Máme v rodině hrdinu

Slovo hrdina je mnohoznačné a věřte, že toto psaní je pravdivé. Uvědomuji si, že podobných "bezejmenných" hrdinů jsou u nás spousty. Bývá tak označována hlavní postava románu nebo filmu, také někdo, kdo dokáže překonat vlastní strach. Dnes se tímto titulem často zbytečně plýtvá. 

Pro někoho může být hrdinou ten, který svým zásahem zachránil lidský život. Obyčejný člověk se také může stát hrdinou. Moje prababička Anička - obyčejná žena, byla svým způsobem hrdinkou, když přivedla na svět jedenáct dětí, přečkala jedenáct těhotenství a porodů v horské chalupě v Beskydech, kde i vodu brali ze studny. A pak v těžkých a složitých podmínkách 19. století ty své děti uživila a vychovala. 👍

Možná máte v rodině člověka, kterého jste ani nepoznali, jen jste o něm slyšeli. To je můj případ. Chtěla bych připomenout "našeho hrdinu", který byl bratrem mého dědečka, takže se jedná o prastrýce. Už dříve jsem o něm chtěla napsat na blogu, teď při 80. výročí od konce 2. sv. války, se to nabízí.

V dědečkově rodině z matčiny strany bylo sedm dětí. Všechny se narodily na Slezské Ostravě a i když se už to takto nepřipomíná, bylo to v chudých poměrech. Tak jako oni tam žily spousty rodin, však i Václav Havel měl na Hranečníku svého dědečka. Můžete se přesvědčit ZDE.

 

  

Hranečník je částí Slezské Ostravy.

Nejvíce si na pradědečkovi a prababičce vážím toho, že už tehdy považovali vzdělání za důležité. 👍 Praděda jako havíř si uvědomoval, že on sám tu možnost neměl. Chtěl svým dětem dopřát vzdělání, ale v té době to něco stálo. Narodilo se jim pět kluků a dvě dcery a tři z nich nakonec byli učitelé. V hornické rodině, to v té době něco znamenalo, jeden háček to však mělo. Dva nejstarší synové museli jít "do havírny", aby rodičům pomohli finančně. Do dolu musel i můj děda, pracoval na Jan Marii, protože se narodil jako druhý. 

Od maminky jsem několikrát slyšela, že její strýc zahynul za války a tak jsme pravidelně chodily k památníku na slezskoostravském hřbitově. Chodím tam dodnes s přítelem a zapálím svíčku. Symbolicky, protože tento hrdina z naší rodiny svůj hrob nemá a nikdy neměl, podobně jako např. Josef Čapek. Oba totiž zahynuli na sklonku války v koncentračním táboře. Prastrýcovo datum úmrtí se uvádí 15. březen 1945 v Osvětimi. Sama jsem v Osvětimi byla nejméně desetkrát na exkurzi.

 

Bylo mu tehdy 41 let a rodinu nezanechal, nebyl ženat. Možná i proto se dal do odbojové činnosti. Byl členem Obrany národa a jestli o tom někdy mluvil se svými bratry, dost pochybuji. Vystavil by je tím nebezpečí a oni měli rodiny, kterým by také hrozil koncentrák. Obrana národa je vysvětlena ZDE. Byla to tajná protinacisticky orientovaná organizace, píše se vojenská, ale prastrýc byl odborným učitelem na měšťanské škole chlapecké ve Slezské Ostravě-Hladnově. 

Byl zatčen na podzim roku 1941 při akcích gestapa proti příslušníkům Obrany národa na Ostravsku a Frýdecku a takoví odbojáři neměli šanci na záchranu. Když si to spočítáte, tak tři a půl roku strávil v gestapáckém vězení, pak v lágru, raději nemyslet, co tam prožil a jak asi zuboženě vypadal... naděje žádná. Jako mnoho dalších byl i on deportován do Osvětimi, kde v koncentračním táboře zahynul. 

 

 

Železniční vstup do koncentračního tábora Osvětim - Auschwitz. Jeho velitelem byl jmenován Rudolf Höss, který tam v květnu 1940 nechal umístit nápis Arbeit macht frei (Práce osvobozuje).

 

Celkem v táboře podle posledních výpočtů historiků kremační pece pohltily 1,1 miliónu lidských těl.

 

Své informace čerpám z publikace Učitelé severní Moravy v národně osvobozeneckém boji proti německé okupaci, také jsem si o tom psala s p. Menšíkovou, která to má pod palcem. K mému překvapení jsem se dozvěděla, že moje a prastrýcovo datum narození se shoduje, máme stejný den a měsíc narození, jen rok je jiný. Nemám fotku, ani v tom sborníku nebyla uvedena. Lituji, že jsem se nesetkala se svým dědečkem (jeho bratrem), protože zemřel před mým narozením. On mi mohl říci nejvíc... 

Musela jsem pátrat a v Archivu města Ostravy jsem našla stopu.

To je pplk. Edmund Klímek.

V 1. světové válce bojoval na italské frontě, v roce 1917 vstoupil do československých legií. Do vlasti se vrátil v roce 1919 a zůstal v armádě. V roce 1938 byl povýšen na plukovníka a zastával funkci velitele kasáren na Hranečníku ve Slezské Ostravě. Po okupaci a rozpuštění vojska se zapojil do odbojové činnosti v Obraně národa. Stal se velitelem kraje Moravská Ostrava. 23. listopadu 1939 byl zatčen gestapem a odsouzen Lidovým soudním dvorem v Berlíně k trestu smrti.

 

Vzhledem k tomu, že E. Klímek byl velitelem kasáren na Hranečníku a můj prastrýc bydlel odtud asi 500 metrů, není těžké si domyslet, jak se ti dva seznámili. Navíc pan Klímek byl původním povoláním učitelem tělocviku, takže se s prastrýcem mohli znát už ze školy na pracovišti. Také mě zaujalo, že p. Klímek byl  velitel 8. pěšího Slezského pluku v Místku.

 

Edmund Klímek vytvořil mobilizační organizaci pro případ povstání s cílem získat zbraně a munici. 

Lidé z jeho skupiny zejména organizovali převádění uprchlíků, především vojáků, přes Ostravsko do Polska. Dále sbírali důležité zpravodajské informace, shromažďovali zbraně a z dolů odcizovali trhaviny pro sabotáže na železnici a k odstřelování elektrických sloupů vysokého napětí. 

Získali skoro čtyři stovky pušek, osmdesát pistolí, několik kulometů a trhaviny. Obrana národa byla organizována jako vojenská struktura, takže okupantům nedalo příliš mnoho práce, aby celou těsně propojenou síť odhalili. Do této činnosti se tedy zapojil můj prastrýc. 

Jeho jméno je uvedeno na památníku padlých.

Památník za kostelem na ústředním ostravském hřbitově ve Slezské Ostravě s nápisem Hrdinové neumírají a státním znakem. Tam chodívám zapálit svíčku. Fotografie rozklikněte.

 

Na první desce v levém sloupci uprostřed je jméno našeho rodinného příslušníka. To jméno na desce je to jediné, co po něm zbylo. 😪

 

V budově Nejvyššího správního soudu v Brně je pamětní deska 434 popraveným a padlým učitelům a profesorům. Byla odhalena při smuteční vzpomínce, věnované památce obětí perzekuce z let 1939–1945 z řad učitelů a profesorů všech škol v zemi Moravskoslezské. Tam je také uveden:

Na pamětní desce čteme:  

Nezraďte ideály, za něž obětovali své životy.

                                  Nápis je stále aktuální, svému prastrýci i p. Klímkovi zapálím svíčku. Tito lidé projevili svoji odvahu a hrdinství v tom, že své vlastní zájmy i život obětovali vlasti pro její osvobození. V těchto dnech je tomu 80 let. Neostýchejme se ani my u takových památníků zapálit svíčku, položit květiny.