Příběhy slavných značek: Česká/československá koruna

 

Cicero: „Žádná pevnost není tak silná, aby nemohla být dobyta penězi.“

K článku mě ispiroval  Molièrův Lakomec.

Peníze, moje peníze... Říká se, že nejsou všechno, což je určitě pravda. Třeba zdraví si za peníze nekoupíme. Život bez nich si však lze představit jen těžko, proto každý zodpovědný člověk šetří. V penězích se měří naše práce, náš majetek, naše potřebnost. Pro někoho jsou peníze cílem, pro jiného prostředkem.

Ať si to přiznáme nebo ne, peníze zajímají každého. Nedávno byly Vánoce a jeden ze starých zvyků chce, abychom si pod štědrovečerní talíř dali bankovku - to abychom měli peníze. Přejde pár dnů a je Nový rok a jaký je český zvyk? Mít čočkovou polévku, abychom v novém roce (malé "n" značí celý rok) měli peníze. No a dárky pod stromečkem? Každý se snaží toho svého blízkého obdarovat a jak to většinou skončí? Nároky lidí rostou, mladší generace jsou vybíravější, nějaká šála nebo svetr, co dříve stačilo, dnes ... však to znáte. Takže nakonec dáme "obnos" do obálky a "něco si kup". 

"Chodíme" do práce, ano, protože se tam realizujeme a člověk je hrdý na sebe, že se dokáže uživit a uživí i svou rodinu. Vyučíme se řemeslu nebo vystudujeme nějaký obor, abychom měli kvalifikaci. A ne, že nás "nezajímá", jakým platem bude naše působení odměněno. Dnes si mnoho lidí dokáže svému šéfovi o peníze říct. K čemu to potřebujeme? Abychom zaplatili za energii, za byt, za provoz domácnosti, za léky, na dovolenou ... A nechci ani připomínat, kolikrát byly  peníze příčinou trestných činů, dokonce vražd. Málo takových případů rozhodně nebylo. Staly se doslova vlakové loupeže. Dnes jsou i takoví "machři", že i účet dovedou vyluxovat... A také platí: Bez peněz do hospody nelez. A kolik lidí dokáže svou výplatu jen tak propít nebo prohrát v automatech... 

To měl být úvod, nevím, jestli podařený, ale začít se musí. Dnes si připomeneme, jak naše měna vznikala, než se dostala do našich peněženek.

Platíme korunou, ale mezi návrhy první československé měny patřil i sokol a káně. Něco mohlo stát 5 sokolů a 40 káňat. 

Vlastní měna je jedním z nejužívanějších symbolů státu. Proto také jedním z prvních kroků nové republiky (vznik 1918) k hospodářské nezávislosti byla měnová odluka od Rakouska-Uherska. V oběhu totiž zůstaly staré rakouské peníze a s nimi také inflační dědictví monarchie z první světové války.

Kolkovaná rakousko-uherská desetikoruna platná do roku 1920 Zdroj: www.papirovaplatidla.cz

 

  

doc. PhDr. Věra Němečková, Ph.D.,

Kdo se zabývá penězi, je numismatik, ale lidé často nevědí, co to numismatika vlastně je. Přitom je to věda dnes velmi populární. Skoro jako genealogie nebo heraldika. To jsou všechno pomocné vědy historické. A numismatika se zabývá penězi, jejich historií, návrhy, prostě penězi, které skutečně penězi byly a platily. To znamená ne některými dalšími předměty, jako jsou třeba medaile, protože ty se dříve do numismatiky také zařazovaly.

Název koruna byl zaveden už za Rakouska-Uherska. Bylo to roku 1892 a bylo to koruna rakousko-uherská. Takže to bylo něco trošku jiného než potom koruna československá. Ale ten název ano. Kromě toho Rakousko-Uherska nám koruna jako taková zůstala dodnes.

"Naše bankovky nikdy nebyly jen platidlem, ale také krásnou galerií v peněženkách občanů."                                                                      doc. PhDr. Věra Němečková, Ph.D., numismatička

Když republika vznikala, bylo více návrhů, jak se nová měna bude nazývat. Nevědělo se jestli to bude koruna nebo něco jiného. Pro připomenutí, v současnosti se ještě korunou platí v Dánsku, Norsku, Švédsku, na Islandu a Faerských ostrovech.
Ze začátku se prostě takové návrhy dávaly, protože byla tendence odstranit všechno rakousko-uherské. Takže tady byly návrhy např. frank nebo návrh sokol, národní sokol. Sokolové měli úžasnou úlohu v počátku našeho státu. Nebo tam byl návrh na naše tradiční měnové jednotky, jako byl denár nebo groš, ale nakonec zůstalo u koruny, s důrazem na spojení československá koruna. Protože přeci jen koruna je něco, co bylo tradiční a znovu se vázalo k našemu království, prostě královská koruna.

Poznáváte? Vzpomínáte? 😉

Československé bankovky vydané v rozmezí let 1960-1989|foto: Český rozhlas Brno

Kdyby se tehdy ujal název sokol, drobné mince měly být káňata. Jako dříve haléře, ty si pamatujeme.

Při přechodu z původní rakousko-uherské měny na československou bylo nebezpečí, protože ke konci války byla velká inflace. Bylo tady hodně rakousko-uherských platidel. Ale Rakousko-Uhersko, jako stát, který prohrál válku, potom skutečně mělo platit velké reparace (odškodné, nahrazení škody způsobené válkou vítěznému státu nebo státům). A v tom bylo velké nebezpečí i pro onen nově vzniklý nebo vznikající československý stát. To byla jedna věc. A druhá, že jsme skutečně od toho 28. října v podstatě do konce února 1919 měli společná platidla. Rakousko-Uhersko se rozpadlo, ale platidla platila po všech nástupnických státech.

 Plná hrst právě vyražených padesátikorun|foto: Tomáš Adamec

Takže se to muselo oddělit.
Muselo se to rozdělit, někteří to rozdělili rychleji jako my, někteří pomaleji. Ale všichni měli úplně nové měnové jednotky. Ale na druhou stranu to naše rychlé oddělení mělo svá pozitiva, protože měna se mohla rychle konsolidovat i tím pádem i naše hospodářství.

My si něco podobného pamatujeme z nedávné historie, kdy jsme se rozdělili se Slovenskem. Tenkrát se bankovky kolkovaly. Když byl zákon o měně 26. února 1919, tehdejší ministr Alois Rašín vymyslel, aby to bylo rychlé a  nemusela se zatím tisknout nová platidla, tak ty stávající rakousko-uherské bankovky prohlásil prozatímními státovkami a prostě je okolkovali. A ta platidla, která byla okolkovaná, tak těmi se mohlo platit a mohla být přijímána v rámci obchodu na území Československé republiky.

Tehdy to byl nápad Aloise Rašína okolkovat bankovky. Možná si to mohl nechat tenkrát patentovat.

  

JUDr. Alois Rašín - 1. ministr financí Československa.  Při atentátu v roce 1923 byl smrtelně zraněn. 

 

Alois Rašín na dvacetikorunové bankovce

Bylo zajímavé i to, jak vše připravoval. Bylo to ve velkém utajení, ani jeho nejbližší spolupracovníci do poslední doby nevěděli, že se něco takového připravuje. 

 

Stokoruna z roku 1931

Okolkovaná stokorunová bankovka|foto: Pavel Hrabica 

 

Legendární zelená stovka od roku od r. 1961, byla tak nejdéle sloužící bankovka. Všichni si ji pamatujeme, je tam slévač a rolnice.

Jak vypadaly tehdejší bankovky? Když se na ty první československé podíváme, tak nejdříve to byly státovky, protože nebyla žádná Národní banka. Naše dřívější emisní banka, která vydávala bankovky, byla ve Vídni. A proto ministerstvo financí zřídilo Bankovní úřad při ministerstvu financí a tím jsme mohli vydávat naše papírová platidla i mince. 

Úplně první z těch československých peněz nebyly bankovky, nýbrž státovky. Mince, to je také velice zajímavá záležitost. Mince jsme nemohli razit, protože nám v roce 1919, ještě když se bojovalo o Slovensko, Maďaři úplně zlikvidovali mincovnu v Kremnici. Všechny stroje odvezli, takže tam zůstaly jen holé zdi a nemohly se razit československé mince. Československý stát musel nejdříve, když chtěl razit mince, znovu mincovnu zařídit. Zařídil ji velice moderně a první, kdo pomáhal mincovnu skutečně vybavit a spouštět a dával rady, a kdo byl i autorem prvních mincí, byl Otakar Španiel, nedaleký rodák tady z Jaroměře. To byl profesor na akademii výtvarného umění a měl ateliér, kde tvorbu medailí a mincí vyučoval.

Prvorepubliková mince

Alfons Mucha|foto: Wikimedia Commons, Library of Congress, Public domain

V každé době dělali bankovky ti největší naši umělci. Za první republiky to byl třeba Alfons Mucha.  Byl to člověk, který stál úplně u zrodu prvních našich státovek, prvních platidel, která tady byla. Dokonce je taková šuškanda mezi numismatiky, že on už připravoval ta platidla nebo určité návrhy, dříve než Československo vůbec vzniklo, na svém zámku ve Zbirohu. Skutečně jako výtvarník připravoval návrhy, které se daly použít kdykoliv. Protože to byly všechno státní znaky anebo takové symboly, které byly pro český národ naprosto jasné. Takže to opravdu bylo velice dobře vymyšleno. Nejdříve bylo navrženo, aby se vydaly poukázky Zemské banky království Českého, to by byly Muchovy návrhy, dokonce byly určité už vytištěné hodnoty od 10 korun, tisícovka byla jen v přípravě. Ale to byly návrhy spíše znakové, zemské znaky anebo i legionářské, jak to prostě Mucha cítil.

Jaké byly hlavní motivy první republiky?
Ty motivy jsou zajímavé, protože jde jednak opravdu o symboly z historie. Třeba Jan Ámos Komenský. Ale většinou jsou zobrazovány výjevy politické a kulturní, které hýbaly tou dobou. Takže motivem jsou legionáři, nebo Alois Rašín. Je tam T. G. M. a M. R. Štefánik. To byly všechno postavy, které se skutečně na platidlech vyskytovaly. Ale na druhou stranu tam byly také motivy, které jaksi tloukly na národní strunu. Byly  zobrazovány například ženy v krojích, a tak podobně. A třeba na Muchově stokoruně je žena, takový dvojportrét ženy v kroji, a ví se, že hlava patřila manželce Alfonse Muchy, což je docela zajímavé. On měl ještě i dceru zobrazenou na desetikorunové státovce. Takže ho inspirovala i rodina.

Ceny potravin

To, co nás zajímá asi nejvíce, je, jaké byly za první republiky ceny potravin. Mnoho lidí bylo potravinově dost soběstačných, zejména na vesnicích, takže největší zájem o nákup potravin byl zejména ve městech. I tak ale kdo byl například schopný sám si upéct chleba, tak ho pekl, protože to samozřejmě bylo levnější než ho kupovat u pekaře.
Kilový bochník chleba stál 3,40 korun. Kilogram cukru jste mohli pořídit v průměru za 6,20 korun a kilogram brambor stál méně než 1 korunu. Zato maso patřilo mezi luxusnější zboží a jeho cena byla poměrně vysoká (což je u mnohých druhů masa podobné jako dnes). Kilogram vepřového masa stál okolo 17 korun. A máslo jste pořídili za 25 korun za kilogram. Zato nápoje nestály moc – litr piva stál necelé 3 koruny a litr mléka o korunu méně.

To, jestli byly ceny za první republiky výhodnější než dnes či ne, můžeme porovnat zejména podle toho, jaké byly platy. I jejich výše se samozřejmě v průběhu let měnila a jiné byly v roce 1920 a jiné v roce 1937. Podívejme se proto na platy zhruba v polovině tohoto historického období. Dělníci v té době brali asi 550 korun měsíčně. Úředníci měli plat okolo 1 500 korun měsíčně (ovšem plat žen úřednic byl skoro o polovinu nižší). I horníci si vydělali víc než úřednice. A nejlépe na tom samozřejmě byli politici, ale také herci.

Bony jsou vynález o něco mladší. Ke konci 50. let byl zřízen podnik zahraničního obchodu Tuzex, který měl původně prodávat tuzemské exportní zboží. Samozřejmě se v něm obchodovalo buď ve valutách, nebo za odběrné poukazy podniku zahraničního obchodu Tuzex. Zase v tom byl pragmatismus socialistického státu, protože cílem bylo stáhnout všechny valuty do státní pokladny, tedy do vlastnictví státu, a nahradit je něčím dalším.

Odběrní poukaz PZO Tuzex

Dočetla jsem se, že za bohatého považuje více než třetina obyvatel České republiky člověka, jehož celková hodnota majetku je rovna nebo přesahuje 10 mil. Kč. Téměř polovina populace České republiky však považuje za bohaté již lidi s majetkem mezi 1 mil. - 5 mil. Kč. Muži, mladší lidé, lidé s vysokoškolským vzděláním a lidé z Prahy a středočeského regionu mají tendenci uvádět spíše vyšší částky. Ženy, starší lidé, lidé se základním vzděláním a lidé z východočeského a západočeského regionu mají tendenci uvádět spíše nižší částky (do 5 mil. Kč).

Jaký na to máte názor? 

zdroj: hradec.rozhlas.cz, Wikipedie, www.skudlime.cz, www.papirovaplatidla.cz