Toulky českou minulostí: 160. schůzka: Jak to bylo s utopením Jana z Pomuka

 

Dnes je to sto šedesátá pouť českou historií, takže těch článků v této rubrice je přesně tolik. 🎶 Zastavíme se u postavy, kterou obestírá nejedno tajemství, nejeden omyl, nejedno nedorozumění. Podobně jako minule, budeme se zabývat Johánkem. Ano tím, jehož sochy jsou hodně časté, zejména v Čechách. Je totiž jedním z českých zemských patronů, tak proto je těch soch tolik. A jestli jste ho viděli i v Německu, tak uvedu, že on je i patronem Bavorska - je spolupatronem Mnichova. Světcovu sochu vždy poznáte podle pěti hvězd na svatozáři kolem jeho hlavy. Těchto pět hvězd prý ukazovalo rybářům místo, kde byl světec nalezen. Je to patron kněží, zpovědníků, lodníků, veslařů, mlynářů a mostů, proto je často na mostech nebo blízko vodních toků. Je pomocníkem proti pomluvám a povodním, ochráncem bezpečného putování a šťastného návratu. 

Takže turista jeho sochy pozná, pak už jen se něco více dovědět o jeho životě a máme to v kapse 👍. Mohli bychom to dnes i nazvat:

 

 

Dotyčný byl původem zřejmě Němec, i když v češtině prokázal stejnou obratnost jako ve své mateřštině; vzděláním byl právník (doktorát církevního práva získal na univerzitě v Padově, přičemž téhož roku jej uznalo i Vysoké učení v Praze). Povoláním byl notář, kanovník a brzy po svém návratu domů získal vysoký post generálního vikáře. Jeho jméno je Doktor Jan z Pomuka, řečený též doktor Johánek. „Církevní dráha Johánkova vrcholí dosažením úřadu generálního vikáře. Stal se zástupcem arcibiskupa Jana z Jenštejna ve všech výkonech úředních mimo svěcení kněží, a k dvojí výnosné prebendě připojil neméně výnosnou třetí; generální vikář nepožíval sice důchodů ze statků, nýbrž měl příjmy pouze z poplatků, ty však byly svrchovaně hojné, neboť jeho rukama procházela všecka nesmírná agenda úřadu arcibiskupského, on pak z každé listiny, vyšlé z jeho úřadu, zejména z přečetných potvrzení a jmenování měl slušný poplatek,“ zpravuje nás historik František Michálek Bartoš.

Po stupíncích církevní hierarchie však Johánek začal stoupat už dřív. Ještě za svých padovských studií se tento „farář na dálku“ od svatého Havla stal kanovníkem u svatého Jiljí. Mezitím však vyměnil Havla (tedy farářství v havelském kostele na Starém Městě) za beneficium žateckého arcijáhna. Přibylo mu však zároveň kanovnictví ve starobylé vyšehradské kapitule. Zda toho neměl nějak moc? Obvinění, že Jan byl mnohoobročníkem, tak to se skutečně objevilo, ale podle církevního práva bylo všechno v pořádku. Johánek současně zastával funkci faráře a kanovníka, což zakázáno nebylo. Co zakázáno bylo, to bylo spojení dvou a více far, popřípadě obročí s duchovní správou, které by se Johánek musel věnovat. Nikdy však nebyl kanovníkem u svatého Víta, i když svůj hrob má právě tam. „Je to tedy skvělá kariéra, které během dvaceti let dosáhl prostý písař arcibiskupské kanceláře. Začal od píky, musel překonat nemalé překážky a přece končil jako bohatý a mocný prelát, který po sobě zanechal jistě velké bohatství, včetně domu se sladovnou, který si vystavěl na Hradčanech, a jiného na Vyšehradě, který zcela přestavěl, dav strhnouti dům svého předchůdce kanovníka jako nedostatečný.“

Doktor Johánek – muž mnoha profesí

Doktor Johánek byl tedy mužem několika profesí. Máme tedy na mysli významné profese. O těch méně důležitých se zmiňovat nebudeme. (Ostatně člověk neví ani dnes, v kolika správních a jiných radách a společnostech je schopen obzvláště čiperný jedinec současně zasedat, tak proč bychom to měli vyčítat dr. Johánkovi...) Nejsnadněji zvládal kanovnictví. Moc času mu nezabralo a bylo zdrojem vítaného příjmu. Jako právník (a to vysokoškolsky vzdělaný a na renomované zahraniční univerzitě!) zastupoval svou kapitulu v složitých soudních záležitostech. Jako žatecký arcijáhen měl za povinnost vykonávat v arcibiskupově zastoupení vizitace a inspekce far a děkanství. Stejně často jako dřív (ne-li častěji) chodil do arcibiskupského paláce na Malou Stranu. Nikoli na vizitace nebo inspekce, ale do svého posledního a nejdůležitějšího úřadu. Byl jakýmsi arcibiskupovým náměstkem, který musel hlídat složitou správní agendu spojenou s propůjčováním obročí a vůbec s přesuny církevního majetku. Vedle toho měl i soudní pravomoc v přesně ohraničeném okruhu případů, například v soukromém právu. Jak říká historik Bartoš: „Stal se zástupcem arcibiskupa Jana z Jenštejna ve všech výkonech úředních mimo svěcení kněží.“ Duchovní funkce za arcibiskupa vykonávat samozřejmě nesměl, například světit kněze, to patřilo světícímu biskupovi, který jediný mohl být arcibiskupovým sufragánem, tedy skutečným zástupcem. „Jinak ovšem nedovedeme z přečetných dokumentů úředních, které vyšly z jeho péra, vyčísti skoro nic o povaze a osobnosti dr. Johánka a pramálo jen o tom, pokud ve svém úřadě jednal více než prostý vykonavatel arcibiskupových rozkazů.“

Musela to být hrozná nuda, ty stohy lejster, které Johánek sestavoval, zapisoval, ověřoval... Jako vizitátor se už přece jenom dostal k nějakému tomu zajímavému případu. Například jeho povinností bylo kontrolovat, zdali faráři řádně nosí kněžský oděv a nenechávají si zarůstat tonzuru (neboli vyholené kolečko na hlavě). Tím se fakt musel zabývat. A taky si musel podat ty kleriky, kteří znevažovali duchovní stav. Ti jej znevažovali kupříkladu módou. „Neboť si oblékali šaty přiléhavé, krátké a uzlovaté,“ což ještě nebylo to nejhorší, neboť také „v kostky hrají, opíjejí se, drží si psy a sokoly pro lov a mladé ženy pro hříšné potěšení.“ Přitom podle nařízení synodu nesměl kněz žít pod jednou střechou s osobou jiného pohlaví mladší čtyřiceti let. S žádným jiným pravidlem neměli duchovní tolik problémů jako s tímhletím. „Roku 1392 Jan z Pomuka vyslýchal jakéhosi Zikmunda z Hradce, kaplana v Černilově,“ dozvídáme se od historika doktora Víta Vlnase, autora knihy Česká legenda. „Zikmund byl obžalován mimo jiné z toho, že chodil po vesnici se samostřílem a střílel na lidi. Rozhořčeně se bránil: samostříl prý nesl jenom jednou, a to za farářem do kostela. Hrdě dodával, že nemá dokonce ani žádnou souložnici, zatímco jeho farář žije s dívkou Dorotou, se kterou má tři děti a kterou provdal za svého sluhu.“

Doktor Johánek vyslýchal (tedy spíše vyšetřoval) kněze, podezřelé z kázání bludů. Například že namísto z Bible četli z apokryfních textů, anebo že špatně udělovali kněžské svátosti. „Roku 1392 před ním a jeho kolegou Puchníkem“ (jméno Puchník se v příběhu Jana z Pomuka už objevilo a ještě se s ním setkáme) „stanul hlavní představitel Milíčovy školy, Mistr Matěj z Janova, aby konsistoři ukázal dva své spisy, pro něž byl patrně žalován.“ Mistr Matěj napadal světský život kněží a jejich odklon od evangelické chudoby. Ale nejenom to, nelíbilo se mu ani uctívání obrazů a ostatků. Když se začal vyjadřovat neuctivě o mariánském kultu, bylo toho už moc i na arcibiskupa Jenštejna. Dost si to s ním rozházel. Musel před synodou (tedy i před doktorem Johánkem) odvolat hlavní články svého učení.

 

Busta Johánka z Pomuka vytvořená podle lebky.

Hříšné nádoby v kněžské sutaně

A co úhlavní postava našeho příběhu? Zase jako dřív: pečlivě četl, studoval knihy, ve kterých se údajně měly vyskytovat bludné výroky, předvolával si provinilé kněze a zpovídal je, proč se toho či onoho dopustili. A také trestal ty hříšné nádoby v kněžské sutaně. Anebo jim odpouštěl. Případ od případu. Ty tresty nebyly po pravdě nic hrozného. Johánkovo vyšetřování tedy nebyla žádná nelidská inkvizice. Doktor Johánek byl ouřada, který byl schopen zvlášť těžkým provinilcům (ale to už muselo něco být!) zakázat dejme tomu výkon kněžské funkce, anebo jim třeba zatrhl kázání. Nic moc. Co už bylo horší – taky jim na nějaký čas pozastavil příjem z obročí. Takové opatření muselo dotyčné krutě ranit. „Kněz Jan Koželuh například,“ uvádí názorný příklad doktor Vlnas, „musel Johánkovi v lednu 1393 slíbit, že nebude už lidem kázat bajky a že při kázání nebude ani plakat, ani se smát.“ Zvláště zákaz smíchu byl doslova nelidským opatřením... „Pokud by svůj slib porušil, hrozilo mu vypovězení z pražské diecéze.“ (V nejhorším se mohl smát v jiné diecézi...) Kutnohorský kazatel Matouš Janův se dostal před generálního vikáře pro své osobité názory na procesí Božího těla. Prohlásil údajně: „Tato slavnost se spíše k poctě ďábla než Boha konala.“ To však při výslechu popřel, přiznal jen, že „procesí jsem považoval za světskou marnost, a proto jsem se také modlil, aby Pán ráčil slavnost deštěm rozehnat.“ Nato mu Johánek pozastavil výkon kněžských funkcí do té doby, dokud si dotyčný Matouš nedá prodloužit povolení k pobytu v pražské diecézi (on totiž patřil do olomoucké). Takže ve spisech pana generálního vikáře doktora Johánka z Pomuka nebyly žádné černé kobky... rafinované mučírny... ani plápolající hranice. Byl to ouřad jako každý jiný.

Události dostaly rychlý spád. Jak rychlý? Všechno to trvalo ani ne pouhý kalendářní měsíc. Začalo to úmrtím kladrubského opata Racka. Pan opat zesnul buďto koncem února nebo začátkem března 1393... Podle svých regulí přistupují kladrubští benediktini okamžitě k volbě. O té volbě ví pražský arcibiskup, zatímco český král nikoli. Zvolen je mnich Olen. Datum – 7. března. Za tři dny nato (to máme 10. března) potvrzuje generální vikář dr. Johánek z Pomuku na arcibiskupův příkaz, že ta volba platí. Když se o tom král během svého pobytu na hradě Žebráku dovídá, dostává záchvat vzteku, kterému se obvykle říká „nepříčetný“. Václav chtěl totiž na kladrubské opatství dosadit jistého Václava Králíka z Buřenic, což byl vyšehradský probošt, obratný diplomat a nejspíš jeden z lucemburských levobočků. Těžce naštvaný král vyráží do Prahy (dostává se tam 16. března), ovšem těsně předtím (15. března) se z hlavního města klidí do Roudnice nad Labem arcibiskup, generální vikář, generální oficiál Mikuláš Puchník a ještě další úředníci. Pro jistotu.

A teď už se události valí jako voda v rozbouřené řece. 16. března se dostávají do Roudnice listy některých členů královské rady s výzvou, aby arcibiskup přijel do Prahy. Píše mu i sám pan král. Z jeho dopisu jsme už citovali; za zmínku však stojí zopakovat, že český král sliboval pražskému arcibiskupovi, že ho utopí. Arcibiskupovi se ke králi nechce – komu by se taky chtělo... Jenštejn určitě neuměl plavat, ale všichni ho chlácholí a upokojují a uklidňují a on i jeho doprovod se nakonec vydává do Prahy. To bylo 18. března. Na druhý den zrána (to už máme 19. března) je zorganizována schůzka poradců obou stran. Sepsaná smlouva má být podepsána hned den nato (20. března), ale jak už víme, všechno dopadá jinak, král se na schůzku dostavuje v silně podnapilém stavu, slovně a poté i fyzicky napadá členy arcibiskupské delegace, vyřvává přitom svou zřejmě utkvělou myšlenku, že toho či tamtoho dá utopit, k topení zatím ale nedochází, pouze k výslechu v kapitulní síni metropolitního chrámu svatého Víta a posléze v kapitulní síni na Pražském hradě, vyslýchaní však už nejsou kompletní, protože se arcibiskupovým zbrojnošům podařilo uklidit Jenštejna do bezpečí, nejprve do jeho pražského paláce, posléze na odlehlý hrad jménem Supí hora až u Teplic v Krušných horách.

Chyťte arcibiskupa!

Ti, kteří před králem Václavem nestačili utéct, skončili odpoledne toho dne (pořád byl 20. březen 1393) na hradním purkrabství. Byla to tato čtveřice: Generální vikář doktor Johánek z Pomuka, generální oficiál mistr Mikuláš Puchník, míšeňský probošt Václav Knobloch, a rytíř Něpr z Roupova, arcibiskupův hofmistr. Z purkrabství se vypravil ten podivný průvod s rukama svázanýma za zády dolů do města dnešní Mosteckou ulicí a po Karlově mostě až na Staroměstské náměstí. V budově radnice Starého Města pražského se zřejmě znovu vyslýchalo (tady nechali pod stráží rytíře Něpra, který byl ze všech zatčených nejstarší), a tři zbylí kněží pokračovali ve své strastiplné pouti na staroměstskou rychtu, č. p. 404, což je dům dodnes stojící na rohu ulic Rytířské a Na můstku. Co se dělo tady? Zatím nic. Čekalo se. Třeba se podaří chytit arcibiskupa... Král totiž vydal rozkaz polapit ho. Hlídky kontrolovaly všechny osoby v šatu duchovního a dokonce prohlížely i lodi na řece. Jenomže Jana z Jenštejna se na rychtě, jak víme, nedočkali, a tak se zase vyslýchalo. Výslechu osobně přihlížel sám král. Kdyby jenom přihlížel. Aktivně se zapojil. Zřejmě i do útrpného výslechu.

„Král kázal mučit vyšetřované ,k smrti‘, tj. opět je pálit v bok a místa stydká, až se otevíraly dutiny tělní.“ Průběh výslechu a mučení krále neuspokojoval. Asi se nedověděl to, co se dovědět chtěl. Navzdory hojnému popíjení vína (nebo možná právě kvůli tomu) pocítil Václav velkou únavu. S tou přišlo i částečné vystřízlivění. Tedy: vystřízlivění ze vzteku. On v tomto okamžiku českému králi nejspíš došlo, co by to pro něj a pro jeho království mohlo znamenat, kdyby byli dva představitelé arcibiskupské kurie v Praze umučeni. Přikázal přinést pergamen a pero. „Mistr Mikuláš Puchník, dán byv na skřipec,“ popisuje scénu v mučírně staroměstské rychty František Palacký, „prosil a sliboval vše, až i věčné mlčení o tom, kterak s ním nakládáno bylo; obdržel tedy milost a propuštěn jest. Jen generální vikář Jan z Pomuka, na kterého král i z jiných příčin zvláště zanevřel, vystál celé to mučení, při kterém, jak se praví, král sám účastnil se díla katova, nemoha se pomstou nasytiti. Konečně kněze již polomrtvého dal svázati, na pražský most nésti a tam uvrhnouti do Vltavy. To stalo se ve čtvrtek dne 20. března, večer o deváté hodině.“

 

Zvyk metání nešťastníků do Vltavy

To tělo, které v onen poslední zimní večer roku 1393, svázané do kozelce, hodili do Vltavy, však už nebylo ani polomrtvé. Když Johánka sňali z mučidel, byl zřejmě v agónii a za několik okamžiků nato vydechl naposledy. Jinak ale bylo metání nešťastníků do řeky Vltavy v Praze poměrně rozšířenou kratochvílí. A to i co se lidí stavu duchovního týká. „Ještě za panování Karla IV. (mimochodem – bylo to v roce, kdy se narodil Václav IV.) se stalo, že rychtář a konšelé Většího Města pražského na podnět ďábla dali veřejně vstrčit do pytle a utopit nějakého kněze jménem Martin, služebníka Pražského kostela. Když se zpráva o tomto činu donesla ke sluchu pana císaře, těžce to nesl a dal sesadit z úřadů rychtáře a konšely a všechny spoluviníky onoho zločinu. A císař nechtěl vstoupit do Pražského města dříve, dokud ti všichni z města neodejdou.“ Hladomor, který následoval, byl přičten božímu trestu. „Neboť špatně vzešlo obilí, byla nesmírně veliká drahota, takže míra neboli štrych pšenice stála v Praze půl kopy, a zemřelo mnoho tisíc lidí hladem a jiní na mor, jenž řádil.“

Také Johánkovu smrt doprovázely nezvyklé úkazy: „Téhož roku bylo v Čechách tak veliké sucho – na připomenutí památky utopeného doktora – že v Praze se brodili přes řeku i lidé a voda byla zelená jako tráva,“ tvrdí se ve Starých letopisech českých v zápisech k roku 1393, zatímco jiný autor, který sepsal tzv. Kroniku lipskou, dokonce říká: „V létě tohoto roku vyschla řeka Vltava, že v Podskalí kladli krátké prkno a přecházeli suchou nohou řeku.“ Jestli kvůli Johánkovi z Pomuka vyschla řeka, tak to nemohl být jenom tak ledajaký člověk... Brzy po smrti arcibiskupa Jana z Jenštejna (ten přežil našeho Jana z Pomuka sedm let) sepsal jeho důvěrník, roudnický mnich zvaný Petr Klarifikátor oslavný spis. Dělal, co mohl, aby dosáhl Jenštejnova svatořečení. Což se mu (mezi námi) mohlo těžko povést, protože když už se schylovalo k nějakému tomu mučednictví, arcibiskup vždycky spolehlivě utekl. Drobet onoho svatého odlesku však dopadá v onom životopise i na arcibiskupova podřízeného – doktora Johánka. „Ctihodný Jan, tehdejší vikář v duchovních záležitostech, Boží milostí se stal mučedníkem, neboť byl pálen, v patách sevřen, nakonec utopen a byl oslaven zářícími zázraky. Poněvadž se to však stalo nedávno a je to známo celé vlasti, i přesto, že je to věc pamětihodná, přece ji tu pomíjím, také protože s domnívám, že je jinde šířeji zaznamenána.“

Zářící zázraky?

Památné místo na Karlově mostě označuje, odkud byl J. Nepomucký shozen do Vltavy.

Další důkaz mimořádné reakce na Johánkovu smrt? Z tehdejší doby žádnou zprávu tohoto druhu nemáme. O Johánkově smrti vědělo a taky o ní informovalo asi patnáct kronikářů, ale žádný se o zářících zázracích nezmínil. Historik doktor Vít Vlnas se domnívá, že si ctihodný Petr Klarifikátor pomohl takovým... no, drobným trikem, kterého dodnes používají politikové a taky novináři: „Nepodložený fakt, jímž chtěl zvýraznit své líčení, zkrátka označil za věc nespornou a natolik obecně známou, že by bylo zbytečné se o ní blíže rozepisovat.“ (Ano, známe to důvěrně. Používá to každý politik, když se obrací na svého konkurenta se sugestivní větou: „Jak sám velice dobře víte...“) A tak pomalu, pomaličku, poznenáhlu začala vznikat legenda.

Johánek z Pomuka. Čím vlastně byl? Obětí. Byl to nevinný, bezbranný, poslušný člověk, který ani neměl ponětí o záměrech a politických plánech krále a arcibiskupa. Pro Václavovu krutost neexistuje žádná omluva, žádná polehčující okolnost. Jeho okolí tvořila skupina domýšlivých a bezohledných povýšenců, kteří se starali pouze o svůj vlastní prospěch. A král sám? Ten měl neustálý strach, přímo chorobný strach před ztrátou moci a trůnu. Dělal všechno možné, aby skutečně vládl a z výsledků té své nemohoucnosti byl přímo zoufalý. Ve chvíli hrozného činu mu úplně selhaly nervy.

„Jen generální vikář Jan z Pomuka, na kterého král i z jiných příčin zvláště zanevřel, vystál celé to mučení, při kterém, jak se praví, král sám účastnil se díla katova, nemoha se pomstou nasytiti.“ Tato Palackého slova si ještě připomeneme... Mám na mysli ony „jiné příčiny“ a jak se nemohl „král pomstou nasytiti“. Protože příčin, proč zemřel – anebo snad proč musel zemřít doktor Johánek z Pomuka – těch bylo možná víc.

zdroj: Josef Veselý