Tuto vzpomínku na osobnost jsem si načasovala, to nebudu zastírat. Už loni jsem chtěla napsat článek, jakousi kostru mám, ale nakonec jsem se rozhodla počkat a celé jsem to vytvořila úplně jinak. S překvapením jsem zjistila, že dnes by se pan Werich dožil 120 let! 👏 Chápete, mně překvapilo těch sto dvacet roků a pak počítám..., vždyť je to ročník 1905 a to zase není tak dlouho, jen čas neúprosně letí a já jsem se s pár jeho vrstevníky setkala. Asi nejvíc si vzpomínám na starého profesora z gymplu, k němuž jsme chodili na těsnopis a to byla "stará škola", jak se říká. Takový profesor Hrbolek z filmu "Marečku, podejte mi pero". Věk bychom mu tehdy nehádali, myslelo mu to znamenitě, času měl hodně jako filmový Hrbolek a z ničeho nedělal vědu. Svým věkem získal nadhled a věděl, co je důležité. Vyučoval úplně jinak, mám dnes pocit, že daleko lépe, než jeho o generaci mladší kolegové. Hlavně do toho dával "srdce", jak se říká. "Že ano, ja?" - to bylo pro něj charakteristické a je to jeden z učitelů, na které nejraději vzpomínám a občas jsem mu na hrob dala svíčku. Jsem ráda, že jsem měla možnost ho poznat a tak trochu si ho porovnávám s panem Werichem.
Představovat člověka, kterého zná snad každý, není jednoduché a těžko můžete být originální. Bylo o něm napsáno množství článků i vzpomínek a k jeho narozeninám chci přidat vzpomínku vlastní, byť neumělou. A když je někdo legendou, jako pan Werich, nemůžete litovat stráveného času nad tímto slohovým cvičením a nehledíte na délku textu. Možná by mě s tím pan Werich poslal do někam, protože on pro slovo nechodil daleko a neměl rád výročí, říkal, že „jubileum je vůl“. 😎 No, neměl pravdu?
Známé jsou jeho citáty a mnohé mezi lidmi zdomácněly tak, že začaly být používány v běžném hovoru nebo v zaměstnání a někdo možná ani nevěděl, kdo je jejich autorem. Určitě alespoň některý znáte:
"Dej blbci funkci a vymyslí lejstro."
"Jestliže se člověk hádá s blbcem víc jak půl minuty, hádají se už dva blbci."
"Mějte dobrou náladu. Dobrá nálada sice vaše problémy nevyřeší, ale naštve tolik lidí kolem, že stojí zato si ji užít."
Později už těch pořadů v televizi ubývalo, panu Werichovi také přibývaly neduhy spojené s věkem, ale bývala natočena i setkání s herci, kteří byli v blízkosti pana Wericha. Z jejich chování bylo znát, jak ho respektují - všemu, co řekl, se smáli a nikdo mu neskákal do řeči. Tady jsem kolikrát měla pocit, že jsou v jakémsi podřízeném postavení a přemýšlela jsem, proč tomu tak je, jestli jim jde třeba o získání role. Měli být ale za co vděčni. S p. Voskovcem jako ředitelé dbali na to, aby se herci měli možnost aspoň najíst, takže v jisté době byla v prostorách divadla k dispozici šunka, kterou oni kupovali, a kus chleba. Jejich soubor byl převážně generační, tvořili jej například pánové Bohuš Záhorský, Miloš Nedbal, František Filipovský, Václav Trégl, který začínal jako osvětlovač a pak se teprve stal hercem.
Tato herečka měla noblesní vystupování, vždy nalíčená, nebyla to žádná "puťka domácí" s receptem na bábovku v ruce, a tu si p. Werich bral i na besedy. Třeba to byla jeho Múza. Měla sebejisté vystupování, vlasy vždy nabarvené narezavo, často s cigaretkou. Nedivím se, že pana Wericha přitahovala a prý mu dovedla číst z očí. Myslím, že ona věděla i to, co p. Werich neříkal své Zdeničce. 😎 Na diváka mohla působit jako poněkud drsná a dost nepříjemná. Až později jsem pochopila, že to je lepší, než ty "sladké typy". Ty vlastně ani já v reálném životě moc nemusím. Třeba si říkáte, "píše o Werichovi a proč tu dává i Adamovou?", ale ona do mé soukromé vzpomínky na pana Wericha prostě patří!
Dalším byl pan Miroslav Horníček, který po emigraci pana Voskovce tvořil dvojici s p. Werichem. Já jsem pana Voskovce tady nezažila, ale nějak jsem měla pocit, že už to není ono. Tedy můj názor nemusí být správný, ale to jako když z dvojice Šimek+Grossmann ten druhý odešel a další "náhražky" už také byly jiné.
Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl.
Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.
Jsi-li blbej, nepij, projeví se to.
Kde blb, tam nebezpečno.
Ono je lepší mluvit s chytrým člověkem o něčem hloupém než s hlupákem o něčem chytrém.
Když jsem zmínila Werichovu dceru Janu, vždy jsem byla na ni rodiči upozorněna, ale vlastně o ní nic nevěděli. Myslím, že tak jako jiné herecké děti, i ona na "to" nakonec doplatila. Za Werichova života se o ní moc nepsalo a možná si to ani nepřál. Jeho naděje, které do ní vkládal, že jeho dítě musí být také hercem a velmi dobrým, se nenaplnily. Pro mne nápadné bylo, že o Janě se nemluvilo. Víte, jak to je, když dotyčný odejde na věčnost, po čase už se veřejně píše, že jejich vztah byl od začátku komplikovaný. Dcera Jana (Werichová - Kvapilová) se na herectví
moc necítila, ale její otec trval na svém. Asi to měli oba těžké a tak musela
kráčet v jeho stopách. Kromě role v Uspořené libře se nijak více
neprosadila. Nemusím tomu rozumět, ale i mně bylo jasné, že do "Wericha" má daleko. Byla přesvědčená o tom, že nemá talent, což prý její
herečtí kolegové potvrdili.
Zájem o herectví dospívající slečna nejevila, ale na tatínkův nátlak se nakonec přihlásila na DAMU a samozřejmě byla přijata.
Studium úspěšně dokončila a v divadlech o ni byl zájem, jméno Werichová
mělo přitáhnout diváky. Jana ale všechny převezla, když začala
vystupovat pod uměleckým jménem Hálová. Docela si dovedu představit, že tohle muselo otce Wericha dost ranit. To je pro mne vysvětlení, proč ji pak neznali rodiče ani já.
To, že je někdo slavný a stane se legendou, není zárukou, že tento člověk prožil šťastný a bezstarostný život. U pana Wericha to opravdu platí a dovolím si napsat, že ani doma to nebylo tak harmonické, proto kolikrát odcházel z domova za kolegy herci nebo naopak herce zval k sobě domů - na Kampu. Pro nás je nejdůležitější, že do dějin divadla a herectví se zapsal nesmazatelně, jako málokdo a tak mu dnes zapálím
Žádné komentáře:
Okomentovat