1. října - Den úcty ke stáří

 "Stáří se nevysmívej - vždyť k němu směřuješ."

Pravdivost citátu antického dramatika Menandra, který žil v letech 342 př. n. l. – 291 př. n. l., prověřilo více než dva tisíce let. Nevím, jestli se někdo těší na stáří, někdo se ho ani nedožije.

Většina lidí si podzim života představuje jako klidné období a zároveň doufají, že se jim nemoci vyhnou. Plánují, že budou v důchodu dělat to, na co při práci nebyl čas.  

Mezinárodní den seniorů se oficiálně slaví vždy 1. října.  Svátek vyhlášený OSN se poprvé připomínal 1. října 1991. Má zvyšovat povědomí o problémech seniorů se stárnutím, ale také připomínat úctu k seniorům.

Některé země mají své vlastní dny věnované starším lidem. V USA je Národní den starších osob slaven v říjnu, v Austrálii se slaví jako Národní týden seniorů v září a v Japonsku se slaví Den starších osob a respektu k seniorům také v září.

 

Pokud si říkáte, proč seniory řeší OSN, zabývá se jejich problémy, tak nahlédněme do historie. Už nejstarší civilizace chápaly stáří jako samostatnou etapu života. Hippokrates, nejslavnější lékař starověku, přirovnával lidský věk ke čtyřem ročním obdobím a stáří - zimu života, kladl na hranici šestapadesáti let. Podle Aristotela se člověk stává starým v padesáti, svatý Augustin posunul tuto hranici na šedesát let a Isidor Sevillský až k sedmdesáti.
Ve středověké Evropě měl život jen dvě fáze. Na vrcholu byl člověk v pětatřiceti letech a pak následovalo ubývání tělesných i duševních sil. Až do novověku zajišťovaly péči o staré lidi především církevní instituce. Prvními místy, která starým lidem nabízela dlouhodobou pomoc a přístřeší, byly špitály. Ty byly špinavé, skromné a se starými lidmi se v nich zacházelo špatně.

 

Díky pokrokům v medicíně se prodloužil průměrný lidský život. Starší a staří lidé jsou většinou označováni jako „senioři“. Žijeme ve světě, kde se všechno neustále zrychluje, mladí působí dojmem, že jim něco uteče. Také se pěstuje "kult mládí". Stáří je vnímáno jako něco obecně nepříjemného a tak jsou nám pravidelně podsouvány fotografie už nemladých hereček a zpěvaček, které podstupují různé plastické operace a botoxy, aby mezi sedmdesáti - osmdesáti vypadaly jako kdysi ve čtyřiceti letech. Stále vystupují na veřejnosti a chtějí držet krok s mladší generací. I když pak mnohé z nich kosmetické úpravy popírají a některé ztratily svůj výraz obličeje a mimiku. Plastický chirurg vyrobil "nový obličej", ale fotografie prozradí, že se paní nevyrovnala s přirozeným stárnutím. Dříve naše herečky, např. p. Stela Zázvorková, p. Květa Fialová či p. Jarmila Kurandová si ani nebarvily vlasy, jejich bílé vlasy, vrásky i kila navíc neuškodily jejich popularitě.

Prodloužil se pracovní věk a lidé nastupují do důchodu později, ovšem při změně zaměstnání už po padesátce i dříve těžko shánějí práci. Kult mládí se dostal i do pracovního procesu. Přitom jsou na vrcholu svých schopností, ovšem zároveň se mnozí v tomto věku starají také o své staré rodiče. Také jsem se starala, považovala jsem to za samozřejmost. Bohužel, oba moji rodiče zemřeli poměrně mladí... Dnes mám v této věci naprosto čisté svědomí!

 

Ke znakům dobré společnosti patří i to, jak se dovede postarat o seniory. Spousta seniorů se cítí osamoceně, když jeden z dvojice odejde. Někteří mají své děti či jiné příbuzné, ale hodně vzdálené. Svůj význam mají kluby seniorů, které připravují zájezdy i pestrý program. 

Pokud senioři jsou schopni cestovat, pracují, ovládají technologie nebo se věnují svým zájmům, tím jejich prestiž stoupá.

 

Každý z nás má nebo měl ve svém životě rodiče, babičky, dědečky – lidi, kteří nám mohli předat zkušenosti, hodnoty a lásku. Za mého dětství jsme žili ve větším domě pohromadě: žili jsme tam s rodiči, zároveň tam bydleli tátovi rodiče a babička ze strany mamky. Viděli jsme se tak opravdu denně. Nebylo sporů, dodržovala se určitá pravidla. Všichni spolu komunikovali a pomáhali si. S odstupem času vím, že tohle bylo šťastné a krásné období!

Už jako dítě jsem pochopila, že kvalita rodiny se pozná ne podle toho, aby si každý den říkali, jak se mají rádi nebo si povídali u mobilního telefonu. Mimochodem, mobily tehdy nebyly. Když však někdo potřeboval pomoc a oporu, např. v době nemoci, mohl se spolehnout na ostatní a ten pocit je k nezaplacení! Starší člověk také potřebuje, aby ho někdo vyslechl, poradil, prostě udělal si na něj čas. 

Stáří je pěkné, pokud je člověk soběstačný a aktivní. A také jakž takž zdravý, přestože užívá léky. Vzpomenu na svého strýce s tetou, kteří nakonec ve vlastnoručně postaveném domku žili sami, protože při vlakové nehodě přišli o 24letého syna. Dožili se oba 85 let, ale teta byla starší a vždy říkala: Kdo z nás odejde jako první, ten vyhraje. A "vítězem" byla ona. A to je pak těžké, když jeden odejde...

  

Takto jsem tetu a strýce vyfotila před léty při jedné letní návštěvě, tehdy už teta překročila osmdesátku. Byli to zlatí lidé, dovedli se radovat z maličkostí. A žili jeden pro druhého. Strýc rád pracoval s dřevem, i poličku nad nimi vyrobil sám. Na zahradě teta pěstovala hlavně květiny a každý týden pekla koláče. Jsem ráda, že takoví lidé byli součástí mého života! 

Člověk není tak starý, na kolik se cítí a co v daném období dokáže. Nezapomínejme, že každý z nás bude jednou starý.