Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

pondělí 30. května 2022

Padákoví andělé: Snesli se z nebe a přinesli naději


Pořád je co objevovat a doplňovat si své poznatky. Nemusíme být historikem, ale patříme k této zemi a jsem přesvědčena, že tu naši historii bychom měli znát. Tvoří ji  lidé - živé bytosti, které patřily do určité rodiny, měli své rodiče, bratra nebo sestru, kteří o ně měli strach. Málokdy vystupovali na vlastní triko, ale byli to vlastenci - nevím, jak by se to porovnalo s pozdějšími generace a s námi, možná se dnes to slovo už tolik "nenosí". Proto, pokud je možnost, připomínám na blogu a nabízím zájemcům, kteří to cítí podobně jako já.

Otmar Riedl byl prvním parašutistou vyslaným do Protektorátu Čechy a Morava. Bylo mu 26 let a místo u Kolína dopadl v Alpách. Vojenské velení ho vybralo z pěti připravovaných mužů – uměl jazyky a měl jako bývalý zaměstnanec firmy Baťa zkušenosti s mezinárodním prostředím.

Seskočil až při třetím pokusu v noci z 16. na 17. dubna 1941. Letadlo se bohužel netrefilo, navigátor ztratil orientaci a Otmar Riedl seskočil s odchylkou 460 kilometrů.


Otmar Riedl neměl žádný speciální výcvik, jen několik seskoků s padákem, přesto si dobře poradil. Správně odhadl, že nepozorovaně domů nedojde. Zlikvidoval proto dopisy pro odboj, doklady, krystaly do vysílaček i pistoli a s jednoduchou historkou šel na sever.

Zadržen byl finanční stráží na konci prvního údolí a vyšetřovatelům podal jednoduchý příběh, který bylo možné ověřit. Uvedl pravé jméno, místo narození i předválečného zaměstnavatele.

Kolegové ve Zlíně při dotazování gestapa na jeho osobu pomlčeli, že jejich zaměstnanec Otmar Riedl už pro jejich balkánskou pobočku dva roky nepracuje, a tím mu zachránili život.

Z britského letiště vzlétl 28. prosince 1941 letoun s třemi výsadkovými skupinami. První opustili letadlo parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš, kteří měli v protektorátu zabít Heydricha. 

Skupina Anthropoid letěla společně s týmem Silver A a Silver B. Vysazeni měli být mezi Rokycanami a Plzní, ale díky navigační chybě seskočili na východ od Prahy u obce Nehvizdy. Na kontaktní adresy se dostali velmi rychle a už třetí den po seskoku na Silvestra roku 1941 přijel Jan Kubiš do Prahy.    

Přípravy na atentát začaly okamžitě. Jako jediné vhodné místo vybrali prudkou zatáčku v Holešovičkách. Muž č.1 měl zaútočit bombou na auto a tak ho v zatáčce zastavit, druhou bombu měl vhodit do vozu, zbraň měl použít pouze v případě, že by útok bombou nevyšel.

Situace se ve chvíli atentátu přímo na místě velmi zkomplikovala, jindy liduprázná zatáčka byla najednou plná lidí, kteří přicházeli na přijíždějící tramvaj.

Jan Kubiš minul Heydrichův vůz, bomba spadla na zadní stupačku automobilu, a k tomu Gabčíkovi selhala zbraň, zasekl se náboj v hlavni jeho Sten Gunu. Zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha přesto výbuch bomby smrtelně zranil, Čechy nenáviděný Heydrich na následky zranění 4. června 1942 umírá.

 Ihned po atentátu bylo vyhlášeno stanné právo a uzavřena Praha. Němečtí okupanti se mstili brutalitou, jaká neměla v našich zemích srovnání. Přišlo vyhlazení Lidic  a Ležáků, tisíce lidí skončily na popravištích nebo v koncentračních táborech.

Jan Kubiš a Jozef Gabčík umírají 18. června 1942 spolu s dalšími pěti parašutisty po nerovném boji s německými okupanty v chrámu svatého Cyrila a Metoděje v Praze. 
 
Zdroj: plus.rozhlas.cz

6 komentářů:

  1. Anonymní31.05.22 5:38

    Hani, člověk si neumí představit tu odvahu… Na to se nesmí nikdy zapomenout!
    Přeji hezký den. Helena
    https://sincerehelena.blogspot.com/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, napsala jsi to přesně, jak to cítím já. Vlastně proto to dávám na blog. V podstatě si neumím představit, že bych měla blog a nedala tam podobné věci.
      Děkuji a přeji úspěšný přelom května a června. ☺

      Vymazat
  2. Hezký článek věnovaný hrdinům. Naše generace si ještě ledacos uvědomuje a zná z vyprávění rodičů, ale tu současnou generaci mladých už zajímají v mobilu většinou jen hry, ale toto berou jako "nudu". Nezájem mě někdy děsí. Měj se pěkně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jaruško, máš pravdu, musím říci - bohužel. Nevím, v kolika rodinách dnes rodiče mluví s dětmi o podobných událostech z našich dějin, i když věřím, že i takoví jsou. Vidím to občas v muzeu. Také mě "děsí" ten nezájem, ale mám obavu, že dále do budoucna tohle bude ještě horší. Vše hlavní začíná v rodině, tam je základ, to mi nikdo nevymluví.
      Děkuji a také se měj co nejlépe. ☺

      Vymazat
  3. Hanko, každý by nebyl schopen vystavit se takové oběti a jít do odboje i za tu cenu,že se již nemusí navrátit. Mám jen obavu,aby nenastal čas,kdy by se museli k obdobnému postavit naší potomci. Dnes je svět šílený,je vidět, že je stále mnoho jedinců nepoucitelných,touží po moci a žít v míru jim nic neříká.

    OdpovědětVymazat
  4. Ano, Marti, také mě občas napadá, jestli by dnes lidé byli pro svoji vlast schopni podstoupit tuto oběť, riskovat život. Máme vojáky na různých misích, ale mnozí tam šli pod vidinou peněz. Dříve to bylo z přesvědčení, že bojují za spravedlivou věc a vůbec neřešili, jestli se na ně bude nebo nebude vzpomínat. Kolikrát je smutný pohled na mnohdy zanedbané pomníčky z různých válek, kdo na ně vzpomene květinou nebo zapálí aspoň svíčku? Já to občas udělám, ale bohužel si někdy připadám jak "exot", protože tohle se u nás běžně nedělá. Mír je, jak vidět, křehký.

    OdpovědětVymazat

Toulky českou minulostí

Kalendárium z Moravskoslezska: Duben - ze starého kalendáře

  Sto dva roky starý kalendář můžeme otevřít díky archivu "Książnica Cieszyńska".