„Uvnitř země české nemeškalo se se starostí o navrácení pokoje již dávno pohřešovaného. Mezi kořistnými zemany, jež nadužívajíce zemského bezvládí nabíhali se zbrojnými houfy na sousedy a na kupce na silnicích, byl rytíř Jan Zúl z Ostředka ten nejmocnější a nejstrašnější.“
„Zmocniv se několika pevných hradů nad Sázavou, mnohé z nich zádavy činil po krajích. Václav vypravil proti němu celé vojsko pod arcibiskupem pražským Zbyňkem Zajícem z Házmburka, jenž co vojevůdce polní věc svou tak dobře zřídil, že nejen zdobýval všecky hrady Zúlovy, ale i jeho samotného s padesáti druhy jatého do Prahy přivedl. Nejvyšší soud zemský odsoudil loupežného rytíře k smrti loupežnické.“
Jak to výstižně líčí František Palacký, mělo 13. července roku 1404. pražské obyvatelstvo zase jednou podívanou. Na Šibeniční vrch, kde bylo městské popraviště, vedli biřici naráz padesát jednoho odsouzence. Tím padesátým prvním (anebo možná podle důležitosti prvním v pořadí) byl rytíř Jan Zúl z Ostředka. Jeho majetkem byly dva posázavské hrádky jménem Dubá a Čejchanův Hrádek. Dodejme, že majetkem nabytým ne zrovna nejčistší privatizací... Řekněme to na rovinu: pan rytíř Zúl si je prostě zabral. Panská rada (ta zrovna v zemi panovala, jelikož pan král Václav byl zrovna na jakési zahraniční služební cestě ), tak tedy panská rada pohnala rytíře před soud a uložila mu, aby oba hrady podstoupil. Když obviněný odmítl uposlechnout, vyslala proti odbojníkům vojsko. To oba hrádky dobylo a pana Zúla s jeho padesáti tovaryši (prý vesměs krásnými, mladými lidmi).
Už tu padla zmínka, že královské vojsko proti loupeživém rytíři vedl arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka. Poněkud neobvyklá pracovní náplň pro nejvyššího duchovního pastýře království. Pan Zajíc se minul povoláním. On měl být nějakým vojevůdcem. Namísto toho se stal už v patnácti mělnickým proboštem a pražským kanovníkem. Pro tyto funkce žádné náležité svěcení ani kvalifikační předpoklady neměl. Kde by k nim taky přišel, jako patnáctiletý... Měl však urozené předky starobylého panského rodu, a hlavně peníze, kterými si úřad zakoupil. Co chybělo panu Zbyňkovi na vzdělání a kulturním rozhledu, to mu bylo nahrazeno v síle paží a v tělesné obratnosti. „Novému arcibiskupovi byl Václav IV. už po léta nakloněn,“ konstatuje historik dr. Otakar Odložilík, „a počítal s jeho službami i v bojích s příbuznými a odbojným panstvem.“ Už v roce 1401, když míšeňská vojska spolu se zbrojnoši odbojného panstva oblehla Prahu a zahájila válku s českým králem, byl to právě tenhleten mladý prelát, Zbyněk Zajíc, který Václavovi pomáhal jako vojenský odborník. „I v jiných politických a bojovných sporech vládl Zbyněk daleko lépe mečem než perem a na válečné výpravě meškal raději než ve svém pražském sídle.“
Takže zase jeden z odborníků, dosazený na místo, na které neměl. Prý to byl dokonce analfabet. Rozhodně svému vzdělávání moc nedal, ale když se stal v pětadvaceti arcipastýřem všech křesťanských oveček v Království českém, tak svým způsobem zahájil v české církvi novou dobu. On se totiž obklopil učenci a kněžími, oddanými reformním názorům. Jednak to bylo asi kvůli... jak to říct ušlechtile?... ano, kvůli idealismu mládí, jednak kvůli poněkud... jak to říct slušně?... snad kvůli poněkud zjednodušenému pohledu muže málo kvalifikovaného pro úřad, jenž mu byl svěřen. Církevní problematice skutečně moc nerozuměl, ale na druhé straně měl i určité povahové přednosti: na prvním místě rytířskou čestnost. V ovzduší obecného horlení za nápravu církve i on převzal řadu reformních hesel. A bylo to určitě, aspoň z počátku, v dobré víře v jejich správnost.
Co říkal na svého arcibiskupa Jan Hus? Líbil se mu. Ta sympatie byla ostatně oboustranná. Mezi těmito dvěma muži (měli mezi sebou sedmiletý věkový rozdíl) vznikl vztah důvěry, nadějí, vzájemné podpory. Zejména arcibiskup podlehl Janově oduševnělosti právě tak jako argumentům a na několik let se stal jeho přítelem a obdivovatelem a ochráncem. A tak bylo možné, že až do roku 1408 směl Hus vyslovovat ideje, za něž by při jiné konstelaci tvrdě platil.
„Hned při nastoupení arcibiskupského úřadu svého nařídil Husovi za povinnost, aby nemeškal oznámiti mu osobně, kdykoli najde ve správě církevní arcibiskupství jeho jakékoli nedostatky aneb úchylky od práva. Při sborech kněžských při arcibiskupství svém (ročně v den svatého Víta i svatého Lukáše odbývaných) ustanovil jej již roku 1404. kazatelem synodálním.“ Synoda – to je jednak shromáždění zvané koncil, jednak regionální sněm. Co na ní Hus říkal, k tomu se brzy dostaneme. Teď se však musíme zmínit o případu Wilsnack.
„Že byl arcibiskup skutečně ochoten přijímati naučení a návrhy Mistra Jana, toho důkazem je nám vyšetřování o Wilsnacku a jiných podobných zázračných místech. Kostel wilsnacký v Braniborsku, nedaleko soutoku Labe a Havoly, honosil se tehdáž divotvornou relikvií krve Kristovy. Pověst její rozhlásila se již více než třicet let tak velice, že i z dalekých zemí, jako například z Uher a ze Sedmihradska lidé houfně putovati tam počínali. Když i v Čechách proud takový vzmáhati se chtěl, arcibiskup Zbyněk (podle rady Husovy) zřídil komisi tří mistrů, mezi nimiž i Hus byl, k vyšetřování té věci.“
Začalo to takhle: při požáru v braniborském městě Wilsnacku vyhořel i kostel, a jeho farář prohlašoval, že v požářišti našel plameny nedotčenou hostii, která nesla stopy Kristovy krve. Byla skutečně zabarvena do ruda. Tato hostie pak dokázala podle knězových slov četné zázraky. Tak například se tvrdilo, že slepé ženy nabyly ve Wilsnacku před zázračnou hostií zraku. Komise, která případ vyšetřovala a ve které zasedali i mistři Jan Hus a Stanislav ze Znojma, však průzkumem zjistila, že ty ženy nikdy nebyly slepé, že vždycky viděly a že tudíž k žádnému zázraku nemohlo dojít. Jeden pražský měšťan měl zchromlou ruku a vydal se na pouť do Wilsnacku. Dal u zlatníka zhotovit ve stříbře tvar své nemocné paže a obětoval tento drahocenný kus stříbra wilsnackému kostelu. Kněží sice stříbro vzali, ale naivnímu měšťanovi ruka zůstala i nadále ochrnutá.
Tyto a ještě další skutečnosti vedly Husa k závěru, že se ve Wilsnacku nedějí zázraky, nýbrž darebné podvody a že šibalští kněží zneužívají zbožnosti lidí a mámí z věřících peníze a dary. Na základě Husova dobrozdání arcibiskup všechny poutě z Čech do Wilsnacku zakázal. Ve zvláštním spisku, nazvaném O krvi Kristově Hus prokázal, že nejenom ve Wilsnacku, ale i v Chrudimi, v Kutné Hoře, v italské Bologni a také v krakovské diecézi klamou faráři lidi. V závěru svého dílka pochválil autor arcibiskupa Zbyňka za rozhodné zákroky proti svatokupcům, a arcibiskup na oplátku chválil a velebil svého moudrého přítele. Takřka idylické souznění duší... Spojenectví těch dvou se nerozpadlo ani po kněžských synodách. Arcibiskup byl na nich přítomen a naslouchal spolu s početnými kněžími pražské arcidiecéze kázání na biblické téma. Hus se zabýval podrobně povinnostmi kněží, přičemž se ostře pustil do tepání nemravného života kléru:
„Pročež prozkoumejte sebe sami, o kněží, zda nejsme odpadlíky od křesťanského zákona. Neboť ustydla církev, která v apoštolech a mučednících byla vřelá a teplá, poněvadž jsouce plni ducha svatého dávali přednost věcem duchovním před světskými. Avšak v našich časech láska k Bohu a bližnímu tak, běda, ustydla, že téměř žádná péče není o věci duchovní, když všecka naše starost a snaha je pohroužena v světské smetí. Neboť světští páni, předstírajíce nouzi, drou své poddané berněmi. A co je ještě zavržitelnější, preláti církve, jako papežové, arcibiskupové, biskupové, arcijáhni, opaté, probošti kanovníci ďábelsky vydírají příspěvky podle své křivé libosti, kde nezavazuje ani zákon božský ani lidský, jen aby naplnili měšce a zvětšili državy. Ó, vy všichni, kdo kráčíte touto cestou, vzpomeňte příkladu Kristova: ,Hle, já chodím v plátně, kněžstvo se veselí v rouše šarlatovém. Já v smrtelném zápasu potím se krví, ono se baví v nejrozkošnější lázni. Já trávím noc v potupách a popliván, ono v hostinách a rozkoších a obžerstvích. Já zemdlen pod křížem veden jsem na smrt, ono opilé na odpočinek. Já z největší lásky dávám za ně duši, ono ani z povinnosti neplní zákona lásky, který jsme mu dal: Milovati budeš Pána Boha svého a bližního svého jako sebe sama.‘“
Jan Hus za svůj projev sklidil veřejnou pochvalu. Sám arcibiskup si vyžádal opis jeho řeči. Tvářil se, jako by se nic nestalo? Tvářil se milostivě. Nedal najevo sebemenší rozčilení nebo odpor. Nebyl tak omezený, že nepochopil, kam Hus tím vším míří, možná byl tak mazaný, že nechtěl tlakem vzbudit protitlak, anebo snad věřil ještě tehdy ve schůdnost cesty, kterou před ním otevíraly Husovy návrhy reforem... Kdoví... Leč nejenom souhlasné hlasy se na té synodě ozvaly. Bylo lze zaslechnout sem tam i nevrlé mručení, ba i osamocené hněvivé výkřiky. „Co si to dovoluje ten domýšlivý kazatel?“ ptali se mnozí preláti. „Co jej opravňuje k tomu, aby kálel tolik hany na hlavu kněžstva?“ Jenomže arcibiskup se postavil za Husa, drama skončilo smírně a betlémskému kazateli se otevíraly možnosti dalšího vývoje. Což ovšem netrvalo dlouho.
„Shoda arcibiskupova s universitními mistry, kteří se vzpírali svoliti k prostému odsouzení učení Johna Wiclefa a kteří ani na synodách, kdy stáli kněžím tváří v tvář, neztlumili výtek a káravého hlasu, nebyla mnohými vítána. Zejména v kapitule se rozmáhal odpor, namířený zčásti i proti arcibiskupovi; žaloby na kacířské názory synodních kazatelů přišly některým kanovníkům velice vhod. Pozornost se soustředila nejprve na Stanislava ze Znojma, jehož poměr k nauce Wiclefově byl znám a jenž mohl býti považován za jeho nejrozhodnějšího stoupence.“
Celá ta krize začala na půdě universitní. Někdejší kazatel v Betlémské kapli a nyní profesor teologie na universitě v Krakově a kaplan polské královny Hedviky Mistr Jan Štěkna obvinil u pražského arcibiskupa svého pražského kolegu mistra Stanislava ze Znojma, že je kacíř. Žalobu podepřel Stanislavovým traktátem O tělu Kristově, ve kterém autor hájí Wiclefovu nauku o remanenci, tedy o trvání podstaty chleba a vína ve svátosti oltářní. Stanislava předvolala arcibiskupská komise. Obratný profesor se před ní vymlouval, že ten traktát vlastně ještě není dopsán, že je pouze první částí díla, pouhou disputací, které chybí ortodoxní řešení, a ještě kdesi cosi, zkrátka kličkoval. Stanislav skutečně dopsal ortodoxní závěr, ale okamžitě měl na krku další obžalobu. Sepsal ji německý mistr Ludolf Meistermann z pražské teologické fakulty. Udal u římské kurie svého českého kolegu Stanislava ze Znojma, že je hlavou sektářské skupiny, hlásající v Čechách bludné názory Wiclefovy. (Dějiny udavačství v Čechách mají fakt bohatou tradici.)
Řím reagoval rychle a tvrdě. Vynesl okamžitě rozsudek, ve kterém se s okamžitou platností zakazovalo šířených oznámených bludů. A Stanislav – ten byl povinen spěšně se dostavit před papežskou stolici, aby se tu zodpovídal. Vydal se tam. Jeho průvodcem byl rozhodný obhájce Wiclefův a oddaný Stanislavův žák mistr Štěpán z Pálče. Jak ta pouť na římský kobereček dopadla? Ona ještě ani pořádně nezačala, když oba dva milé Čechy zajali v Bologni nepřátelé římského papeže a několik měsíců je věznili. Mezitím teologové boloňské university zkoumali Stanislavův spis, a – neshledali v něm nic kacířského. Stanislav i Štěpán byli propuštěni na svobodu, ovšem s podmínkou, že Stanislav dopíše ke svému svěžímu dílku doložku, že se bez výhrad podrobuje církevní autoritě. Ten ji dopsal. Ono takové (byť jen několikaměsíční) věznění dokáže s člověkem hotové divy. Stanislav i Štěpán si uvědomili, jak nebezpečně blízko konfliktu s církví se ocitli. Ze Stanislava se stal zlomený člověk, naplněný hrůzou ze všemocnosti církve, a hluboko otřesen byl i Štěpán. I když se to projevilo až za nějaký čas.
„Prvním opravným nařízením byla obnovená zápověď článků Wiclefových na universitě pražské,“ píše o tažení proti bludařům František Palacký. „Poněvadž ale viklefismus u ostatních tří národů na vysokém učení pražském, totiž u bavorského, saského a polského nenacházel žádných vyznavačů, omezilo se jednání o této věci tentokráte jen v národu českém.“ Jenom takové maličké zopakování, v případě, že snad někdo pozapomněl - Karlova universita se tehdy dělila na čtyři národy, tedy přesněji na studenty různých národností, přicházejících z Bavor, Sas, Polska a ze zemí Koruny české.
„Dne 20. května 1408. roku shromáždili se údové národa českého v koleji své, jíž byl dům u Černé růže na Příkopech, ve velikém počtu: 64 doktoři a mistři, 150 bakalářů a asi 1000 studentů, mezi nimiž tehdejší rektor university mistr Klemens z Mnichovic, profesorové teologie Stanislav ze Znojma, Jan Hus, Štěpán z Pálče, Jakoubek ze Stříbra a jiní. Čteny byly články v počtu pětačtyřiceti již před pěti lety od celé university zatracené, a zapovězeny byly znova. Poněvadž ale Jan Hus a přátelé jeho protivili se zatracení jejich úhrnem, pravíce, že mnohé články, vezmouce je v dobrém smyslu, nejsou křivé, proto vyřčena zápověď slovy následujícími: aby žádný úd národa českého (pod pokutou vyobcování) neodvážil se držeti, učiti aneb hájiti který z oněch článků ve smyslu jejich kacířském aneb bludném neb pohoršlivém. Potom omezena jest dosavadní svoboda učení na universitě v ten způsob, že od té doby žádný bakalář již neměl míti veřejného čtení o některém z traktátů Wiclefových, ani také nesměl nikdo obírati se jako předmětem veřejné disputace jakýmkoli článkem z knih Wiclefových.“
Tak, a basta. Nejlepší způsob, jak bojovat s myšlenkou, je přece zakázat ji. Aby měla utrum. Neboli konec se vším, jak lze tenhle latinský obrat taky přeložit. Čeští učenci se zastávali fakticky většiny z pětačtyřiceti pohoršlivých Wiclefových článků, jenomže s tím nemohli ven. Nemohli přiznat barvu. To dá rozum, tedy starý dobrý poctivý český rozum. Sami sebe by usvědčili z kacířství, a tak hledali kompromis. Navenek tedy byli nuceni zapírat, že ty ošklivé fujtajbl reformní myšlenky ve skutečnosti vyznávají, ale odsouzení Wiclefa nakonec tak docela jako odsouzení nevyznělo. Jasně. Příslušné teze nemají být napříště šířeny ve smyslu jejich kacířském aneb bludném neb pohoršlivém. Církevní vlk se nažral a reformní koza zůstala vcelku.
To bylo v květnu 1408. Sotva začalo horké léto onoho roku, zaútočili kněží, povzbuzeni rozhodnutí z Říma, na arcibiskupa, aby konečně zasáhl „a vyplel to Wiclefovo býlí!“ Na jeho stole se scházejí rozmanitá udání – většinou je v nich jmenován Jan Hus. Zbyněk a Jan jsou přece přátelé... Pořád jimi jsou. Arcibiskup nechce mistrovi ublížit, i když i on už začíná chápat, že to Hus s útočností vůči církvi přehání. Zbyněk Zajíc je na rozpacích. Když už se i u apoštolské stolice v Římě ví o existenci kacířů v Českém království, je přece jeho svatou povinností zakročit. Jenomže ten zákrok by byl zároveň důkazem, přiznáním. No jasně – přiznáš něco, přiznáš všechno. A král Václav by v současné době ze všeho nejméně potřeboval, aby se potvrdilo, že království je zamořeno kacířstvím. On totiž český pan král má jistou naději vrátit se zpátky na římský královský trůn. Kdyby však pověst země utrpěl, tak by šance klesla. Nejen arcibiskup Zbyněk Zajíc a profesor Jan Hus jsou zadobře, přátelské vztahy sobě chovají i arcibiskup a král Václav. Takže Zbyněk se rozhodne chránit svého krále, a de facto i sám sebe. Veřejným prohlášením. „Aby diecéze pražská očištěna byla od vší nákazy kacířské, arcibiskup Zbyněk svolal duchovenstvo své k synodě 17. července 1408. roku. Tam ohlásil podle vůle královy veřejně, že po bedlivém zkoumání od náležitých úřadů nepostižen v celém jeho arcibiskupství nikdo ani v bludné víře, ani v kacířství.“ Jenomže sotva měsíc na to, co arcibiskup vyhlásil, že v Čechách není kacířů, přišly před arcibiskupský soud první žaloby na kacířství. Na kacířství u nás nikoli obecně, ale konkrétně. A to na kacířství Jana Husa.
Hani, opět jsem si báječně početla. Mám tyhle "Toulky českou minulostí" moc ráda. 👍👍
OdpovědětVymazatMěj hezké dny. 🍀🌸
Ali, jsem ráda, že máš zájem o historii a v Toulkách si "počteš".
VymazatMěj se moc dobře. 🍀
Hani, děkuji za další díl toulek a přeji hezkou sobotu, Helena
OdpovědětVymazatHelenko, děkuji za zájem a přeji úspěšný nový týden. 🍀
Vymazat