Škola původně jako odpočinek a šanci na Nobelovu cenu měl i učitel

Příspěvek byl vytvořen ke Dni učitelů 28. března. 

Dnes chci připomenout básníka, kterého možná ani neznáte. Jeho básně se neotiskují a to, že byl učitelem, kdo dnes ví... Netoužil po slávě, žil bez skandálů a tak neplnil bulvární stránky. Přitom to byl výjimečný básník, když byl celkem osmkrát navržen na Nobelovu cenu (!). Takový člověk už musí něco umět. Získal Státní cenu za literaturu s tehdy nemalou částkou 100 tisíc korun, ale byl skromný a tak celý obnos věnoval spolku Svatobor, který byl založen k podpoře českých spisovatelů a jejich rodin, fungoval do roku 1970. Po obnovení jeho hlavním posláním je správa vyšehradského Slavína.  

Básník je představitelem symbolismu, jehož nejvýznamnějšími básníky byli Paul Verlaine, Arthur Rimbaud a Stéphane Mallarmé. Své první verše začal náš básník psát již během studií na reálce v Telči. Na Vysočině prožil celý život a tam se přes třicet let věnoval učitelskému povolání. Je to Otokar Březina, od jehož úmrtí 25. března uplynulo 96 let.

 

 

Český symbolistický básník Otokar Březina, kresba z frontispisu sbírky Ruce (Wikipedie).

Přečtěte si, co před 134 lety napsal o svém učitelském povolání:

„Učitelství je těžký, robotní úřad, vysilující duši, ochromující fantazii, pijící sílu z organismu: děti přicházející do školy jsou zlé, svéhlavé, bludně vychované bytosti, rafinované, zlomyslné, zhýčkané, zbloudilé, instinktivně nepřátelské a ve velkém procentu úžasně neschopné bytosti. Vracím se po pěti hodinách vyučování duševně i fyzicky vysílen. Disgustovaný, zničený, tupý, mdlý a sešlý.“ Otokar Březina, básník a učitel, 1891

Slovo škola je původně řecké, pak je převzali Římané a z latiny se později rozšířilo do všech evropských národů. Všechny slovanské jazyky mají podobu škola, jenom slovinština vlivem němčiny má výraz šula.

 

Salernská lékařská škola (latinsky Schola medica salernitana) byla první samostatnou lékařskou školou v latinském prostředí středověku, proto je považována za historicky první školu univerzitního charakteru. Lékařská fakulta byla založena v 9. století, údajně tam směly již v 11. století studovat i dívky. Salerno je italské město asi 70 km JV od Neapole. (zdroj Wikipedie)

Jazykovědec Vladimír Šmilauer: „Řecké slovo scholé znamená odpočinek, váhavost, zahálku.“ V době antiky ještě neexistovala povinnost chodit do školy, takže se tam vyskytovali jen studenti, kteří měli dostatek času na zahálku, oni školu navštěvovali v době odpočinku.

Slovo bylo vžité a další generace už neřešily, že v době povinné školní docházky vlastně takový význam nedává smysl. Původní starořecká škola nebyla žádným nutným zlem, ale ušlechtilou duševní zábavou pro lidi, kteří měli dost peněz, a tedy i volna k tomu, aby se mohli věnovat sebevzdělávání. Už u Římanů na přelomu letopočtu je několikrát doloženo, jak neradi chodili římští kluci, protože děvčat se ta věc netýkala, do školy.

Slovo škola se objevuje i ve staré češtině. Např. v Postile Mistra Jana Husa z počátku 15. století: „Mistři stáli sú v óbecné škole“. Obecná škola v době Husově byla „veřejná posluchárna“, tedy místo, kam mohl přijít kdokoli a zdarma tam poslouchat některé přednášky univerzitních mistrů.  

Gymnázium a školník

Zajímavé je slovo gymnázium,  jeden ze studijních oborů střední školy. Pokud by se tento název přeložil doslovně, šlo by o školu pro naháče. Původ slova se odvozuje z řečtiny, od slova gymnasion, což znamená cvičiště – a to zase vychází od slova gymnos neboli nahý. Chlapci totiž tehdy na cvičištích sportovali zásadně nazí. Veřejných tělocvičen užívaly za své shromaždiště školy filosofů a rétorů, proto výraz gymnasion dostal význam „škola“ (v III. stol. př. Kr.). Škoda, že v době, kdy jsem gymnázium navštěvovala, nikdo nám tyto informace neřekl. 

 

Gymnasion na Kosu, zdroj Wikipedie.

"Pravidla slušného chování bývala ve škole čítána a do žáků vpravována. Bylo předepsáno, kterak se chovat ve škole, při jídle, mimo školu. Žáci sobě rovní říkali si "pane tovaryši", učitele oslovovali "vaše milosti", z čehož povstalo "vašnosti". Za vyučování toulati se (mimo koledy a funusy) nesměli, učitel přesvědčoval se, když žák nepřišel do školy, nelíčí-li nemoc strojenou, "pestem scholasticam". V párech chodili ze školy, kteří bydlili v městě, a učitelé měli za nimi hleděti, aby se nervali tabulkami a penály. Starší osoby byli všichni žáci povinni pozdraviti smeknutím.

Čistota těla doporučována. Někdy dal dobrodinec žákům chudým na lázeň, ale obyčejné si ohřáli vodu v školním kakabusu občas sami, pradlena propůjčila vanu a žáci myli se. Koupati se v řece někde v městě nedovoleno naprosto, jinde toho neviděli učitelé rádi, a to tudy, že je koupání to nebezpečné pro hloubky zrádné a také pro zlé duchy. Žáci arci neposlechli; také bylo nesnadno poslechnouti, když jim zakazovali klouzati se v zimě. Hry všude pojaty v školní řád; nařízeno, aby aspoň jednou týdně hráli v míč, v koule čili "ráže". Podnikány vycházky do lesa s bubny, píšťalami."

 

Za zmínku stojí také školník, což bývala typická "figurka" pro školu, protože někdy je tím prvním, se kterým se návštěvník školy setkává. Sama si pamatuji na paní školnici Slovikovou z dob mé školní docházky, která v modrém pracovním plášti a s metlou v ruce stála u vchodu, bedlivým okem sledovala obuv přicházejících a běda, když někdo do školy vstoupil v zablácených botech. Pak by se se zlou potázal. 😎 Záleželo jí na tom, aby ve škole bylo čisto.

Původ slova školník je jiný, než by si člověk mohl myslet. Označovali se tak žáci školy, tedy studenti. Někdy se tak nazývali jen žáci, kteří ve škole i bydleli. V současném významu se začalo slovo používat poměrně pozdě, především proto, že školy bývaly tak chudé, že na úlohu školníka musel stačit někdo z učitelů, někdy tu roli plnil někdo ze žáků. Od 17. století se jako školníci začali označovat učitelé, později pak vyučující obecně. V dnešním významu „školní zaměstnanec bez pedagogického vzdělání“ se slovo školník používá až od druhé poloviny 19. století.

Na univerzitách se školníci vyskytovali od jejich samého vzniku. Dodnes se tam označují jako pedelové. Toto slovo je velmi starého původu, zřejmě z francouzštiny, kde se tak označovali soudní zřízenci. Odtamtud proniklo do italštiny, kde získalo význam kostelník a z něj už to byl jen kousek k univerzitnímu pedelovi.

 

S pedelem jste se možná také setkali, během imatrikulace či promoce drží žezlo před studentem, který se ho při slibu či přísaze dotýká. Na obrázku je historická ilustrace pedelů z Cambridge (Wikipedie).

Učitelé, kantoři, profesoři

Učitelé se nazývali všelijak, měnilo se to v průběhu věků podle druhů vzdělávacích institucí. Český učitel je odvozený od slova učit. Pozoruhodnější je slovo kantor, které už zastarává. Původně se tak označoval jen učitel zpěvu, slovo je odvozené od latinského cantare = zpívat. 

"Učitelé užili kdejaké příležitosti, aby získali některý nemnohý grošík. K těm poplatkům připojiti jest "koledu", ono žebrání, které podnikali učitelé dům od domu ročně v době od Všech svatých do Tří králů. Je to žebrota, za kterou by se dnes i nejnižší zřízenci úřední styděli, ale za onoho času lidé jí byli zvyklí a nikdo se tím neurážel. Jenom že učiteli byla to práce obtížná a že přitom s žáky promařili množství času. Také výtěžek nebýval podle námahy; sousedé platili koledy i jen po 2 penězích, ba i jen po 1 "malém", jakých do groše šlo 7! Celkem ovšem sešla se přece hromádka grošů, v Jaroměři r. 1596 oznamuje správce školy, že ze sedmi koled mu přichází 12-14 kop."

Označení profesor se odvozuje od latinského slovesa profiteri =  přihlašovat se. Prof. Šmilauer to vysvětluje takto: „Profiteri se grammaticum“ bylo „prohlásiti se za gramatika; přihlásiti se k učitelské činnosti v gramatice“. Odtud vzniklo spojení profiteri grammaticam „přednášeti o gramatice, učiti gramatice“ a potom i prosté profiteri nabylo významu „vyučovati“.

Slovo žák zní sice česky, ale také má původ ve staré řečtině. Odvozuje se od výrazu diakonos, které v předkřesťanských časech znamenalo sluha. Po nástupu křesťanství se jeho význam změnil na označení čekatele na kněžství s tím nejnižším možným svěcením. Tito mladí lidé se ještě potřebovali učit, aby získali plné svěcení, proto se tímto slovem začali označovat již ve středověku studenti obecně. A když se „dij“ změnilo na naše „ž“, byl na světě žák.

Slovo student: Jde o slovo latinské a znamená „snažící se“.

______________________________

"Jezuité o školu dětinskou nestáli. Snaha jezuitského učení nesla se hlavně k latině, řečtina měla místo podřízené a jiné předměty mimo rétoriku a katechismus neměly v jezuitských školách vůbec místa. Katechismus je prostředek náboženské výchovy mládeže i dospělých v podobě učebnice věrouky. 

 

Struktura obsahu katechismu: 1. část: Vyznání víry - 2.část: Svátosti víry - 3. část: Život podle víry - 4. část: Modlitba v životě podle víry... atd. Kniha r. vydání 1931.

Způsob učení byl stejný jako u protestantů; rozdělení hodin bylo pravidelné tak, že den co den mimo sobotu učilo se dopoledne 2 1/2 hodiny a po obědě zase tak. V první hodině opakovali, odříkávali žáci, v druhé hodině byla nová lekce a v poslední půlhodině disputace, certace žáků, a tak i odpoledne. Úlohy opravoval učitel ve škole s každým žákem jako u protestantů. V sobotu dopoledne opakována látka celého týdne a učeno katechismu. Jedno půldne bylo prázdno."

"Zkoušející učitel byl povinen psáti známky v katalog, do něhož každý člen řádu mohl nahlédnouti. Známkami byly číslice od 1-6. Jednotka byla výtečně. Předchozí denní zkoušky prováděli "dekurionové", ze žáků volení měsíčně; ti vyslýchali, co uloženo, sbírali úlohy, dávali zprávy učiteli. Nad nimi byl vrchní dekurio, který zkoušel dekuriony a sám odříkával úlohu svou učiteli. Dekurionové byli povinni tajně udávati své spolužáky, dopustil-li se který nějaké viny, kromě toho měl každý žák ještě svého soka nařízeného, s kterým se navzájem stále stíhali, opravovali a napomínali. Úhrnem bývalo ve školách jezuitských tajných dohledačů žáků nad žáky víc než ve školách jiných, ba vrchní dekurio byl povinen i řediteli (prefektovi) dávati o škole zprávy, čímž bezpochyby ředitel i o učitelích se dovídal."

zdroj: ct24.ceskatelevize.cz, Wikipedie, texty.citanka.cz