Proč má čeština pro zvířata tak odlišné pojmenování od jiných jazyků? (Téma měsíce)

 

Čeština je pozoruhodný jazyk. Patří do skupiny indoevropských jazyků a z jazykového hlediska patříme do větve slovanských jazyků. Na svém blogu mám rubriku "O češtině od A do Z", kde trochu humornou formou, ale hlavně s nadhledem připomínám některé jevy nebo změny pravidel z hlediska pravopisu. Jako příklad uvedu, že kdysi ve škole jsme se učili pro skloňování podstatných jmen vzor předseda pro rod mužský, nyní byl změněn na vzor táta. Podobně pro rod ženský byl vzor nůše (pamatujete? žena, nůše, píseň, kost), ale kdo dnes, hlavně z dětí - školáků zná nůši, že? Rozšířily se batohy a nůši vidíme snad jen ve filmu pro pamětníky. Opět tedy máme nový vzor - z nůše se stala vzorem růže. Z dalších jevů se v "Češtině od A do Z" zabýváme změkčenou podobou slov, např. jestli je správně vykostění nebo vykoštění. Víte která varianta je správně: tchyně/tchýně, balkon/balkón nebo citron/citrón? Těmto a podobným tématům se věnuji v jazykovém koutku na blogu. Tady bych mohla skončit. Jenže ...

Téma na červen v klubu blogerů mě inspirovalo, ale nebudu psát o hodinách českého jazyka ve škole. 

V našem mateřském jazyce máme  originální slova pro různé jevy, které mnohdy neznáme nebo pro tvory, kteří u nás nežijí. Naše řeč je v tom výjimečná - a to jsme rodilí mluvčí. Na příkladu českého pojmenování zvířat (zvířátka milujeme všichni) zkusím vysvětlit, jak vznikal náš jazyk. 

Zatímco prakticky po celém světě mají „elefanta“, „hipopotama“ a „kangaru“, my se "chlubíme" slonem, hrochem a klokanem. Přitom patříme mezi slovanské jazyky a osobně mohu porovnat hlavně s polštinou nebo ruštinou a je to velmi odlišné názvosloví. Proč pro někoho mohou ta slova znít divně (určitě pro cizince) nebo kdo to pojmenování zavedl?

Za významnou část jazyka samozřejmě mohou obrozenci (doba národního obrození). V té době byl jazyk jednou z mála oblastí, kde se Češi mohli realizovat – a tak to dělali opravdu pořádně. Čeština měla být originálním, zcela jedinečným jazykem, a proto vymýšlela další a další slova, která toho měla docílit. Možná jsme to viděli v některém filmu pro pamětníky nebo snad v seriálu F. L. Věk. Dobře si pamatuji, jak František Věk navštívil svého přítele, kterého si vážil jako vlastence a ten začal předvádět, že nezahálí a jazyk obohacuje o ryze české výrazy - např. klapkobřinkostroj (klavír), nosočistoplena (kapesník). Podle Josefa Jungmanna obroda jazyka je politickou záležitostí: „Čech je ten, kdo česky mluví!“

Jak vzniklo slovo hroch?

V českých zemích ve středověku pochopitelně nebylo moc hrochů, a tak nebylo potřeba takové slovo mít. Na rozdíl od slonů se neobjevovali ani v knihách, takže toto slovo prostě neexistovalo. Až do doby, než přišel Jan Svatopluk Presl, významný český přírodovědec - jeden ze zakladatelů Národního muzea. Je, mimo jiné, autorem spisů:

• O přirozenosti rostlin, aneb Rostlinopis (1820, spolu s Bedřichem Bertoldem) - zde poprvé použito množství názvů z botaniky, ale rovněž zoologie, mineralogie a také první překlad periodické tabulky prvků, tedy základ současného chemického názvosloví, které bylo dále rozpracováno v Chemii zkusné
  
• Všeobecný rostlinopis (1846) – Kronberger & Řiwnáč, Praha – v této knize určil české názvy pro řadu exotických rostlin, například cykasy
• Presl pojmenoval například i tuleně, vorvaně, lachtana, bobra, dikobraza, zubra, mrože nebo hrocha. Je autorem českých a slovenských názvů pro větší množství chemických prvků, např. draslík, kyslík, vápník a také pro minerály cínovec, kazivec a živec. 
• Některá slova se už nepoužívají nebo se změnila, např. pepřika = paprika. 
  

  

Abychom si udělali obrázek, kdo byl Presl: vysokoškolský pedagog, profesor zoologie a mineralogie na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze a jeden z nejvýznačnějších českých přírodovědců 19. století. Právě Presl  si vzal za cíl vymyslet pro češtinu unikátní názvosloví pro rostlinstvo a zvířectvo.

Vynikal v mnoha oborech, ale jazykověda to nebyla. Často si názvy zvířat vymýšlel, což si ukážeme na příkladu tří zvířat. 

Hroch

Toto slovo si odvodil od slova „roch“ – což byl název pro figurku válečného slona (někdy zastupoval figurku koně) v šachové hře. A protože čeština už název pro slona měla, použil Presl slona na hrocha: z rocha prostě udělal hrocha.

Klokan

Ještě zajímavěji vznikl klokan. Po celém světě mu říkají stejně kangaru (kangaroo) s malými odchylkami – z jazyka australských domorodců. Jen čeština má klokana, opět díky Preslovi. Vyšel z toho, že klokan skáče, je tedy vlastně skokan. No a od skokana už to byl jen skok ke klokanovi.

Slon

Slon je trošku výjimkou, protože ho  znaly  už nejstarší národy, a to jak z Bible, tak ze středověkých cestopisů. Toto slovo se tedy v češtině objevuje už od pradávna – ale zase si dodnes jazykovědci nejsou úplně jistí, jak  mohlo vzniknout. Nejpravděpodobnější verzí je ta, že slovo slon pochází od staročeského slovesa „sloniti se“, což znamenalo opírat se. Proč? Podle středověkých cestovatelů totiž sloni spali ve stoje, a to proto, že nebyli schopní ohnout kolena. Spali tedy ve stoje a opírali se přitom o stromy.

Druhá teorie zase odvozuje původ slova slon od slova poklonit se. Další legenda totiž tvrdila, že slon je natolik chytré zvíře, že když uvidí člověka, pokloní před ním hlavu… Jiní jazykovědci zase věří, že toto slovo může pocházet z turečtiny, protože je podobné tamnímu a(r)slan neboli lev, anebo z řečtiny.

A co vy, také jste obohatili svůj jazyk, třeba v rodině, o určité výrazy? 

Zdroj: Wikipedie, PrimaZOOM