Když Moravskou bránou táhli voli

Představte si, že jdete přírodou, mezi loukami a poli a potkáte ... vola, a ne jednoho. Možná to zní legračně, ale dříve procházelo námi navštívenou krajinou plno volů, pěkně vykrmených. Ještě v 19. století nebyla doprava rozvinutá, takže proti vám klidně mohlo kráčet několikasethlavé rohaté volské stádo. 😺

 

Jen pro představu, jak vypadají voli (foto internet).

Tady musím vysvětlit, protože kdo je vůl, všem nemusí být jasné. Tak předně skot. Tento pojem zahrnuje jak krávy, voly, tak býky (nekastrovaní samci) a jalovice (samice, které ještě nerodily). Krávy jsou samice skotu, které porodily alespoň jedno tele a pak dojí mléko. Voli jsou samci, kteří se narodili jako býci, ale byli kastrováni. Vůl je pak méně agresivní než býk a je robustnější, jeho maso je světlejší a křehčí než nekastrovaný býk. Kastrovaní jedinci mají v důsledku ztráty produkce testosteronu rychlejší metabolismus dusíku, a tudíž i rychlejší váhové přírůstky). 

Vzniklo i samostatné řemeslo miškaře. Ještě do konce 50. let se po obcích občas pohyboval muž většinou se zeleným kloboukem, hlavně měl brašnu a vše­obecně se mu říkalo "miškař". Kastroval už pak jen v chlívcích chované vepře. Třeba si na to někteří pamatujete. 😉 Obrázky si zvětšíte rozkliknutím.

 

Typickým příkladem je pojmenování vesnice Skotnice v okr. Nový Jičín, kde se v 18. století páslo tolik skotu, že se při návštěvě kraje na to údajně jel podívat císař Karel VI. - otec Marie Terezie. Souvisí s tím i příjmení Skotnica, kdy původní nositel jména původně pracoval se skotem a říkalo se mu "skoták". Nejvíce Skotniců žije ve Frýdku-Místku. 

Zajímavost: ve Skotnicích najdete Hončovu hůrku (336 m), což je bývalá sopka. Lom na kopci odkrývá těleso podmořské sopky. Podmořský výlev dokazují tzv. polštářové lávy. Zdroj: Informační tabule Naučná stezka Skotnice

Voli byli chováni na maso. V krajině Poodří to kdysi byla běžná věc. Vedla tudy totiž tzv. Volská cesta, kterou táhl hovězí dobytek z Haliče k Vídni. Horní Poodří bylo v 18. a 19. století proslulé chovem skotu, odtud pochází i pojmenování Moravské Kravařsko. 

Kde je Halič? Je to historické území Rakousko-Uherska, později rozděleno mezi Polsko a Ukrajinu. K největším městům historické Haliče patřil Krakov a Lvov (viz mapa). A právě v oblasti Krakovska začínala Volská cesta.

 

  

Navštívíte-li Horní Poodří, narazíte na naučné panely. Konkrétně vím o šesti. Připomínají trasu tzv. Volské cesty. Trasa vedla domluveným směrem lesními úvozy, přes louky s pastvou a kolem napajedel a proč voli takto putovali? Šli jako "živé konzervy" do Vídně.  

A po jaké trase šli? Vedla z jižního Polska, kolem Těšína, k Hukvaldům, Moravskou bránou až k Vídni.

Moravská brána je úzký pruh sníženého území, kterým už v pravěku táhli mamuti. Dokladem je velký nález mamutích a jiných kostí v Předmostí u Přerova. 

 

Předmostím až do pravěku - Památník lovců mamutů je ve světoznámé lokalitě v Předmostí.

Od starověku zde vedly první kupecké stezky. Takzvaná Volská cesta vedla i přes obec Sedlnice (okr. Nový Jičín), kterou jsme navštívili. Tam na vlastní oči můžete vidět a představit si, jak kdysi z Haliče až do Vídně byla hnána stáda skotu, většinou volů. Mimochodem, i bájný kníže Přemysl oral se svými voly. 

   

Silní ale poněkud pomalí volci byli zapřahováni do potahů, ale hlavně byli nepos­tradatelní při orbě. Volský potah byl mnohdy více ceněn než koňské spřežení. Kastrovaná zvířata mají méně aktivního pohybu a mnohem rychleji přibírají na váze. Největší počet volků byl proto určen na výkrm. Velká stáda hovězího dobytka byla chována v jižním Pol­sku, v oblasti Haliče. Jejich největší odbytištěm byla města na Moravě a samozřejmě především Vídeň.

Zvířata, určená k porážce, bylo nutno "dopravit" do místa spotřeby, a tak pro přemísťování stád bylo nutno volit území, která po celé vegetační období roku poskytovala zvířatům dostatek pastvy a vody a zároveň by­lo nutno je oddělit od dopravních cest.

Volská cesta vedla: Z Haliče přes Těšín do Příbora, z Příbora po návrší dnešní obce Prchalov, dále zrušenou cestou z Borovce přes lesíky "Sovky" do Libhoště k fojtství a místa zvaného dod­nes' "Na Volámě" (v Libhošti byly dva napájecí rybníky - volárny), odtud k Libhošťskému mlýnu a podél Mlýnského potoka na louky "Za řikama". U dnešní hospody u Kopřivů na Horním konci Bartošovic se cesta stáčela kolem okraje "Panského" lesa k Zámečku (zanikl v období třicetileté války 1620 - 30 ?), přes osadu "Na Lapači", kolem lesa k dnešním benzi­novým čerpadlům, v místě zvaném "Na Šraňku" se stáčela k Šenovskému dvoru kde stával velký hostinec (patrně v místě dnešního podniku Zemědělské zásobování a nákup, kde byly rozsáhlé louky), dále k zájezdnímu hostinci "U kříže" (stával na odbočce silnice z N. Jičí­na do Loučky), odtud k lesu Hrábí a dále k fojtství v Bernarticích n. O., pak na odbočku dnešní silnice Bernartice - Jeseník n. O. k fojtství v Hůrce, přes Hůrecký kopec ke dvoru v Polouvsí, odtud přes potok Luha k fojtství v Blahutovicích (stávalo pod kapličkou u rybní­ka), k fojtství v Polomi a u fojtství v Bělotíně se napojovala na prastarou cestu "národů" dále Moravskou bránou k jihu. (zdroj Informační centrum Sedlnice)

Cesta dobytčího stáda musela být volena velice citlivě. Dobytek musel mít na celé dlouhé cestě za všech okolností dostatek pastvy, vody a možnost odpočinku. Proto byly zřízeny určité "etapní stanice", v nichž dobytek v uzavřeném prostoru (ohradě) přenocoval, odpočíval a mohl se napít v tzv. napájecích rybnících. Dodržovaly se i fyziolo­gické potřeby hovězího dobytka - dostatek času k odpočinku po pastvě, kdy nastává přežvykování. Své nároky na dlouhé cestě měli i honáci. Libhošťské fojtství bylo jednou z takových zastávkových stanic. Dostatek pastvy na loukách podél Mlýnského potoka a "Za řikama" zaručoval ranní pastvu a hostinec na samém konci Bartošovic zde asi nebyl tak samoúčelný,  jak se jeví dnes. Být honákem stád asi nebylo jednoduché zaměstnání. Kdy přesně toto "kovbojské" řemeslo u nás vymizelo přesně nevíme. Obce napojené na tuto tzv. Volskou cestu měly z ní asi i určitý prospěch. Mimo jiné asi i tím, že sedláci mohli připojit ke stádu a snadněji zpeněžit i své vlastní mladé roční volky.

Rozsáhlé změny v krajině by už dnes asi neumožnily přesun stáda dobytka na takovou dálku. Pít vodu z nekontrolovaných zdrojů by se mohlo vymstít a o pastvě při přesunech stád si můžeme nechat jenom zdát. Volská stezka zanikla po r. 1856, kdy byla zprovozněna Ferdinandova dráha z Vídně do Krakova, po níž byli pak dopravováni krmní voli i sůl. Mnoho z dnešních informací se můžete dočíst na volských modelech v krajině.