Schönbrunn: Sochy v zámecké zahradě I.

 

Při procházce v zahradě u zámku Schönbrunn návštěvníci uvidí spousty soch. Mnohé představují hrdiny antických pověstí nebo připomenou dávné události z historie.

 

Socha císaře Josefa II. (článek je ZDE), jako tvůrce je uveden Franz Anton von Zauner.

Řada soch lemuje cestu vedoucí na Gloriette, kde je také bohatá sochařská výzdoba, zde např. váza. Sochy září bělostí a zelené dřeviny v pozadí jim dávají možnost vyniknout. Jenže staří Řekové vůbec neměli rádi bělost mramoru, ale svoje sochy pečlivě pokrývali barvou, která byla až kýčovitě pestrá. Milovali syté modře, brčálové zeleně i ohnivé červeně, rádi používali zlacení v míře až překvapivé. Barvou zdobili nejen mramorové sochy, ale i celé chrámy, jejich fasády i interiéry.

Co je mramor?

Mramor, neboli také krystalický vápenec, je vápenec či dolomit, který byl metamorfován za vysoké teploty a tlaku. Mramor je z 95% tvořen kalcitem, dolomitický mramor pak dolomitem. Nejčastější barvou mramoru je bílá, ale jeho barvu mohou ovlivnit příměsi dalších hornin, mezi které může patřit hematit, grafit, jílová hmota či limonit. Těží se v celých blocích a neexistují 2 stejné kusy.

Mramor má nízkou poréznost a je odolný vůči teplotám. 

Starořecké originály soch ještě ve fragmentech mají patrnou původní barvu. Plinius starší píše v Kapitolách o přírodě, že proslulý řecký sochař Praxiteles na otázku, které jeho plastiky jsou nejkrásnější, odpověděl, že to jsou ty, na kterých se podílel ceněný malíř Nikias. Velmi si cenil toho, jakou barevnou zářivost dal jeho původně bílým mramorovým dílům.

Barvy získávali antičtí umělci z různých přírodních materiálů. Vitruvius detailně popisuje, že zdrojem oblíbené purpurové barvy byly mořské škeble. „Nasbírané škeble se železnými nástroji kolem dokola nařezávají a hustě nachová šťáva, která z těchto řezů prýští, se v podobě slz vymačkává a zpracovává třením v hmoždířích," píše.

Výroba některých barev byla nesmírně drahá a šlo o úplnou alchymii. Nebeská modř se připravovala tak, že se smíchal písek se sodným květem a kyperským měděným práškem, udělaly se z toho koule, které se uložily do hliněného džbánku a daly se do pece, kde se měď a písek rozžhavily a zázračným výsledkem byla nádherně modrá barva. Okrová barva se dělala tak, že se žlutá hlinka rozpálila v peci a zalila se studeným octem. V antické literatuře najdeme řadu receptů.

Antické sochy však byly nejen barevné, ale také pečlivě pozlacované. Někdy byla výsledkem celá zlatá socha. Římský císař Nero si natolik oblíbil jednu antickou bustu, že ji nechal svými řemeslníky pozlatit, aby byla ještě krásnější. Ukázalo se však, že drahý kov dílo umělce znehodnotil, a zlato bylo opět pracně sejmuto. Z příběhu zaznamenaného zmíněným Pliniem starším vzniklo rčení o tom, že umění může být vzácnější než zlato: ars auro prior. Je to jakási antická varianta tvrzení, že sůl je nad zlato.

„Pro někoho je těžké pochopit, že naše současná představa o bělostném antickém Řecku a Římě je mylná." 

Zdroj: Wikipedie

Diana:

Diana je římská bohyně. Původně se jednalo o ochránkyni žen a bohyni porodu, úzce byla také spojena s posvátnými háji a byla ochránkyní otroků. Její funkce bohyně měsíce a lovu však může být  ztotožněna s řeckou Artemidou. Po jejím vzoru byla zobrazována jako lovkyně s lukem a toulcem, doprovázená loveckým psem či jelenem. 

Meleager:

Meleagros byl v řecké mytologii syn kalydónského krále Oinea a jeho manželky Althaie.

V Aitólii ve středním Řecku vládl král Oineus, v hlavním městě Kalydón. Jednoho roku sklidili bohatou úrodu a král obětoval všem bohům, jenom na Artemis, bohyni lovu, zapomněl. Uražená bohyně za trest poslala na Kalydón strašného kance. Byl vzrostlý jako býk, oči podlité krví, štětiny silné jako oštěpy, tesáky jako sloní kly, horkou pěnu kolem tlamy. Kanec nadělal velké škody - podupal rostoucí obilí, ničil dozrávající úrodu, vinnou révu, olivové sady, hubil lidi, psy, stáda dobytka. Lidé před ním prchali.

Králův syn Meleagros se rozhodl zbavit kraj strachu a kance zabít. Svolal nejstatečnější muže na tento lov, mezi nimi i Argonauty, s nimiž se plavil na lodi Argó do Kolchidy pro zlaté rouno.

Merkur:

Merkur, latinsky Mercurius, je římský bůh obchodu. Velký význam získal pod řeckým a etruským vlivem, přičemž byl ztotožněn s jejich bohy Hermem a Turmsem. Poté byl počítán mezi Dii Consentes – dvanáct nejdůležitějších božstev. Kromě obchodu měl i další funkce, opět zpravidla pod řeckým vlivem, zahrnující například výmluvnost, provázení duší do podsvětí, zlodějství, štěstěny, zisku, blahobytu, losů, veselí a cestování. Přejal též Hermovy atributy jako hůl caduceus, okřídlený klobouk a střevíce. S bohyní Carmentou zplodil syna Evandera, s nymfou Larou lary – duchy zemřelých.

Sibyla:

  

Sibyla byla podle starověkých Římanů věštkyně. Slovo nejdříve znamenalo věštkyni nebo starou ženu, pochází z latinského slova sibulla, což znamená prorok. Věštkyně tohoto jména jsou mnohem slavnější než muži – věštci nazývaní Bakové. Původní Sibyla žila zřejmě v Orientu, často se dává do souvislosti se sumerskou bohyní Kubabou (také: Kaaba, Kybelé). Podle Eustatia byla původní Sibyla dcerou krále Dardana a nymfy Nésy, podle Plutarcha působila první Sibyla v Delfách, jmenovala se Libyssa a byla dcerou Dia a najády Lamie. 

 

Ceres:

Ceres je římská bohyně úrody a obilí, blízká dalším zemědělským božstvům jako Tellus, Liber a Libera. Její kult byl v Římě velmi starý, Ceres byla ztotožněna s řeckou Démétér a byla počítána mezi Dii Consentes – dvanáct nejdůležitějších božstev.

Vzestup jejího kultu je spojen s rokem 496 př. n. l. kdy se Římu během války s Latinským spolkem nedostávalo obilí a hrozil hladomor. Na radu sybilských knih byl diktátorem Aulem Postumiem přislíben chrám Cereře na Aventinu.

 

Herakles:

Héraklés (Herkules) je v řecké mytologii syn Diův a Alkménin a zároveň je největším hrdinou celé mytologie. Herkules byl obdařen nesmrtelností, a byl tak uznáván jako polobůh s nadlidskou silou, odvahou a důvtipem. Za manželku pojal bohyni Hébé, se kterou měl dva syny Anikéta a Alexiara.

Perseus:

  

Perseus je jedním z nejznámějších hrdinů řecké mytologie. Jeho matka se jmenovala Danaé a otcem Persea byl nejvyšší bůh Zeus. Perseus je zároveň známý jako zakladatel Mykén a patří také k předkům hrdiny Hérakla.

Quintus Fabius Maximus:

  

Quintus Fabius Maximus Verrucosus Cunctator (280 př. n. l. – 203 př. n. l.) byl římský konzul, vojevůdce a diktátor. Jako diktátor uplatňoval proti Hannibalově postupu za druhé punské války taktiku spálené země.

Quintus Fabius Maximus pocházel ze známé patricijské rodiny Fabiů. Poprvé zastával úřad konzula v roce 233 př. n. l.. Po drtivé porážce římských legií Hannibalem v bitvě u Trasimenského jezera během druhé punské války, ve které padl i jeden z tehdejších konzulů Gaius Flaminius, jej římský senát zvolil diktátorem.

Flora:

Flora byla římská, původně sabinská, bohyně květů a jara. Její jméno vychází z latinského flōs „květ“ a její kult byl údajně zaveden Titem Tatiem, římským králem sabinského původu, a králem Numen Pompiliem jí byl přidělen kněz oficiální kultu – flamen Floralis. 

Roku 241 či 238 př. n. l. jí byl aedily Luciem Publiciem a Markem Publiciem v blízkosti Circu Maximu zasvěcen chrám. Byla ztotožněna s řeckou nymfou Chlóris.

Janus a Belona:

Bellona původně Duellona, je římská bohyně války. Byla považována za sestru či manželku boha Marta, toho doprovázela do bitvy oblečená do pancíře a přilby, s pochodní, kopím či kyjem v ruce, a řídila Martův vůz.

Janus jako jeden z nejstarších římských bohů-indigites zaujímal spolu s bohyní krbu Vestou významné místo v římském panteonu [3] . Nejstarší starořímské kolegium salianských kněží ve své písni nazývalo Janus „bůh bohů“ a „dobrý stvořitel“. Byl také ztotožňován se „světem“ ( lat. mundus ), prvotním chaosem . Podle náboženských představ starých Římanů právě z chaosu vznikl uspořádaný kosmos a Janus se z beztvaré koule proměnil v boha a stal se strážcem řádu, světa, rotujícího jeho osu [3] . V jádru to byla ozvěna mýtu, že na počátku byly oheň, voda, země a vzduch jedna látka. Následně se oddělili a to, co zůstalo, se stalo Janusem. Janus - https://cs.wiki7.org/wiki/%D0%AF%D0%BD%D1%83%D1%81

Janus byl v římské mytologii bůh vrat, dveří, vchodů, začátků a konců. Nejznámějším pozůstatkem je v moderní kultuře měsíc leden (Januar). Ačkoliv byl Janus obvykle zobrazován se dvěma opačnými tvářemi (Janus Geminus – dvojčata nebo Bifrons – Dvoutvářný), byl vlastně Quadrifrons, tedy bůh čtyř tváří (quadrifrons je latinské slovo značící v překladu čtyři čela, čtyři tváře). Janusovy dvě tváře (vousatá a bezvousá) představují slunce a měsíc.

Janus byl často symbolem změny a přeměny, jako například přeměna minulosti v budoucnost, přechod z jednoho stavu do druhého, přeměna dětství v dospělost. Byl uctíván jako bůh času setí, začátku sklizně, bůh svateb, narození nebo jiných začátků.

Janus jako jeden z nejstarších římských bohů-indigites zaujímal spolu s bohyní krbu Vestou významné místo v římském panteonu [3] . Nejstarší starořímské kolegium salianských kněží ve své písni nazývalo Janus „bůh bohů“ a „dobrý stvořitel“. Byl také ztotožňován se „světem“ ( lat. mundus ), prvotním chaosem . Podle náboženských představ starých Římanů právě z chaosu vznikl uspořádaný kosmos a Janus se z beztvaré koule proměnil v boha a stal se strážcem řádu, světa, rotujícího jeho osu [3] . V jádru to byla ozvěna mýtu, že na počátku byly oheň, voda, země a vzduch jedna látka. Následně se oddělili a to, co zůstalo, se stalo Janusem. Janus - https://cs.wiki7.org/wiki/%D0%AF%D0%BD%D1%83%D1%81

Mars a Minerva:

 

Mars je římský bůh války a zemědělství. Po Jovovi byl druhým nejvýznamnějším a nejuctívanějším bohem. Po Martovi byla Římany pojmenována planeta Mars a měsíc březen – mensis Martius „měsíc Martův“, který byl prvním měsícem roku až do roku 153 př. n. l., a během kterého se slavila velká část svátků tohoto boha.

Minerva je římská bohyně řemesel, umění, moudrosti a války, ztotožňovaná s řeckou Athénou. Společně s Jupiterem a Junou byla členkou Kapitolské trojice. Kult Minervy, stejně jako její jméno, byl odvozen od etruské bohyně Menrvy, jež zas byla ovlivněna Athénou. Kapitolská trojice vznikla také pod etruským vlivem, stejně jako Minervina moc nad blesky a vynález trubky.

Amfión:

Amfión je v řecké mytologii jedním ze synů nejvyššího boha Dia a jeho milenky Antiopy, dcery thébského krále Nyktea.

Antiopa byla tak krásná, že upoutala nejvyššího boha Dia a z tohoto mileneckého vztahu se narodili bratři Amfíón a Zéthos. Ze strachu před svým manželem pohodila dvojčata v lese (podle jiných pramenů je však v lese nechal Antiopin strýc Lykos na nátlak své manželky Dirké). Našel je pastýř, vzal je k sobě a dal jim vychování i vzdělání. Vyrostli v urostlé mládence, byli ale každý jiný: Amfíón byl jemný a mírný, miloval hudbu, zatímco Zéthos byl silák, miloval lov a zápas. Přesto žili spokojeně spolu a nic netušili o svém původu.

Gaius Mucius Scaevola: 

 

Gaius Mucius Scaevola byl legendární hrdina starověkého Říma, známý svým pokusem o atentát na krále Larse Porsennu, k němuž mělo dojít podle různých výpočtů mezi lety 508 - 503 před naším letopočtem.

Podle verze (Livius) se po svržení krále Tarquinia Superba a vyhlášení republiky vypravil proti Římu Lars Porsenna, vládce města Clusium. Díky početní převaze se mu podařilo město oblehnout a požadoval na jeho obyvatelích, aby se znovu podřídili Etruskům. Gaius, mladík z patricijského rodu Muciů, se přihlásil, že Porsennu zabije. Podařilo se mu proniknout do králova ležení, omylem však probodl mečem místo krále jeho pobočníka. Byl vzápětí zatčen a postaven před soud. Sdělil Porsennovi, že je pouze jedním ze tří set mladých Římanů, kteří přísahali, že se jeden po druhém pokusí nepřátelského vladaře sprovodit ze světa. Aby dokázal jejich odhodlání, vložil se slovy: „Pohleď, králi, jak bezcenné je tělo pro nás, kdo usilujeme o slávu,“ svoji pravou ruku do ohně a držel ji tam, aniž by dal najevo bolest. To udělalo na Porsennu takový dojem, že zajatce propustil a odtáhl od římských bran. Mucius získal díky svému činu přízvisko Scaevola (levoruký) a římský senát mu daroval rozsáhlé pozemky, známé jako Prata Mucia.

 

Pokračování