Krejčovské řemeslo zažilo rozmach za Karla IV.

 

Nedávno jsem v článku představila několik vynálezců šicích strojů, kteří neměli na růžích ustláno, protože krejčí a švadleny měli strach o práci, někde byly stroje ničeny. Jak ale vznikalo oblečení před zavedením šicích strojů? Dnes to může být koníček, ale v minulosti museli lidé šít v ruce veškeré oblečení. Že to byla  velice zdlouhavá práce, o tom není pochyby, ale  my dodnes žasneme nad precizními malými stehy, se kterými se můžeme setkat na dochovaných oděvech.

Druhy oděvů zde někdy představím, ale je jasné, že v  nejstarších dobách si lidé oděvy zhotovovali sami, každý jak uměl. Postupem času se vytvořilo krejčovské řemeslo, jehož služeb mohli využívat už lidé středověku. Rozvíjela se řemesla a bylo třeba více oborů lidské činnosti. Krejčí, latinsky zvaní sartores, jsou poprvé písemně doloženi ve 13. století. Krejčí a švadleny se soustřeďovali zejména ve městech. Kdo si mohl dovolit využít  jejich služby, musel být zámožnější a tak si to mohly dovolit pouze střední a vyšší vrstvy obyvatelstva. Naproti tomu na venkově se oblečení šilo podomácku a stejně tak tomu bylo i u chudších obyvatel města.

Velkého rozmachu se krejčovské řemeslo dočkalo  za vlády Karla IV. (2. pol. 14. století), kdy se konstrukce oděvu značně zkomplikovala, střihy byly propracovanější a vyžadovaly více látky, takže módní kusy se daly doma zhotovit jen těžko. Oděv se řídil gotickou módou a to už chtělo zkušenost a dovednost.  Krejčím ale v lucemburském období začali konkurovat suknáři, kteří prodávali sukno, a v té době bylo i dost sporů o monopol na výrobu oděvů. Velkým konkurentem pro krejčovské řemeslo  byli vetešníci. Ti vykupovali staré šaty, opravovali je či přešívali a potom prodávali dál. Něco jako recyklace nebo second hand ve středověku.

Jak lidí ve městech přibývalo, nemůžeme se divit,  že v letech 1344–1353 bylo na Starém Městě pražském mezi měšťany usazeno 42 krejčích a v průběhu let 1354–1393 pak do tohoto stavu přijali dokonce 92 nových krejčích.

Krejčí se dále rozlišovali podle různých specializací. Patřili sem krejčí kalhot, latinsky nazývaní sartor caligarum, caligatores, dále pak kabátníci známí jako joppatoxas či jopulatores, nebo kytléři a pláštníci, kterým se říkalo palliatores. 

Církevní odění potom šili ornátníci. Krejčí ale nezhotovovali pouze mužské a ženské oděvy, ale také ubrusy, povlečení a další textilní předměty, které byly v domácnosti potřeba.

Čím šili a stříhali?

Nitě, kterými krejčí sešívali jednotlivé kusy oděvu, musely být zpracovány s větší precizností než ty, které se užívaly ke tkaní. Při samotném šití totiž hrozilo v případě jejich nestejné šířky, že se provlékáním očka jehly snáze ošoupou a následně přetrhnou.  Nejčastěji se užívalo lněných nití (pěstování lnu bylo rozšířeno) pro jejich pevnost a snadnou dostupnost, chudší obyvatelé ale k šití vlněných oděvů užívali i nitě ze stejného materiálu. Hedvábné oděvy se sešívaly hedvábnými nitěmi, ale to bylo drahé a dovolit si to mohli jen majetní.

K šití se užívaly jehly podobného tvaru jako dnes. Byly zhotovené ze železa, ale i mosazi, ve starších dobách se potom používaly jehly kostěné. 

Dalším důležitým nástrojem každého ševce byly nůžky. Nejstarším typem byly pérové nůžky, které ale ve středověku nahradily kloubové nůžky, které byly konstrukčně podobné těm dnešním. Stříhání pak bylo prováděno pohybem ramen s oky a čepelemi proti sobě a od sebe. Tyto dvě samostatné železné součásti byly spojeny čepem, nýtem, kloubem nebo stěžejkou čili osičkou nebo pantem. Nůžky mohly mít konce, za které se svíraly prsty uzavřené nebo nedovřené. Pérové nůžky se potom nadále udržely pro střih ovcí, pro postřihování při výrobě sukna a stříhání vlasů a vousů. Po vzniku městských cechů se staly nůžky symbolem krejčovského řemesla. 

 

Středověké pružinové nůžky

Zdroj: 100+1