Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

středa 23. dubna 2025

Boty, botky, botičky

Jak důležité jsou boty na vašem pomyslném žebříčku? Dnes se budeme zabývat obuví. Obuv vždy byla důležitou součástí oděvu a je zajímavé sledovat její historické proměny. Znáte volskou tlamu? 
Obrázky zvětšíte rozkliknutím.
 
 
Ručím vám za to, že tu najdete nejednu informaci, o které jste nevěděli. 😉 
Začneme tím, že patrony ševců jsou svatí Kryšpín a Krispinián (Crispinus a Crispinianus), kteří kradli kůže a vyráběli z nich boty, jimiž zdarma obdarovávali chudé. Až půjdete v Praze kolem Týnského chrámu, vejděte a zkuste tam najít tento boční oltář. To jsou ty dvě věže nazvané Eva a Adam:

Svatí Kryšpín a Krispinián jsou patrony ševců, sedláků, obuvníků a tkalců. Vděční obuvníci jim v r. 1714 nechali postavit v Týnském chrámu v Praze boční oltář a vždy se zde účastnili mše svaté v den jejich svátku 25. října.
Lidská práce by se měla ocenit. Např. v Londýně můžeme vidět sochu, která upozorňuje na poctivé řemeslo a lidskou práci:

Socha obuvníka v Londýně.

Bagančata, botky, galoše, perka, shrnovačky…tyto názvy se v minulosti užívaly pro označení konkrétního druhu obutí. Tvar bot podléhal módě a obuv vždy byla důležitou součástí hlavně městského oděvu. První informace o dámských botách mám od babiček, které se narodily na samém konci 19. století. Obě žily tehdy na předměstí Ostravy a tak když šla babička (tátova matka) se svou maminkou "do města" na trh, šlo se pěšky. Před 1. světovou válkou tady stejně žádné "Mhd" nejezdilo a lidé byli zvyklí chodit. Většinu cesty šly naboso a boty si nesly v tašce. Před vstupem do města "sedly do škarpy" a obuly se, protože boty si šetřily. Babička i později při práci venku často byla naboso. 

V těchto časech byl švec žádaným řemeslníkem. Kůže se řezaly nožem zvaným knejp. Svršek sestával z vrchní kůže, výztužných částí (např. opatek, štajfka - výztuž špičky) a ševcovských pláten. Všechno se slepilo, sklepalo kladívkem a svršek se natáhl na kopyto. Postupně se napínal pomocí kleští a přicvikával ke kopytu cvikacími floky - malými ostrými hřebíčky bez hlavičky. Při šití se pak tyto hřebíčky postupně vytahovaly. Svršek se pak připevnil k podešvi, přidal se podpatek a bota se dokončila. Ke spojování jednotlivých částí se používalo šití nebo flokování, kůže se napouštěla voskem a leštila. 

Dřevěné podpatky z 2. pol. 19. století. Ty vzadu jsou už potažené kůží.

5 - kopyta a formy, 6 - hladítko neboli fidlátko, 7 - obuvnické šídlo, 8 - čárkovač na stlačování nebo slisování okrajů kůže

9 - knejp - nůž na řezání kůže, 10 a 11 - průbojníky a rozrážečky na vytváření ozdobných dírek a dírek na šněrování, 12 - hranořízek na začišťování a úpravy okrajů, 13 - kostka (protože z kosti) na hlazení a domačkávání podešve, 15 - hák na vytahování kopyta z hotové boty

Do první světové války ženám zpod dlouhých sukní střevíčky jen vykukovaly. Pak se zkrátila délka sukní a tím se střevíčky staly centrem pozornosti, měnily se podle módy. Dnes je nemyslitelné, aby někdo neměl boty. Už kdysi při prohlížení fotografií z doby před sto lety mě udivily sociální rozdíly na fotkách a kolik dětí chodilo bosky. Potvrdí to fotografie ze stránek ZŠ Těrlicko-Hradiště, za což jim děkuji.

Dlouhá staletí se boty šily ručně a švec byl uznávaným řemeslem. Lidé chodili v botách doslova do roztrhání a mnohdy se boty dědily. V 1. polovině 19. stol. začaly s rozmachem strojové výroby vznikat i první obuvnické stroje, které měly zrychlit a zdokonalit výrobu obuvi. Teď to bude o vynálezech a vynálezcích, protože byli důležití i pro dnešní obouvání!
*******
Jako první stroj v obuvnickém průmyslu se uvádí okolo r. 1845 v Americe pod názvem Rolling Machine. Nahradil ruční vyklepávání kožených podrážek, čímž se zvyšovala jejich trvanlivost slisováním vláken kůže. 
První stroj určený ke spojování usní patentoval r. 1842 John J. Greenough. Tento stroj nikdy nepřišel výroby, byl jen sestaven a vystavován funkční model.  Ze zdroje National museum of american history: 
 
V roce 1842 získal John Greenough první americký patent na šicí stroj. Greenoughův patentový model používal jehlu se dvěma hroty a očkem uprostřed. Pro vytvoření stehu by jehla zcela prošla materiálem pomocí páru kleští na každé straně švu. Kleště putovaly na stojan a automaticky se otevíraly a zavíraly. Jehla byla navlečena s délkou nitě a vyžadovala neustálé navlékání.
Stroj byl navržen pro šití kůže a jehlu předcházelo šídlo, které propíchlo díru. Kůže byla držena mezi svorkami na stojanu, který se mohl pohybovat, aby se vytvořil zadní steh, nebo dopředu, aby se vytvořil švec. Materiál byl podáván automaticky zvolenou rychlostí, podle požadované délky stehu. Závaží vytáhlo nit a zastavení stroj vypnulo, když se vlákno přetrhlo nebo se příliš zkrátilo. Posuv byl kontinuální po celou délku tyče a poté musel být usazen. Otočení klikou uvedlo do chodu všechny pohyby. 
  
John J. Greenough byl držitelem několika ziskových patentů na strojní zařízení na fixaci bot. Za svůj dlouhý život (dožil se 96 let) měl mnoho zájmů a další jeho patenty: na tabulové sklo, stínidla, tkalcovské stavy, střelné zbraně, metry, vrtule, ozubení, panty. Dále to byly vysílače energie, schůdky pro auta a stroj na výrobu papírových tašek. Tak zdatného vynálezce je dobré i na blogu připomenout. 👍
 
 
Od roku 1837 do roku 1841 pracoval Greenough v patentovém úřadu a dohlížel na kreslíře, kteří restaurovali patentové výkresy ztracené při katastrofálním požáru v r. 1836. Později se stal právníkem pracujícím převážně na patentových případech a založil patentovou agenturu v New Yorku.
***
V roce 1858 švec Lyman Reed Blake vynalezl stroj sloužící k přišívání podešví ke svršku obuvi. Na fotu z Wikipedie:
 
 
V r. 1858  Lyman vyvinul šicí stroj, který pomáhá připevnit podrážky bot k horní části boty. Nepoužívalo se již ruční šití, do r. 1875 bylo ve Spojených státech vyrobeno více než 150 milionů párů bot na strojích, většinou ženami pracujícími v továrnách. Výrobní náklady při výrobě bot byly mnohem nižší.
 Blake vynalezl nejméně 15 dalších strojů na výrobu bot, jako je stroj, který voskoval nit používanou pro šití obuvi, čímž ji učinil odolnější; stroj na řezání kanálků do podešví před sešíváním, což usnadňuje jejich sešívání, a stroj na sešívání svršků spolu s trvalou, pevnou, trvanlivou, hustě tkanou látkou.
Patent z r. 1858 odkoupil Gordon McKay, který vynález r. 1861 ještě zdokonalil. 
 
Gordon McKay (1821-1903) byl americký obchodník a důležitá postava v mechanizaci obuvnického průmyslu. Jeho lukrativním nápadem bylo své „stroje McKay“ spíše pronajímat než je přímo prodávat a současně vybíral malý honorář za každý pár obuvi vyrobený s jeho vybavením.
 
McKayův stroj na boty z r. 1892 (zdroj Wikipedie)
V Americe byl na trhu automatický napínací stroj, ale práce s ním byla těžká a byl nepoužitelný pro špičaté prsty, které byly tehdy v módě, nebo pro dámské boty vyrobené z tenké kůže.  
 
Jan Ernst Matzeliger, surinamsko-americký vynálezce.
Vylepšování šicího stroje pro práci s kůží trvalo až do r. 1850 a hlavním průlomem byl automatický napínací stroj surinamského přistěhovalce Jana Ernsta Matzeligera, syna otrokyně. Matzeliger neuměl dobře anglicky, ale už v 10 letech projevil talent pro mechaniku a práci se stroji. Získal patent na svůj vynález automatizovaného návleku na boty v r. 1883. Jeho stroj dokázal vyrobit 150 až 700 párů bot denně, což snížilo ceny bot v celé zemi. 
Jeho vynález byl možná "nejdůležitějším vynálezem pro Novou Anglii" a "největším krokem vpřed v obuvnickém průmyslu". Jeho brzká smrt ve 36 letech na tuberkulózu mu znemožnila vidět, jak obrovský zisk jeho vynález přinesl.

   
Ševcovské kopyto je dřevěná forma, na níž se při ruční výrobě tvarují svršky bot. Dnes se takto vyrábí např. ortopedická obuv. Na dřevěné kopyto natahoval švec (nebo specializovaný svrškař) namočenou kůži a tvaroval ji do částí svršku. Hotový svršek se pak přišil k branzoli a zespodu, pomocí dřevěných floků, se pak připevnila podešev a podpatek.
 
Šití na kopytu.
Četla jsem o velikosti chodidla středověkého člověka, kdy nás u obuvi na první pohled zaujmou malé rozměry dospělého chodidla. Dnešní populace je v průměru o 12 cm vyšší a dožíváme se také vyššího věku. Dříve mívali i menší chodidlo, průměrný muž měl tehdy velikost 38 a průměrná žena 34. Velikosti nad 40 patří k výjimečným. Tehdejší dětské boty měly rozměry dnešních batolecích.
 
  
Svatební lodičky z r. 1888.

Válečné podrážky z 1. světové války, podobné se používaly i za 2. sv. války z kousků dřeva. Nedostatek kůže na podešve nutil ševce vynalézat náhradní řešení.
Pokračování
zdroj: Wikipedie

14 komentářů:

  1. Hodně zajímavé čtení. Vzpomínám si, že tak v roce 1975 ( nevím přesně) přijeli k nám do podniku návrháři ze Zlína a měřili nám nohy. My jsme si vylezli postupně na sestavené stoly a procházeli jsme bosky po nich. Kolem seděli oni návrháři a měřili chodila. Délku, šířku, nárt, také jsme se museli zvážit....užívali jsme si to.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Maruško, to je zajímavá vzpomínka, ale něco podobného jsem zažila kdysi na gymnáziu, šlo o měření na šití konfekce, takže nás měřily ženy jako u švadleny - obvod těla, délka rukávů a nohavic, obvod hlavy... Připomněla jsi mi to. ☺

      Vymazat
  2. Zajímavý článek. To, jak se chodilo na boso, jsem zažila jako dítě na vlastní kůži (na ty "kuřince" mezi prsty nikdy nezapomenu!!!). Přidám Ti jednu zajímavost - babička měla souseda, který měl dvě dcery. Aby ušetřil na botách a šatech, musely nosit pořád malé boty a tím se zabránilo, aby noha rostla (prostě jim je deformoval tak, jak se to dělalo v Číně). Aby nerostly a zůstaly malé, musely nosit stále "váhy" na dvě vědry s vodou. Přeji hezký den.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, tak to je vzpomínka přímo z vesnice, pěkně voňavá! ☺ Já jsem naboso moc nechodila, nějak mě to nebavilo, měla jsem sandály. Ale to "kaličení" chodidla je teda hrozné... Vahadlo na nošení vody znám od babičky, ale naši už měli vodovod. ☺
      Hezký den přeji i Tobě.

      Vymazat
  3. Hanko, hned mě napadlo "Šiju, šiju si botičky..."Dá to práce ušít pořádné pohodlné boty. Zajímavý článek, nás naštěstí rodiče nenechali nosit boty po sourozencích jak to bývalo zvykem, táta na to dbal.☺

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marti, ono se říká "něco znám jako své boty", ale když se zamyslím, tak toho o botách zase moc nevíme a o těch vynálezcích už vůbec ne. Známe pana Baťu, to jo, ale napadlo mě aspoň takto je na blogu zviditelnit, protože si to zaslouží.
      Nakonec těch článků o obouvání budu mít víc, další už je připraven. ☺ Ať se daří!

      Vymazat
  4. Hani, celý život mám díky velké noze problém s obuví, klobouky a rukavičky a kabelky jsem sehnala a s botami byl pořád problém. A je.teď už mám i zdeformovanou nohu a tak to lepší nebude. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, s velikostí chodidla nic nenaděláme a chápu, že pro někoho může být nákup nových bot problém. Znám paní sousedku a ona má velikost nohy "dvojku", ani nevím, jaké je to číslo. Když jsem její boty viděla u dveří, myslela jsem, že tam je vnučka. Paní s malou nohou má také problém koupit dámské boty, to je podměr a dětské jí nepasují. Ani na pohled to není hezké, vypadá to jak "kopýtko". Tak co je lepší? 😉

      Vymazat
  5. Hani, jako vždycky si téma pojala velmi komplexně, zajímavé čtení. Manželů prastrýc byl obuvník a kožešník, nějaké drobnosti po něm v rodině zbyly...
    Přeji příjemný den. Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No já, Helenko, když něco tvořím, tak komplexně, jinak to "neumím". Haha... Obuvník a kožešník - to byla vítaná a potřebná řemesla, znám jednu paní, ta je vyučená kožešnice, ale myslím v oboru nepracovala.
      Také přeji příjemný den a zdravím... ☺

      Vymazat
  6. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  7. Ševcovina byla vždy vážené řemeslo. Švec byl manželův děda a ještě i my jsme obdivovali jeho verpánek, dokonce měl zvláštní stroj na šití bot, floky měl děda v krabičce vždy pečlivě uložené. Srovnanou useň na boty, zvlášť pak vyšší na podrážky i gumové podpadky.
    Lepidlo tak zvláštně vonělo...jo jsou to vzpomínky...Měj se hezky.

    23. 4. 2025 9:31:07

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jaruš, opravdu to bylo vážené řemeslo, jak by ne, když boty potřeboval každý a v továrnách se kdysi nevyráběly. Proto jsem vytvořila článek na toto téma a bude jich víc, další je už připraven. ☺ I o té gumě tam bude.
      Děkuji za podnětný komentář a přeji hezké dny. ☺

      Vymazat
  8. Hanko, volskou tlamu neznám, ale pravděpodobně byla inspirací pro současné výrobce zdravé obuvi, tzv. barefoot boty. Mají napodobovat chůzi naboso, mají prostor pro prsty, jsou velice ohebné a lehké, vyrábějí se pro ženy, muže a děti, ale ceny za botičky, zvláště ty pro malé děti, nejsou zrovna nejlevnější. Díky za zajímavý příspěvek, zdravím 😉😊

    OdpovědětVymazat

Toulky českou minulostí

Když člunek zpívá

„Navinul jsem osnovu z hedvábí a zlata, žhavé růže s perlami, dlaň dvakrát do ní chvátá. Osnova však trhá se pod mozolnou dlaní – jsou jen s...