Dožínky, dvojctihodné koláče i pivo

Sedlákův rok vrcholil slavnostně. Po tom, co musel připravit pole na zasetí, čekat až vyroste obilí a pak teprve přišlo to nejdůležitější z celého hospodářského roku - sklizeň obilí. Až pak si mohl obléknout kroj a začaly dožínky. Podle kroje se dalo poznat například i to, zda je sedlák chudý, nebo bohatý. Podle kroje se poznalo, zda je muž svobodný či ženatý, stejné to bylo u kroje svobodných a vdaných žen. Kroje se odlišovaly podle kraje, někdy dokonce i každá vesnice měla svůj kroj. 

Čtenáře na začátku upozorňuji, že článek nepopisuje současné dožínky, je to pohled do minulosti. Takové minulosti, že ji nemůžete pamatovat ani z dětství. 🙆 

To, co známe pod názvem obecní dožínky, se začalo slavit až ve druhé polovině 19. století. A to je už dobrých 170 let, takže takový pamětník zde být nemůže. 😎 Do té doby to byly obžínky, o tom byl minulý článek. Obecní dožínky se postupně staly lidovou zábavou pro všechny. Organizovaly je různé spolky a strany, a dokonce existovaly i přesné scénáře dožínek, jak mají probíhat. To znám z jižní Moravy a podle tradičních scénářů dožínky probíhají dodnes. S technickým pokrokem se postupně přešlo od práce ženců ke kombajnům a dalším zemědělským strojům.

Dožínkový věnec

 

Dožínkový věnec nese chasa v kroji ve Velkých Bílovicích. 

(zdroj breclavsky.denik.cz)

Příprava začínala zhruba už týden před dožínkami, kdy děvčata začínala plést věnec z klasů. Používala na něj všechny druhy pěstovaného obilí a velmi často do něj zaplétala luční kvítí, především červené vlčí máky, modré chrpy, jeřabiny a makovice, někde se přidávaly stuhy, slaměné ozdoby, ale i chléb a koláčky. Základním typem bylo tzv. dožínkové slunce. 

Dožínkový věnec předávala chasa hospodáři. Věnec byl symbolem slunce, hojnosti a plodnosti. Lidé věřili, že je zárukou bohaté úrody v příštím roce, proto se uchovával v domě až do jarního setí a zrno z něj se přidávalo do osiva jako požehnání úrody. Věřilo se, že čím větší věnec byl, tím více zrna v něm bylo a tím lepší měla být příští úroda.

Video ukáže výrobu malého dožínkového věnce: 

 

Hlavní částí dožínkových slavností byl průvod. Byl zpestřen alegorickými vozy, na nichž se předváděly různé hospodářské práce: tlučení másla, pečení chleba, zpracování zelí, mlácení cepy, čištění obilí apod. Dožínkový věnec býval zavěšen v síni na stropě nebo nad dveřmi, a to obvykle až do příštích dožínek. Hospodář je obdaroval penězi a pálenkou, hospodyně koláči. Večer se všichni sešli v hospodě na tancovačce. Připravoval se také společný věnec, který se zanesl do kostela, kde zůstával po celý rok. 

Po ukončení dožínek se obilí mlátilo pomocí cepů. Pytel vymláceného zrní se nechal přes zimu na další výsev. Věřilo se, že poslední zrno v sobě skrývá magickou moc a sílu, která se projeví při dalším setí a bude dobrá úroda. Dožínková hostina se mohla konat i později v podzimním čase, po skončení žatevních prací a po sklizni okopanin. Z dožínek se postupně stala společenská a kulturní záležitost.

 

Obilí se v minulosti mlátilo cepem a mělo to svá pravidla. S mlácením se nemělo začínat v pátek, to se prý nedaří. Na začátku mlácení naši předkové říkali: "Pán Bůh rač být naším pomocníčkem!" Někdo si mlácení odložil na pozdější čas. Mlátí se do rytmu. Když mlátí dva, pak v rytmu: "Táta s mámou, táta s mámou."

Hospodyně vždy přilepšila mlatcům na stravě v poslední den. Obyčejně se vařilo maso a pekly se buchty. Když má hospodář všechno obilí vymláceno, zajímá ho, který druh bude dražší a který lacinější. K tomu účelu vezme mírku a odměří z každého obilí a dá je na hromádku. Když je hotov, přeměřuje každou hromádku a kde si všimne, že mu přes míru přebývá, usoudí, že tento druh bude lacinější. Kde se mu obilí do mírky nedostává, ten bude dražší. Pokud se mu zdá, že při mlácení "sype" málo obilí, prý se urodí mnoho hub. 

Tradiční české koláče byly symbolem hojnosti. Pekly se za odměnu po nejtěžších pracích, mezi které se počítaly i dokončení žně. Šéfkuchař p. Roman Paulus připravil přehledný recept na speciální kynuté koláčky s dvojí náplní – takzvané dvojctihodné koláče.

Suroviny na 30-40 koláčů: Kynuté těsto:

• 42 g (1 kostka) čerstvého droždí
• 3 lžíce krupicového cukru
• 200 ml plnotučného mléka vlažného
  
• 500 g polohrubé mouky + na pomoučnění
• 2 vejce „M“
• 4 lžíce rostlinného oleje
• špetka soli
• 125 g másla

 Suroviny: Tvarohová náplň:

• 2 lžíce rozinek + rum na namočení
• 250 g plnotučného měkkého tvarohu
• 2 lžíce krupicového cukru
• 1 vanilkový cukr
• 1 žloutek

Rychlé zákusky s meruňkou na videu:

• 1 balení listového těsta
• vejce na potření
• 6 půlek kompotovaných meruněk
• drobenka  

Povidlová náplň: Švestková povidla ochucená mletou skořicí, trochou rumu a případně strouhaným perníkem na zahuštění. 

200 g švestková povidla

30 ml tuzemáku

50 g piškotů

drobenka

Pivo je jedním z nejstarších a nejoblíbenějších nápojů, který tvoří součást české kultury. V 15. – 17. století bylo pšeničné pivo tak populární, že se ho vypilo mnohem více než piva vyrobeného z ječmene. Pšeničné pivo je takové, na jehož výrobu byla použita pšenice či pšeničný slad. Podle znalců jsou tato piva světlejší a mají větší pěnivost. 

O pšeničném pivu z Černé Hory psal lékař Kopp v roce 1535: "blahoslavené a velice zdravé pivo, protože čistí krev a dobrému trávení prospívá“.

 

Obliba pšeničného piva postupně vymizela, když byl v Plzni v roce 1842 uvařen první podkvasný ležák z ječného sladu, dneska známý jako „plzeňské pivo“, který si pak získal většinu konzumentů piva.