Ještě že mě tehdy na tu školu nevzali!

 

V dubnu proběhly přijímací zkoušky na střední školy. V příspěvku bylo zadání testů z českého jazyka a matematiky - ZDE. Správné řešení najdete  ZDE> jsou tam i videa s vysvětlením. Kdyby to někoho zajímalo.

Napsala jsem, že k přijímacím zkouškám sestavím článek. Není nad  vlastní zkušenost, s odstupem mnoha let. Takže to píši bez úmyslu něco zkreslit. Trochu i jako odpověď na komentáře, které jsem si pozorně přečetla. Díky za ně!

Svoji školní docházku jsem ukončila v 9. třídě na jedné nejmenované ZŠ v Ostravě. Tam je škol opravdu hodně a uvědomuji si, že v té době vůbec ve škole nefungoval výchovný poradce, který by žákům radil, kam podat přihlášku. Tehdy jsme nevěděli, že může být nějaký výchovný poradce. Tahle funkce aspoň v naší škole nebyla. Tohle všechno bylo v kompetenci naší třídní učitelky, tehdy mladé ženy, která měla asi 28 let a na konci svého třídnictví v naší 9. třídě byla těhotná a čekala první dítě. Rodiče na třídní schůzce dostali informace a jak si pamatuji, všichni se hlásili do škol nebo do učebních oborů na území města Ostravy. Bylo tu dost možností. Když to srovnám s dneškem, kdy je velký přístup k informacím, s námi nikdo nerozebíral, co která profese obnáší, neměli jsme ani rodinnou výchovu nebo nějakou volbu povolání. Žáci si ale více vybírali podle toho, jaký mají prospěch. Po lopatě řečeno, na co mají. Tehdy nikdo neměl dyslexii nebo dysgrafii, ani dyskalkulii, protože nikdo nechodil na pedagogicko-psychologickou poradnu. Tehdy to byly pojmy neznámé. Nikdo tedy neměl "papír" na to, že nemůže psát diktát nebo má mít určitá omezení či úlevy ve výuce. Za nás se říkalo, že někomu učení prostě nejde, jsme v Ostravě, kde jsme odjakživa věci nazývali pravým jménem, tak se řeklo - "Pepík je blbý na učení, půjde na .......". Ani nápad, že je dyskalkulik nebo jiný "dys". To jen jako příklad. Prostě rodiče nějak lépe přijímali, že jejich dítě se špatně učí, možná věděli proč. Proto z naší 9. třídy většina žáků (bylo nás přes 30, už nevím) šla na učební obor. Tehdy nebyla "hanba" dát syna nebo dceru do učení. Takže kluci šli na soustružníka, elektrikáře nebo do oboru pro Vítkovické železárny a holky na prodavačku, švadlenu, kuchařku... Moje kamarádka byla dost slabá na učení, vyučila se cukrářkou a moc se jí to hodilo. Takže na střední školu se nás ze třídy hlásilo asi deset, spíše méně, z toho jsme byly jen čtyři dívky. Dnes je ten zájem o studium na SŠ mnohem větší. Zastával se názor, že řemeslo je do života potřebné.

V naší rodině se vzdělání považovalo za velmi důležité. To se týkalo obou mých rodičů a věřím, že i prarodičů. Jestli myslíte, že bych uspěla, kdybych si doma stěžovala na učitelku, jste vedle jak ta jedle. Jednou jsem to zkusila a už nikdy více. Vnímala jsem, jak si doma uvědomují, že ten, kdo chce jít dále studovat, musí něco umět. Myšleno tak, že mu učení jde, jak se tehdy říkalo a nebude mít se studiem problémy. Názor prarodičů vyjádřím tak, že tatínek i jeho bratr měli obchodní akademii, oba ji vystudovali v Orlové, kam denně dojížděli tramvají. A děda byl havíř, jako většina chlapů tady. Možná se podivíte, ale tehdy vedla tramvajová linka z Ostravy až do Karviné. Tramvají se tedy jezdilo i do Orlové. Jedna cesta z domu k tramvaji asi 2 km, sedadla dřevěná, vůz nevytopený ani v zimě. Jezdil by dnes takto student?

Maminka měla odbornou školu pro ženská povolání a už ten název zní jako z doby Magdaleny Dobromily Rettigové. Ale opravdu, tam se dívky učily češtině, matematice, psaní na stroji, účetnictví - samozřejmě jednoduché, mnohé ruční práce (šití, pletení, háčkování), zdravovědu a těsnopis je učily jeptišky z kláštera. Ano, tady na Slezské Ostravě byl klášter. Některou z učebnic své maminky mám dodnes a možná ji někdy představím. Tehdy taková škola připravila ženu na práci v mnoha profesích. V té době byla tedy kvalifikovaná a začala pracovat jako mzdová účetní. Na šachtě, samozřejmě. Většina lidí v Ostravě a okolí vykonávala různé profese na povrchu nebo v dole. V závěru mé školní docházky si maminka musela  doplnit vzdělání (maturita na SEŠ), pokud tu mzdovou účetní měla dále dělat. Tak jsem viděla na vlastní oči, tedy na vlastní matce, co to je studovat. A ještě při zaměstnání. Vstávala ve čtyři ráno a na šachtu se chodilo pěšky. A tak nějak normálně všichni doma brali to, že v těch šlépějích půjdu já. Učení "mi jde", tak půjdu na tu obchodku jako rodiče, všichni studovali v Orlové. A budu, jak jinak, účetní na šachtě. Brala jsem to jako dobré řešení, protože jsem vyrůstala v době, kdy se rozhodnutí rodičů brala jako správná a také jsem viděla, jak jejich práce vypadá. 

Přišel čas přihlášek. Tehdy jsme mohli podat dvě přihlášky na střední školu (udělal to ten, kdo měl na to známky) + jeden učební obor. Ti, kteří měli horší známky, podali jen přihlášku do učení. Pamatuji si dobře, že na 1. místo jsem napsala... co? Ano, obchodní akademii v Orlové. Jako 2. školu jsem uvedla gymnázium. Oříškem byl učební obor, tady jsem fakt nevěděla. Nakonec opět převážilo to, co jsem viděla doma. Maminka doma dost šila a často  stříhala látky. Tak jsem na přihlášku napsala prodavačku textilu. Často jsme chodily do Textilie, Horníka a dalších obchodních domů a líbilo se mi, jak prodavačky přinášejí roli látky, pak ten vál rozbalily a stříhaly zákaznicím. Tak tomu jsem tedy unikla. 

K přijímačkám jsem se připravovala doma a hlavně to bylo z matiky, nad tím měl dohled  tatínek. Žádné přípravky ke zkouškám ve škole nebyly, jak to slyším dnes. Panoval názor, že kdo chce dále studovat, má se učit, aby to zvládl, měl být prostě lepší v té třídě. Pamatuji si na den, kdy jsem jela do Orlové na přijímačky. Samozřejmě sama, rodiče byli v práci, přece si na to nebudou brát dovolenou. To, prosím, není vtip, to bylo normální. Takže jsem jela autobusem. Dnes je běžné, že v den přijímaček stojí před středními školami kolona aut. Rodiče chtěli, abych i nějak vypadala, maminka mi koupila tmavou, téměř černou sukni s faldem vpředu a k tomu halenku barvy slonové kosti s odstínem dožluta s tehdy módním krajkovým rukávem. Měla jsem trému spíše z toho neznámého. Možná znáte ten pocit sevřeného žaludku před zkouškou. Tady je nejhorší to, že v tom věku je to poprvé, kdy za vás nikdo nic neudělá, musíte sami. Zkouška z českého jazyka se skládala z diktátu, který byl vybrán z učebnice dějepisu. Diktát už v současnosti není, možná i proto, že spousta žáků by se dnes prokázala platným vyšetřením z PPP (pedagogicko-psychologické poradny). Text byl nadiktován a nikdo se nedivil. Psát diktáty bylo v našem dětství normální. Pak se šlo na větný rozbor. Tady mohu říci, že pravopisu se na ZŠ věnovalo hodně pozornosti a kdo měl jazykový cit, možná s tím vystačil do dneška. Pak přišla na řadu matematika. Myslím, že úvodní tréma, která může svazovat, poněkud pominula a nějak jsme to každý spočítali. Nikdo tam nikoho neznal, sešli jsme se z různých škol, naprosto neznámí.

Doma nikdo z prarodičů tu moji přijímací zkoušku nějak moc neprožíval. Tohle mi věřte. Nebylo to zvykem. Prostě "ať se ti daří". Rodiče se samozřejmě zeptali, jaké to bylo a jak to vidím, ale já jsem si věřila. Bylo to v době, kdy nikdo "neběžel" k večeru ke škole, jestli tam na dveřích náhodou nevisí výsledky. Seznam přijatých tam tehdy opravdu nevisel. Rozhodnutí přišlo poštou domů. Zhruba po dvou týdnech přišla  obálka. První obálka, která se mě týkala a cítila jsem, že je důležitá. Po otevření jsme četli, že přijímací zkoušky jsem úspěšně udělala, ale pro velký počet uchazečů na obchodní akademii nejsem přijata! 😯 Zklamání tam bylo, ale žádné nadávání na nadržování, vztekání, jak vidím kolikrát v dokumentech.

Nijak jsem se nehroutila, určitě jsem kvůli tomu neplakala, nebyly sociální sítě a nikomu jsem si nestěžovala. To nebylo zvykem. Myslím, že celkově naše generace dětí byla psychicky odolnější než jsou dnešní děti. Příští den se šlo hůře do školy, člověk musel říct, že ho nepřijali. S odstupem času dnes řeknu, že to není špatná zkušenost. I tohle je užitečné v životě. Ve třídě byli snad všichni přijati na učební obory, tady bývalo podniků, kde místo našel každý. Na SŠ nebylo napoprvé přijato pár žáků. Někteří napsali odvolání, což naši odmítli s tím, že na "ekonomku" to nemá cenu, protože tam byl skutečně ten převis nejvyšší. Brali žáky do jedné třídy a zájem byl třeba čtyřnásobný. Tlačenku jsem neměla. Takže co dál? Výsledky úspěšných přijímaček se převedly na druhou školu: Šla jsem na gymnázium, které jsem na přihlášku napsala "jen tak". 

Po letech mohu zodpovědně říci to, co jsem uvedla už v nadpisu a později kolikrát mezi přáteli hlásala: "Lidičky, chvála Bohu, že mě tehdy na tu školu nevzali!" 😜 Fakt že jo, "někdo" (= komise) svým rozhodnutím mě potrestal a já mu dnes děkuji. Říkám to zcela při smyslech. Totiž, předpokládám, že bych tu ekonomku  udělala, předpoklady jsem měla a místo účetní, nejspíš mzdové, bych našla na některé z našich šachet. Byla bych zašitá v kanclu, seděla bych "na zadku" mezi čtyřmi stěnami a dny by byly jeden jako druhý. Práce s čísly, termíny, uzávěrky, přesčasy, žádné leháro, znala jsem to na šachtě od svých rodičů, několikrát jsem tam byla na brigádě a znala jsem dost lidí. Jenže tu šachtu by mi nakonec stejně zavřeli a co pak? 

Nakonec se potvrdilo, že "Všechno zlé je pro něco dobré"! Opravdu. Šla jsem na  gymnázium a to byla moje volba nejlepší. Člověk dospěl, vyzrál, ale přesto i tehdy jsem chodila do těsnopisu a psaní na stroji. Protože, co kdyby... chápete, ta účetní. Otevřely se přede mnou "obzory", jak praví básník a já se mohla rozletět do sfér, o kterých doma ani neuvažovali. A když jsme po osmi letech měli první sraz ze základky, spolužáci se hned ptali, na které šachtě "robim". "Na žádne". No, ti zírali. 😁

Tímto článkem jsem chtěla naznačit všem, kdo mají děti/vnoučata, která se také na první šup nedostanou na školu, aby nestresovali. Na mém příkladu vidíte, že někdy je to lepší. Navíc tipuji, že těchto dětí je dnes málo. Hlavní je ty zkoušky udělat. Jde o budoucnost dětí, to je jasné, ale v dnešní době je více možností a hlavně škol - když vás nepřijme první, dostane se ta ratolest na druhou či třetí školu. Důležitější je, aby žáci školu pak dokončili. Pokud se člověk hodí na střední školu, na některou z mnoha se dostane. Víte, jak zpívá Kája Gott: "To musím zvládnout sám, na to snad sílu mááám..." A tu sílu přeji nám všem. 💓

Pokud jste dočetli až sem, jste borci. Chtěla jsem jen popsat svou vlastní zkušenost s přijímacími zkouškami. 👍