Kaleidoskop podle Hanky : K Měsíci knihy: Povídání o holce z kluků

Březen je každoročně považován za měsíc knihy. Tato tradice je od roku 1955, kdy byl v tehdejším Československu poprvé vyhlášen „Měsíc knihy“ s cílem podporovat čtenářství a propagovat literaturu. Ve škole jsme si do hodin českého jazyka měli přinést svoji oblíbenou knihu. (Obrázky si rozklikněte.)

Od roku 2010 se začal vyhlašovat "Březen - měsíc čtenářů". Knihy rozvíjejí naši fantazii, slovní zásobu a schopnost soustředění. Pokud nám kniha sedne, hodně se z nich dovíme. Já zrovna čtu román Železná koruna od Václava Kaplického, což je historické čtení, kde poznávám život za císaře Leopolda I. (17. století), který před morovou nákazou prchl z Vídně do Prahy.

Leopold I. v divadelním kostýmu.

Čtení je také způsob, jak si odpočinout od moderních technologií. Jak tento měsíc knihy můžeme "oslavit"? Třeba navštívit knihovnu a to mám splněno.

Dnes to tedy bude pro příznivce psaného textu. Je to možnost více se dozvědět, například všichni známe zpěváka Michaela Jacksona, tušili jste, jaký měl vztah k literatuře?

"Nemám slov, abych vyjádřil, co cítím při čtení knih. Dokážu se v té knížce úplně ztratit a zapomenout, kde jsem. Filozofie je můj oblíbený předmět. To, co je skvělé na čtení, je, že na jednom řádku můžete narazit na něco, co jste se snažili vyjádřit celý život, nebo něco, na co jste se snažili přijít celý život."

Michael Jackson, americký zpěvák (1958-2009)

____________

Nedávno jsme navštívili Šenov u Ostravy - ZDE. Šenovská knihovna je multifunkčním místem, je tam místní muzeum a také tam pořádají vernisáže výstav, besedy se zajímavými lidmi a hudební večery.

Přesto, že tam do knihovny nechodím, ráda jsem si to tam prohlédla a paní knihovnice se mi věnovala. 👍 Přišla jsem tam původně kvůli bývalému šenovskému zámku, ale viděla jsem obrazy Viléma Wünscheho a dozvěděla se mnohem víc. Třeba to, že ve Frýdku-Místku funguje literární klub, má motto "Psaní nás spojuje":

Jednu z autorek klubu představím. V almanachu vyšlo její vzpomínkové povídání.

Vybrala jsem vzpomínky p. Tyrlíkové-Horákové na časy dávno minulé a hlavně, jak prožívala své dětství a mladá léta:

O prvním telefonu, televizi, učiteli Grygarovi a paní Buchtové.

Než začnu, chci vám se vší zodpovědností říct, že mi hodně dlouho z toho technického světa nic nechybělo. Zato našim dnešním mladým by se asi svět bez chytrých mobilů, počítačů a umělé inteligence do tří dnů zhroutil. Nebo za jeden?

Na základce, když se nás učitelé snažili něco nového naučit, často jsem mívala hodně otázek a tedy i poznámek. Na hanbě jsem odstála nejednu hodinu. V šesté třídě, ještě před úrazem, mě soudruh učitel Grygar trestal jako kluky. Často si v kabinetě nechal ode mne vysvětlovat, proč to dělám.

Poznámky mi už pak nepsával, jen nade mnou kroutil nevěřícně hlavou. A možná to bylo i tím, že moje maminka mu na jednu z mnoha poznámek odpověděla: "Soudruhu učiteli, představte si, že Bóži dnes nechutnala moje rajská omáčka a já jsem se tak moc snažila. Příště ji nechám, ať si ji uvaří sama. Děkuji." Měla jsem totiž tolik otázek k učivu, že pak nestačila na jeho objasnění jedna hodina, jak to bylo dané učebním rozvrhem. Takže, když jsme se po příchodu učitele do třídy pozdravili a usedli, učitel se na mě přísně podíval a řekl: "Ty, Bóžo, dnes budeš jenom poslouchat." A hodina proběhla bez komplikací. Poté napsal poslední vzkaz mým rodičům: "Prosím, nenechávejte svou dceru dívat se na televizi, na programy pro dospělé." Prý mám pak v hlavě zmatek a věci zcela obyčejné pro normální lidi převádím do neskutečných vizí až absurdit a tím pak brzdím výuku a chápání celé třídě.

Chci jen připomenout, že televizi jsme měli v našem domě jako jedni z prvních. Na to si otec - havíř, nejen vydělal, ale i potrpěl. Být první. Byl tak trochu furiant, k tomu navíc ještě z jižní Moravy, z Poštorné u Břeclavi. A to vysvětluje následující.

Televize byla totiž velmi důležitý spojovací článek k pravidelným návštěvám sousedů a jeho kamarádů z havírny u nás. Scházeli jsme se v hojném počtu, převážně v sobotu v podvečer. Někdy nás bylo jak na svatbě. Ženské něco upekly, chlapi přinesli rum nebo domácí slivovici, nebo také víno z čehokoliv a přitom se u televize ruské výroby značky "Temp 2" vesele bavili. My děcka také. Zalezly jsme pod náš velký stůl v obýváku a tiše z úkrytu pod ubrusem vše sledovaly. Hlavně televizi.

Televizní akce v našem obýváku mi pomáhaly vnímat a pochopit, že není na světě pouze jediná řeč, ta naše moravská, ale že jich je mnohem víc. Totiž, do Ostravy za havířinou se přistěhovaly celé rodiny i z jiných zemí - Poláci, Maďaři, Rumuni, Řekové, Rusové, ale nejvíc bylo našich ze Slovenska a z Čech. Všichni jsme si rozuměli a neměli s tím žádný problém. A "nemtudum" neexistovalo. Ba naopak. Byli jsme šťastni, že je mír, že máme práci, kde bydlet a žít. Dnes to musí všem připadat jako naivní pohádka pro dospělé a že režim, terý nás stříhal dohola i duševně, byl vlastně fajn. Není to pravda. Byla jsem tehdy příliš malá a neznalá, abych chápala, co se děje a co bude následovat.

Ale zpět k tématu. Za poznámku o rušení výuky jsem dostala doma páskem a měla přísný zákaz dívat se na televizi na dost dlouhý čas. Musela jsem být zavřená v pokojíčku. Těžce jsem to nesla. Proto, že mi chyběli malí i velcí lidé, veselé povídání a zpívání, které se neslo naším domem i celým Jiráskovým náměstím, než bylo přejmenováno na Novákovo. Mně to bylo v té době jedno, hlavně, že byla sranda. Naši mou neúčast na akcích pak ostatním vysvětlovali tím, že jsem marod. Tak jsem opět zůstala na všechno sama ve světě lidí, kteří se mi neustále vzdalovali a chvílemi jsem si připadala jako Robinson. Ale ten měl na ostrově aspoň Pátka.

Zase jsem si zvykla. Vrátila jsem se zpět do světa snů a iluzí. Ten svět se mnou zůstal až do dnešních dnů. Musím říct, že mým Pátkem byla a je moje babička Boženka, maminka mé maminky, která asi dobře věděla, jak je mi smutno bez lidí a povídání. Vzala mě pod svá křídla a nenechala mě nikdy dlouho smutnit. Moje babička si určitě zaslouží celou vlastní kapitolu. A určitě bude!

A proto se teď vrátím o kousíček zpátky a povím vám o jedné úžasné paní sousedce z našeho domu, když jsem byla ještě malá Bóža, ničemu nerozuměla a uměla se jen tak radovat z obyčejných maličkostí.

Ta bytost se jmenovala Lída Buchtová, byla domovnicí našeho vchodu, bydlela v přízemí, a proto měla jako první zavedený telefon. Stala se telefonní ústřednou pro všechny v širokém okolí. Také o nás všech všechno věděla. Měla úžasné příjmení. A určitě jí bylo přiděleno proto, že pekla tak úžasné buchty.

Já jsem jí občas chodívala do obchodu pro mléko a rohlíky a za to jsem vždy dostala sladkou odměnu. Nejraději jsem měla její makové koláčky. Ty byly! Mňam! Zrovna mi teď stéká slina po bradě.

Ach, všechno už jsou to vzpomínky. A když jsem se pak v roce 1974 vdávala, prosila jsem ji o recept, že si je upeču na svatbu. Váhala, ale svěřila mi ho. A tady je: "No, tož vezmu dvě vajca, garnek mličiska, mučisko, máslisko, cuker a kvasek, pomišum a něchám vykynuť. Urobim kolačky a upeču v trubě a fajrunt. Žadna věda! Nezapomiň na mak, Bóžo."

Tak jsem se do toho pustila. Po upečení čtyřiadvaceti koláčků se na plechu po vytažení z pece objevil jen jeden kus, ale zato přes celý plech. Nedal se ani krájet, a tak jsme si ho lámali na kousky, jak se dalo a byla sranda. Ale snědli jsme ho celý! A tak jsem se rozhodla věnovat nějaký čas raději jiné bohulibé činnosti.

Dnes mohu říci, že peču ráda a moji mlsouni si olizují prsty a někdy se hádají, kdo ten poslední kousek bude jíst. A i když mi sice doma říkají, že jsem správně vypečená babka, je to milé, ale paní Lídu Buchtovou s jejími makovými koláčky jsem nikdy nepřekonala.