Zámek Holešov: hanácké Versailles potřetí

Dnes si nejdříve všimneme zámku tak, jak ho vidí návštěvník, který přichází od náměstí. My jsme přicházeli od parkoviště a takový pohled se naskýtá projíždějícím automobilistům. Bylo po dešti, nebe nic moc a na fotkách je to znát. 

 

Hlavní vstup do budovy zámku je z náměstí. Jeho pískovcový portál tvoří dvě dvojice toskánských sloupů nesoucí balkón s balustrádou, v jejíž střední části je reliéfní znak kříže, rodový znak stavitelů zámku, hrabat z Rottalu.

 

Pod mansardovou střechou je trojúhelníkový štít, jehož tympanon vyplňuje reliéfní znak nesený gryfy, který náleží pozdějším majitelům zámku, rodu hrabat Bruntálských z Vrbna. Nejstarší zmínka o feudálním sídle v Holešově pochází z roku 1275, v souvislosti s biskupským leníkem Hugem z Holešova, který sídlil na holešovské tvrzi. Tehdejší tvrz se patrně nacházela na pahorku v místě dnešního severovýchodního nároží zámku a její pozůstatky (včetně pahorku) byly odstraněny při barokní výstavbě zámku.  Tvrz byla s největší pravděpodobností obehnána vodním příkopem.

 

 

Současný zámek je čtyřkřídlý, dvoupatrový s pravidelnými šestibokými věžemi v nárožích.

Pokračujeme ve výkladu paní průvodkyně:

Viktorin ze Žerotína prodal celé zboží holešovské roku 1604. Prodej cílevědomě zprostředkoval olomoucký kardinál František z Dietrichštejna,

  

který výběrem kupců zemskodeskových statků na Moravě sledoval posílení katolictví na "kacířské" Moravě. Tak se stal jím vybraným novým majitelem holešovského zámku a panství katolík Ladislav mladší z Lobkovic (1566 - 1621), což mělo v několika málo letech dalekosáhlé následky nejen pro poddané holešovského panství, ale i pro celou Moravu.

 

 

Erb Lobkoviců

Ladislav z Lobkovic sloužil zcela oddaně habsburskému rodu vídeňskému, proto vděčil za svou rychlou politickou kariéru víc přízni císařského dvora než svým schopnostem. Vychován jezuity, neustále ovlivňován a protěžován kardinálem Dietrichštejnem, ihned zahájil po smrti své první manželky Marie Alžběty, luteránky, roku 1615 násilnou rekatolizaci celého svého panství za pomoci jezuitských misionářů a jím osobně povolaného faráře Jana Sarkandra. Podruhé se oženil s nevlastní sestrou (nebo neteří) své první manželky hraběnkou Annou Marií ze Salm-Neuburgu. Jeho druhá žena byla o více než 30 let mladší než on a kvůli sňatku musela přestoupit od luteránství na katolickou víru. Nekatolické knihy musela odevzdat svému zpovědníkovi. Dispens ke sňatku udělil olomoucký biskup František z Dietrichsteinu. 

V únoru 1620 za vpádu polských kozáků lisovčíků, kteří jeli na pomoc Ferdinandu II. proti vzbouřeným českým a moravským stavům, podařilo se Ladislavovi z Lobkovic svou účastí na akci biskupa Leopolda Pasovského uchránit své holešovské panství. Ladislav z Lobkovic se ze záchrany svého majetku a vítězství Habsburků na Bílé hoře dlouho netěšil. Onemocněl a zemřel v Brně 20. března 1621.

Holešovské panství připadlo dědictvím bratru Ladislava z Lobkovic Zdeňkovi Vojtěchovi z Lobkovic (1621 - 1628), nejvyššímu kancléři království českého v Roudnici. 

 

Portrét Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic na obraze Bartholomea Sprangera

Ten však na zámku holešovském nikdy nebyl. Slib poddanství musel lid skládat do rukou jeho vyslance. O hospodářskou stránku panství se starala jeho manželka Polyxena, po matce Španělka.

   

Polyxena z Pernštejna

 

Ona pak uplatnila u císaře zásluhy lobkovického rodu o habsburský trůn, a tak získala k holešovskému statku po Bílé hoře celé konfiskované panství Bystřice pod Hostýnem, panství Prusinovice a Dřevohostice, majetky emigrantů pobělohorských, zejména Václava Bítovského z Bítova a na Bystřici pod Hostýnem (psala jsem o něm ZDE) který později jako příslušník emigrantského vojska byl spolu s jinými pány zajat r. 1627, neomilostněn jako jiní, ale jako zvláštní vězeň dopraven na Špilberk, kde po výsleších i útrpným právem mučen a popraven r. 1628. Jeho hlava pak vyvěšena na brněnské bráně v kleci. Oko za oko, zub za zub, právo středověku.

 

 

Zdeněk Vojtěch Lobkovic

 

   

Medaile se Zlatým rounem

Ačkoliv lobkovický majetek se zmnohonásobil, užitek byl malý pro nastalou třicetiletou válku, která se panství nevyhnula. Neustálými průchody cizích i vlastních císařských vojsk, která trvale sužovala obyvatele, drancovala, loupila a ničila bez výjimky, panství pustlo, hned v prvních válečných letech byl zámek několikrát násilně obsazen a vypleněn nepřátel­skými stranami. V roce 1621 zámek i město dobyli Valaši pod vedením pana Jana Adama z Víckova, kdy vyslanec knížete Lobkovice, vlašský kněz Rudolf Petrocini, se zachránil jen tím, že skočil ze zámku do hradebního příkopu a utekl do blízkých lesů. (Jan Adam Prusinovský z Víckova na Čejkovicích a na Lukově - významný moravský rytíř z evangelické rodiny, exponent stavovského povstání, rada českého krále Fridricha V. Falckého, pobělohorský emigrant, vůdce velkého povstání Valachů).

Násilná převzetí zámku měla však spíše ráz potyček, kdy docházelo k povrchovému poškození budovy zámku. Jinak tomu bylo až v závěrečném období třicetileté války, když se zámku zmocnili Švédové. Jejich posádka zde zůstala po dva měsíce a pak dobrovolně odtáhla, ale vypleněný zámek zapálila, aby se nemohl stát opěrným bodem císařského vojska. Po této události zůstal zámek několik let v troskách.

Po smrti Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic 16. června 1628 přešlo vlastnictví na jeho syna Václava Eusebia z Lobkovic, který pobyl v zuboženém zámku jen 10 dní. 

 

Václav Eusebius Popel z Lobkovic

Mladý kníže, důstojník u císařského dvora ve Vídni, potřeboval hodně peněz, zejména po smrti své matky kněžny Polyxeny v roce 1642. Poslal své úředníky do Holešova, aby provedli podrobnou revizi hospodaření a správy panství. Byla to smutná zpráva. Ze soupisu pořízeného v roce 1646 vysvítá, že na panských statcích se nedostává pracovních sil, v důsledku moru vymřely mnohde celé domy, panství bylo navíc zničeno válkou, stav poddaných klesl na polovinu.

Velmi neutěšený stav moravských lobkovických statků a neustálé doléhání věřitelů nakonec donutily vídeňského kavalíra Václava Eusebia, nyní již i vévody zaháňského, aby se ohlížel po vhodném kupci a zbavil se tak nejtěžších finančních starostí. Na tak zničený majetek však bylo těžké najít v té době kupce.

Nakonec se jeden kupec a zájemce o Holešovské panství našel a brzy se sám přihlásil. Byl jim přímý soused Lobkovicův, po majetku a moci dychtící, bezohledný a ctižádostivý pán Jan hrabě z Rottalu, teprve r. 1641 povýšený císařem Ferdinandem III. do hraběcího stavu, pán na Napajedlích, původně po otci svobodný pán z německé luterské drobné šlechty ze Štýrska, malý dědic zadluženého panství, žebrající u císaře o snížení svých dluhů, ohrožený úpadkem, který však v době třicetileté války v době zmatků vypočítavě změnil své přesvědčení.

 

 

Johann von Rottal (1605–1674)

Dovedl se vetřít v přízeň kardinála Dietrichštejna a jeho prostřednictvím i v přízeň císaře a stal se v polovině 17. století náhle nejbohatším a nejmocnějším pánem na Moravě. Využil finanční tísně mladého Lobkovice rafinovaným způsobem, jako zemský hejtman měl již značné vlivné styky. Stačilo zmínit se na určitých místech, aby se panu kavalírovi doneslo, že "počíná k koupi holešovské chuť tratiti pro velkou toho statku ruinu", aby docílil urychlení kupu za značně sníženou cenu. Plán se podařil. Jan hrabě z Rottalu koupil celé holešovské panství, také lenní domy v Holešově, biskupské manství Kurovice a Třebětice 17. prosince r. 1650 a do zemských desek byl kup zapsán 13. dubna 1651. Holešovské panství si zvolil za své rodové sídlo.

 

Erb Rottalů 

zdroj: Zámek Holešov, Wikipedie, internet 

Pokračování