Každý se chtěl hezky obléci a někdo musel látku vyrobit

Předení a tkaní, člověk to uměl už v mladší době kamenné. To musela být hlava, která na to přišla. 👍 Nejstarší tkalcovský stav byl nalezen v Turecku, jeho stáří se odhaduje na 9000 let. 

Posuneme se v čase asi tak do 18. století. Jak se žilo tkalcům a kdo v oboru podnikal? Možná jste z oblasti, kde bylo tkalcovství rozšířené nebo dokonce vaši předkové tkali. Tkalcovství má u nás tradici. Většinou najdu větu, že řemeslo "v českých zemích bylo rozšířené". Svou polohou nejbližší je mi Těšínsko, o něm někdy jindy. Stačí zajet jižněji do Frenštátu a člověk je překvapen tradicí tkalcovství. V horských oblastech se lidé také potřebovali uživit a často v každé chalupě byl tkalcovský stav. V Jeseníkách jsme navštívili  Rejvíz a bylo tam muzeum Tkalcovna, které je, bohužel, už minulostí - fungovalo do října 2023. Turista mohl vidět tkalcovský stav a ve výkladu slyšel, jak se tkalo, poznal, co je člunek, osnova a útek...

Jsem ráda, že jsem si to tam aspoň vyfotila.

Výraznou tradici mělo toto řemeslo ve vesnicích Orlických hor nebo v severních Čechách. Ve Šluknovském výběžku byl jako první založen tkalcovský cech ve Šluknově, a to již v roce 1500. Cech tkalců lněného plátna obdržel svá privilegia se 60 články od Jindřicha ze Šlejnic. S jistým zpožděním vznikly ve městě i další cechy - roku 1543 řeznický, v roce 1548 krejčovský a ševcovský, roku 1560 kovářský a zámečnický. 

Plátenickou výrobu a později bavlnářské zboží provozovala tato firma:

   

Rodina podnikala ve Varnsdorfu od 1777, kdy Anton Fröhlich (1745–1790) založil tkalcovnu, v období josefínských reforem zavedl ještě zpracování bavlněné příze. Pokusy o výrobu manšestru se zpočátku nedařily. Po jeho smrti převzal firmu nejmladší bratr Johann Georg Fröhlich († 1813), který sortiment rozšířil, od r. 1800 začal užívat vlastní firemní značku se sv. Jiřím a 1811 obdržel císařské privilegium. Roku 1802 ji přejmenoval na G. A. Fröhlich Söhne.

 

 

 

Vochle na čištění lnu od pazdeří.

  

Len setý - ušlechtilý materiál používaný již v období Mezopotámie. Do Evropy se len dostal v období středověku a na konci 18. století v Evropě tvořil 18 % z celkové spotřeby textilních vláken, svůj spotřební vrchol zažil v 19. století.

Len se sklízel nepravidelně, pak se máčel a sušil. Na podzim, když bylo méně práce na poli, se len rozložil na prkna a na trakaři odvezl do sušáren, stojících kvůli možnému vzniku požáru až na samotném kraji obce. Tyto sušárny, byly malé domky, většinou roubenky bez oken. Uvnitř byla jen kamna a police. Říkalo se jim boudy, sušárny, nejčastěji však pazderny od slova pazdeří, což je odpad od stonků. Dodnes máme názvy ulic jako "K pazderně", "Nad pazdernou" apod.

V pazdernách bylo horko, sušilo se nepřetržitě a bylo třeba pravidelně přikládat. Některé pazderny se daly obsluhovat zvenčí, což se může zdát jako výhoda, ale i tak musela přikládající hospodyňka mrknout dovnitř a s prkny zaklepat, aby se len sušil rovnoměrně. Kdo sušil, ten přikládal - střídali se. Pazderny jako takové byly obecní, zaměstnance neměly. Teplota uvnitř pazderny byla údajně kolem 35- 40° C, což bylo příliš v létě, ovšem v zimě paráda a tak, když se nesušilo, obývaly pazderny obecní chudí.

 

 

Tkalcovstvím se zabývali především muži, zatímco ženy vykonávaly jen pomocné práce. Základními materiály k výrobě lidového textilu byly len, konopí, vlna, výjimečně hedvábí a od 19. století bavlna. Plátna, valchované vlněné a polovlněné látky zůstávaly většinou v přírodních režných barvách. Vzorovanými textiliemi byly především kanafas (nejčastěji černobílý, modrobílý) s bílou, červenou a černou a valchovaná celovlněná sukna (modrá, červená, zelená a rezavá).
Konopí a lněné plátno se tkalo na celém území českých zemí. Hrubé druhy plátna sloužily jako pytle a plachty, jednobarevná plátna střední kvality se používala na součásti mužského pracovního oděvu (košile, kalhoty, vesty), na ženské všední košile, sukně a zástěry, na prostěradla, ubrusy, potahy slamníků. Tenká plátna byla materiálem k šití svátečních oděvů.

Klapání tkalcovských stavů se dříve ozývalo skoro z každé chalupy. Dnes toto lidové řemeslo můžeme vidět už málokde a když máme to štěstí, někdo nám ukáže, jak se na stavu pracuje. 

Mnoho soukenických domů bylo i ve Slezsku. Tkalci měli svůj cech. Od tohoto řemesla vznikla i příjmení, možná znáte nějakého Tkadlece/Kadlece nebo Kadlecovou? Já ano. Tradiční tkalcovské písně, obvykle zpívané tkalci z Podještědí v 19. století, byly plné stesků nad nespravedlivým osudem, obyvatelé v nich vyjadřovali svoji nespokojenost s těžkým životem a bědovali nad těžkým údělem. Příkladem je  "Pravdivá píseň o řemeslu tkalcovském, a jeho přináležející chvále". 

 

V 1. pol. 19. století se začala šířit bavlna a její tovární zpracování postupně vytlačilo tkalcování v domácnostech. Výdělky tkalců nebyly veliké a při práci museli pomáhat členové rodiny včetně dětí. Tkaly se zejména ručníky, utěrky a prostěradla. Často chodili tkalci pro přízi a s hotovým dílem velmi daleko k vydavačům - faktorům, kteří jim také vypláceli mzdu. Památkou na jejich cesty je tzv. Tkalcovský stezník. Ten vedl po úbočí Boru. 

   

Na trase Stezky řídicího učitele Jaroslava Petra jsou místa dalekých rozhledů.

PAŠERÁCTVÍ kvetlo v příhraničních oblastech s Pruskem. Věnovali se mu jednotlivci anebo celé skupiny pašeráků. Přes hranice přenášeli zboží, které bylo v sousední zemi levnější. Šlo zejména o potraviny, jako byla káva, koření, čokoláda, kakao nebo výrobky z ryb, ale mohlo to být třeba i sukno,
doutníky či tabák.

 

Obraz: Käthe Kollwitz / Pochod tkalců, 1897

Cyklus obrazů Tkalci (1894−1897) byl inspirován dramatem Gerharda Hauptmanna o neúspěšném povstání slezských tkalců v roce 1842. Mzda totiž nebyla velká. Od jednoho kusu kanafasu 20 loktů dlouhého dostal tkadlec 1 zlatý a 20 krejcarů tehdejší rakouské měny.

 

Heinrich Heine - jeho báseň Slezští tkalci z června 1844. Duch času, 26. ledna 1900

Koho zajímá tkalcovské řemeslo, pusťte si pořad České televize Staří tkalci ZDE. 

Je tam o výrobě žinylkových šálů nebo kanafasu, to je krása. Na cukr, na kafe...