Příběhy slavných značek: Vítkovické železárny

 

Hutnická jednička v habsburské monarchii vedená pohádkově bohatým bankéřem.

1828
Rudolfova huť a Rothschildovy železárny

Olomoucký arcibiskup Rudolf Jan Habsburský rozhodl v prosinci 1828 o založení železárenského podniku ve Vítkovicích na základě návrhu Františka Xavera Riepela. Výstavba probíhala postupně a v roce 1831 už byla v provozu válcovna, soustružna a zámečnická dílna. Měl vyrábět zejména kolejnice pro nově budovanou dráhu z Vídně do Haliče. Provoz podniku nazvaného po svém zakladateli Rudolfova huť byl zahájen v září 1830. Po jeho smrti podnik spravovalo Vítkovické těžířstvo tvořené vídeňskými bankéři v čele se Salomonem Mayerem Rothschildem, který se nakonec v roce 1843 stal jediným majitelem. Ale pěkně po pořádku...

Vznik železnice v 19. století znamenal převrat. Nejenom v přepravě osob, ale zejména zboží a surovin. Čím více přepraveného zboží bylo, tím více bylo i peněz. A toho si byli dobře vědomi Rothschildové, kteří už v roce 1835 dostali koncesi na vystavění železnice spojující Vídeň s Krakovem. Provoz železnice ale zákonitě polykal velké množství železa, oceli a uhlí. A tak si Salomon Rothschild koupil vlastní železárny – ty Vítkovické. 

Na počátku Vítkovických železáren byla Rudolfova huť – železářský podnik, který byl v obci Vítkovice založen 9. prosince 1828 na základě rozhodnutí olomouckého arcibiskupa Rudolfa Jana Habsburského. Po něm získala huť své jméno a byla určena ke zkujňování železa. Měl vyrábět zejména kolejnice pro nově budovanou dráhu z Vídně do Haliče. Provoz podniku nazvaného po svém zakladateli Rudolfova huť byl zahájen v září 1830. 

V roce 1828 byly Vítkovice malou zemědělskou osadou, kde žilo 160 lidí. Ani blízká Ostrava, i když byla středověkým městem obehnaným hradbami, nebyla o moc větší, žily v ní necelé dva tisíce obyvatel. Když arcibiskup otevřel ve Vítkovicích pudlovnu, pracovalo tam jen 60 dělníků a v polovině 19. století asi 400.

Po šesti letech provozu získal podnik zajímavý primát: první zapálení koksové vysoké pece v habsburské monarchii. Po Rudolfově smrti se majitelem huti stalo olomoucké arcibiskupství, jenže to o provozování železáren nejevilo zájem.

Mocný rod Rothschildů

Řešení přišlo na počátku 40. let 19. století, kdy si Rudolfovu huť pronajal Salomon Rothschild (foto:autor neznámý,Wikimedia Commons). 

Od roku 1835 ovládal Vítkovické železárny, aby mu dodávaly železo na stavbu jím budované Severní dráhy Ferdinandovy. Vzápětí huť i s několika doly koupil a získal koncesi k těžbě uhlí a železných rud ve Slezsku.

Pod vedením bankovního domu Rothschildů závod utěšeně vzkvétal. Rozšiřoval se, výrobní programy se modernizovaly, z původních dílen pro opravy strojního zařízení vyrostly strojírny, mostárny a kotlárny... Za jeho éry, do roku 1873, dochází k rozmachu - počet pracovníků se téměř zdesateronásobil, stavěly se domky a noclehárny pro zaměstnance, zřízen byl také špitál, který byl v roce 1853 nahrazen na tehdejší dobu moderní nemocnicí. To vše samozřejmě ruku v ruce s technickým rozvojem železáren - zejména výstavbou vysokých pecí. 

 

  

Vítkovice v pozadí vlevo Moravská Ostrava, napravo od ní Slezská Ostrava, litografie E.W.Knippel, 1847-1857

Počátky nemocnice je tedy možno datovat k roku 1853, kdy tehdejší majitel Vítkovických železáren baron Rothschild inicioval založení závodní nemocnice, která se tak stala první závodní nemocnicí v rakousko-uherském mocnářství a zřejmě i v Evropě. Do čela této nemocnice byl v roce 1878 povolán z Vídně vysokoškolsky vzdělaný lékař Dr. Maxmilián Munk, který v jejím čele působil plných 41 let.

Začalo se také s výrobou parních strojů, důlních strojů, zařízení pro hutě a železnici... Kvůli velké poptávce po železničních kolejnicích byla dokonce postavena nová tovární hala nazvaná podle Rothschildova syna Anselmova huť.

 

Vítkovice, Anselmova huť, litografie E.W.Knippel, 1847-1857

Jenže nedlouho nato přišel revoluční rok 1848, který přinesl pád Metternichova režimu a Rothschildův vliv značně klesl. Salomon předal řízení rodového impéria synu Anselmovi a rozhodl se z Vídně utéct. Vrátil se do Paříže, kde 28. července 1855 zemřel. Bylo mu jedenaosmdesát let.

Výhodné společenství

Anselm měl osm dětí. Druhý syn Ferdinand o rodové podnikání neměl zájem, a tak ještě za Anselmova života převzal rodové podnikatelské aktivity nejmladší syn Albert Salomon. Postupem času se ale Rothschildové z Ostravska stáhli a některé části svého průmyslového impéria začali pronajímat, například bratřím Gutmannům. 

 

V roce 1873 Rothschildové ve spojení s bratry Gutmannovými vytvořili Vítkovické horní a hutní těžířstvo. Gutmannové měli ve firmě 49% majetkový podíl a Vítkovice se díky jejich úsilí staly největší železárnou v habsburské monarchii a jednou z největších v celé tehdejší Evropě. 

Za počátek skvělého rozvoje Vítkovických železáren lze považovat 1. červenec 1876, kdy se jejich generálním ředitelem stal Paul Kupelwieser.

Když Kupelwieser do Vítkovic nastupoval, vyráběl podnik jedenáct tisíc tun surového železa, při jeho odchodu to bylo dvacetinásobně víc.

V roce 1883 byl pozván do Vítkovic německý ocelářský magnát Alfred Krupp. Byl ohromen moderním podnikem, takže Kupelwieserovi nabídl místo technického ředitele závodů v Essenu s ročním platem osmdesát tisíc marek. Kupelwieser byl vlastenecký Rakušan a odmítl. Vítkovice poté začaly vyrábět také pancéřové desky pro válečné lodě, které kvalitou předčily výrobky z německého Essenu či anglického Sheffieldu.

Dělnické kolonie z konce 19. století díky své architektonické propracovanosti i občanské vybavenosti předběhly svou dobu. S narůstajícím počtem zaměstnanců železáren přirozeně rostla potřeba nabídnout jim sociální zázemí. Vznikly tak kolonie pro úředníky, dělníky, společenský dům, hotel, nemocnice, tržnice, školy, jesle, radnice i kostel. To vše se společným jmenovatelem, kterým je režné neomítnuté zdivo. Dodnes si Vítkovice uchovaly atmosféru a jsou městskou rezervací, která pro příští generace zakonzervovala místní kolorit – domy postavené z červených pálených cihel.

Od železa k bělostným plážím

Na začátku 90. let předminulého století se ale cesty Paula Kupelwiesera a majitelů Vítkovických železáren rozešly. Neshodli se na koncepci rozvoje. Kupelwieser složil funkci ředitele a odstěhoval se do Středomoří.

A protože po letech ředitelování neměl hluboko do kapsy, zakoupil si do té doby pusté souostroví Brioni, čítající čtrnáct ostrovů, v Jaderském moři. Postupně zde vybudoval honosná lázeňská letoviska. Svou pomoc mu tehdy nabídl známý bakteriolog Robert Koch – komáry zamořenou oblast bylo třeba zbavit malárie. A tak vnikly vyhledávané resorty, které navštěvovali členové císařské rodiny, bohatá vídeňská společnost a umělci.

Víno, do jehož pěstování a výroby se Kupelwieser pustil, pak odebírali i ostravští restauratéři. V jeho práci měl pokračovat jeho syn Karel, ten se ale za světové hospodářské krize dostal do finančních potíží a vzal si život. 

                   

Vítkovické závody Hermanna Göringa

V období 2. světové války bylo Vítkovické horní a hutní těžířstvo arizováno a začleněno do Říšských závodů Hermanna Göringa. Byla zde vyráběna mj. munice a součásti raket V-2. Na pracovní režim měly vliv neustálé přelety spojeneckých letadel a zároveň s blížící se frontou docházelo k vysoké absenci zaměstnanců. Ke konci dubna 1945 docházelo do práce přibližně 55 % zaměstnanců.

Napodobeniny Vítkovických železáren na Hlučínsku měly zmást bombardéry. Vítkovické železárny v Ostravě byly významným zbrojním podnikem, takže snaha ochránit je před nálety byla pochopitelná. Dřevěnou maketu hutí začali stavět řemeslníci z Hlučínska, většinou ti starší, kteří nemuseli narukovat do německé armády.

Pro zachování průmyslového potenciálu Ostravska byla vypracována tzv. Ostravská operace, která trvala od 10. března do 4. května 1945. Díky dobré znalosti Ostravy měla vojska spojenců společně s československými výhodu a podařilo se jim Němce zaskočit. To byl také důvod, proč Němci nemohli uskutečnit plánované destrukce průmyslových objektů a 30. dubna z Kunčic odjeli.

4. května 1945 byl Jižní závod převzat sovětskou vojenskou stráží jako válečná kořist. Přispěla k tomu skutečnost, že závod byl vybudován za účelem výroby munice. Nikdy se však nestal samostatnou firmou, stále se jednalo o součást Vítkovických železáren.

Tramvajový motorový vůz č. 94 ZDE

Po ukončení výroby se samozřejmě řešil problém, co s areálem bude.  Spousta místních obyvatel získala postupně k železárnám zcela jiný vztah, než když permanentně zamořovaly své okolí nedýchatelnými zplodinami.

V roce 2002 jsou železárny prohlášeny (zcela právem) za národní kulturní památku. Za pomoci peněz z evropských fondů a dotací ministerstva kultury začíná svým rozsahem zcela ojedinělý projekt, který počítá s úpravami některých objektů. Např. bývalý plynojem, postavený roku 1928, byl proměněn na multifunkční halu GONG, kde se běžně konají koncerty, kongresy, výstavy a jiné akce, převážně kulturního zaměření. Hala je vybavena špičkovou audiovizulání technikou a vejde se do ní až 1500 lidí.

Nejstarší vysoká pec č. 1 je uzpůsobena k prohlídkám a dlužno říci, že tato možnost je poměrně hojně využívána. Samozřejmě ne všechny objekty železáren jsou určeny k podobným účelům. To je zřejmě úkol, přesahující v současné době dispoziční finanční možnosti. Ale základní údržbu by měly dostat prakticky všechny objekty v areálu a to aspoň takovou, aby nespadly.

V roce 2008 byly bývalé železárny zapsány do seznamu Evropského kulturního dědictví.

Zámek Vítkovice ZDE 

Fotografie areálu: 

 

zdroj: Jitka Škápíková , Magdalena Šorelová, Zdroj: iDnes, Deník, videa Youtube, fotky internet