Před Vánocemi jsem uvedla sérii článků o Vyšehradě. Dnes připomenu ženu, kterou nejspíš nebudete znát. I když si říkala Popelka, s tou pohádkovou Popelkou z populárního filmu nemá nic společného. Pokud kliknete ZDE, uvidíte známý domek s pamětní deskou.
Za Leopoldovou bránou na Vyšehradě stojí domeček, kterého si při procházce Vyšehradem všimnete. Je na něm pamětní deska a možná vám to jméno při návštěvách Vyšehradu, nic neřeklo. Překvapilo mě, že moje generace už neví o ženě, která patřila na Vyšehrad celým svým životem, protože ctila a milovala Prahu a české dějiny jako málokdo. 👍 O dějinách nejen psala, ale dovedla o nich vyprávět a také pečovat o památky. Na Vyšehradě měla blízko k hrobům slavných předků, vždyť mnohé znala a mohla tak o nich vyprávět přímo u jejich hrobů. Dnes jí dávám místo na svém blogu. Ta paní provázela lidi po celé Praze, protože dopodrobna znala její minulost i přítomnost.
Narodila se 27. ledna 1862 v Králově Dvoře jako Marie Popelková a zemřela 7. března 1941 v Praze, její hrob najdete na Vyšehradském hřbitově.
26. září 1892 se Marie provdala za nedostudovaného právníka a vlastence Arnošta Biliana. Svatba se konala v kapli sv. Václava v Chrámu sv. Víta v Praze, protože ženichův bratr tam působil jako kostelník. V dubnu 1895 se Bilianovi nastěhovali do služebního domku výběrčího mýta a potravní daně čp. 12 na Vyšehradě. O Praze nasbírala množství příběhů, legend a pověstí z vyprávění obyvatel staré Prahy i z archivů. Spolu s Karolinou Světlou a Eliškou Krásnohorskou působila v „Ústředním spolku českých žen“, kde se starala o výchovu malých dětí z chudých rodin. Pořádala přednášky pro hospodyně a doplňovala je názornými výstavami. Po třicet let vedla kroužek šití pro chudé děti a když se vznikla ČSR, jako jedna z prvních pomáhala s ošacením českých lidí v pohraničí.
Po smrti manžela se Marie už znovu neprovdala a žila na Vyšehradě až do své smrti. Dnes na tomto domě najdeme pamětní desku.
Popelka neměla lehký osud. Za první světové války její muž spáchal sebevraždu kvůli depresím a ona zůstala sama se třemi dětmi (čtvrté zemřelo). Přátelila se i s dcerou spisovatelky Boženy Němcové - Dorou, která působila jako učitelka v Jičíně. Když byla Dora v roce 1920 ukládána do hrobu své slavné matky, pronesla Popelka nad rakví řeč na rozloučenou. Dlouho se pak u Bilianových opatrovala jako památka žehlička na uhlí, která patřila rodině Němcových.
Popelka chtěla kdysi studovat na Učitelském ústavu, ale měla velmi špatný zrak a z toho důvodu nebyla ke studiu přijata. Všem svým dětem umožnila VŠ vzdělání a přes svůj hendikep, kdy v pozdějším věku už byla prakticky slepá, měla velkou šíři zájmů a aktivit.
V roce 1912 stála Popelka u zrodu českého dívčího skautingu. Organizovala letní pobyty pro dívky a pořádala také dětské táčky – divadelní představení, k nimž sama psala předlohy, s dětmi je nastudovala i ušila kostýmy. Velmi ji trápila sociální situace českých dětí v pohraničí, a proto ve svém domku shromažďovala darované šatstvo, boty a hračky a s přítelkyněmi je třídila do krabic, případně přešívala a opravovala a pak posílala do obecních škol v pohraničí.
V době, kdy Antonín Benjamin Svojsík zakládal český skauting, Bilianová v letech
1912-1914 založila ze skupiny svých svěřenkyň první dívčí oddíl
postavený na skautských zásadách. Napsala dokonce knížku „O dívčím
skautingu“ (1914). Našla jsem úryvek z její knihy a koho by to zajímalo, může si přečíst:
Nejraději Popelka Bilianová psala. Zajímaly ji pověsti z Podskalí a Vyšehradu, které sbírala od pamětníků. V její knize Z tajů pražských pověstí ožívají postavy plavců, ledařů, pískařů, převozníků, rybářů i jejich žen. Jsou tu zachycena vyprávění o strašidlech, vodnících, pokladech i nadpřirozených jevech, svět pověr.
Její lidový román „Paní Katinka z Vaječného trhu“ (1924) se stal populární hlavně zásluhou němého filmu (1927). Obrovskou popularitu jí přinesl román Do panského stavu, který začala psát v roce 1907 a postupně jej rozšířila do šesti svazků.
Žádné komentáře:
Okomentovat