Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

pátek 25. června 2021

Toulky českou minulostí: 25. schůzka: Staré pověsti české aneb Ještě o sestrách Libušiných

 

Patří legendy také k dějinám? Lze brát báje, pověsti, mýty za stejně hodnotnou a platnou minci jako historii kronikářsky a ještě dalšími písemnými prameny ověřenou? Jaké je jejich místo v minulosti národa? Je to – dejme tomu – folklór? Anebo se za všemi těmi ději a jmény ze starých pověstí českých skrývají skutečné události, konkrétní lidé? Nevíme.

Pro tu dlouhou dobu od konce Sámovy říše, tedy asi od roku 659, do první zmínky o prvním historickém českém knížeti Bořivojovi v r. 884, což je víc než dvě století, pro tu dlouhou dobu máme k dispozici tři čtyři útržkovitá a navzájem izolovaná data. A to je hrozně málo... A kde je málo faktů, tam se daří – legendám...

Praha v roli ještě nezrozená

Stalo se to zhruba v místech dnešního areálu České televize v Praze. Ano, na Kavčích horách. Tehdy se jim ovšem neříkalo Kavčí, ale Kačí (rozumějte Kachní), a nikoli hory, ale hora. Jedna. Kačí. Abychom byli přesní, tak Kačí hora je vrch mezi někdejší cementárnou v Podolí na polovině vzdálenosti mezi Vyšehradem a Branickou skálou. On ten příběh vlastně nezačíná na Kavčích horách ani Kačí hoře, nýbrž v sousedství, na Vyšehradě. V sídle nejmladší ze tří Krokových dcer, kněžny Libuše.

„Sem jednou zavedla Libuše svou sestru Kazi, jež přijela na kročitém koni z Kazína ji navštívit,“ reprodukuje onu sesterskou stáž Alois Jirásek, k čemuž lze dodat pouze jedinou věc, totiž že kročitý kůň je ten, který dělá velké kroky. „Zahrada, trávník a stezky spočívaly již ve stínu, jen vrcholky stromů, hradba mocných trámů a vysoké sruby v pozadí kolem byly zality záplavou posledního světla...“

Přerušme však epické líčení Jiráskovo a vstupme rovnou do děje: „Klid a ticho té chvíle zahlaholil od brány náhlý ryk. Křik mužských hrdel se blíží jako náhlá bouře. Ze směsi hlasů pronikal výskot, v tom někdo na roh zatroubil. Znamení vítězství hučelo z rohu a neslo se širým hradem s radostným pokřikem. Po nádvoří kráčel v hlučném průvodu vysoký mladý muž statného těla, s rukama do týlu vztaženýma, jak nesl nějaké břímě. S úžasem hleděly kněžny na něj i na jeho břímě: na divokého, živého kance, kterého drže za hrotité boltce, nesl na zádech břichem vzhůru. Muž ten však kráčel pevně a jistě, nohy se mu netřásly, aniž krok mu vázl. Smělý lovec, jenž byl Bivoj, Sudivojův syn, stanul u schodů, jež vedly k veliké síni. ‚Tu nesu to zle škodné zvíře, divého kance z Kavčí hory. At' zhyne před tvýma očima, chceš-li. Sám se postavím proti němu, ját' ho lapil, ať ho také zabiju. Vy sevřete kolo; kdyby chtěl prorazit. A položte mně k nohám oštěp.’“

Napjatý scénář pro film

Představte si tuto situaci ve filmovém scénáři: Napětí. Strach. Mohutné svalstvo Bivojovo. Detail na bílé kančí tesáky a na jeho očka podlitá krví. Zástup kolem. Oštěp. A opět Bivoj. "Ten, přehlédnuv kolo, upřel naposled jiskrný zrak na kněžny výše stojící, (ano, na Libuši s Tetou jsme v tom filmu trochu pozapomněli, takže celkový záběr na ty dvě) na Libuši, a zvláště pak – na její sestru. Ta vzrušena hleděla na statného muže (detail: Kazi hledí vzrušeně na Bivoje), kterého poprvé spatřila v háji u Jezerky a na nějž tak často vzpomínala.

(O Jezerce, která svého času proslula rovněž jako televizní studio a nyní slouží coby divadelní scéna, ve Starých pověstech už zmínka byla, ale že se Kazi s Bivojem vlastně už znali, tak to zjišťujeme jako novinku.) Ted' Kazi těšilo toto mužství, jeho síla, udatenství, než přece se jí srdce pohnulo strachem a oči bezděky zamrkaly, jak Bivoj se rozkročiv (následující scéna doporučuje scénář natáčet zpomaleně, aby mohla být jaksepatří vychutnána), mrštil kancem vší silou přes hlavu před se, že až země zaduněla od tohoto pádu. (Detailní záběr: mocné Bivojovy ruce svírající oštěp.) Starý, silný sekáč (vzhledem k tomu, že sekáč znamená v mysliveckém slangu tří až čtyřleté prase, je údaj "starý" poněkud zavádějící.) na okamžik ležel na zemi roztažen jakoby bez sebe, ale již se mu břicho pohnulo, hřeben ze štětin na hřbetě se mu zježil, bělmo očí se zablýskalo. Vymrštil se vráz ze země a hnal se jako šipka, nehledě vpravo ni vlevo, s rozevřenou tlamou, v níž se ostré tesáky bělaly, přímo na Bivoje, zuřivostí slepý.

(Přichází vrcholná scéna:) Vše kolem jako pěna ztichlo (takovému momentu se říká stop-time), ale již vykřikl kdekdo z mužských i hradských žen a dívek. Muži křičeli a zbraní mávali, jak sekáč naběhl na Bivojův oštěp. Proud krve vytryskl z tlamy zvířete; vzepjalo se, naposled , a jako skoseno skácelo se na zem krev se z něho valila a zalévala půdu kolem."

Bivoj od Mikoláše Alše 

Mikoláš Aleš - Bivoj

Hrdinové pověstí...

Kosmas žádného Bivoje nezná. Natož aby ho dával jakkoli dohromady s Kazi. Jejich známost zorganizoval náš starý známý, kronikář Václav Hájek z Libočan. Ano, on byl  první, kdo tento lidový příběh přenesl do roku 716. Rok předtím se prý Libuše ujala vlády. Tedy podle Hájka, a ten si s historickou pravdou, jak víme, hlavu nelámal.

„Muž jeden velmi silný z rodu Strošova, jménem Bivoj, syn Sudivojův,“ ano, teď už víme, odkud bral Alois Jirásek informace pro Bivojův příběh, „aby sobě kratochvíli učinil, na Kačí horu šel a tu svini divokú za uši lapil a vzal ji na se, na Libín hrad ji přinesl. To Libuše vidúc se velmi divila, a vzavši zlatou přípasku, jemu jako hrdinovi a rytíři ji dala, a sestra Káša, kteráž toho času z Kašína na Libín přijela, téhož Bivoje sobě pro jeho mužství za manžela pojala.“ Ovšem pozor, bohatýrský příběh podobného druhu v české literatuře už koloval. V jakési dvorní, šlechtické verzi jej vypravuje Dalimil:

V českém vojsku sloužil v ony dny
jinoch smělý, jinoch způsobný.
(V ony dny to znamená za vlády knížete Vladislava.)
Dětříšek Buškovic, hezký hoch,
jemuž též říkali Tuří roh.
Že za uši kdysi kance chyt',
zdobil kančí rypák jeho štít.

Kanec v hlavní roli?

Faktická připomínka: kančí hlavu měl ve znaku skutečně český rod Buziců. Znal Václav Hájek z Libočan tento Dalimilův příběh? Určitě. Takže se jím nechal – inspirovat. Kdoví. Třeba se chtěl zalíbit, pan Hájek. Potomkům onoho Dětříška. A tak mohl přenést vyprávění o odchytu svině, připisované kronikářem Dalimilem Dětříškovi, do doby zhruba o čtyři sta let starší.
Václav Hájek vydal svoji Kroniku českou v roce 1541. O padesát let později spatřilo světlo světa Zrcadlo Čech a Moravy od autora Bartoloměje Paprockého z Hlohol.

Pan Bartoloměj, ač rodem Polák, přilnul ke své nové, české vlasti natolik, že o ní začal psát. A co víc, psal o ní česky. Pochopitelně že mu nemohl uniknout jeden z proslulých českých erbů – sviní hlava. Vydal se po jeho stopách, a výsledky jeho pátrání byly vskutku objevné: „Muž jeden velmi silný, jménem Bivoj, syn Sudivojův, vyšel na Kačí horu, aby sobě kratochvíli učinil, a potkal tam svini divokou, uchopil ji za uši a na hřbet svůj ji vložil a zanesl na hrad zvaný Libín.“

Ano, velmi originální. Včetně některých obratů: „aby sobě kratochvíli učinil, na Kačí horu šel“ – opsáno od Hájka. Ale nechceme panu Poprockému křivdit, on totiž dokázal být i původní. Informuje například, že "Bivoj nebyl z rodu prostého, nýbrž pocházel z kmene těch hrabat, kteří s Čechem a Lechem do té krajiny přišli." To jsme si oddechli. Představte si, kdyby si Kazi vzala prostého, neurozeného nehraběte Bivoje, muže z lidu!...

„Porodila mu syna Rodislava, kterému již za věku vzrostlého někteří říkali Sviní hlava, protože jeho otec tu divokou svini živou na hřbetu přinesl. Na památku toho a na věčnou pochvalu síly otce svého nosil Rodislav s povolením Libušiným sviňskou hlavu.“ A podobně jako kronikář Hájek i pan Paprocký se snaží vyjít vstříc svým šlechtickým zákazníkům. Ona taková služba asi nebyla zdarma: „Když potom zbohatl v té krajině kašínské, dožádal se na knížeti svém Přemyslovi, aby mu dopustil postaviti hrad v krajině půlnoční, ve kterém by se mohl před nepřáteli české země brániti. K čemuž mu bylo povolení dáno a on na jedné hoře dům kamenný vystavěti rozkázal a dal mu podle svého jména jméno Rodov, jenž byl potom nazýván Ronov.“

Vylepšení rodu

Ronovští měli pradědečka přímo z družiny praotce Čecha. Taková pověst mohla jejich erb jenom vyleštit...

První Kaše, druhá Tetka -
a o třetí Libuši,
zvlášť se zmínit přísluší.
(Ano, s Libuší si smluvíme extra schůzku. Hned příště.)
Kaše na Kašíně byla,
Tetka na Tetíně žila -

- stop ! „Tetka na Tetíně.“ Zatímco Kazín či Kašín kněžny Kazi, potažmo Káši nikdy nalezen nebyl, Tetín existuje. Dodnes. Na dohled od Berouna. Na Tetíně skutečně bylo dávné, ještě předslovanské sídliště. Jakže to napsal starý pan Kosmas? „Ctihodná byla i Thetka, co do věku byla však druhá, žena to jemného citu, a bez muže svobodně žila.“ Takže Tetka... Teta – byla svobodná. Ale nejen to. „Navedla hloupý a nerozumný lid (Kosmas nezapře svoje hledisko – byl přece křesťanský kněz), aby se klaněl vílám, jež vládnou horami, lesy a stromy (Kosmas je i vyjmenovává), Oreády, Dryády a Amadryády. (Aby se jim klaněl a ctil je.) Zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům; a tak dosud mnozí vesničané jsou jako pohané.“ 

12 komentářů:

  1. Hani, u nás se říkalo, že dcera Kazi Běla žila na hradě Bílině, což je u nás nedaleko, a řeka která Bílinou protéká, se dlouho Bělá jmenovala/ i my jsme se tento název ještě ve škole učili/ ale už drahná léta se řeka jmenuje po městě Bílina.:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdeni, myslím, že řek jménem Bělá je u nás více. Jedna stéká z Orlických hor a je přítokem Divoké Orlice, jiná teče v podhůří Jeseníku. Další teče i Pelhřimovem a ústí do Hejlovky... Ale v lidovém vyprávění se zachovalo dost věcí a věřím, že jste se to tak i učili. Kazi a Krokovy dcery - to jsou ty naše pověsti z počátků českého státu. ☺

      Vymazat
  2. Parádní počtení k ranní kávě!
    Haničko, děkuji a přeji hezký den. Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsem moc ráda, Helenko. Já také děkuji a ať je dnešní den příjemný a úspěšný. ☺

      Vymazat
  3. Čtu si to u snídaně.Obsáhlý,zajímavý článek našich dějin.
    Pověst pro mě a moje sestry.Jako nejstarší jsem byla v našich hrách Libuše a vždy jsem hlásala její proroctví.Nadšená jsem byla,když nás tatínek vzal do letního kina,kde dávali Libuši.To byl pro mě a sestry velký zážitek.
    Hani,děkuji za zajímavé počtení a přeji Ti hezký víkend

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hezky jsi to, Jituško, napsala. Tatínek to dělal dobře, tím vytvářel vztah k českým dějinám a pro vás to byl velký zážitek. To je inspirativní i pro další lidi.
      Já moc děkuji a také přeji příjemný víkend. ☺

      Vymazat
  4. Hani, čtu si článek ještě v posteli, není mě o.k.Zajímavé počtení, díky za něj. Zdraví Lenka
    www.babilenka.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Leni, doufám, že Tě to už přešlo a jsi fit. Děkuji za zájem a přeji příjemnou sobotu, ale zdravou! ☺

      Vymazat
  5. Parádní článek,dnes u tebe na návštěvě musím zůstat chvilenku dýl,to si musím všechno přečíst,co jsem od minule nedočetla,krásně se to čte.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Maruško, jsem ráda, že Tě moje články zajímají a děkuji Ti za to. ☺

      Vymazat
  6. Anonymní27.06.21 8:09

    Moc hezky jsem si Hani po ránu početla. Na každý pád trocha fantazie,trocha pravdy?, hlavně historie jak vidno upravené. Fukčárinka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, Marti, ale je to jak píšeš, v úvodu je to tak vysvětleno. Pro to nejstarší období národních dějin nějaké konkrétní doklady nejsou, takže jen kronikáři a Staré pověsti české. ☺

      Vymazat

Toulky českou minulostí

Z Těšínských Beskyd dohlédnete až do Tater

  Nevěříte tomu, co je v nadpisu? Tak jasně, "mostíky na Štrbskom plese" nezahlédnete, ale pouhým okem dohlédnout z "našeho k...