Jak Češi přijali řecké uprchlíky

 

K článku mě "inspirovala" současná situace, když už několik měsíců do naší vlasti míří a zabydlují se u nás ukrajinští uprchlíci. Přemýšlela jsem, kdy jsme se asi s tak podobnou masovou imigrací setkali. 

Jak začít... Snad otázkou: Máte rádi Řecko a jezdíte tam? Jsou vám Řekové blízcí? Tak já jako obyvatelka Moravskoslezského kraje mohu říci, že tady máme opravdu hodně Řeků, kteří tu už žijí v dalších generacích a zdomácněli tu. Předem říkám, že problémy s nimi nebyly. Někteří si počeštili svá řecká příjmení a mnozí tu i vystudovali, tak pracují i ve vyšších "funkcích". Zdomácněli tu. U mnohých by vás to nenapadlo, kde jsou jejich kořeny, jen jejich příjmení, méně už jméno, to prozradí. Na svém prvním pracovišti jsem měla kolegu - už vzhledem Řeka jak poleno (Ahoj, Pavle, zdravím Tě a mávám už tam nahoru...), který mi o příchodu Řeků na severní Moravu a do Slezska dal první informace a mnohé mi vysvětlil. To byla rodina Papavasiliu, ale i přítel má kamaráda - spolupracovníka, také z řecké rodiny, takže občas na toto téma "vedeme řeč". Říkají mu sice "Tonda", ale jméno má ryze řecké.

 

 

Foto je ilustrační

Příjezd první vlakové soupravy se 746 malými řeckými utečenci do Mikulova ohlásil dobový československý tisk 27. dubna 1948. Jednalo se o první transport z celkem dvanácti tisíců řeckých emigrantů, většinou sympatizantů řeckých komunistů, kteří v období 1948–1949 přijeli do poúnorového Československa. Tito emigranti představovali nejpočetnější skupinu  cizinců, kteří do poloviny sedmdesátých let žili v Československu.

Generace z dětských domovů

Od dubna do léta 1949 uteklo před dopady občanské války z oblastí severozápadního Řecka, které se nacházely pod kontrolou levicových partyzánů, přes 24 tisíc dětských uprchlíků. Asi pět tisíc z nich, třetí největší skupina po Jugoslávii a Rumunsku, zamířilo do Československa.  Po několikatýdenním pobytu v karanténě byly děti zařazeny do různých dětských domovů. V celém Československu v následujících 15 letech sloužilo více než 50 různých ubytovacích zařízení jako domovy pro řecké děti, rozdělené většinou na základě věku.

Dětem „řeckých bojovníků" se tehdy dostalo triumfálního přijetí nejen ze strany režimu, ale i československé veřejnosti. Přestože několik československých rodin projevilo zájem o poskytování dočasného přístřeší či dokonce adoptování těchto dětí, následovaly instrukce o striktním zachování národní identity dětí a jejich kolektivní výchově tak, aby se v budoucnu mohly stát elitou „lidově-demokratického Řecka". Kolik se jich tou elitou v Řecku skutečně stalo, nevím...

Podle vyprávění těchto dětí, dnes již starších pánů a dam, byly podmínky pro život i vzdělávání v dětských domovech nesrovnatelně lepší ve srovnání s podmínkami, které měly k dispozici ve svých rodných vesnicích zaostalého severozápadního Řecka. Z tzv. generace dětí z dětských domovů vyrostla o deset let později druhá generace řeckých emigrantů, která se adaptovala v české společnosti bez větších problémů.

Nelze však nijak změřit psychické strádání a další dopady této válečné zkušenosti na vývoj této generace. Stejně tak se nedá změřit dopad náhlého odloučení od jejich rodných vesnic, od příbuzných a hlavně dlouhodobé odloučení od jejich matek.

Příchod dospělých emigrantů

Po vojenské prohře komunistické revolty v srpnu 1949 a po ideovém rozkolu KS Řecka s Titovou Jugoslávií, která do té doby poskytovala azyl řeckým partyzánům a jejich rodinným příslušníkům ve vojvodinském městečku Buljkes, vedení řeckých komunistů tehdy požádalo o přijetí několika dalších tisíc dospělých běženců. 

Československé ministerstvo práce a sociální péče zřídilo samostatný úsek pod názvem Řecká akce, a jejím vedoucím se na následující tři roky stal Tomáš Kosta. První transport „demokratických Řeků" v počtu 1221 osob dorazil do Československa 30. srpna 1949, shodou okolností ten samý den, kdy na horském masivu Grammos skončila poslední bitva občanské války mezi královskou armádou a levicovými partyzány.

První transporty byly složeny téměř výlučně z buljkeských emigrantů a zamířily do karanténního tábora v Lešanech u Benešova, který po okupaci sloužil jako koncentrační tábor nacistických vojáků. Další tři tisíce řeckých emigrantů byly evakuovány z albánského přístavu Durres a po dvoutýdenní cestě polskými obchodními loďmi se přes Gibraltar dostaly do polské Gdyně. Pro většinu emigrantů tato strastiplná cesta představovala novodobou odyseu. Byli to horalé, kteří  nikdy předtím neviděli moře, natož aby absolvovali tak dlouhou cestu lodí.

Bohužel prý žádný fotograf nezaznamenal tuto evakuační akci z albánských přístavů, kdy se asi padesát tisíc partyzánů, jejich příznivci a členové rodin, ale též zajatci a lidé, kteří s nimi nijak nesympatizovali, nalodili do ruských a polských lodí. Ty je odvezly do zcela neznámých destinací vzdálených od sebe tisíce kilometrů, od českých Karlových Varů po sovětský Taškent, od polského Štětína po bulharský Plovdiv. Složení emigrantů bylo velmi pestré: asi polovina z nich byli uprchlíci nebo potomci maloasijských uprchlíků, kteří se do Řecka dostali při výměně obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem. Tato výměna se uskutečnila v roce 1923 a do tehdejšího čtyřmilionového Řecka přijelo přes milion řeckých uprchlíků z Malé Asie, z Černého moře a z Kavkazu.

Na jejich cestě do nové emigrace je doprovázeli též místní Slované z řecké Makedonie (každý čtvrtý emigrant byl slovanského původu) a rumunští pastevci z pohoří Pindos, několik sefardských Židů atd. Cestou z Albánie začala pro všechny dlouholetá emigrace spojená s hlubokým steskem po domově, pocit, který Řekové znají již z doby Homéra.

Řecká občanská válka

Řecká občanská válka probíhala v letech 1946 až 1949. Proti sobě stála konzervativní část řeckého obyvatelstva a druhá, takzvaná revoluční část. Zatímco první skupina měla vládní vojenskou podporu a přiklonili se k ní i zástupci Británie a USA, opoziční seskupení zastupovala tamní komunistická strana, která se opírala o sousední režimy v Albánii, Jugoslávii a Bulharsku.

Ve válce, která po třech letech skončila porážkou komunistů, zahynulo na 150 tisíc lidí. Po sporu zemi muselo opustit na 100 000 obyvatel, převážně z politických důvodů.

Osídlování Moravy a severních Čech

Protože převážná většina uprchlíků pocházela z hornatých oblastí severozápadního Řecka a měla zkušenosti v zemědělství a v chovu dobytka, řečtí předáci vyslovili přání, aby emigranti byli hromadně soustředěni do oblastí podobného typu.  K usazení řeckých emigrantů bylo vybráno několik vesnic ve třech pohraničních okresech, tj. Krnov, Jeseník a Žamberk, odkud bylo „odsunuto" původní sudetoněmecké obyvatelstvo.  Život a pracovní zařazení Řeků v těchto oblastech ztěžovala drsná zima, špatná dostupnost k větším městům a k málo funkčním výrobním podnikům, jakož i odlišné podmínky hospodaření v těchto okresech ve vztahu k severnímu Řecku.Třeba v Krnově se pořádají Řecké dny a řecké taneční zábavy. Působí tam řecký taneční soubor Antigoni a je i výuka řeckého jazyka. PROČ PRÁVĚ KRNOV?

Přestože většina Řeků už v osmdesátých letech využila možnost repatriace a návratu do původní vlasti, Krnov dodnes patří mezi města s početnou řeckou menšinou.

Asociace řeckých obcí v ČR vznikla v roce 1996 jako zastřešující organizace řeckých obcí, které působí na celém území České republiky. Jejím posláním je rozvíjení řecko-českých společenských a kulturních vztahů, šíření a uchování řeckých kulturních tradic a zvyků a především zachování a rozvíjení řeckého jazyka.

V současné době žije v České republice okolo 3200 obyvatel hlásících se k řecké národnosti. Zhruba dvě třetiny z tohoto počtu žijí na území Moravskoslezského kraje, tedy asi 2000 lidí. Přesné údaje ovšem nelze zjistit, neboť řada obyvatel řeckého původu se již hlásí k národnosti české.

 

 

 

Památník Řeků usídlených v ČR je v Krnově.

Žije zde také spousta potomků ze smíšených česko řeckých manželství, která mimochodem bývají dlouhodobá a harmonická. Řecké rodiny byly již celé generace zvyklé intenzivně obhospodařovat malá políčka na rodinné nebo příbuzenské bázi. Neznaly kolchozní způsob hospodaření a návrhy některých vedoucích činitelů na zakládání tabákových plantáží ve zdejších klimatických podmínkách ukazují, jak moc nerealistické byly jejich představy.

Postupně převážná většina emigrantů z vesnic kolem Žamberka odešla. Nejdůležitější příčinou masového a spontánního odlivu řeckých emigrantů z vesnic původního osídlování bylo zjištění, že továrny či další výrobní jednotky sousedních měst poskytovaly ve srovnání se zemědělstvím mnohem vyšší výdělky, ubytovací možnosti, pevnou pracovní dobu atd. 

V probíhajícím osídlování nechyběly problémy, zejména v oblasti bydlení, ve stravování a oblékání, s nimiž se emigranti potýkali dva nebo tři roky po svém příchodu. Problémy se stravováním Řeků souvisely také se zcela rozdílnými stravovacími zvyky. Řekové např. neznali způsob přípravy moučných jídel s omáčkami. Proto stále požadovali příděly většího množství zeleniny a luštěnin, které tvořily základ řecké kuchyně, v Československu jich však byl nedostatek a nestačily pokrývat jejich potřeby.

Obecně problémy adaptace souvisely jistě s neznalostí českého jazyka a vůbec s nízkou vzdělaností dospělých Řeků. Možnosti kontaktů s většinovým českým okolím byly zpočátku velice omezené a osadníci zůstávali nadlouho izolováni. Při prvních kontaktech mezi Řeky a Čechy převažovala vzájemná nedůvěra. Tomáš Kosta např. uváděl, že Češi označovali městská sídliště s větší koncentrací emigrantů „za čtvrtě cikánských Řeků".

Následně většina práceschopných uprchlíků zamířila do měst jako Trutnov, Bruntál, Krnov nebo Dvůr Králové a byla zařazena do textilních továren, kde byla průměrná mzda o dost vyšší než v zemědělství. V následujících letech byly stovky dalších emigrantů zařazeny do dalších továren především lehkého, ale i těžkého průmyslu a do stavebnictví ve větších městských aglomeracích jako Ostrava nebo Brno.

"Dočasný" pobyt

Tři roky po příchodu do Československa většině emigrantů došlo, že pobyt v zemích východní a střední Evropy nebude dočasný, jak původně počítali, ale dlouhodobý. Následovala nová vlna stěhování směrem do Ostravy, kde emigranti nastoupili do oceláren a do důlního průmyslu. Zároveň stovky dalších Řeků pracovaly ve stavebnictví a účastnily se výstavby nových sídlišť v Ostravě a dalších městech jako Havířov, Karviná a Třinec. 

Menší skupiny našly zaměstnání a ubytování ve vzdálenějších oblastech, například v Brně, v Berouně nebo v Příbrami. Ve stejné době skončilo „válečné období" emigrace a řečtí uprchlíci se po vyřešení bytové otázky a pracovního zařazení začali zajímat o osud svých příbuzných, kteří byli rozeseti ve všech "komunistických" zemích.

Akce „slučování rodin", která trvala asi tři roky, v konečném výsledku nepřinesla velké změny v celkovém počtu emigrantů. Na druhou stranu byly rodiny, jejichž členové zůstali v Řecku nebo mezitím odjeli z Řecka do zámořských států (Austrálie, Kanada, Spojené státy). Členům těchto rodin se podařilo se svými blízkými sejít po desítkách let, jiným se to nepovedlo a zemřeli provázeni steskem po shledání se svými příbuznými.

Důležitou roli v adaptaci řeckých rodin na české prostředí nepochybně sehrál postupný přechod řeckých dětí z izolovaného prostředí dětských domovů do českých škol. Současně z řeckých domovů mládeže začaly odcházet do výroby stovky mladých Řeků, kteří se lehce adaptovali v českém prostředí a přijali některé stránky českého způsobu života. Navázali kontakty s českými vrstevníky a nejprve emigrantští chlapci, ale později i dívky začali vstupovat do smíšených manželství. 

Vlast, na níž měla řecká mládež jen letmé vzpomínky nebo si ji vůbec nepamatovala, představovala pro jejich rodiče ideální cíl všeho snažení, žili a dýchali pro ni, přestože se právě k nim zachovala velice krutým způsobem: obvinila je ze zrady, odňala jim řecké občanství a navždy jim zakázala repatriaci. Proces repatriace začal spontánně, bezprostředně po pádu řecké vojenské diktatury (1974). Mezi léty 1979–1985 se do Řecka vracelo každoročně asi 500 emigrantů. Celkem se vrátilo do vlasti nebo přesunulo do dalších zemí téměř 10 tisíc řeckých emigrantů, tedy tři čtvrtiny emigrantů.

Po pádu komunismu už v Československu dorůstala třetí generace Řeků, která se do značné míry identifikovala s českým národem, neusiluje o návrat do Řecka a vnímá je spíše jako vlast svých předků. V roce 1991 získala řecká komunita oficiální status národnostní menšiny. Při posledním sčítání lidu se k řecké národnosti v ČR přihlásilo 2611 osob.  

Zdroj: Kostas Tsivos, bruntalsky.denik.cz