hnojiště) nebo vůz, na němž se vozí hnůj, ale také houbu bedlovitou (Coprinus) nebo brouka Scarabacidae, ovšem také nadávku: Hnojníku podlý = sprostý nádeníče.

1. verze výkladu: V severní části obce v lesích jsou dosud rašeliniště, po nichž se zvláště v době deštů šlape jako po hnoji. Obyvatelé v dávných dobách jistě neznali slovo rašelina, pro ně to byl hnoj, slovo i dnes ještě u nás používané místo spisovného hnůj.

2. verze výkladu: Na starých mapách a ještě i v dnešních speciálkách je poměrně velká část obce označována “Na bahnech” zvláště v místech, kde bylo vytěženo asi 1000 tun rašeliny Státním statkem. Nejen v této části, nýbrž i podél toku Stonávky, v místech hřiště, rostly všude ve velkém množství houby: hnojník obecný, hnojník smrdutý, hnojník inkoustový aj. 

  

Hnojník obecný: Houba s ošklivým názvem překvapuje vědce. Výzkumy ukazují na možné protirakovinné účinky. 

Důležité je, aby houby byly konzumovány čerstvé, protože se rychle rozkládají a mění se ve vlhkou, černou hmotu. 

***

Údajně kupci, kteří jezdili Moravskou bránou pro sůl do Wieliczky, se domlouvali, že na zpáteční cestě se sejdou tam, kde roste hnojník. Byla tu řeka Stonávka k napájení koní, hospoda k občerstvení a kovárna pro okutí koní. Dnes je těžké přesněji určit, proč obec dostala jméno Hnojník.

 

 

Pohlednice stará více než sto let.

Každému, kdo projíždí obcí, padne do oka zámecká budova s přilehlým parkem. Zámek je dominantou obce a ukázkou bydlení dřívější šlechty. Stavitelé původní budovy nejsou známi, tu dodnes dochovanou nechal postavit v 18. století Karel Václav Beess z Chrostiny v barokním slohu jako jednoposchoďovou. A nyní část nepopulární, kterou "stejně nikdo nečte", ale co...

V první polovině 19. století byl zámek přebudován v empírovém stylu dle návrhu vídeňského architekta Josefa Kornhäusela.

 

Joseph Georg Kornhäusel (1782 – 1860) je považován za jednoho z nejvýznamnějších rakouských představitelů klasicismu. S jeho jménem je spojen především zámek Lednice nebo Moravské divadlo Olomouc.

Zámek byl sídlem majitelů velkostatku – rodiny Beessů. Šlechtický rod Beesů z Chrostiny (a také z Krostiny, Kronsteinu, nebo von Beeß und Chrostin) byl spojen s Těšínským Slezskem po více než 500 let.

My jsme do Hnojníka zajeli v předvánočním období, jak poznáte z fotografií, samozřejmě v sobotu, kdy je v provozu kavárna a celý areál jsme si prohlédli. O té zmiňované skromnosti svědčí i kostel Nanebevzetí P. Marie v Hnojníku, který byl stavěn v letech 1808-12 a stavba byla několikrát přerušena pro nedostatek financí. Původní dřevěný kostel ze 17. století byl pro zchátralost nahrazen tímto zděným.

 

Z původního kostela je oltářní obraz od neznámého malíře asi z r. 1750.

Dříve bylo ve věži pět zvonů, ale za první světové války byly rekvírovány. Roku 2024 byl do věže umístěn zvon vyrobený roku 1932 pro kostel v Třanovicích.

 V noci z 5. na 6. července 1930 na zámku rodiny Beessů přespal při návštěvě Těšínska první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Jeho podpis se zachoval v kronice obce. Už jsem o tom psala, nahlédněte ZDE.  

Mnoho let jsme jezdívali okolo. Nebudilo to pěkný pohled. Pomalu se ze zámku stávala ruina zralá k likvidaci. Přečtěte si, co se o tomto zámku psalo v roce 2012: 

"Zámek na odstřel. Majitel čeká, až spadne, a on pak bude moci podle svého naložit s pozemky. Alespoň to tak vypadá. Rozbitými okny se honí vítr a dávno neposečená tráva mění kdysi romantickou zahradu v zarostlou džungli. Pouze tajemná alej působící jako dlouhý tunel do jiného světa evokuje pohádkovost opuštěného sídla. Po smrti Vilemíny Beesové v roce 1936 se poslední šlechtický majitel zdržoval ve Vídni nebo v Moravské Ostravě a zámek přestal být používán. Za války sídlo převzal do správy Němec H. Klingermann z Berlína, ten tu žil až do roku 1945. V posledním roce války se zde usadilo také německé vojenské velitelství. Celkový dojem parku umocňovaly i dekorativní venkovní vázy a pískovcový jehlancový obelisk, zakončený koulí. Vzácné sochy ani další plastiky v zámku už nenajdeme, byly demontovány z podstavců a pravděpodobně dobře zpeněženy. Neupravený park se změnil v zplanělou pustinu. "zdroj: www.dumazahrada.cz

 

Vybrala jsem několik fotografií, které dokazují neutěšený stav této památky.

V posledních letech neprospělo ani to, že se měnili majitelé a roky plynuly, než se začalo něco dít. 

      Po původní zahradní výzdobě zůstal jen podstavec. Byla tam dvojice spících dětí neboli putti. V rukou měly květy máku nebo obrácenou pochodeň se zhasínajícím plamenem, k nimž patřily zejména okřídlené přesýpací hodiny ,,čas má křídla, protože prchá“ značící symboly smrti.

Dnes je to krásně opravený zámeček a důvod k tomu, proč jsem toto místo vybrala pro svůj novoroční příspěvek. Oprava se podařila a třeba je to příklad a naděje i pro jiné památky. 👍 Nejsou tam  prohlídky, ale bude využit ke školním účelům. Konečně je také možnost snad po desetiletích nahlédnout dovnitř. Byla zde otevřena kavárna, čehož jsme využili a při vstupu je na panelech celá historie zámku. Panely jsem ofotila, asi to nebudete číst, ale bude to na blogu a třeba někdo bude tu historii slezských Beessů potřebovat. Zašli jsme na kafe a něco nafotili.

 

 

Teď je čas představit majitele, jeden z nich vás zve do zámku:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Všem návštěvníkům blogu děkuji za přízeň v tomto roce a přeji: