Zkusme se vžít do mysli uprchlíka před válečnou frontou, kdy má krátký čas na sbalení nutných věcí, rozhodnout se, co je pro něj cenné a bez čeho se neobejde... Proto místní kronikář si všímá, že když přijížděli, tak jeden uprchlík přivlekl do Jilemnice žebřík. Jiný zase lucernu. Jedna rodina si přivedla krávu. Takže oni v tom zmatku popadli, co měli po ruce. Často velice iracionálně a přišli do Jilemnice.
Pokud dnes slyšíme o kvótách, kdy se řeší, kolik uprchlíků má který stát přijmout, tak vězte, že to není nic nového. V době 1. světové války byla monarchie, na to nezapomínejme, a jednotlivým okresům byl přidělen určitý počet uprchlíků a protože Jilemnice byla okresem, bylo jí přiděleno 385 uprchlíků, v samotném městě jich pak bylo kolem 150.
Vláda tehdy dávala městu na jednoho uprchlíka korunu a sedmdesát haléřů. Město jim umožnilo pracovat. Pracovali v dole tady na Kozinci, kde se těžila měď. Barevné kovy byly ve válce žádané, tak se těžba obnovila. Tam je zajímavé to, že obyvatelstvo se k uprchlíkům chovalo velice vstřícně, dokonce se pro ně hrálo divadlo.
V nedalekém Turnově bylo na 500 italských uprchlíků z vyklizeného pásma v Tyrolích (slyšeli jste jistě o jižní italské frontě). I ti pracovali. Jejich dílem je například cesta ke Třem svatým.
Do Liberce přišli Židé z východní Haliče. V novinách se objevily výzvy, aby lidé uprchlíkům darovali peníze, ošacení a hračky. V zajateckém táboře v Ostašově byli italští a ruští vojáci. Žili sice za plotem, ale mohli se podle archeologa Petra Brestovanského spolehnout na pomoc řady lidí s dobrým srdcem.
Lidé se za světové války ještě chovali lidsky. Za druhé už tu lidskost ztratili, to tvrdí historik:
„Některým nebylo jedno, jak tam žijí a přestože tenkrát byla nouze o jídlo, byli Liberečané ochotni se s nimi rozdělit. Máme důkaz, že jim nosili chleba a já jsem zjistil, když jsem se tou historií začal zabývat, že první světová válka na mě působila lidsky. Lidé se snažili těm, co se ocitli v neštěstí, pomoct. V druhé světové válce jsme ale tu lidskost ztratili.“
Vlna sympatií vůči uprchlíkům začala upadat ve chvíli, kdy sever Čech začal sužovat hladomor. Města se začala bránit přídělům dalších rodin. Z Jilemnicka hodně Poláků během války kvůli nedostatku jídla odešlo.
„Mezi těmi lidmi už převládal boj o to sehnat nějaké potraviny. Živili se krmnou řepou, která byla dřevnatá, takže se musela rozsekat sekyrkou a pak se z ní teprve dala vařit polévka. Proto lidé odcházeli na Bydžovsko a Jaroměřsko, kde bylo tepleji, byla tam úrodnější půda a nějaké potraviny se tam daly sehnat.“
Řada haličských Židů a taky částečně německy mluvících uprchlíků z Tyrol ale v Liberci a taky v nedalekém Janově dole zůstala. Pro jejich děti vyčlenila obecní zastupitelstva speciální učebny ve školách.
Uplynulo více než 100 let a povědomí o množství lidí v nouzi, kteří utekli do českých zemí za první světové války, zůstává téměř zapomenuto. Byli mezi nimi Poláci, Rusíni či Židé z Haliče a Bukoviny (není to obec u Pardubic, ale území, které bylo součástí R-U, které bylo rozděleno mezi Rumunsko a Ukrajinu), nebo Italové a Chorvati z jihu rakousko-uherské monarchie. Tvořili první významnou skupinu uprchlíků v moderních českých dějinách.
Své domovy opouštěli z obav z posunů fronty, před násilím vojáků vůči civilistům či z loajality ke své zemi. Často utíkali ze zcela zničených městeček a vesnic. Židé navíc z obavy před pogromy ze strany ruské armády a zejména obávaných kozáků. Obviňování ze špionáže, ponižování, popravy, znásilňování a plenění patřilo k jejich každodenní zkušenosti v Rusy obsazené východní Haliči a v Bukovině. Odhaduje se, že zhruba polovina z 800 000 Židů z Haliče uprchla do vnitrozemí; další desetitisíce z Bukoviny.
Uprchlíci museli žít v jedné z určených uprchlických obcí – městečkách či vesnicích, mimo velká města jako Vídeň či Praha – a většinou se nemohli volně stěhovat. Již v prvních týdnech války tak například překotně vznikly barákové tábory na jižní Moravě v Mikulově, Pohořelicích a Kyjově – ty měly zachytit židovské uprchlíky, aby se nedostali do Vídně.
Největším sběrným táborem byl barákový tábor v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě. Zahrnoval 53 obytných baráků, sedm kuchyní a tři sklady. Zpočátku jej obývali italští a istrijští uprchlíci, později však byl určen pouze pro uprchlíky židovské. V nejvyšším stavu v něm bylo ubytováno až deset tisíc uprchlíků. Kvůli vysoké úmrtnosti a tyfové epidemii k pohřbívání zemřelých nestačil místní židovský hřbitov a musel být zřízen zvláštní -“tyfový.“ V táborech často panovaly špatné podmínky, proto tam řádily epidemie spojené s vysokou úmrtností, zvláště u dětí, přitom v nich žily desítky tisíc lidí.
Židé evakuovaní do českých zemí byli většinou velmi chudí, z nábožensky tradičního prostředí. Nikdy předtím a nikdy potom se obyvatelé českého vnitrozemí, židovští ani jiní, nemohli každodenně stýkat s takzvanými „východními“ Židy. Takovými, kteří se viditelně odlišovali svým oblečením a jazykem jidiš, kteří nebyli začleněni do většinové společnosti. Zatímco pro některé emancipované české Židy byli lidé v kaftanu, s pejzy a striktně dodržující náboženské předpisy symbolem uzavřenosti ghetta, jiní v nich viděli zdroj autentické židovské národní kultury. Tato setkání tak podněcovala jak diskuse o židovské identitě, tak rozehrávala předsudky proti údajně zaostalým „východním“ Židům.
Proto si přejme, aby už brzy zavládl mír, což zcela určitě není fráze. Myslím, že v současném světovém dění si nemůžeme být nikdy jisti.
Zajímavé ohlédnutí, Haničko! A užitečné...
OdpovědětVymazatPřeji hezký večer, Helena
Také si myslím, že informací není nikdy dost a ještě něco k tomu plánuji.
VymazatDěkuji za zájem a přeji slunečné dny. U nás krásně svítí... ☺