Toulky českou minulostí: 12. schůzka: Naši Germáni – Markomani a Kvádové

 

Časová kóta, k níž jsme dorazili, nese letopočet 0. Vlastně 1 – neboť po roce -1 musel následovat rok 1 po Kristu. Ale podobné úvahy jsou stejně nadbytečné. Zatím vstupujeme do nového, prvního století, a také do nového, prvního tisíciletí. Na území Čech potkáváme Germány. Trochu si je přivlastníme, ať nám nepřipadají v tom propadlišti času tak docela ničí. Budeme jim říkat „naši“ Germáni.

Předěl století, ba tisíciletí. Budiž řečeno se značnou dávkou skromnosti, že české země se v této době nenalézaly právě v centru hlavního evropského dění. Budiž skromně dodáno, že to nebylo ani poprvé, ani naposled, co náš národní či státní vagón odpočíval na vedlejší koleji. Pokud jde o stopy v zemi, byla tehdejší situace tak měnlivá a neustálená, že hmotných svědectví moc nezbylo. Když odhlédneme od podružnějších fakt, můžeme nahlédnout do temna prvních staletí našeho letopočtu vlastně jenom ve dvou, ve třech krátkých obdobích.

Jak to nejspíš bylo

Když shrneme hlavní fakta do hutné zkratky, získáme následující obraz:
Kelty vypudili z Čech na sklonku starého letopočtu blíže neznámým způsobem germánské kmeny Markomanů, zatímco obyvatelstvo Moravy a části Slovenska bylo ovládnuto a převrstveno germánskými kmeny Kvádů. Všimli jste si toho slovesa – totiž "převrstvit"? Vyjadřuje dokonale, co se s našimi Kelty stalo. Nelze totiž s jistotou říct, jestli keltští Bójové odešli všichni, nebo jestli případně část keltského obyvatelstva zůstala. A byla „převrstvena“. Možnost s převrstvením je pravděpodobnější.

Dobyvatelé se ovšem stali rozhodující a vládnoucí složkou obyvatelstva. Je skoro jisté, že osídlení u nás silně prořídlo a že hlavně po markomanských válkách (tedy koncem 2. století po Kristu) musely české země působit dojmem téměř neobydlených území. Ale tak daleko jsme ještě nedoputovali. Jsme stále v době, kdy k nám od severu začínají proudit kmeny, hovořící divnou, tvrdou řečí.

Markomani. Patřili k velkému germánskému celku Svébů. (Což není nikdo jiný než pozdější Švábové.) Po jejich boku vedli na sklonku starého letopočtu války s Římany daleko od nás, na území dnešní Francie. Roku 58 před Kristem zaútočili pod vedením Ariovista na Caesarovy legie. Byli poraženi a během římských odvetných akcí, vedených západním směrem do hloubky germánského území, couvli k nám, na východ. Tak asi (ve snaze vyhnout se římským útokům) dospěli Markomani na samém konci starého letopočtu do Čech. Tedy do Boiohaema. Do keltské Bohemie. Jejich vzdálení potomci jí říkají dodnes podobně – Böhmen.

První zmínky o území

Opět si odskočíme v čase pár století dopředu. Za válek Římanů s českými Markomany a moravsko-slovenskými Kvády vznikla vůbec první literární památka na našem území (pokud tedy „naše“ území chápeme setrvačně jako území našeho bývalého společného státu, někdejšího Československa). Jejím autorem se stal sám římský císař Marcus Aurelius, muž neobyčejně vzdělaný, osvícený, kupodivu i mírumilovný. (Ony spíš okolnosti než vlastní vojenská ctižádostivost donutily tohoto filosofa na trůně, aby se chopil meče...) Ani za polního tažení nepřestával literárně tvořit.

„Na Hronu, v zemi Kvádů...“ tedy na Slovensku – napsal první knihu svých slavných Hovorů k sobě. Bylo to patrně v roce 172 po Kristu, když v Pohroní řídil válečné operace proti Kvádům. Jenom ještě maličkost: domácí zvířata Germánů byla ve srovnání s těmi našimi takřka trpasličích rozměrů. Minule jsme si pověděli, jak malý byl jejich severský koník. No a kupříkladu takový germánský tur domácí neboli kráva? 80 až 90 kilogramů. Prasata? 30 kilogramů. Ovce a kozy? Asi 20 kilo. Kráva přes metr vysoká byla tenkrát už obr...

 

 Plaňanský pohár, výrobek Germánů|foto: Národní muzeum

 

A teď pozor, pozor. Se vstupem Markomanů a Kvádů vchází do našich dějin vůbec první historická postava. Markomanský vůdce, zapamatujeme si ho o to snadněji, protože jsme doposud žádné jméno uvést nemohli. Marobud. Použil při budování svého státu – řečeno dnešní hantýrkou – římského „know-how“ - neboli vzoru... návodu. Pokusil se vytvořit pevnou rukou řízený germánský stát, postavil ohromnou a dobře vyzbrojenou armádu a vycvičil ji podle římských tradic, a vzápětí začal silou zbraní (někde jenom silou autority) připojovat ke svému území další, okolní kraje.

 

Ukázka římského předmětu z germánského hrobu: rukojeť stříbrné nádoby

 

Budování státu

Spojil s Markomany příbuzné Hermundury na severozápadě, Lugie na severovýchodě, slezské Silingy, moravské Kvády a další a další. Vytvořil něco, co tu předtím nikdy nebylo – mocny kmenový svaz. Marobud však chtěl víc – chtěl zřídit stát. Doufal, že v brzké budoucnosti bude s Římany jednat jako rovný s rovným. Marobudův experiment trval 15 let.

Od okamžiku, když archeologie jako věda vznikla, se vedl ostrý zápas, zda hrnce a zbraně vykopané na našem území patří "starým Čechům" nebo „starým Němcům“. Čím méně ověřitelných důkazů, tím pádnější slova padala na obou stranách. Oč je dnes archeologie vybavena lépe (metodami i technikou), o to objektivněji může o „česko-německém“ problému uvažovat. Takže – jaká je pravda?

Germáni po půl tisíciletí obývali většinu našeho území. Nebyli tu odjakživa, a také ne navždycky. (A nejenom v pravěku.) Zmocnili se země právem silnějšího a vojensky úspěšnějšího, a když po staletích jejich moc zeslábla, pohubla, tak musili ten krásný kraj v srdci Evropy podstoupit jiným. Jiným – to znamená Slovanům. Ale... ta věc byla mnohem, mnohem složitější.

Když k nám přišli Germáni, nevyhnali všechny Kelty. Část usedlého keltského obyvatelstva, hlavně v odlehlých oblastech, určitě zůstala. O formách jejich soužití se moc nedozvídáme, jistě však byly od nenávisti po mírumilovné soužití. Přibližně totéž, tedy stejné mísení a „převrstvování“, se opakovalo později v souvislosti s příchodem Slovanů. Ani jeden z nás nemá čistě českou nebo slovanskou krev. Mozaiku našeho krevního obrazu skládají i kapky germánské, a taky keltské a snad i hunské a avarské a kdoví ještě jaké.

Dávné písemné zprávy sice hovoří o vyhnání jednoho národa druhým, odstupňovány v celé škále podle místních podmínek. Na jeho konci to začne v tyglíku zvaném Evropa obzvláště mocně vřít. Na dohled je doba stěhování národů. Panorama naší pravlasti je zastřeno prašným mrakem, zvířeným dusotem koní, manévrováním armád, pohybem valícího se proudu lidstva.