Krajkářství nebylo jen doménou žen

Prachatice skrývají mnohé zajímavosti, třeba i Muzeum krajky. Známější je muzeum ve Vamberku, kde jsme také byli. Návštěvu prachatického muzea jsme zařadili do našeho dovolenkového plánu. Přidávám i fotografie, které zachycují atmosféru historického centra. V úzké uličce mě překvapil pohled na hotel. Na posledním srazu ze školy tam byl přítel ubytován.

 

Zaujaly mě i zdobené domy a jsou to někdy maličkosti, které ozdobí a osvěží dům podobně jako krajková květina ozdobí oděv. Hned jsem udělala pár fotek. Občas někdo napíše, že neumí fotit město. Nevím, co je tím myšleno. Já to beru tak, že ve městě se cítím výborně a tak fotím to, co mě zaujme. Nemusí to být skvost, někdy si všimnete třeba zajímavého obchůdku nebo stačí pivoňky v baňaté váze na schodech obchodu. Mě by to nenapadlo, já nechávám pivoňky na keři. Možná proto, že nemám obchod. 😎

 

 

Došli jsme k růžovému domu, který už svou barevností přitahuje pozornost. Název U dvou paliček a vývěsní tabule ve starém stylu zdobí uličku, do které se chodí spíše k posezení do kavárny naproti. Dveře muzea jsou otevřené, musíte sejít pár schodů a ... musíte zazvonit. Je zamčeno, ale pan průvodce se brzy ozve. Slyším ho, ale nevím, z kterého okna historického domu k nám mluví. Nevadí, ráj paličkované krajky, jak čtu na vývěsce, asi láká jen opravdové zájemce. Brzy jsem pochopila, že sem přijdou opravdoví zájemci o krajku a ruční práce. Pak také ti, kteří potřebují koupit nějaký hodnotný dárek. A je tady z čeho vybírat! Na prohlídku jsme tu sami dva. Tohle už mám nejraději. To jako když někdo napíše, že se rád toulá přírodou bez lidí. Tak já si zase užívám, když to celé muzeum je jen pro nás. Ne proto, že bych se stranila lidí, ani náhodou. Ale ti lidé mě už "ruší". Samozřejmě chci fotit a jejich přítomnost mě rozptyluje. Tady jsme si to užili. Pan průvodce má hluboké odborné znalosti. 

Říkám mu: "Tady to je hlavně pro ženy, že?"

 "To se hodně pletete, asi nevíte, kolik mužů se věnovalo krajkářství a dodnes se tím zabývají!" 

Fakt jsem koukala. Chápu, že vyrobí herduli nebo paličky pro krajkářky. Pán prozradil, že občas tam má návštěvu i z Německa a Rakouska a jsou to muži, kteří mají odborné dotazy a já obdivuji, že jim může v němčině odpovídat. Třeba si přijdou koupit paličkované obrázky nebo paličkovanou květinu pro dámy. Tam se zastavil čas a tento pán určitě pozná, kdo má skutečný zájem o obor. Co naplat, v muzeu, to já si vždy tak dobře pokecám... 😃

 

  

Muzeum krajky v Prachaticích založila paní ing. Hana Mizerová a je zaměřeno na historickou krajku. Paní Mizerová, bohužel, zemřela r. 2011 a teď to vede její dcera. Paní Hana měla to krajkářství v genech. V její rodině se ručně paličkovanou krajkou zabývaly čtyři generace. Tehdy to byla obživa a prababička se živila výrobou krajky až do 86 let. Zato babička už krajkové výrobky sbírala a  v muzeu ty nejhodnotnější věci pocházejí právě z babiččiny sbírky.

Součástí návštěvy muzea je i prohlídka domu, kdy průvodce ukáže renesanční dům.

 

Víc fotek z toho domu nemám. Je nám představen starý renesanční dům, kde jsou vchody nízké a ty místnosti malé, takže místo focení musím dávat pozor, abych sklonila hlavu a nepraštila se. Dívám se pod nohy, protože schody jsou vyšší než ty naše, nejsou stejně vysoké a hladké, tam se tenisky opravdu vyplatí. Tady si uvědomíte, že renesanční oděv je sice na pohled "krásný" a parádní, ale stěží bude praktický. Výtahy v domech nebyly a v dlouhých šatech nesčetněkrát běhat po schodech... 😉 Ovšem, my jsme tady kvůli krajce, že? 

Technika paličkování je způsob spojování většího počtu  nití vzájemným překřížením a stáčením. V rozvinuté formě vzniklo paličkování v době renesance v Itálii. Tato doba umožnila využívat krajku v širším měřítku a z Itálie se rozšířila do celé Evropy. V 18. století byla tato krajka úplně na nejvyšší úrovni a byla nejsložitější, protože v době baroka a rokoka se paličkovanou krajkou zdobilo téměř všechno.

Staré obrazy nám mohou představit módu té doby. I ty krajky.

 

Víte, že známá panovnice Marie Terezie měla na svoji korunovaci celopaličkované šaty? Neumím si představit, kolik práce a času takové šaty vyžadovaly. Hned jsem si vzpomněla na šaty p. Blanky Matragi.

  

Sláva české krajky pronikla i do školního systému Marie Terezie. Ta prohlásila krajkářství za svobodnou živnost a byla to právě ona, která zřídila první krajkářskou školu v Praze. Motivy krajkářství vidíme i na dřevěném stropě v muzeu.

 

Krajkářky pro svou práci potřebují samozřejmě materiál, dále paličky a podušku, která je často na stojánku.
V každé zemi byly při práci krajkářek určité odlišnosti.

 

Poduška švédská byla velká a ta herdule hodně tvrdá. Jak vidíte, bez špendlíků to nejde!

  

Poduška z oblasti Cantú v Itálii, jedná se o město v provincii Como v Lombardii. 

 

  

Cestovní poduška dánská. Na takové podušce ženy pracovaly na cestách nebo na návštěvě. No nesmějte se, že byste měly paličkovat na cestách. Ty ženy to měly jako obživu! Typické je fixování paliček, aby pohybem nedošlo k zacuchání vláken. Velmi šikovná pomůcka. 👍

 

Tradiční česká poduška, na které se zpracovává tradiční česká krajka vláčková. Tato krajka se vždy zpracovává bez vzoru jen na vypíchaném podvinku a krajkářka se orientovala tím, že měla kousek hotové krajky.

 

  

Poduška z Francie, kde se hodně dbalo právě na vzhled podušky.

 

  

Poduška z Malty. Maltská krajka je téměř vždy paličkovaná z hedvábné příze a má charakteristický lesk, což je vidět na paličkách. Krajky vždy obsahovaly alespoň jeden maltézský kříž. Na Maltě sedí krajkářky při práci vždy proti zdi, o kterou si opírají podušku a jsou k sobě otočeny zády.

 

  

Tato obručovitá poduška pochází ze Savojských Alp na francouzsko-švýcarském pomezí a při práci je krajkářkou držena mezi koleny. Charakteristické baňaté paličky svědčí o tom, že byly vyrobeny pro upracované ruce zdejších horalek.

 

  

Svou sbírku doplnila zakladatelka muzea p. Mizerová paličkami z mnoha zemí světa. Paličky zdobené korálky jsou anglické a ty spodní masivnější jsou na paličkování kovovým vláknem. Osobně si myslím, že zdobit paličky korálky je spíše na efekt, podobně jako zdobit rukojeti kresbou. Krajkářka přece potřebuje pomůcku praktickou, která i svým tvarem je vhodná pro uchopení a odpovídá velikosti ruky. Takže možná ty obyčejné paličky jsou pak v praxi "jedničky". 😏

 

 

A teď přijdou rarity. Také se vám stalo, že jste někde v muzeu či obrazárně viděli dílo, které byste sami přehlédli a vzali jste ho na vědomí "jen" proto, že je v každé učebnici a v galerii jsou kolem díla "davy"? Mně se to stalo např. v pařížském Louvru, když jsem poprvé viděla Chammurapiho zákoník. Jenže může se to stát i v "Horní-dolní". Ještě že jsem si v tom prachatickém muzeu četla popisky a pozorně poslouchala výklad. Představím vám díla, která bych já sama nepovažovala za ty vzácné kousky, ale nejsem znalec. 

 

To je, prosím, nejvzácnější krajka, kterou muzeum má. Je ve vitríně, odlesky světla fotografování příliš nefandí, tak jsem krajku fotila po částech, pro představu. Je to krajka, která byla vyrobena kolem r. 1600 a dostala název van Dyck, protože byla časově identifikována podle maleb tohoto malíře. Textilií starých 400 let se zachovalo velmi málo a pokud ano, jsou to převážně hrubší lněné látky. Můžeme je pozorovat na obrazech starých mistrů. Textilie se užíváním a udržováním opotřebovává a ničí (to víte, neprali v Perwollu 😍) a v každé době ji majitel po skončení "módní vlny" odkládá a už ji neošetřuje. 

  

Tento čepec je z anglické oblasti Bedfordshire. Takový čepec byl určen pro domácí užívání, byl tedy nošen jen doma. V určité době bez čepce ani rána. 

   

Holandský čepec z tzv. Mechelenské krajky. Byl nošen pro slavnostní příležitosti. Krajka se původně vyráběla v belgickém městě Mechelen, k největšímu rozvoji výroby došlo v první polovině 18. století. Protože výrobky byly velmi drahé, nemohlo se jejich použití příliš rozšířit a v 19. století pak ruční paličkování tohoto zboží prakticky zcela zaniklo.

 

   

Anglická krajka Uniton se paličkovala na této podušce. Paličky jsou velmi jemné.

 

 

Ve vitríně vzadu je starobrabantský dětský čepec vyrobený kolem r. 1700. Je z velmi jemné bavlny, tyto materiály se už nevyrábějí. Severní Brabantsko je nizozemská provincie, která se nachází na jihu Nizozemí.

 

  

Krajka Point de Feu je mnohopárová krajka. Při analýze této velmi jemné krajky bylo zjištěno, že byla paličkována počtem asi 450 párů, to je celkem 900 paliček. 

 

Krajka Rosaline je typická tím, že tam jsou růžičky. 

 

 

Focení těchto šatů ve skleněné vitríně dalo zabrat. Odlesky takového rázu, že zabrat celé šaty z dálky nebylo možné, proto jsem to fotila po částech. I když barva možná zkresluje, jedná se o krajku černé barvy, tzv. Chantillieu (šantilié). Tato krajka byla používána na šlechtické oděvy zejména ve Francii, později se rozšířila do celé Evropy a to už se nosilo i v měšťanských kruzích. 

Je to velká černá krajka na secesních šatech. Název má podle místa vzniku, severovýchodně od Paříže je město Chantillieu, kde byl tento styl jemné černé hedvábné krajky vytvořen. V oblasti Chantillieu byly v 19. století desetitisíce mužů i žen zaměstnány v oboru krajkářství. Vzhledem k dlouhodobému obchodnímu úspěchu byla tato krajka středem pozornosti vynálezců, což způsobilo, že od poloviny 19. století se na trhu objevily levné strojní krajky tohoto typu, což způsobilo rozšíření mezi méně majetné vrstvy. Kolikrát ty strojové krajky byly k nerozeznání od ručně zhotovených. Na vystavených šatech je použita ručně paličkovaná krajka. 

Jak vidíte, v krajkářském muzeu si trochu osvěžíte i zeměpis, protože projít jen kolem vitrín a "hmm.... hmmm" asi moc poznatků nepřinese.  A z mého pohledu, dávat sem jen sérii fotek bez jakéhokoliv popisu a vysvětlení, by asi nebylo to "pravé". 😉

___________________________________

 To není všechno, bude pokračování. 😀