Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

pondělí 2. srpna 2021

Podíl Lužických Srbů na osídlení kraje v povodí řek Odry, Lučiny a Ostravice

 

Když se řekne Lužice, kolik lidí si hned vybaví, kde to je? Ano, lidé z Děčína, České Lípy nebo Liberce to budou znát, je to od nich do Lužice kousek. Zhruba  20 km za hranicemi leží Budyšín (německy Bautzen), bývalé hlavní město země Horní Lužice a o dalších 80 km na sever je Chotěbuz (německy Cottbus), centrum Dolní Lužice. Za časů našich králů měly Země Koruny české celkem 5 zemí: Čechy, Morava, Slezsko, Horní Lužice a Dolní Lužice. 

<p>Lužice byla poprvé dána v léno králi Vratislavu II. roku 1076, ztracena byla v saské zástavě od roku 1635. Formálně stále patří k České koruně. Habsbursko-lotrinská dynastie dodnes disponuje titulem markrabě Horno- a Dolno Lužický.</p> 

Víte, že Lužičtí Srbové měli  podíl na osídlení našeho kraje (Moravskoslezský) v povodí řek Odry, Lučiny a  Ostravice? Odešli tedy v rámci kolonizace do Slezska (na mapce žluté území).

Pokusím se popsat, jak to probíhalo.
Lužičtí Srbové jsou jedním ze slovanských národů, historicky sídlili v oblasti severně od České kotliny. Lužice se dělila na Dolní a Horní.  Již od dob saského vévody, později východofranského krále Jindřicha Ptáčníka (10. stol.), byli Lužičtí Srbové vystaveni silnému germanizačnímu tlaku. Později jim bylo  dokonce zakázáno i mluvit svou rodnou řečí. Není proto divu, že slovanské lužické obyvatelstvo mělo k odchodu do jiných, Slovany obývaných krajů, velice blízko. V období posledních desetiletí 13. století Lužičtí Srbové údajně přišli rovněž do kraje v okolí řek Odry, Opavy, Ostravice a Lučiny a podíleli se na jeho osídlení. 
Rozsah osídlení lužickými Srby historikové určují podle místních názvů lokalit v povodí uvedených řek, jejichž ekvivalenty se mnohdy vyskytují v pojmenování osídlených míst v Lužici. Vzhledem k všeobecnému rozšíření slovanského názvosloví v oblastech osídlených Slovany však nelze shodu pojmenování považovat vždy za zcela směrodatnou. Názvy jako „Sedliště, Sedlisko či Sedliščo“, Lískovec či Lisko, ale také Chotěbuz a další, byly všeobecně užívány v tehdejším slovanském prostředí, tedy i ve Slezsku. Shoda v místních názvech však byla hledána až druhotně. 
Impuls k doložení souvislostí, byl dán podle  jména jednoho z „předáků“ údajných kolonizátorů kraje v povodí uvedených řek na pomezí Moravy a Slezska, který jednoznačně směruje jeho původ do Lužice.
Ve smlouvě o hranicích mezi Olomouckým biskupstvím a Těšínským knížectvím, sepsané v roce 1297, kterou byla stanovena hranice  na řece Ostravici, v popisu průběhu hranice, jsou naproti biskupských majetků Hrabové a Paskova uvedeny „Baruthovy statky“: „…Grabov et paskowen… contra bonoe Baruth comis quios exorte Vnoe Fluuoy.“ Statky náležící jistému Baruthovi ležely „naproti“, patrně přes řeku, na jejím východním břehu. V současnosti se zde nacházejí obce Kunčice, Vratimov a Řepiště, jižněji Lískovec a Sedliště. 
 
Rod „de Baruth“ pochází z Lužice. Sídelní hrad rodu - Baruth se nacházel v místech současné vesnice Baruth über Bautzen v Lužici. Dodnes je na mapách možno najít lokalitu s názvem „Baruth/Mark“. Na přelomu 13. a 14. století držel toto panství Jindřich z Baruthu, patrně příbuzný „Baruthů“, kteří vedli onu lužickou kolonizaci našeho kraje. 
První příslušníci rodu „de Baruth“ se ve Slezsku objevují údajně již okolo 40. let 13. století.
 
Podíl lužických Srbů na osídlení našeho kraje vedl některé historiky k dalším odvozeným zjištěním. Podle jména obce Kunčice bylo odvozeno jméno jejich údajného zakladatele, jistého Kunce z Baruthu. Taktéž Jan z Baruthu měl být zakladatelem sousední vesnice Vratimov.

Siegefreid de Baruth s největší pravděpodobností vedl „lužickou kolonizaci“ kraje okolo zmiňovaných řek Odry, Lučiny a Ostravice. Osídlení našeho kraje Lužickými Srby si jistě nelze představovat jako poklidný příchod houfů lidí, mužů, žen a dětí, kteří v pusté krajině začali stavět svá obydlí. Kolonizace patrně následovala v období po tažení Otty Braniborského do Slezska v roce 1279, které dospělo až do Opolska a Ratibořska.  Baruthové s sebou přivedli i oddíly Lužických Srbů. Mnozí z bojovníků se již do své rodné vlasti nevrátili, na získaných územích a statcích se prostě usadili.

Baruthové zde vystavěli své hrady. U Bohumína (Boguna) to byl  hrad Baruthswerde, Landek u soutoku řek Odry s Ostravicí a pravděpodobně další drobná opevnění na strategických místech u přechodů významných cest vedoucích tímto krajem přes uvedené vodní toky. 
Založení hradu Landeku je možno klást do období mezi léty 1256 - 1297, nejpravděpodobněji však až po roce 1279. Na počátku 14. století držel Landek a panství okolo něj Siegefreid de Baruth.
Lužická kolonizace pravděpodobně rovněž zasáhla od Landeku ne příliš vzdálenou Ostravu, která byla již dříve osídlená.
 
pecet-siegefreida.jpg
Pečeť Sigefrieda de Baruth z r. 1303

K vybudování hradů však bylo vždy potřeba dostatečné pracovní síly. Nejčastěji ji představovali zajatci nebo místní porobené obyvatelstvo. Lužicko-srbská kolonizace se odehrávala v již osídleném prostředí. Okolo uváděných řek - Odry, Ostravice a Lučiny žilo již dříve usedlé obyvatelstvo. Tento kraj na pomezí Moravy a Slezska byl od počátku 13. století plánovitě osídlován panovníky.
 
V první polovině 13. století zde proběhla takzvaná „klášterní kolonizace“, podporována opolskými knížaty. Ve 30. letech 13. století byl  králem Václavem I. pověřen správou a osídlením území rozkládajícího se na sever od Moravské brány mezi řekami Odrou a Ostravicí hrabě Arnold de Hückgenswagen (název hradu Hukvaldy). Následně se tento kraj stal majetkem Olomouckého biskupství. 
Největším iniciátorem osídlovacího procesu severní Moravy byl biskup Bruno ze Schauenburka (1245/1247 – 1281), jeho osídlovací snahy se nezastavily ani před řekou Ostravicí.  Řeka Ostravice nebyla ještě považována za hranici s Polskem (Opolskem). Majetky olomouckých biskupů se tehdy nacházely také na pravém břehu řeky.
 
Lužičtí Srbové, kteří do našeho kraje přišli jako bojovníci v oddílech Baruthů, se ve zdejším prostředí asimilovali. Našli si zde ženy, založili rodiny a usadili se. Ve většině osídlených lokalitách se smísili s původním obyvatelstvem.
Pouze v několika případech je možno usuzovat, že díky této kolonizaci došlo k založení zcela nových samostatných osad, neb přímo vesnic, osídlených výhradně Lužickými Srby.
Samostatnou osadou byly patrně nejprve Řepiště, podobně jako u nich ležící Lískovec. Vesnicemi se staly až později, s nárůstem počtu usídlených obyvatel. Řepiště i Lískovec jsou poprvé písemně zmiňovány až v roce 1450.
Název vesnice Řepiště je údajně odvozen od pěstování řepy, které se zde mělo dařit. Není však zcela zřejmé, jak dalece bylo ve středověku, ve 14. - 15. století, pěstování této plodiny ve Slezsku, nebo v Lužici rozšířeno. Pojmenování této lokality, nacházející nedaleko brodu přes řeku na cestě z Moravy do Slezska, patrně mělo původ v jiné skutečnosti, nežli v pěstování řepy. Například v pojmenování místa určenému k odpočinku - „Respitz“?
 V Lužici, v nynějším okrese Senftenberg, bylo možné ještě donedávna najít vesnice s obdobnými názvy jako v našem kraji: „Řepiščo“ a „Sedliščo“, německy „Reppitz“ a „Sedlitz“. Obec Reppitz před  lety prakticky zanikla, na jejím místě se nachází rozsáhlý povrchový důl na těžbu hnědého uhlí. Několik zbylých domů bylo připojeno k městu Senftenberg.
 
Sedliště byly patrně jedinou lokalitou, jejíž osídlení Lužickými Srby bylo takového rozsahu, že již na počátku 14. století dosahovalo počtu a rozlohy potřebné ke vzniku samostatné vesnice. Sedliště – „Sedlicz“ jsou uvedeny ve zmiňovaném soupisu „Registrum Wyasdense“ z počátku 14. století.
V 70. letech 20. století skupina obyvatel  vesnice Sedliště, vedená JUDr. Karlem Fajkošem ze Sedlišť, kontaktovala tehdy ještě existující obec Sedlic v Lužici. Později se také uskutečnila návštěva sedlišťských občanů v lužické Sedlici. Shledány byly značné podobnosti jmen starousedlíků v obou obcích. Příjmení Bartek, Jež, Kulhánek, Matuška, Rodek, Skokan a Valíček se dodnes vyskytují jak v Sedlici v Lužici, tak v Sedlištích.
Lužičtí Srbové však s sebou nepřinesli pouze svá jména a příjmení, místní názvosloví, ale také zvyky. Do poloviny minulého století se v Sedlištích dochoval obyčej, který je v Lužici dodnes dodržován. Spočívá ve slavnostní jízdě, při níž o Velikonocích sedláci na vyšňořených koních objížděli své polnosti.
Vše nasvědčuje tomu, že Sedliště byly skutečně založeny Lužickými Srby. Vesnice Sedliště sousedí s obcemi Řepištěmi a Lískovcem, na východě hraničí s rozlehlou obcí Bruzovice. Hranice mezi Sedlištěmi a Bruzovicemi probíhá pod vrcholem Bruzovského kopce, pod starým bruzovským dvorem, směrem k Sedlištím. Vytýčena byla bez jejího určení terénní nerovností, jak bývalo zvykem. Lze proto usuzovat, že Sedliště byly založeny až v době, kdy již Brusovice existovaly a na kopci stál panský dvůr.
 
Do 18. století se tato vesnice psala „Brusovice“, podle zakladatele, kterým byl jistý Andreas de Brus, který je rovněž zmiňovaný mezi svědky sepsání smlouvy o hranici na řece Ostravici v roce 1297. Není bez zajímavosti, že rod „Brusů“ pocházel z města, které náleželo olomouckému biskupství - z Mohelnice. Z rodu „Brusů“ rovněž pocházel Antonín Brus z Mohelnice, který na přelomu 16. a 17. století byl arcibiskupem pražským. Zároveň také velmistrem řádu Křížovníků s červenou hvězdou.
Shrnutí: Lužicko-srbská „kolonizace“, nebo jen prostě usazení se Lužických Srbů v našem kraji, se s největší pravděpodobností odehrála po roce 1279. V době kdy se v tomto prostoru, na území náležícím opolským knížatům, již nacházely statky leníků olomouckých biskupů. Hranice ještě nebyla přesně stanovena, neboť v roce 1267, jak bylo uvedeno: „vše co se nacházelo od řeky směrem k Polsku náleželo biskupovi..". 
 
 img.jpg

 zdroj: Milan Pastrňák, Wikipedie, Vlast.cz

10 komentářů:

  1. Osud Lužic, mě dojímá, je to důkaz toho, že ve skutečnosti se řeči vedou a skutky nejsou, myslím tím malé státy x velké státy, nechápu, proč po Velké válce, tzv. mírotvorci a státotvorci se ně vykašlali a odsoudili je k asimilaci, Slovany, vedle Slovanů.
    Když si Francouzi vyštěkali Alsasko, Lotrinsko, okupaci Sárska atd.
    Smutný osud připravily mocnosti Lužickým Srbům.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to tak, jak píšeš, bohužel, velmoci se za malé národy nikdy nestavěli a příklad Lužických Srbů mluví za vše. Dnes už jich v Německu je minimálně, jak říkáš, asimilace funguje.

      Vymazat
  2. Tak o této historii něco vím. Mnoha lidem se plete Lužice s moravskou větví a tady na tu naši se zapomíná nebo je přehlížena a při tom tu jsou Lužické hory. Budyšín, Žitava, i některá další větší města patřila dříve k Českému království. Vše je vypsáno na zřícenině hradě Oybin ( Ojvín), kam jezdil i Karel IV. a má tam svou čestnou plaketu. Jízda králů o Velikonocích se pravidelně koná na polské straně v Bogatynii i na německé straně v Hirschwelde, Obersdorfu a u nás hlavně v Mikulášovicích, kde se pak koná i poutní mše. Hezký článek Hani. Přeji Ti krásný den.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jaruško, právě při psaní článku jsem myslela na Tebe, že vy bydlíte vlastně v té zmiňované oblasti a máš jasno. Na hradě Oybin jsem nebyla a neznám to tam, ale ty tradice připomínají staré doby. Nevím, co myslíš moravskou větví, článek se týká kolonizace Srbů k nám do Slezska. Samozřejmě o Lužických horách vím, jistě ten název s tím souvisí. Jsem za takovou diskuzi fakt vděčna, díky moc.
      Měj se hezky. ☺

      Vymazat
  3. Moc zajímavý článek Hani, víš, že o tomto čtu poprvé, samozřejmě Řepiště, Bruzovice, Liskovec znám, ale historii osídlování ne. Moc děkuji. ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tímto článkem jsem zahájila novou rubriku - Osídlování naší republiky, protože mě samotnou to zajímá a vím, že dost lidí o tom ani neví. K Lužickým Srbům v našem regionu mě přiměly rozhovory se dvěma lidmi ze jmenovaných obcí, kteří tam žijí a vůbec nemají potuchy, že možná i oni jsou potomky Lužických Srbů. Další články budou průběžně následovat a já děkuji za zájem. ☺

      Vymazat
  4. Ráda jsem si přečetla nejen zajímavý a skvěle zpracovaný článek, ale i Járy komentář. Žitava, Budyšín, Oybin - krásná místa velmi úzce spojená s námi a naší historií.
    Haničko, děkuji a zdravím, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, Helenko, za pochvalu článku, k tomu člověk musí sbírat podklady a informace a to taky trochu trvá. Jak vidím, tu oblast, co zmiňuje i Jára, asi znáš a jsem ráda, jestli jsem se trefila. Historie to nejsou jen památky, ale také příchod lidí na naše území, jejichž potomci tady už žijí trvale.
      Děkuji za zájem a také Tě pozdravuji. ☺

      Vymazat
  5. Hani,to je hodně zajímavé.Co se u tebe všechno nedozvím.Hned jsem si vzpomněla na Jarču.
    Díky moc.
    Měj hezké dny

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tahle problematika mi také připadá hodně zajímavá. Já jsem si na Jarču také hned vzpomněla. Teď budu neskromná, ale v dalších článcích o osídlování budeš možná také překvapena.
      Měj se moc hezky a užívej léta. ☺

      Vymazat

Toulky českou minulostí

Příběhy slavných značek: Pražská šunka

  V předvánočním období připomenu výrobek, který by se hodil i na vánoční pohoštění pro návštěvy. Je to naše Pražská šunka. V čem je ...