Nahlédněme do Werichovy vily na Kampě

Dnešní příspěvek je takový 2 v 1, dnes se to přímo nabízí. To, že jsme na Kampě byli (a bylo nás mnoho), neznamená, že o ní víme úplně všechno. Můžeme však střípek po střípku přidávat do té mozaiky vědomostí. O to se snažím. 🙇

Kampa je původně bahnité území, vytvořené patrně postupným zanášením meandru Vltavy, které nemělo žádné jméno. Začali mu říkat Ostrov, přesněji Ostrov pod mostem nebo Ostrov dolejší. To proto, aby se nepletl s Hořejším (Střeleckým) ostrovem. Je i tvrzení, že Kampa vznikla vyhloubením mlýnského náhonu, tedy současné Čertovky.

V průběhu staletí se ostrov postupně navyšoval přirozenými náplavami i navážkami, což mělo význam především při povodních. Po požáru Malé Strany a Hradčan v roce 1541 byl na Kampu svážen odpad ze spálenišť. Tento údaj prozrazuje, že ji lidé brali jako skládku. Břehy Kampy byly zpevněny počátkem 17. století, to znamená před 400 lety. Před povodní lidé z Kampy prchali na Karlův most po žebřících. Od roku 1785 tam stálo dřevěné točité schodiště, které bylo před polovinou 19. století nahrazeno kamenným novogotickým schodištěm, které už znají dnešní návštěvníci. 

 

  

Architekta Josefa Krannera (kresba Josefa Vilímka podle fotografie na Wikipedii) bych chtěla připomenout, protože navrhoval schodiště, po kterém sestupujeme z Karlova Mostu na Kampu.

Na Kampě žilo mnoho známých osobností, některé jsem připomněla ZDE. 

 

  

Dnes připomenu Werichovu vilu. Dost informací čerpám z poslechu rozhlasu a nedávný poslech staré nahrávky s p. Werichem (redaktor p. Robert Tamchyna) byl pro mne poučný. Pan Jan Werich vzpomínal, jak to s "jeho vilou" skutečně bylo, protože dnes se říká "Werichova vila" a nepoučení si myslí, že to byl jeho majetek. Vila panu Werichovi nikdy nepatřila. Sám v pořadu řekl, že po návratu z Ameriky potřeboval klidnější bydlení pro svou rodinu a byl mu nabídnut byt, který patřil "opébéhá" a tam platil nájem. 

Dům je to starý a několikrát byl poničen záplavami, hlavně v r. 2002. Původně dům sloužil jako koželužna. Koželužství bývalo důležité řemeslo, které však potřebovalo hodně vody a zpracovávané kůže silně páchly. Proto se koželuhové nebo jircháři usazovali na okraji měst a blízko řeky. 

Budovu nechal hrabě Bedřich Jan Nostic přestavět pro Josefa Dobrovského, jednoho z nejvýznamnějších mužů národního obrození. Proto v blízkosti vily stojí pomník tohoto národního buditele a zakladatele slavistiky. Vůbec se nedivím, že hrabě Nostic vybral toto místo, Dobrovský to měl k nim jen kousek pěší chůze. Stačí přejít mostek přes Čertovku a jste v Nosticově zahradě. Za ní je pak Nostický palác, v němž je dodnes uložena knihovna hrabat Nosticů a tam Dobrovský působil a byl domácím učitelem a vychovatelem v této rodině. Přilehlá ulice je Nosticova. 

 

 

Josef Dobrovský, tvůrce slavistiky, na Kampě. Kromě klasických jazyků ovládal i hebrejštinu a některé další orientální jazyky, kterým se chtěl původně věnovat, později postupně ovládl i všechny tehdy známé jazyky slovanské.(Wikipedie)

Později v domě žil historik umění, akademik Zdeněk Wirth, významný památkář. Jeho busta je na zdi u Werichovy vily a protože si myslím, že ho "neznáte", tak to je on:

 

Portrét dr. Zdeňka Wirtha od ak. mal. Františka Antonína Jelínka. Věnoval se hlavně pražským památkám, vydal „Praha v obraze pěti století“ (1932), „Stará Praha ve fotografii“ (1940) a podílel se na souboru „Zmizelá Praha“.

 

  

Toto je vila, která nás dnes hodně zajímá. Od roku 1945 v ní bydlel herec a divadelník Jan Werich, dole krátce rovněž jeho kolega Jiří Voskovec. Dvacet let tu žil také básník Vladimír Holan, kterého pan Werich jako svého souseda v nahrávce vzpomenul. Holan získal byt v přízemí po Jiřím Voskovcovi a nad ním bydleli Werichovi. 

 

 

U kterých známých osobností víte, koho měli za souseda? U pana Wericha to je známo, dvacet let byl básník jeho sousedem. "Můj život byl fantastický, protože byl všední." - z desky na domě.

O jejich soužití, které prý zrovna harmonické nebylo, se vyprávěly anekdoty. V nich si prý Holan stěžoval, že zatímco nemá z čeho žít, o jeho strop buší kosti odhozené z Werichova stolu při bujarých večírcích apod. Osobně si myslím, že bydlet s p. Werichem ve vile nebylo jednoduché, protože "sranda" na jevišti není stejná jako sranda ve společně obývaném domě. Pořád tam někdo chodil, tam to žilo a bylo hlučno, navíc Holanovi měli dceru postiženou Downovým syndromem. Holan i Werich byli ročník 1905 a dožili se stejného věku, oba zemřeli v r. 1980.

 

   

Vladimír Neff do stejného domu situoval děj svého románu Třináctá komnata. 

Pomocí fotografií vilu představím, navštívili jsme ji při pobytu na Kampě a budu prokládat informacemi ze života JW.

  

Tatínek Jana Wericha Vratislav byl úředníkem První české vzájemné pojišťovny. Maminka Gabriela dcerou žižkovského hostinského Jana Choděry. Herec málokdy mluvil o svých rodičích, raději vzpomínal na babičky než aby dětství spojoval s mámou a tátou. Zapsala jsem část rozhlasové nahrávky: 

"Rozvod přišel, když jsem byl ještě hodně malý. Nevěděl jsem tenkrát, co se vlastně děje, jen jsem si všímal, že se v jejich vztahu něco polámalo a že doma chybí teplo. Naši nebyli schopni tu záležitost nějak velkoryse uzavřít, ale častovali se výčitkami. Proto jsem neměl rád ani Vánoce ani Silvestra. Na výchovu jsem byl podle tehdejších zvyklostí přidělen na výchovu otci, ale to neznamená, že bych na maminku zapomněl nebo ji neměl rád. Jednou jsem jí poslal kartičku, na které je nakreslen klaun s bublinou u pusy, na které je napsáno: Moje milá maminko, ty mi nevěříš, že tě mám rád. A na boku té kartičky je postava trubače s cylindrem, z jehož trubky vycházejí slova: Přísahám, že vás má Jenda moc rád! Moc, moc, moc!"

U maminky žil v době první světové války, kdy byl otec na frontě. Po rozvodu a po pár letech, to už bylo po konci první světové války, se vztah mezi matkou a otcem zklidnil. Domluvili se a pokračovali v životě zase společně. Pamětníci vyprávějí, že syn více tíhnul k matce, zatímco otce nemohl ani cítit, protože byl na matku zlý. O otci se Jiří Voskovec vyjádřil, že to byl nafoukaný cynik, který byl ale děsně hrdý na jejich divadlo, vždy seděl v první řadě. S otcem se Jan sblížil až na konci jeho života a on mu pak při návratu z prázdnin v r. 1935 zemřel v náručí na infarkt, když pro rodiče přijel autem.

 

Na gymnázium Jan chodil v Křemencově ulici (Křemencárně), v této ulici je známý Pivovar U Fleků. Na škole se poznal s Jiřím Voskovcem a brzy se stali vyhlášenou dvojicí komediantů. Student Werich byl ten drzý, se sníženou známkou z mravů (což tehdy něco znamenalo). Propadal z matiky, češtiny a deskriptivní geometrie... A práva, která pak začali studovat, stejně jako Voskovec po první státnici vzdal. V dubnu 1927 spolu v pražské Umělecké besedě uvedli první představení Vest pocket revue.

 

 

V roce 1929 (už jako spoluředitel Osvobozeného) se 24letý Werich oženil. Se Zdenkou se znali roky. Svatba proběhla rychle, bez oficialit, které nesnášel. Rodičům to oznámil do okénka vlaku. Ženil se asi tak, jako se kupují cigarety. Z toho mi vyplývá, že jako spoluředitel divadla působilo solidněji, když byl ženatý, ale on manželství nepřikládal zvláštní význam. Vlastní rodiče mu nedali dobrý příklad. Když pak v emigraci za oceánem neměli V+W práci, Zdenka dělala s pár šestáky zázraky.

V Osvobozeném divadle se spolu s Voskovcem potkali s poslední článkem slavné „dvojice“, hudebníkem Jaroslavem Ježkem. Vytvořili V+W+J. V listopadu 1938 nacisté Osvobozené divadlo zavřeli. Všichni tři společně emigrovali do USA. Zpátky se vrátili ale jen dva. A k tomu jen na chvíli. 

Ježek v USA zemřel a Voskovec se nakonec rozhodl pro americký exil. Jan Werich putoval po divadlech pražských: Divadlo V+W, pak Divadlo státního filmu v Karlíně, pak Divadlo satiry (později přejmenované na Divadlo ABC). Spolu s Miroslavem Horníčkem se vrátil k některým hrám Osvobozeného.

 

 

Když Voskovec utekl zpátky do Ameriky, k Werichovu osamělému špičkování s režimem se navíc přidala v roce 1961 rakovina hrtanu.

V 60. letech ale ještě natáčí: Baron Prášil, Uspořená libra nebo Až přijde Kocour. Po srpnu 1968 chtěl se Zdenkou znovu emigrovat. Jenže ve Vídni je dostihl osobní dopis prezidenta Svobody i vzkaz dcery Jany: Táto, vrať se. Národ tě potřebuje.

Já si dovolím tvrdit, jak by se uchytil v prostředí jiné kultury a jazyka, kterým asi nevládl. Asi patřil sem, do našich krajů. 

 

Část Werichova bytu je návštěvníkům představena tak, jak tam žil Jan Werich s rodinou. Když procházíte bytem, vlastně expozicí, vidíte původní nábytek a máte pocit, jako by z křesla před chvílí vstal sám pan Werich a jen si odskočil... 

 

 

 

To je podkroví Werichovy vily, které je využíváno k výstavám. Důležitou částí bytu byla spižírna. Po schodech sejdete dolů a ve sklepě na vás čeká Golem. 

 

 

 

A tam, kde kdysi měli Werichovi uhlí, se můžete posadit a vymodelovat si Golema.  Slovo golem znamená „cosi beztvarého, bez formy.“ Pojetí šému, který golemy oživoval, vychází z kabaly, neboť podle této nauky je možno zopakovat Boží tvůrčí čin s pomocí správné kombinace písmen Božího jména. Šém pak zpravidla byl pergamen, na němž byla magická slova napsána. 

 (Podle Wikipedie)

 

  

„Moje mysl spřádá plány, které tělo nemůže dodržet. V krku mám slavíka, na očích brýle, v uších sluchátka, v ústech protézy, u srdce budík a na nohou bandáže.“ Jan Werich

A nyní část poslechová. Ve druhé ukázce p. Werich hovoří o závisti, poslechněte si a toto řekl před 58 lety: