Toulky českou minulostí: 19. schůzka: Svědectví rozpadlých pevností

 

Ocitáme se uprostřed doby, která patřila v našich dějinách k těm nejpozoruhodnějším. Svým zvláštním, němým způsobem vydávají o ní svědectví rozpadlé pevnosti. Pro člověka znalého jejich jazyka výmluvně vyprávějí o vrcholném období země, kterou pod stejným jménem známe i dnes. Morava. V devátém století však nosila přívlastek "Velká".

Ještě těsně po druhé světové válce se musili dějepisci, upírající pozornost k éře Velké Moravy, spokojit asi se stovkou písemných zpráv, rozptýlených po franských a byzantských kronikách. K dispozici měli jinak už jen hromádku vykopaných starožitností, a s těmi si moc rady nevěděli. A tak o Velké Moravě vznikla představa, která zrcadlí jenom výsek skutečnosti. Hlavně chyběly doklady, jak byla slovanská společnost rozvrstvena, jaká byla její hmotná a duchovní úroveň, jak vypadal běžný každodenní život našich předků. Tyto informace předali historikům až moderní archeologové. Zato v míře vrchovaté.

Překvapující objevy

Staré Město u Uherského Hradiště. Roku 1948 přišli do Starého Města archeologové. Jejich tým vedl dr. Vilém Hrubý. Měli před sebou obtížný úkol – potřebovali nahlédnout pod ulice, zahrady i domy. Věděli, že pod dnešní zástavbou leží trosky jiného sídliště, jenomže nesrovnatelně staršího – asi o jedenáct set až dvanáct set let.

S archeologickými výkopy začali nejprve na přístupných místech. Zůstali tam patnáct roků. Sňali povrchovou slupku země tam, kde to šlo. Nahlédli do všech dosažitelných koutů. S lítostí museli nakonec dílo opustit. I když by si byli přáli vidět mnohem víc, zaskočila je neúprosná skutečnost: musili by zbořit dobrou půlku Starého Města. Právě sem se soustředila řemeslná výroba... Právě tady byl průsečík několika obchodních cest... Zde žili moravští boháči a velmožové.

A to město rostlo dál. Rostlo. Pravda, ze dřeva, nemohlo se ani v nejmenším srovnávat s půlmiliónovou byzantskou Konstantinopolí, nicméně, nicméně v měřítcích platných pro tehdejší střed Evropy tu šlo o populační soustředění, jaké široko daleko nemělo obdobu. Všechno nasvědčovalo tomu, že v 9. století, v dobách největší slávy tu žilo možná šest tisíc, snad dokonce deset tisíc obyvatel!

Neskutečné poklady

V troskách opevněného města našli archeologové skutečné poklady. Přes pět tisíc předmětů – kvalitní keramiku, železné nástroje, vědra, kování – taky přes stovku zlatých náušnic. Dále proslulé velkomoravské gombíky... a ještě další ozdoby a šperky. Zlata tu bylo víc než kdekoli jinde ve slovanském světě. Ta vysoká profesionální úroveň šperkařů byla překvapující, tím spíš, že ty klenoty, mistrovsky zdobené a dokonale vypracované vznikaly tady, na domácí půdě. Zvoní zlatě a třpytí se stejně jako ve zlatníkově dílně anebo v uších či krku velkomoravské ženy před jedenácti staletími.

To nahromaděné velkomoravské bohatství bylo především v hrobech. Ačkoli vědci odkryli ve Starém Městě na patnáct set hrobů, zlato našli jenom v některých, málokterých. Typičtější hroby byly chudé, bez třpytivé posmrtné výbavy. Obdobně málo našli i ostatních znaků moci a důstojenství – honosných mečů, pozlacených ostruh, kovaných opasků. Závěr zněl: Ano, už tenkrát bylo chudých dost, mocných a bohatých hrstka.

Ale ještě něco překvapivého, snad bychom mohli říct i senzačního, odkryly vykopávky ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Mimořádný objev byl učiněn hned ve druhé sezóně průzkumu. Na jaře roku 1949 zpozorovali archeologové na jednom z pohřebišť sotva patrné obrysy nějaké rozpadlé budovy. Stopy základů měly obdélníkový půdorys o rozměrech osm a půl krát sedm a čtvrt metru. Na obdélník navazovala asi pět metrů dlouhá "podkova".

Uherské Hradiště - Sady. Kresebná rekonstrukce velkomoravského kostela s okolní zástavbou.|foto: Luděk Galuška, Moravské zem. muzeum Brno

Ta stavba musela mít silné, skoro metrové zdi; dávní stavitelé ji zbudovali z lámaného pískovce spojovaného maltou a zevnitř i zvenčí ji nakonec odmítli. Bylo to jasné: Nemohlo to být nic jiného než kostel. Sice malý, nicméně kamenný kostelík, který nejspíš vznikl – jsou o tom v nálezech doklady – ještě před příchodem Konstantina a Metoděje. Právě tehdy, na jaře 49. roku, byl učiněn jeden z nejvýznamnějších českých archeologických objevů v tomto století. Ano, do té doby převládalo mezi odborníky neochvějné přesvědčení, že nejstarší křesťané u nás buď neznali církevní architekturu vůbec, anebo své svatyně budovali ze dřeva, takže po nich nezbyly v zemi stopy. Kromě toho se původně nepředpokládalo, že by na moravském území mohly vzniknout církevní stavby už před příchodem byzantské mise.

Velkomoravský chrám

Nade všechny velkomoravské kostely vyniká ten, který byl roku 1959 objeven nedaleko Starého Města – asi čtyři kilometry na jihozápad, v obci Sady. Z otisků v zemi je zřejmé, že tam kdysi stál ne kostel, ale chrám, neobyčejně rozlehlý a složitě členěný, největší, jaký zatím z velkomoravského období známe. Jeho rozměry? Třidvacet metrů dlouhý, šestnáct metrů široký. Nalezené zbytky mramoru, skleněných tabulek, dlaždic, malované omítky – to všechno jsou skrovné pozůstatky jeho někdejší nádhery.

Při jedné chrámové stěně byly objeveny trosky podzemní hrobní kaple. Hrobka byla jistě určena pro jedinou zvlášť významnou osobnost. Proto archeologové postupovali při výzkumu ještě pečlivěji, než jsou zvyklí. Vytušili, kdo by mohl být ten vznešený nebožtík, kdysi tady pochovaný. V blízkosti chrámu totiž vykopali i zbytky baptistéria (baptistérium, tedy křtitelnice, u které se konaly obřady pokřtění pohanů). Právo křtít příslušelo jenom nejvyšším církevním hodnostářům – na Velké Moravě především biskupovi. Kromě toho v blízkosti chrámu byly v zemi málo znatelné otisky pozůstatků dřevěných domečků, vroubily dlážděnou uličku. Nebyly to snad někdejší příbytky mnichů? Ano, tomu by odpovídal i nález kostěných pisátek, kterými se kdysi rylo při psaní do voskových tabulek. Shrňme si to všechno: velký chrám... křtitelnice... světničky mnichů nebo kněží... honosná hrobka... Dalo se právem a logicky předpokládat, že právě v ní mohl být pohřben první moravský arcibiskup – Metoděj. Toto tajemství je ještě – jak se říká – zahaleno závojem tajemství. My se je pokusíme aspoň trochu poodhrnout v některém příštích dílů Toulek českou minulostí...

Řadu událostí franské kroniky nevysvětlily

„Anály fuldského opatství“ – to je jeden z nejvýznamnějších pramenů 9. století. Vyprávějí, že roku 869 nejmladší syn franského krále Ludvíka Němce. „Karel přišel s vojskem, kterému bylo svěřeno, k oné nevýslovné Rostislavově pevnosti, všem starodávným nepodobné. Spoléhaje se na pomoc boží, zničil opevnění onoho území požárem, a všechno, co nalezl ukryté v lesích nebo zakopané v polích, uchvátil.“ Jestli se podařilo Frankům onu pevnost, budící úžas, skutečně dobýt, o tom kronika cudně mlčí. Patrně byli odraženi a spokojili se s tím, že pustošili okolí, což bylo považováno za vítězství.

V tomtéž latinském prameni – jenom musíme nějaký ten rok přeskočit – vypráví kronikář mj. o tom, že Svatopluk, který byl v té době propuštěn z franského vězení, „a poctěn královskými dary, vrátil se do svého království, veda s sebou Karlomanovo vojsko. Ale jako lidi neopatrné a příliš sebevědomé stíhá potupa, tak se to přihodilo i onomu vojsku; neboť když ostatní stavěli tábor, Svatopluk vstoupil do starého Rostislavova města...“

Kousek za Mikulčicemi, v místě zvaném na Valech, se prostírá mírné vyvýšená planina. Mikulčice. Pevnost v lužním lese. Akademik Josef Poulík vzpomíná, jak jenom s určitým zdráháním přijal v roce 1954 pozvání mikulčického řídícího učitele Trnky, aby navštívil tamní hradiště, o kterém byli archeologové doposud přesvědčeni, že pochází až z 11. století. Pak však zpozoroval na polích uvnitř hradiště velké plochy pokryté úlomky omítek, kamenů a malty, svým složením připomínající pozůstatky staroměstských kostelů, a rozhodl se ještě téhož roku provést zjišťovací výzkum. Výsledkem byl objev prvního kostela. V průběhu 7. a 8. století tu vyrostla rozlehlá osada možná s osmi sty obyvateli – na svou dobu tedy mimořádně veliká. Už tenkrát nejvyššímu místu planiny vévodil dřevěný srubový palác.

První opevněné stavby

Když císař Karel Veliký definitivně zlomil moc Avarů a zabral část jejich území v Podunají, objevili se najednou v těsném sousedství Slovanů Frankové. Byla to jakoby reakce na tu náhlou blízkost, že mikulčické hradiště se postupně rozrůstalo v opravdovou a skoro nedobytnou pevnost. Město se začalo znovu, tentokrát důkladněji opevňovat. Kamenná hradba, která tu vyrostla byla místy až osmimetrová, skoro stejně vysoká jako široká, a zdaleka nebyla jediná. Tvořila tak vnější ochranný pás, přičemž opevnění nejrůznější odolnosti si postavili i velmožové kolem dvorců v podhradí.

Přibližně v té době dostal dokonalé opevnění i knížecí palác uvnitř hradiště – jenomže teď už nebyl dřevěný, ale zděný, a to z kamenů spojovaných „židovskou maltou“ – to je malta s drcenými cihlami. Prstenec opevnění obkroužil i osadu poměrně prostorných srubů, které vyrostly v blízkosti knížecího domu a které archeologové považují za přístřešky vojenské družiny, tedy knížecího vojska. Jsou to vlastně naše první kasárna. Objevené zbytky paláce – s největší pravděpodobností to bylo sídlo některého velmože, ale dost možná i některého z Mojmírovců – ty zbytky jsou dodnes nejstarší památkou na počátky naší zděné architektury. Ano, někdy na zlomu 8. a 9. století se proměnilo mikulčické hradiště v mohutnou tvrz. Bylo asi menší než Staré Město, žilo tu i míň obyvatel – snad kolem dvou tisíc. Rozhodně však předčilo ostatní velkomoravské pevnosti dokonalostí hradeb. Ani hradby Starého Města se nemohly mikulčickému kamennému valu vyrovnat.

Byly Mikulčice hlavním městem mojmírovského státu? Kamenný knížecí palác i mohutné hradby by tomu odpovídaly. Navíc právě Mikulčice prosluly jako světoznámé středisko slovanské církevní architektury – profesor Poulík tu odkryl základy dvanácti kostelů. Ano, byla tu nalezena předrománská trojlodní bazilika – a také rotundy různého provedení, s jednou nebo dvěma apsidami – dá se říct, že později sloužily jako vzor pro českou románskou architekturu. Ale jak rozhodnout, které z hradišť soupeřících o prvenství bylo hlavním městem Velkomoravské říše?

Třeba byla metropolí Velké Moravy nejprve jedna, potom druhá pevnost. A to se řeč nevedla ještě o dalších nejméně desíti hradištích. Ne, to už bychom se dostali na pole spekulací, a na něm se historii příliš nevede. Vraťme se zpět k těm několika pevným bodům, o něž se ve velkomoravských dějinách můžeme opřít. Což jsou především jména. Jména čtyř jejich panovníků.

autor:Josef Veselý