Dovolená v Jeseníkách: Zlaté Hory aneb "vyrvi plášť"

 

Dnes bych ráda představila malé město na „konci světa“, ležící v těsné blízkosti hranic s Polskem. Také jsme tam během naší dovolené zajeli a teď se sama divím, kolik jsme toho  stihli 😮. Měli jsme ubytování na 7 nocí a tady je vidět, že pokud člověk má zájem něco vidět a dobře si to naplánuje, s autem toho stihnete opravdu hodně.

Málokteré město se může pochlubit jménem Zlaté. Toto město se chlubit může. Je to bývalé hornické město, jak ráda připomínám - leží ve Slezsku, je zastrčené na severovýchodě okresu Jeseník, na Zlatém potoce. Od nepaměti je známé těžbou zlata a barevných kovů. Bylo významným dopravním uzlem do Polska, však hlavní ulice z náměstí směřuje do PL. Podle názvů je tam "vše od zlata", ale není všechno zlato, co se třpytí. Vše je už minulostí, dnes se nic netěží a město se pomalu vylidňuje.

Zlaté Hory mají necelé čtyři tisíce obyvatel. Každoročně se zde koná mistrovství v rýžování zlata O zlatou pánev starosty. V roce 2010 se zde konalo i mistrovství světa, kterého se zúčastnilo okolo pětiset zlatokopů z celého světa.

Jak by ne, když v oblasti Zlatých Hor se opravdu těžilo zlato.  

Zdržím se u názvu města, i když to prý čte málokdo. Současný název Zlaté Hory se užívá od r. 1948. Dříve to však byl Cukmantl, z německého Zuckmantel, ovšem Poláci říkají Złote Góry. Německé Zuckmantel (v nejstarším písemném dokladu ve znění Cucmantel) = "vyrvi plášť". Myslím, že člověk nemusí bravurně ovládat němčinu, aby si ten název rozložil a ví, že mantel = kabát, plášť. I v lidové mluvě ve slezském nářečí se toto slovo používalo. 

Označení "vyrvi plášť" mělo zprvu nejspíš varovnou funkci, upozorňovalo na místo častých přepadů v lesích. Je jasné, že pokud se rozkřiklo, že ve Zlatých Horách je možno těžit a rýžovat zlato, není divu, že to lákalo "zlatokopy" a lidi, kteří prahli po zbohatnutí. Jistě to nebyla doba batohů, pokud někdo něco našel nebo narýžoval, kam to uložil? Někam na tělo a k tomu sloužil plášť, spíše taková pláštěnka se spoustou kapes. Tihle dobrodruhové se k sobě nechovali jako holubičky, ale šli po plášti. Plášť se určitě neodkládal, nezbývalo, než se ho zmocnit jinak. Tak se rozšířilo: Zuckmantel = vyrvi kolemjdoucímu plášť a utíkej s ním. Něco tam bude... Doufám, že dnes, kdy se už tam "nic" netěží, je v tomto městečku bezpečno a po kabátu nebo bundě nikdo "nejde". 😉

Kdysi dávno jsem ve Zlatých Horách byla, ještě jako studentka na bramborové brigádě, ale město si z té doby moc nepamatuji. Nebyl čas. Znáte to, tedy pokud jste někdy na podobné akci byli - ráno po snídani nás traktor na vlečce odvezl na pole a k večeru byl návrat na ubytovnu. Nelituji, týdenní sběr brambor nikomu neuškodil a sranda také byla. 😀

 

 

   

Znak města Zlaté Hory

Jak v tomto odlehlém kraji jesenických hor probíhalo osídlování? Země na severním předhůří Jeseníků byla neobydlená a pustá. Spíše liduprázdná a když si to uvědomila vrchnost, nápad byl na světě. Byl začátek 13. století a tou vrchností byli biskupové se sídlem ve Vratislavi. Je to jedno z nejstarších historických měst Polska a spíše ho znáte jako Wroclaw. Za biskupa Vavřince začala kolonizace této oblasti a to ještě tehdy nevěděli o zlatě. To by byly fofry. Osídlování začali od biskupského hradu Otmuchova. Ovšem ani moravský markrabě nelenil. Tehdy to byl Vladislav Jindřich, což byl bratr českého krále Přemysla Otakara I., a ten tu svoji kolonizaci vedl ve směru od Opavy a Krnova.

Kolem roku 1220 byly objevena zdejší ložiska zlaté rudy, nacházející se blízko povrchu a umožňující dobývání v povrchových, tzv. „měkkých“ dolech. Rovněž z potoků, včetně říčky Bělé, bylo možné získávat zlato rýžováním. Těžbu zde zahájil vratislavský biskup Vavřinec Doliveta, avšak roku 1222 doly obsadil markrabě Vladislav Jindřich, který je neodevzdal zpět biskupovi ani poté, co v jeho neprospěch rozhodla rozhodčí komise jmenovaná papežem Honoriem III. a složená z vesměs polských církevních hodnostářů. Téhož roku však markrabě zemřel a jeho dědicem se stal sám český král Přemysl Otakar I.

O těchto skutečnostech se dozvídáme z papežova listu z 27. ledna 1224, ve kterém papež krále žádá o vrácení zlatých dolů vratislavským biskupům. "Baví mě" na to tom to, že biskup má zájem o těžbu zlata a možná vyvíjí větší aktivitu, než aby se staral o své ovečky a jejich duše. A ještě hledá podporu u papeže, protože ví, že v takové záležitosti pochodí. Pak se divíme, že vznikly protestantské církve??

Je velmi pravděpodobné, že v té době existovala již jak hornická osada v místě pozdějšího města Zlaté Hory, ale i hrad Edelštejn založený biskupem k ochraně dolů. Výslovně se však osada zmiňuje až v roce 1263 jako „Cucmantel“ a hrad Edelštejn pak v roce 1281. 

Zřejmě někdy koncem 13. století vznikl nad městem i další hrad, zvaný Leuchtenštejn; je možné, že jej dal postavit vratislavský biskup náhradou za ztracený Edelštejn, stejně jako dnešní Hlucholazy (polské město Glucholazy) vznikly náhradou za Zlaté Hory. 

 

Budova radnice

Navštívili jsme historické centrum města Zlaté Hory, které je chráněnou městskou památkovou zónou s řadou renesančních a barokních domů a církevních staveb. Slovo "řada" je tady opravdu na místě, protože i náměstí je v podstatě širší ulice, která je lemována z obou stran řadou budov na sebe navazujících. Tam jsme zaparkovali a vyšli do ulic.

  

Budova vpravo je městské muzeum, v řadě je sice množství obchodů, ale některé nepřežily a jsou zavřené.

Významnými památkami ve Zlatých Horách jsou farní kostel Nanebevzetí Panny Marie, v okolí pak zříceniny hradů Edelštejna, Leuchtenštejna a Koberštejna. Historii kdysi bohatého života na Zlatohorsku dokumentují sbírky Městského muzea. K tomu vytvořím samostatný příspěvek. 

 

Zlaté Hory na Jesenicku byly odpradávna proslulé bohatstvím vytěženým ze zdejších zlatých dolů, ale i častými průchody vojsk. Proto dostalo toto nevelké městečko právo vybudovat si ochranné hradby a k nim patrně i unikátní obrannou věž, která dnes uzavírá zadní trakt zdejšího kostela Nanebevzetí Panny Marie.

 

Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie je monumentální stavba s dvouvěžovým průčelím postaveným ve stylu slezského baroka. Tuto podobu dostal ale až po přestavbě.

Kostel byl 17. července 1699 zasažen zničujícím požárem. Shořela střecha, 5 oltářů a varhany. Zvon byl požárem roztaven a kronika zaznamenává, že shořel i 400 let starý dřevěný krucifix. Poté byl kostel přestavěn v barokním slohu. Hrubá stavba byla dokončena ještě za faráře Balthasara Chrisostoma Hauschilda (1672-1702).

 

Současný barokní interiér kostela

Kromě dvou věží v průčelí kostela se na jeho presbytární straně nachází ještě jedna věž, která se od těch na západě liší výškou, podobou i stářím.

 

Východní věž kostela byla kdysi součástí opevňovacího systému města.  Prozatím je někdejší obranná věž přístupná pouze sporadicky. Existuje však záměr ji po opravě zpřístupnit turistům. Všimněte si střílen.

Přesné datum jejího postavení nikdo není známé, ale je zcela určitě starší než přestavba kostela a její podoba podporuje hypotézu, že byla součástí obranného systému celého města. To totiž dostalo v 15. století povolení ke stavbě hradeb. Bohatství dolů i řemesel ve městě stojícím v neklidném Slezsku do té doby chránil nedaleký hrad Edelštejn. Po jeho zániku neměli měšťané žádný obranný bod. Proto vyrostla hradba, která chránila centrum dnešního města.

  

Původní vstup do věže je dnes zazděný a je součástí zdi presbytáře 

Zbytky hradeb i příkopu se dochovaly severně od kostela poblíž současného hřbitova. Hřbitov se zřídil na terénní vlně, která se zvedá těsně za kostelem a převyšovala i hradby. V tom byl důvod stavby věže, která stojí přímo naproti tomuto vyvýšenému bodu. Obrana hradeb, na které se dá útočit seshora, by byla velmi složitá. Věž se svými střílnami tedy vyrovnávala tuto výškovou převahu a umožňovala účinnou obranu města. 

 

Zbytek městských hradeb nad kostelem

Hypotézu kromě již zmíněných střílen potvrzují i další stavební prvky. Například kaple sv. Valentýna, která patří k nejstarším částem kostela a stojí těsně vedle věže, je opatřena mohutnými okovanými vrátky s patrnými stopami po dobývání beranidlem. Na snímku dvojitá mříž na okně staré kaple sv. Valentýna. 

Také samotná věž má coby součást kostela velmi netypický tvar. Kromě úzkých oken uzpůsobených pro střídavou střelbu dvou zbrojnošů je pozoruhodné i unikátní schodiště vestavené přímo do zdi zvonového patra, které vystupuje někam nad současnou zvonovou stolici. I ta je nezvykle mohutná a podle místních možná nesla tíhu plošiny, která kdysi věž uzavírala a na níž stáli její obránci.

 

21. března 1833 vyhořel hlavní oltář, ale již 4. října byl děkanem Philippem Dittrichem postaven v barokním slohu oltář nový. Řezbářské práce byly provedeny známým řezbářem Bernardem Kutzerem z Horního Údolí. Přes dva metry vysoké postavy sv. Gregora, sv. Ambrosia, sv. Augustina, sv. Hieronyma, sv. Valentina a sv. Achacia jsou rovněž vynikající díla tohoto mistra. V roce 1900 byl za děkana Gregora Kunze kostel vyzdoben nástěnnými malbami. Ty jsou dílem známých malířů Franze Templera a Emila Brendela ze Zlatých Hor.

  

"Svatí nezačali všichni dobře, ale všichni dobře skončili"

                                                       - sv. Jan M. Vianney

 

  

Když vystoupáte po těchto schodech, na boční stěně kostela najdete staré náhrobky.

V okolí kostela jsou dodnes vidět zbytky starého hřbitova, který byl zrušen farářem Philippem Steinem roku 1813. Na východní zdi je ještě dnes umístěná nejstarší náhrobní deska datována 7. srpna 1649. Jedná se o náhrobní desku Johanna Zottmantla, starosty Zlatých Hor. Z kroniky se pro zajímavost můžeme dovědět, že roku 1717 byla z kostela ukradena monstrance, nejlepší ornáty, kalich a další věci. Zloděj nebyl vypátrán.

 

Schodiště na věž

 

Věž se zlacenou makovicí

 

Před kostelem rostou památné stromy - "Kaštany u kostela"

Na náměstí turista objeví tuto fontánu. Má netradiční tvar, ale do Zlatých Hor se dobře hodí. Ty tři misky - rýžovací pánve, z nichž se přelévá voda, totiž symbolizují rýžování zlata. Další pamětihodnost představuje pamětní deska na domě. Její obsah není těžké pochopit, i když je psána německy.

 

Matka hudebního skladatele Franze Schuberta, Elizabeth K. Vitzová se ve Zlatých Horách narodila dne 30.10.1756. Pamětní deska byla odhalena na domku Vitzových ve spodní části náměstí v roce 1922. O pět let později však byl původní domek zbourán a pamětní deska byla přenesena na čelní stranu hotelu Slezská beseda.

Matka Franze Schuberta (rakouský hudební skladatel) Elisabeth byla dcerou slezského kováře a zámečnického mistra ze Zuckmantelu (dnešní Zlaté Hory). Její otec zchudl a dopustil se zpronevěry cechovních peněz. Byl odhalen a musel s rodinou uprchnout do Vídně, aby se vyhnul obvinění. Brzy poté, roku 1772, zemřel a jeho tři děti zůstaly sirotky. Šestnáctiletá Elisabeth začala pracovat jako služka a kuchařka. Tak se možná Franz Schubert stal hudebním skladatelem v Rakousku.

Jeho rodiče Franz Peter Schubert a Marie Elisabeth Vietzová uzavřeli manželství v roce 1785. Z jejich čtrnácti dětí devět zemřelo v dětském věku.

  

V restauraci U Radnice můžeme poobědvat, jiná možnost je v nedalekém Bufetu U Lukáše, kde k překvapení turistů se můžete najíst chutně a levně. Podobných bufetů by mohlo být v našich městech více. Výběr je dostačující, je tam hodně stolů, nábytek je nový a prodavačka donese objednané jídlo až na stůl. Je vidět, že ani v pohostinství, řeknu jazykem zlatokopů, se nemusí rýžovat.

 

Na spodním snímku upoutá pozornost dům bývalé lékárny

 

Natrefíme ještě na budovy dětské léčebny Edel.

 

Původně to byly vodoléčebné lázně, postavené roku 1879 Dr. Anjelem. Později byly přeměněny na sanatorium. Pobývaly zde i známé osobnosti jako hudební skladatel Leoš Janáček nebo spisovatel Franz Kafka. Dnes v tomto objektu sídlí dětská ozdravovna Edel.

   

Edel na historické fotografii

Malí pacienti se zde léčí s respiračními onemocněními. Mají v logu: Sanatorium, kde se Vašim dětem lépe dýchá.

Při léčbě se kromě jiného využívá i speleoterapie využívající specifické mikroklima bývalých zlatorudných štol. Pokud někoho zajímá speleoterapie a léčba dětí, odkaz ZDE.  

Dole je vidět vršek rozhledny Biskupská kupa nad městem.

 

Zdroj: Wikipedie, mistopisy.cz, i60.cz, rozhlas.cz