Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

neděle 23. ledna 2022

Sobotní Noční linka: Jak jste se postarali o rodiče?

 
 
Sobotní linka byla vlastně už dnes, protože polovina pořadu se přehoupla přes půlnoc. Dnes to vůbec nebude veselé téma. Na začátku říkám, že jsem téma nevymyslela, bylo v rozhlase. Ale vadí to, když je to ze života? Život není jen veselý a má určité fáze. Přiznám se, že poslední léta  spíše poslouchám rozhlas, než sleduji televizi. Zjistila jsem, že rozhlasová témata i moderátoři jsou mi bližší, než ti televizní. Nemusím je vidět, ale jejich hlasový projev a hlavně téma dovede upoutat 👍.  
Znáte Noční linku? Možná ne, protože je to časově spíše pro ty, kdo mají režim sovy. Vysílání začíná ve 23 hodin a trvá dvě hodiny. Přišla jsem na tento pořad náhodou a je jedním z nejlepších, protože dává možnost posluchačům zapojit se. Záleží však na tématu, každé tolik poutavé není. Dám příklad:

Středeční Noční linka: Který český film vás v poslední době zaujal a čím?
Páteční Noční linka: Zvláštní schopnosti našich čtyřnohých mazlíčků.
Přiznám se, že tato témata mě neoslovila tak, jako to sobotní téma. Pozorně jsem poslouchala téměř do jedné hodiny v noci, pak už se jen hrálo. 
Paní Jana Chládková, kterou možná znáte i jako zpěvačku, připravila téma "Jak jste se postarali o rodiče"? Myslím, že v dnešní době velmi potřebné téma. Paní Chládková to uvedla  těmito slovy: 

Jana Chládková

Rodiče se o nás starali v dětství a prakticky nás provází celým naším životem. Postarali jste se o své rodiče ve stáří? Jak jste řešili situaci, když už vám bylo jasné, že se o sebe sami nepostarají? Je v dnešní době těžké zajistit rodičům důstojné stáří? Bydleli s vámi vaši prarodiče? Byl to pro vás vzor, jak se v budoucnosti zachováte k rodičům vy sami? Jak na své rodiče vzpomínáte?

Měla jsem v životě velké štěstí, protože mě vychovávali milujícící rodiče. Je mi vždy líto všech dětí, které takové štěstí neměly. Bylo a je pro mě samozřejmostí rodičům péči poskytnout. Měla jsem možnost sledovat, jak se rodiče postarali o babičku. Bydlela u nás až do své smrti. Nikdy pro nás nebyla přítěží. (Konec citátu).

Do Noční linky na web napsalo několik posluchačů, zkopírovala  jsem to a nekontrolovala chyby, aby to bylo autentické. 

frantisek svaricek|Dobrý večer, paní Jano, a posluchači Noční linky o naši mamku se hlavně postarala naše sestra Cecílie, táta ten byl celkem samostatný až do konce života, u nás je to celkem jinak mi se snažíme pomáhat naším dětem co nejdéle i když už jím je taky 60 roků a nám 80 roků. Ještě jednou zdraví František
 
franz|jedno přísloví říká: jedny rodiče uživí i 10 dětí, ale 10 dětí neužíví ani jednoho. Je to smutné, ale stává se to pravidlem. Klasická rodina s dětmi se stává vyjímkou a úcta a vážnost k rodičům se vytrácí. Mladí si nechtějí přiznat, že také jednou budou staří . Zastupitelem se stává stát a ten vám moc lásky , pohlazení a milého slova nedá. Těch co se umí postarat o své rodiče v tom smyslu, že pokud na to stačí a zvládají to, je dnes jako šafránu. Smutné dnes téma. Nevím, zda se dá dnes říct, že jak si kdo ustele, to znamená vychová své děti, tak si i lehne a tak s největší pravděpodobností bude o nej postaráno. Muž nemusí vychovávat děti, ale hlavně musí mít rád a celý život milovat svoji paní. Tím mají děti svůj vzor a nebudou se s největší pravděpodobností chovat jiným způsobem.
 
Marcela|dobrý večer, mí rodiče i když jim je kolem 60ti jsou sice samostatní. Ale tuhle situaci kdy se musíte postarat o člověka znám moc dobře. Jsem vyučená pečovatelka a celé 3 roky na škole jsme chodily dělat praxi do domova pro seniory ( dříve domov důchodců ) . . Viděla jsem tam tu péči den co den, také jsme si to tam jako studenti vyzkoušely . Jen jediné co mě tam dost vadilo, bylo to jak celé dny a měsíce tam byli ti lidé sami , tedy když nepořítám že je tam obskakovaly zdravotní sestry a nebo my jako pečovatelky. Nikdy jim tam nedorazli lidé z rodiny a když už jim tam dorazili. Tak to bylo jen v době když ti nemocní, a nemohoucí senioři nebo-li staří lidé pobírali důchod. Je to fakt ošklivé když celé dny jim nikdo nepříjde , nezavolá jim a když kolikrát dorazí tak jen v době pobírání důchodu. Co se týče mích rodičů, tak mí rodiče jsou ještě mladí na nějaký dům s pečovatelskou službou, oba samostatní a soběstační . Oba dva jsou sice v důchodovém věku. Ale jsou ještě schopni sami se o sebe postarat a navíc ještě chodí oba dva do práce. Ale vím že když by u nich došlo na nejhorší , že bych je musela dát do domova . Tak se budu raději snažit aby tam neskončili. Jsem od mala epileptička a po zánětech mozku, tak mím rodičům řekli lékaři , aby mě dali do ústavu. Že nebudu ničeho schopna. Ale neudělali to jsem samostatná a jsem také schopna se o sebe postarat a to mám 4 letou dcerku . Nevím proč bych měla dát své rodiče do sociálního zařízení, když i mě nebyli schopni se mě vzdát. Přeji hezký večer a dobrou noc, Marcela z Děčína ničeho schopna. 
 
Jitka|Dobry vecer-moje maminka žila se sestrou, jednoho dne si zlomila krcek a lapálie začaly-následovala operace po níž se maminka rozchodila, ale sestra ji dala do LDN. Tam je možný pobyt jen 3. měsíce.  Místo, aby ji vzala domů, odložila ji do domova důchodců. Nebylo v mé moci, abych si maminku vzala já, protože jsem se starala o těžce nemocného manžela. Zdravotní stav maminky se prudce zhoršoval, protože její psychika byla na samém dně, jelikož si nemyslela, že skončí v DD po celoživotní péči o rodinu,Nakonec skončila v hospici a zemřela.Takové zacházení od sestry si určitě nezasloužila .Je mi to velice líto, uz odešel i můj manžel.
 
vaše stálá posluchačka|Dobrý večer. Promiňte, že neuvádím jméno, ale pochopíte. Můj otec odešel k jiné, mladší ženě, ale pokud vím, nebyla s ním vůbec šťastná. Měli spolu dceru, mou nevlastní sestru, se všemi jsem dobře vycházela. Když bylo mému tatínkovi 80, slíbil že narozeniny oslaví i se mnou. Už to nestihl, zemřel náhle, nečekaně, bezbolestně....záviděníhodně. Maminka byla vdaná podruhé, v 80 letech ještě tančila na svatbě své vnučky ale smrt jejího druhého muže ji zasáhla tak, že onemocněla i ona a zůstala ležet. I když jsme dříve neměly spolu ideální vztah, starala jsem se o ni se vztahem spíše kamarádským.Domů dostala polohovací postel, vzala jsem ji i na chatu a vozila ji na procházky. S koupáním pomáhala pečovatelka, naštěstí v koupelně byl odtok v zemi, takže stačilo obalit kolečkovou židli igelitem a jelo se do sprchy. Slíbila jsem jí, že do nemocnice ji nedám. Jenže po dvou letech ji její lékařka přesvědčila, že v nemocnici by jí mohli život prodloužit a ona sama se rozhodla nechat se odvézt. Život jí "prodlužovali" tím že ji nutili do jídla a pití, po kterém samozřejmě otekla takže ji stáhli končetiny. Bolel ji už každý kousek těla na pouhý dotek. Potřebovala klid pro pohodový odchod. S mou dcerou jsme ji navštěvovaly a i když už nekomunikovala, uklidňovaly jsme ji že je všechno v pořádku. Věříme na posmrtný život a věděly jsme že jí bude brzy dobře. No a pak když v nemocnici zjistili, že ji už nepomůžou život prodloužit, jednoduše ho narkotiky zkrátili. (Doktorka mi to sama takhle vysvětlila).Ten den jsem se chystala ke každodenní návštěvě za ní a najednou mě silně roztřásla zimnice.Pochopila jsem, že to znamená oddělení a maminka byla konečně svobodná, jako ten krásný barevný motýl, který se mi před zimou objevil ve chvíli, kdy mi bylo smutno. Šamanka mi řekla že duše maminky se rozhodla zůstat s námi, tedy spíše s mladou rodinou. Nijak to nikomu v ničem nebrání, já jsem ji jen zpočátku viděla ve snu, pak už ne.
 
Blanka Plechatá|Dobrý den, chtěla bych se zeptat. Vy už nečtete příspěvky, ktere posílají posluchači do noční linky? Včera jsem posílala příspěvek o zvířátkách,ale paní moderátorka nepřečetl a ani jeden. Teď k tématu,A tak nevím,zda mohu napsat něco k dnešnímu tématu. Jsem pravidelnou posluchačkou už spoustu let a raději píšu než telefonují. Děkuji za odpověď. Blanka z Přeloučska
 
Soňa|Krásný večer paní Chládková, ze srdce zdravím vás a všechny kteří vás poslouchají . Já to štěstí neměla abych se o mé rodiče mohla postarat a nebo jinak pomoci. Jak moc ráda bych to dělala ale brzy zemřeli. Maminka v 57 letech a tatínek 67 letech. Ale kdo se postará a pomůže mě a manželovi. Dcera bydlí 800 km od nás, přijede každý měsíc na 3 dny a syn který je rozvedený a má 2 děti obě studují tak se má co ohánět aby to finančně stihl, tak nás maximálně odveze k lékaři. Já si nechci stěžovat . Je mi 77let a mimo bolesti v kloubech a vyměněného nového kotníku jsem se mnou spokojená ale horší je to s manželem . Má A L Z H E I M R A a to mám často vysilující dny , je to hrozná nemoc. Ale asi jsem odbočila z vaší otázky, nezlobte se prosím na mne. Ale dnešní doba nemá čas na rodiče . Dříve ,nebyli lidi tak silně zaměstnání ale dnes i po pracovní době jim práce nekončí vinou compjůtru , stále musí být ve střehu . Děkuji , že jsem vám mohla napsat , moc děkuji.
autor: Jana Chládková k tomu hrála písničky typu: 

 
Osobně patřím k těm, kteří už dlouho nemají oba rodiče, takže dávno nejsem "dítě". Podobně jako paní Chládková i já mohu říci, že jsem na rodiče měla štěstí. Nerozmazlovali mě a byli při výchově přiměřeně přísní. To, co do člověka rodiče vloží, je v člověku, ne v majetku. Dnes vím, že takhle to má být... Bohužel, oba moji rodiče byli velmi nemocní, ale co bylo velkým plusem, rozum oběma  sloužil do posledních chvil. Tatínek vážně onemocněl v mých 17 letech, nakonec zemřel doma a naposledy vydechl v mé náruči. Tak nějak to život zařídil. 
Maminka zemřela v nemocnici, kde bývala často a byla velkým bojovníkem. Její onemocnění bylo takové, že konec mohl nastat kdykoliv, to určitě věděla. Navíc zhruba rok před koncem téměř oslepla. Snažila jsem se být jí oporou. Jsou to smutné chvíle, které se do paměti zapíší natrvalo. Nabyla jsem přesvědčení, že ve vztahu k rodičům a pak v péči o ně by měl mít člověk čistý štít. A svědomí. Nejen o tom mluvit, nebo psát.

Byly to krásné příběhy, to nejde všechno tlumočit, ale co tam zaznělo: dnešní doba nemá čas na rodiče. ... Velký je příklad rodiny, co vidí děti a vnoučata, ono se to vrátí. ... Do domovů nejvíce lidí dorazí, když ti "jejich" pobírají důchod. 
Jedni rodiče uživí 10 dětí, ale deset dětí neuživí jedny rodiče... 
Co na to říkáte?
zdroj: region.rozhlas.cz, YouTube
 https://d50-a.sdn.cz/d_50/c_img_QL_h/q5TBo/senior.jpeg?fl=cro,0,0,2499,1406%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1

14 komentářů:

  1. Hani o této lince vím, a kdysi dávno jsem ji i poslouchala. O péči o rodiče a příbuzné bych mohla napsat dlouhý článek. Mnozí naši známí a přátelé cestovali k moři, poznávali krásy světa, ale my jsme s manželem měli jiné povinnosti. Píši nás oba, protože když jsem se šla postarat o rodiče, manžel zase doma musel pomáhat jinak. To je tak vše. Nebyli jsme u moře, ale nevadí. Jediné místo kde jsem byla sama na čtyřdenním zájezdu, byla Paříž. To bylo jediné moje zahraniční cestování, kam mě doslova poslal manžel, abych jela, a vypadla tak z každodenního kolotoče starostí. Líbilo se mi to, ale pak už zase nastaly běžné povinnosti. Vychovali jsme tři syny, postarali se o rodiče i o švagrovou do konce jejich života. Udělali jsme, co bylo třeba i na úkor dovolených a volného času. Nestěžuji si. Byla to povinnost postarat se. Občas jsme také na krátkou dovolenou jeli, ale maximálně na týden, kdy nás v péči o rodiče vystřídala moje sestra, která také pečovala o babičku jejího zemřelého manžela. Tak že jsme toho měly obě nad hlavu. To je život. Jen nevím, jak můžeme dopadnout my. Děvčata se většinou postarají, ale jak to bude s klukama...Raději na to nemyslet. Přeji Ti příjemné dny hlavně ve zdraví.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jaruško, velmi pozorně jsem si přečetla Tvůj komentář. Rozumím Ti, protože vím, co to je starat se, opravdu se vším všudy to dělali i moji rodiče a oni také nikde nebyli. Kdybych já, jako puberťačka je nevytáhla na dva pobyty do hor, které nabízela ještě šachta, oni by nejeli. Pak jsem rodičům koupila týdenní pobyt v Tatrách od cestovní kanceláře. Souhlasili, ale mezitím se tátův zdravotní stav zhoršil, že si netroufal a tak jsem místo něho jela já - s mamkou. Otec byl k nám uznalý a věděl, že týden to doma vydrží, s pomocí kamaráda a sousedky a my potřebujeme z toho kolotoče také "vypadnout". Kdo to nepoznal, ten to nepochopí, samozřejmě v práci by nějaký ústupek byl jednou, dvakrát, ale často? Když byla maminka tak vážně nemocná, zvažovala jsem, po jejím téměř oslepnutí, že požádám o neplacené volno. Protože dát ji někam do léčebny jsem ani neuvažovala. Měsíc před jejím skonem jsme jely na vyšetření do Brna, kde v Bohunicích je velká nemocnice a tam se měla podrobil operaci očí. Jeli jsme, ona prohlásila - nechci být slepá! Říkala jsem si, tohle nemůže vydržet. Nedošlo k tomu, den před uplynutím měsíce zemřela. ... Takže my dvě si rozumíme, co to je a mít někoho na vystřídání je opravdu potřeba.
      Děkuji Ti za hezké a upřímné vypsání a přeji také hlavně hodně zdraví. Vám oběma. ☺

      Vymazat
  2. Také jsem sova a občas poslouchám noční rozhlasové vysílání Dvojky. Toto jsem, bohužel, neslyšela. Doopatrovali jsme s manželem moji maminku a manželova otce. Bylo to v době puberty mých synů, kteří mi ochotně pomáhali, až se mi tomu nechce věřit. Kluci byli úžasní. V té době jsme byli oba zaměstnaní a museli jsme řešit, co s rodiči po návratu z nemocnice. V obou případech to osud vyřešil za nás... Včera tomu byl rok, kdy mi odešel manžel. Za ten rok jsem měla možnost rekapitulovat náš víc, jak čtyřicetiletý společný život. To dobré převažuje, synům jsme vštípili slušnost a lásku k bližnímu, jenomže v dnešní době, jak pozoruji, jsou v rodině dominantní ženy, takže stejně, jako Jára, kdo ví... Kde jsou ty časy, kdy byl hlavou rodiny otec? Zatím si ale nemůžu stěžovat. Snažím se ale být soběstačná, pokud to půjde.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, je vidět, že oba s manželem jste chápali, že je třeba zabezpečit rodiče každého z vás. Určitě bylo důležité, že kluci byli u toho a viděli, že prarodiče, které znali odmala, najednou potřebovali takovou péči.
      Jinak jsem si na Tebe vzpomněla, protože si pamatuji, že Tvůj manžel zemřel asi týden po manželovi mé kamarádky. Život se opravdu změní. Dnešní doba je jiná, myslím, že "hlavou" rodiny by měl být ten, kdo je praktičtější, má vyřidílku, nechci psát chytřejší - to vůbec není o vzdělání, ale jehož názory jsou pro rodinu užitečnější. Je pak jedno, jestli je to žena nebo muž. Ovšem, jak si všímám z okolí a také jsem lecos poznala, ženy se asi v prvé řadě starají o své rodiče, ale někdy mohou mít i k těm vyvdaným výborný vztah, kolik je takových příkladů. Tohle jde těžko nařídit.
      Přejme si hlavně tu soběstačnost a tím zdraví, to je nepotřebnější. Děkuji za pěkný komentář. ☺

      Vymazat
  3. O Noční lince vím od kamarádky.Občas,když nemohu usnout,to je do 23 hodin,to už vím,že usnu až po půlnoci,tak si ji pustím.Radio poslouchám hodně a nebo čtení z Youtube.
    Také jsem měla hrozně hodné rodiče.Do poslední chvíle byli vlastně pořád s námi.Maminka bydlela hned vedle nás na chodbě,kam se přestěhovala,když zemřel tatínek.Rodiče odešli náhle rok po sobě a moc brzy.Nebylo jim ani 70.
    Jinak v rodině bylo vždy o každého postaráno.Drželi jsme vždy všichni při sobě.Babička se postarala o svoji sestru,maminka o babičku.A manžel se staral o svoji matku,která ležela nehnutě půl roku v nemocnici.Denně za ní chodil a o víkendu společně s bratrem pomáhaly sestrám,aby ji mohly převléknout třeba lůžko.Byla hodně silná a ony s ní nic nezmohly.
    Děti mám hodné,hlavně dcera je hodně starostlivá a pokud něco potřebujeme vždy se můžeme na ně obrátit,jako ony na nás.Syn teď pět let bydlel u nás a snad se za pár měsíců odstěhuje do svého domu,který musel pronajmout.
    Hani,měj hezký večer

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jituš, Noční linku jsem objevila v době, kdy byl nouzový stav kvůli covidu. Všimla jsem si, že tam volají hlavně starší posluchači, možná je to těmi tématy, ale kdo chodí do práce a musí ráno vstávat, nemůže takhle ponocovat. My s režimem sovy to máme jasné.
      Na vašem příkladu, jak popisuješ, je vidět, že se v rodině udržuje taková soudržnost, možná už více generací, což se asi dá předat tím příkladem i pro děti. Hodně často vzpomínáš na tatínka, co vás sestry naučil nebo kam jste s ním vyšly na túru. Takový otec má dar, to je správná výchova a dnes mnohým chybí. Možná i proto vás - sestry stmelil a často o nich píšeš. Jak vidím, rodiče Ti odešli příliš brzy, ale u mne to bylo podobné, i když maminka přežila tátu o 18 let, jenže byla o deset let mladší.
      Synové mívají dost blízko k matkám, jak jsem si všimla, ale při takové péči, jak píšeš, je spíše práce pro ženu.
      Děkuji Ti za pěkný příspěvek a přeji slunečný den, abyste mohli někam vyrazit. ☺

      Vymazat
  4. Hanko, velmi zajímavé téma.Osobně si myslím, že pokud bydlí mládí s rodiči v rodinném domě, pak je to většinou tak, že se vše opakuje po generace. Ovšem Je otázkou zda dostanou v místě bydliště všichni pracovní uplatnění a není to tak jak dnešní době, že se dětí za prací stěhují. Je to také o tom jaké jsou vztahy v rodině a pak vzdálenosti. Nechci se rozepisovat, pro mě bylo třeba komplikované dojíždět k rodičům vzdáleným 250 km, střídali jsme se se sestrou jak jen to šlo, ale bylo to málo. Vzhledem k našemu onemocnění mému a sestry nakonec maminka skončila v domově seniorů ,kde byla naštěstí šťastná
    a spokojená. Manželovi rodiče bydleli 20 km od nás a to bylo něco jiného a vlastně byli dlouho soběstační a později se přestěhovali do domu s pečovatelskou službou. Tam šlo více o návštěvy a malé pomoci, zavézt k lékaři, přivézt nějakou tu dobrotu nebo nákup. Ovšem dnešní děti mají řekla bych horší podmínky s péčí o rodiče, jednak pracovním vypětím a hlavně ne všichni bydlí v rodinných domcích ve společné domácnosti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marti, s mnohým, co jsi napsala, souhlasím. Je jasné, že pokud jsou dvougenerační domy, tam to tak, jak popisuješ, může fungovat. Ale hlavní jsou ty vztahy, což je jistě těžké ovlivnit. Mnohdy to může "zavinit" i ta starší generace, která buď mladým do jejich hospodaření nebo života mluví, přitom to nemyslí zle. Ale kdo to má rád, že? Spolupracovník mého přítele pár let značně finančně podporoval (s manželkou) rodinu své dcery, která stavěla dům u Žermanické přehrady, myslím v Lučině. Každý týden jim vozil bohatý nákup, aby nemuseli potraviny kupovat a po práci nebo o víkendech jim chodil na stavbu pomáhat. Protože původní dohoda byla, že v domě budou mít 1+1 s manželkou. Tím by odešli z městského bytu. Jenže ouha, dům je už více než rok dostavěný a kolega o tom přestal mluvit. Tak se přítel zeptal, jak to je, jestli tam bude bydlet, on jen mávl rukou, že je vše jinak, už o tom mluvit nechce. Takže ani vzdálenost v případné péči o rodiče není asi rozhodující.
      I když chápu, starý a nemocný člověk potřebuje každodenní péči, tím je pak nějaký pečovatelský dům řešením. Pokud je tam spokojenost, je vyhráno. Ovšem jak nedávno bylo, když majitelka psychicky donutila klienta dát všechny úspory na účet - prý toho domova, nakonec to byl účet její vlastní. To už je jiné téma.
      S tím, že dnešní děti mají horší podmínky, lze i nelze souhlasit. Doba se změnila, pracovní vypětí bývalo i kdysi a někdo si to není schopen připustit, lidé se v práci neváleli a přesto se o rodiče byli schopni postarat. Je to na dlouhé psaní.
      Děkuji za pěkné popsání příběhu a přeji vám oběma krásný slunečný den. To bude výlet jak vyšitý. ☺

      Vymazat
  5. Tak tohle si budu muset přečíst v klidu a pozorněji. Hodně zásadní téma!
    Haničko, díky za něj. Přeji hezký den. Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, to je mi jasné, zásadní téma to je, to jsem pochopila už při vyhlášení tématu té noční linky.
      Děkuji za zájem a přeji úspěšný start do nového týdne. ☺

      Vymazat
  6. Hani, zdravím. Přijde mi to naprosto normální, že by se děti měly postarat o svoje rodiče. Vždyť jim dali život, vychovali je, tak by jim to měly oplatit ! Můj táta bude mít v březnu 86 let, pořád je soběstačný, bydlí sám ve svém domě, bere obědy, jinak si vše zařídí. Jezdím k němu dvakrát týdně, nakoupím, upeču, u něho uklidím, povídáme si, čtu mu z blogů, jdu s ním na procházku, do kina, na koncert... Sám by nešel. Říká mi, ať tam nejezdím tak často, že mám plno práce a jsem nemocná... Ale budu tam jezdit pořád,co budu moct, vždyť je to můj táta !
    Hani, já jsem pracovala 15 let v Domě s pečovatelskou službou, v Denním stacionáři jako pedagog volného času, ale musela chodit holkám pečovatelkám vypomáhat o víkendech a dovolených, nebo když bylo třeba a tak jsem jezdila po vesničkách za klienty a za ty roky bych mohla napsat román o tomhle tématu... A musím ze svých zkušeností říct, že těch, co se opravdu snaží o svoje rodiče postarat a není jim to jedno je mnohem míň než těch druhých. Sama jsem měla ve stacionáři starou, moc hodnou paní, která měla jedinou dceru a ta na ní vyloženě kašlala. Paní prodala svůj dům, aby si dcera mohla rozjet podnikání v cestovce a šla bydlet k nám do DPS. Dcera nebyla schopná za ní ani přijet, ani na její osmdesáté narozeniny, občas jen zavolala a stále slibovala, že přijede... Nepřijela, dort jsem jí upekla já a oslavili jsme to s ní spolu s ostatními klienty ve Stacionáři. Podobných zážitků mám mraky, co já toho vyslechla od starých lidí, a těch slz... Moc důležité je při péči o staré nebo nemocné nezapomínat na sebe - i pečující člověk si potřebuje odpočinout, vystřídat, jet na dovolenou... Jen tak může takovou zátěž zvládnout. Lenka
    www.babilenka.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Leni, moc děkuji za výstižný a v mnohém pravdivý komentář. Jak klasik říká: "Vším, čím jsem byl, byl jsem rád"... tak nějak to je.
      Tatínka moc pozdravuji, jestli mu to můžeš vyřídit a přeji mu hlavně dobré zdraví a veselou mysl. Psychika je velmi důležitá a právě Tvoje časté návštěvy ho drží. I ty procházky a vyvést mezi lidi, však víš, když jsi asi tu pedagogiku vystudovala. Buď ráda, že máš tatínka, on toho mého přežívá už o 25 let a to čtvrtstoletí je hodně. Přeji to jemu a samozřejmě i Tobě, nebo všem, kdo mají tatínka a dědečka.
      S tím DPS to je složité, někdy nemá starší člověk jinou možnost, kdo by se postaral, ale pokud se nechtějí starat děti, je to zvláště zarážející. Říká se, že se to tomu člověku vrátí, tak ta dcera se má na co těšit...
      Velmi dobře jsi napsala, že ten pečující musí pamatovat i na sebe, ale vždy to nejde. Já jsem tomu říkala "střídač". Starala jsem se o oba rodiče, v jiném časovém období a toho střídače jsem neměla. Je to vysilující a každodenní stress, který se projeví až po čase, když to "ustane".
      Moc děkuji za podnětný komentář a přeji hodně zdraví. ☺

      Vymazat
  7. Nevím, zda mám, štěstí na rodiče, asi ano, protože ve svých 80 letech jsou soběstační. Což považuji za velké štěstí.
    Pravda ale je, že žili pro sebe, a i když nikdy jsem nepocítila hmotný nedostatek, tak to jaká jsem,za to děkuji prarodičům.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá, "zahradocihelno", asi máš štěstí, protože přijít o rodiče brzy, v mladém věku, je dost stresující, hledám vhodné slovo, protože jsem to sama zažila. Oba moji rodiče odešli v relativně mladém věku, možná i proto jim mozek i rozum fungoval do posledních chvil, ovšem nemoci zaúřadovaly.
      Možná je to v genech, jak se říká, že někdo má tuhý kořínek, ale v 80 letech jsou i lidé, kteří by "přeskočili" některého šedesátníka. Je to individuální.
      Jak píšeš, někdy víc člověka ovlivní prarodiče, což nemusí být špatně. Sama na sobě pozoruji geny z dědovy strany, přitom jsme se minuli, protože zemřel před mým narozením. Brzy ho budu v článku vzpomínat.
      Děkuji a měj se hezky.

      Vymazat

Toulky českou minulostí

Příběhy slavných značek: Hořické trubičky

    Historie receptu na hořické trubičky umí překvapit, ale "vo tom to je", ne? 😃 No schválně, spojili byste trubičky s Napoleone...