Objevuj památky - skvělý projekt nabídek nejen na prázdniny

 

Je tady léto a začaly prázdniny, což pro některé může navodit otázku: Co podniknout? Jak příjemně vyplnit volný čas? 

Jsou lidé, kteří jdou automaticky "k vodě" a mohou si vybrat koupaliště nebo aquaparky. Jiní zase spíše vyrazí do hor nebo do lesa. 

Pak je tu, myslím, že velká skupina lidí, která ráda navštěvuje "památky". Však na mnoha blozích je to vidět. Mnozí tak mohou konstatovat "tam jsme už byli" nebo "to známe". Chci už na začátku prázdnin nabídnout projekt "Objevuj památky", kde si můžete vybrat nejen podle mapy kraj a jeho památky, ale i nabídku zajímavých akcí. 

Klikněte ZDE a vybírejte podle vašich možností i zájmů. Nezapomeňte kliknout i na Motivační program , kde najdete zvýhodnění nebo třeba i něco vyhrajete. Ale podle mne je největší výhrou návštěva krásného místa a radost z výletu! 👍

 

Červenec: Měsíční superúplněk bude ještě „superúplňkovatější“ než jindy

 

Červenec 2022:

Letní trojúhelník hvězd, zářící koberec Mléčné dráhy, šest pozorovatelných planet a letošní maximální přiblížení našeho nejbližšího souputníka – Měsíce.

Červencové nebe je zpočátku méně tmavé, protože Slunce neklesá níž než 18 stupňů pod obzor. Víc potemní až ke konci měsíce. Jinak ale obloha nabízí skvosty letních souhvězdí.

Červencová přehlídka hvězd

 

 

V létě můžete na obloze vidět tzv. letní trojúhelník ze tří jasných hvězd Vega (vlevo nahoře), Altair (dole ve střední části) a Deneb (zcela vlevo)

Vysoko nad jihovýchodem můžeme například už večer spatřit souhvězdí Lyry, Labutě a Orla. Jejich nejjasnější hvězdy Vega, Deneb a Altair rýsují letní trojúhelník. Labuť připomíná ptáka letícího Mléčnou dráhou. Na jejím chvostu svítí Deneb – bílý veleobr zářící jako desetitisíce Sluncí a vzdálený od Země více než 700 světelných roků. Západně od Labutě najdeme výraznou siluetu Lyry připomínající kosodélník. Nedaleko od ní září modrobílá Vega, třetí nejjasnější hvězda na severní obloze. Na jihu jsou viditelné obrazce souhvězdí Štíra a Střelce. Z jasných hvězd najdeme u severního obzoru Capellu ze souhvězdí Vozky.

Šest planet na noční obloze

 

Pozorování noční oblohy

Ze sedmi planet uvidíme v červenci šest. Nepozorovatelný bude pouze Merkur, který se ztrácí v záři Slunce. Venuši najdeme ráno nad východním obzorem, Mars je v souhvězdí Býka a Jupiter loví v Rybách – obě planety, které jsou v červenci vidět až v druhé polovině noci, mají během léta až do začátku podzimu nejlepší viditelnost. Saturn se po celý rok nachází v souhvězdí Kozoroha, v červenci jej uvidíme po většinu noci kromě večera. Planety Uran i Neptun jsou vidět jen v dalekohledech, obě v druhé polovině noci, Uran v Beranu a Neptun na rozhraní Vodnáře a Ryb.

Superúplněk: měsíční divadlo

 

Měsíc za korunami stromů

4. července bude naše planeta nejdál od Slunce – 152,1 milionu km. Zajímavost nám nabídne i Měsíc. Koncem června byl nejdál a 13. července v 11 hodin dopoledne bude Zemi naopak letos nejblíže – 357 267 km. Tentýž den, s rozdílem jen deseti hodin, se ocitne v úplňku, či chcete-li v „superúplňku“. Bude ještě o něco dokonalejší než ten červnový. Dívejte se nad jižní obzor, měsíční disk se objeví někdy před půl desátou. Superúplněk je pojem spíše lidový než astronomický.

Z úkazů může zaujmout ještě konjunkce Měsíce se Saturnem 15. července, planeta ale bude od měsíčního disku téměř 5 úhlových stupňů severně. 

Měsíční fáze:  7. července první čtvrť, 13. července již zmíněný úplněk – superúplněk, 20. července poslední čtvrť a 28. července nov.

Přeji hezkou a ničím nerušenou podívanou!  

Zdroj: sever.rozhlas.cz

Začínají prázdniny, původně to byly psí dny

 

Prázdniny - to populární a troufám si napsat, že velice oblíbené slůvko, které zní hlavně žákům a studentům tak lahodně.  1. července se všem zdá,  jak to bude dlouhááá doba. Už Jules Verne napsal:

Pro české základní a střední školy jsou termíny prázdnin určovány směrnicí ministerstva školství. My se musíme posunout do  roku 1774, kdy Marie Terezie rozhodla o povinné školní docházce. Jenže víte, že to byli Římané, kteří poprvé v dějinách zavedli školní letní prázdniny? Říkalo se jim psí dny.

Římské přísloví hlásalo: Non scholae, sed vitae discismus – Ne pro školu, ale pro život se učíme. Už v římských městech jste již brzo ráno mohli spatřit chlapce a dívky, kteří šli do školy. Obvykle bylo více chlapců než dívek, neboť školní docházka nebyla povinná a někteří rodiče dívky do školy neposílali. Tyto dívky zůstaly doma a učily se vykonávat domácí práce. Děti chodily do školy od svých sedmi let a vyučoval je učitel zvaný magister ludi.

A tak Římané poprvé v dějinách zavedli i letní prázdniny. Letní prázdniny nazývali dies caniculares – psí dny. Byly v období od 21. července do 24. srpna. Název dostaly prázdniny podle Síria – Psí hvězdy, která byla dobře viditelná právě v tomto letním období.

V našich zemích nařízením Josefa II. ze dne 24. května 1786 byly hlavní prázdniny přesunuty ze září a října na červenec a srpen. Poprvé hlavní prázdniny začaly v červenci v roce 1787. Důvodem bylo, aby děti mohly pomáhat rodičům celý srpen na polích.

V České republice se pojmem „prázdniny“ někdy označuje období měsíců července a srpna. Mohlo by se zdát, že tento model prázdnin funguje všude ve světě, ale opak je pravdou.

Dva měsíce volna! Myslím, že všichni školáci považují letní prázdniny za nejlepší období v roce. A jinak tomu není ani u jejich vrstevníků v jiných státech. Jediný rozdíl je v tom, že letní prázdniny nemusí mít klasických osm až devět týdnů, a už vůbec nemusí probíhat od začátku července do konce srpna.

 

Přeji všem, i těm, co už nechodí do školy, aby se letošní prázdniny opravdu "povedly" 👍

Argentina

Argentinští školáci slyší poslední zvonění už v půlce prosince a do školy se vracejí na konci února nebo začátkem března. Možná to vypadá, že jejich ministerstvo školství upadlo na hlavu, avšak připomeňme si, že právě v zimních měsících panuje v Argentině nejteplejší počasí. Dovolenou v lednu a únoru si vybírají i zaměstnanci, kteří se následně se svými dítky vydávají na rodinné dovolené ke krásným argentinským plážím. 

Indie

V Indii se školní prázdniny odvíjí podle toho, v jakém žijete regionu. Obecně ale platí, že školáci mají volno od března do května. Do školních škamen následně usedají mezi červnem a červencem. Výjimku tvoří oblast Kašmíru, kde letní prázdniny trvají pouze deset dnů! Až vaši školáci budou na konci srpna remcat, že prázdniny rychle utekly, připomeňte jim realitu, kterou zažívají jejich vrstevníci v Kašmíru 😁. 

Itálie

Naopak školáci v Itálii si můžou pískat. Letní prázdniny na základních i středních školách totiž začínají ve druhém červnovém týdnu a končí ve druhém zářijovém týdnu. To znamená, že italská dítka si užívají zhruba 14 týdnů prázdnin, což je řadí mezi evropské prázdninové rekordmany.

Thajsko

Pokud jste v zimě navštívili Thajsko, pak jste možná dumali, proč místní děti nejsou ve škole. Ne, opravdu jste nepotkali záškoláky. V Thajsku si totiž děti užívají letní prázdniny zhruba od konce února do poloviny května. 

Lucembursko

Na první pohled by se mohlo zdát, že Lucembursko aplikuje podobný model dvouměsíčních prázdnin, jako tomu je v České republice. Pravdou ale zůstává, že pro své školáky má v záloze hned několik dalších týdnů volna. Konkrétně lucemburští školáci mají volno během svátků All Saint's Day (jeden týden prázdnin), Vánoc (dva týdny prázdniny), Carnival (jeden týden prázdnin), Velikonoc (dva týdny prázdnin) a svátku Pentecost (jeden týden prázdnin). 

Německo

V Německu hodně záleží na tom, v jaké spolkové zemi žijete. Zatímco šťastní studenti z Berlína a Braniborska mají letní prázdniny už od 20. června, jejich spolužáci z Bádenska-Württemberska či Bayernu se letního volna dočkali teprve před pár dny, tedy 29. července. Pro všechny německé školáky ale platí, že letní prázdniny mají délku šesti až šesti a půl týdne.

Je teplá letní noc. Tři trampové leží ve spacácích pod širým nebem a pozorují noční oblohu. Ticho náhle přeruší hlas prvního trampa: „Podívejte, Velký vůz. To je paráda!”
„Ano, to je přímo nadpozemské,” zašeptá druhý.
A zatímco první dva zasněně zírají do tmy, třetí vyskočí a křičí: „Tak už konečně utečte, nebo vás ten náklaďák fakt přejede!”

--------------------

• Co se psalo zhruba před sto lety?
  

  Sto let stará kritika termínu letních prázdnin

  Dne 14. března 1920 vyšla v Lidových novinách krátká zprávička, která kritizovala nařízení ministerstva ohledně termínu letních prázdnin. 

  Hlavní letní prázdniny na školách

  Letošního roku upravilo ministerstvo školství tyto dny způsobem ne právě šťastným. Příslušný výnos neuspokojil žádné z interesovaných stran, ani žactva ani učitelstva ani rodičů ani veřejnosti. Nemíníme nikterak jejich krátkost (stanoveny pouze na 6 neděl, po případě, budou-li se nahrazovati prázdné dny v den všesokolského sletu, jen na měsíc!). Nikdo není dnes pro zkracování školy, jež bylo praktikováno za války. Nechť nejsou prázdniny o nic delší, než bývaly v dobách předválečných.

  Ale proti čemu jsme a proti čemu staví se každý, kdo má na mysli nejúčelnější využití prázdninové doby po stránce hygienické i hospodářské, to jest datum prázdnin. Zaváděti u nás prázdniny od 1. července do 1. září jest chyba, vyplývající z neznalosti hospodářských našich poměrů.

  První polovina září jest u nás dobou nejpilnější hospodářské práce, a venkov nemůže a nechce v této době pohřešovati mladých svých pracovníků. Zavolati 1. září mládež do škol znamená poškození, ne-li ochromení hospodářské velikého rozsahu. Vždyť již loni ministerstvo musilo na konec povoliti.

  Nuže, nač má po této zkušenosti vystavovati se úřad novým výtkám. A že přijdou, jest jisto, neboť zahajovati školu prvním zářím jest u nás proti přírodě. Příslušným činitelům v ministerstvu školství důtklivě připomínáme: zaveďte prázdniny od 15. července do 15. září, a uspokojíte celou veřejnost a všechny strany. A učiňte tak definitivně, ať vybředne škola z ustavičných provisorií.

  Proč byly loňského roku prázdniny překládány na dobu od 1. července na 1. září, jest hádankou. Pro červencová vedra? To asi ne, vždyť letos dalo právě vyšlým nařízením ministerstvo celý červenec škole! Či proto, aby mládež připravena byla o nejkrásnější část celého roku, kdy veškeré ovoce zahradní i lesní jest v úplném zrání, kdy počasí bývá nejstálejší a nejzdravější?

  V otázce tak důležité, týkající se veškerého obyvatelstva, měla by se dotázati též širší veřejnost po mínění a učitelské sbory přibrány býti k poradě. Na celé věci je nejsmutnější skutečnost, že ministerstvo školství zvyká si v poslední době stále častěji vyřizovati důležité otázky ryze byrokraticky bez dotázání sborů. 

  

  Jak trávily volný čas předchozí generace?

  Vlaky vypravované o nedělích z Prahy bývaly za první republiky obležené výletníky. Omladina se ve volných dnech vydávala do lesů. Nadšenci stavěli trampské osady. Vůbec první osada s poe­tickým názvem Ztracená naděje vyrostla v roce 1919 ve Svatojánských proudech. Pojmenována byla podle tehdy populární němé kovbojky The Valley of Lost Hope. Do osady jezdívali spisovatelé, textaři a skladatelé. Jeden z osadníků, skaut a publicista Bob Hurikán, o osadě napsal: „Udávala vždy tón ostatnímu trampingu. Zpočátku se u ohňů četly spisy Maye a Londona, později se zpívalo a pořádaly se nejrůznější zábavy.“ K takovým patřil třeba maškarní mumraj v lese anebo cirkus. Osada vydávala svůj časopis Proudník, byl to měsíčník o jediném exempláři, který mezi trampy koloval.

   

  Trampská osada u Štěchovic
  

  Pokud byste se původní Ztracenou naději vydali hledat, budete pátrat marně. V roce 1944 ji zaplavily vody štěchovické přehrady. Zachoval se jen totem na Mravenčí skále. Nové boudy pak vyrostly v lese nad zátopovým pásmem, kde se osadníci schází dosud a letní čas vyplňují nejrůznějšími soutěžemi a sportovními kláními.

  Ztracenka, jak se osadě familiárně říká, nezůstala osamocená. Brzy vznikly i další trampské osady. Na Sázavě to byla například Minesotta nebo Proudy. Jezdívalo se i na Berounku, třeba do Srbska do Údolí děsu. První trampské osady byly zakládány spontánně na místech, která byla krásná. Stačilo málo – rozdělat si oheň, přespat pod širákem anebo na seně u některého hospodáře. Najít k přespání stodolu se senem může být v jednadvacátém století náročnější, ale užít si táborák a hvězdy nad hlavou můžete kdykoli. A s vědomím, že na stejné nebe se dívali i prvorepublikoví trampové.

  Novomanželský pár jede hned po svatbě na vandr, na svatební cestu.
  Postaví si v lese z celt stan a uloží se ke spánku.
  Po nějaké době se tramp vzbudí, probudí i svoji ženu a povídá:
  "Podívej se na nebe a řekni mi, co vidíš?"
  "Vidím miliony hvězd."
  "A co na to říkáš?"
  Jeho trampská žínka chvíli přemýšlí a pak řekne:
  "Viděno z hlediska astronomie, jsou to miliony galaxií a biliony možných planet.
  Astrologie mi říká, že Saturn leží v konjunkci se Lvem.
  Co se času týče, usuzuji, že máme tři hodiny a pár minut.
  Teologicky, že náš Pán je všemohoucí a my všichni jsme jen nicotně malí.
  Meteorologicky mi to říká, že budeme mít zítra krásný den.
  No, a co to říká tobě?".
  Tramp: "Prakticky viděno - někdo nám ukradl stan…"

  --------------------

  Zdroj: Wikipedie, marianne.cz, .trampsky-magazin.cz,  archiv.hn.cz, babinet.cz, alik.cz
  

Toulky českou minulostí: 78. schůzka: Svatá Zdislava z Lemberka

 

Dnešní schůzka je věnována ženě, kterou u nás znají i ti, kteří se příliš nezajímají o historii. Byla totiž prohlášena za svatou.

Představte si, že bereme za kliku a vstupujeme do dveří, abychom se za nimi setkali v komnatě zvané Minulost s paní, která dostala krásné jméno Zdislava, což znamená „zde slavná“. Paní Zdislava z Křižanova, posléze z Lemberka je zde (tedy u nás) slavná už dobrých sedm set let, i když navenek to bylo stvrzeno jejím svatořečením teprve v roce 1995.

Jako jediná ze všech našich svatých nebyla ani členem vládnoucího rodu (jako sv. Ludmila a sv. Václav), nebyla (ani nemohla jako žena být) stavu duchovního (jako sv. Vojtěch, sv. Jan Nepomucký nebo sv. Prokop). V politických dějinách své země nehrála žádnou významnou roli. Patří však k jejich nejsvětlejším postavám.

Původních psaných a zachovaných zpráv o Zdislavě není mnoho. Buďme přesnější - je jich spíše málo. Buďme nejpřesnější - jsou jenom dvě. První je Kronika žďárská. Tu sepsal 48 let po Zdislavině smrti mnich žďárského kláštera, který se jmenoval Heinrich Steinmetz neboli Jindřich Kameník. (Drobná poznámka: tohoto Jindřicha přijali ve Žďáru do řádu svatého Bernarda, on ale po nějaké době naznal, že mnišská kutna pro něj není tím pravým oděvem, utekl do světa a trvalo mu 26 let, než se kajícně vrátil zpátky.) Druhá je kronika Dalimilova. Přesněji "tak řečeného Dalimila." 

Roku tisíc dvě stě padesát a dva
po zrození mileného Jezu Krista
odešla ze světa Zdislava,
paní vzácná, počestná a čistá,
jež pomáhat bědným měla dar.
Pěti mrtvým dala povstat z már,
slepcům kouzlem zrak zpět vracela,
maláty uměla docela
vyhojit, léčila mrzáky
a konala četné zázraky.

Pár řádek a je v nich ukryto třicet let Zdislavina života. Její původ má hodně společného s příchodem mladičké princezny Kunhuty Štaufské. Kunhuta k nám nepřijela jenom tak. Měla se tu vdát. Za prince Václava, který jako král si později ke svému jménu přidával číslovku První. Snoubenci byly sotva dva roky, snoubence podle jedněch zpráv sedm, podle jiných devět. Sňatek byl dojednán už nějakou dobu předtím, ale Kunhuta musela zůstat ještě doma, protože ani královské snoubenky nebyly odesílány k ženichům dříve než ve čtyřech letech.

Princezna nepřijela do Českého království sama. Měla početný doprovod. Byla v něm i paní Sibyla. "Někdy kolem roku 1210 přišla s mladičkou princeznou Kunhutou na hrad pražský jakási panna Sibyla, původu neurčitého, která tehdy ovšem spíše než urostlou pannou byla ještě dívenkou nedospělou, a strávila v těsné blízkosti princeznině několik let." Faktická poznámka: pocházela snad ze Sicílie. O tom, z jakého byla rodu, ani zprávička. Jenom že byla přijata u dvora německého krále, a odtud se dostala do Prahy. Její "funkční zařazení": společnice královny Kunhuty.

V Praze se Sibyla provdala za jakéhosi Bohuše, který ji poznal u dvora. Kdo to byl zač, ten Bohuš, to se nedozvíme. "O něm se neví nic jiného než to, že velice brzy zemřel." Sibyla, i když byla velmi mladá, se stala vdovou. V prvním manželství děti neměla, dá se usuzovat, že se provdala jenom díky svému tělesnému a duševnímu půvabu, žádnou zámožnou nebo jinak zajímavou partií určitě nebyla. Dovedeme si představit, jak se asi mohla cítit v té zemi s divným jazykem, cizinka a ještě ovdovělá... Nezáviděníhodné postavení. A právě v tomto vdovském stavu byla paní Sibyla vyhlédnuta. Pozoruhodný termín: "byla vyhlédnuta."

Za jakým účelem? To je naprosto jasné: přece aby byla provdána. Byla vyhlédnuta, aby se zalíbila váženému a nikoli chudému pánovi. Jeho jméno: Přibyslav z Křižanova. Bližší údaje: "Pán původu neznámého, o kterém se neví, sídlil-li na Moravě už dříve, či přišel-li tam z Čech. Právě tak se neví, kde se s paní Sibylou seznámil a kde byla svatba. V dálce sedmi staletí, která nás dělí od jeho doby, jeví se nám obrysy jeho osobnosti dosti nezřetelně," posteskl si historik Zdeněk Kalista a my s ním.

"Zejména těžko je rozeznat ho od jiných Přibyslavů, se kterými se setkáváme v soudobých listinách. Jisté je jen, že byl vysokým knížecím úředníkem na Moravě - a to patrně v údělu brněnském, kde ho nacházíme jako kastelána na Veveří, královském hradě na severozápad od Brna."

 

Hrad Veveří v 19. stol.

Ano, známe, na Veveří devět věží, kdo nevěří, ať tam běží. Později se dostal do Brna, na hrad Špilberk. Vlastně povýšil. Byl - jak už řečeno - "nikoli chudý." Ten pán měl na Moravě buď zděděné nebo získané statky blízko Žďáru. Toho nad Sázavou. Následovala svatba, ale nejenom. "Brzy přišlo pět dětí," informuje nás Jaroslav Durych, vojenský, jakož i zubní lékař, plukovník a spisovatel, všechny funkce soustředěné v jedné osobě, "totiž čtyři dcery se jim narodily, z nichž v dětském věku jedna zemřela, a syn Petr, který též zemřel ve věku dětském, což ovšem bylo pro pana Přibyslava velice těžkou ranou, která jistě měla vliv na jeho poslední rozhodování." 

 

Jaroslav Durych (1886-1962) byl český prozaik, básník, dramatik, publicista, římskokatolický teolog a vojenský lékař.

Bylo to šťastné manželství, to Přibyslavovo a Sibylino. "Tři dcery byly skutečnou ozdobou domu a potěšením paní Sibyly, která právem se jimi mohla chlubit." Zachovaly se opravdu zprávy, že všechny tři sestry byly velmi krásné. Jejich půvab byl vyjádřen latinským slovem formosa, což je výraz krásy, úhlednosti, líbivosti a spanilosti. (Ten půvab byl zřejmě dědičný. Pisatelé se zmiňují výslovně o kráse Zdislaviny dcery Markéty a také Zdislavina neteř Anežka byla neobyčejně půvabná.) "Taková krása se u děvčat projevuje nejprve v útlém mládí," tvrdí Jaroslav Durych, "asi tak po šesti letech se ztrácí a opět se vrací v letech, kdy dítě dospívá v pannu."

Zdislaviny sestry se jmenovaly Eufemie neboli Ofka a Alžběta neboli Eliška. Jediná Zdislava používala pouze jedno jméno. "Když bylo Zdislavě sedm let, kdy duch se začíná vzmáhat na úkor těla a tělo se zdánlivě ztrácí, zatímco rozkvět ducha je patrný pouze to-mu, kdo si ho stále a pozorně všímá, měla podle jakéhosi starobylého, ale později ztraceného a dosud nenalezeného sepsání zatoužit nejen po samotě, nýbrž i po poustevnictví."

Kdyby měli svatí žít tak, jak tvrdí jejich životopisci, byli by svému okolí velice podezřelí. Takže i zprávu o Zdislavině obzvláštní zálibě v poustevničení musíme brát se značnou rezervou. "Namítá se ovšem, že lidé století gotického měli zalíbení ve zcela jiných způsobech zbožnosti než lidé století barokního nebo století našeho a že i jejich vztah k lesům, horám a přírodě byl jiný než náš. V době cestování bezpečného a pohodlného přitahuje les ne snad všecky lidi, ale přece jen mnoho lidí, kdežto v dobách, kdy se les zdál rejdištěm strašidel, skřetů a běsů, přitahoval jen lidi povahy výjimečné. I svatí a blahoslavení byli ovšem a jsou povahy aspoň poněkud výjimečné. Což platí i pro to sedmileté děvčátko, které, není-li omezováno, nejraději provádí podniky zvláště krkolomné a nebezpečné, předstihujíc v tom hochy téhož věku a nikterak nedbajíc toho, zešílí-li snad matka nebo otec hrůzou." V popisu této dívenky zajisté poznává leckterý z rodičů svoje vlastní dítko... V tomto popisu ano.

Zato zpráva o jejím poustevnictví je tak trochu svědectvím z jiného světa. "Zdislava si vyhledala malou poustku, kterou znala už z dřívější doby a která nikterak nemusela být daleko od domova. Což si zasluhuje víry, neboť sedmileté dítě, třebas by bylo slyšelo o poustevnících, žijících v lesích, stěží by si umělo představit věci, kterých k takovému životu je nezbytně třeba."

V Praze však mohla malá Zdislava - třeba na Kunhutině svatbě nebo na její korunovaci - vidět poustevnici. Říkalo se jí tenkrát nikoli poustevnice, ale "přízednice," a ta pražská nabyla dokonce určité proslulosti, protože se dochovalo její jméno - Trubka. Poustevničila... vlastně "přízedničila" nedaleko Juditina mostu. (Být poustevníkem uprostřed města... Zřejmě si uměla kolem sebe vytvořit okruh veřejné samoty. Podobně jako Trubka to ostatně dodnes ovládají herci.)

"Takové a podobné přízednice byly i na jiných místech. I Zdislavina sestra Ofka už ve věku pokročilém, nemohouc tak učinit sama, pohnula aspoň svou služku Adlétu k tomu, aby se dala zazdít, a ta pak zůstala zazděna po celých sedmadvacet let. Právě na tuto předůležitou věc tenkrát Zdislava zapomněla a sama se zazdít nemohla. Tak se stalo, že ji nalezli a přivedli domů., kde nad tím překvapení rodiče jistě kroutili hlavou. Dostalo se jim co největšího vzdělání, takže se mohly účastnit i čtení latinských hodinek, a všecky se vdaly za osoby znamenité asi v těch le-tech, kdy vrcholil vzestup světské vážnosti jejich otce pana Přibyslava. Tím se ovšem domácnost zjednodušila, neboť dvě dcery se vdaly do Čech a jen jedna na Moravu."

Kdyby tak bylo možné nahlédnout do té doby... Ani by to nemusel být videozáznam, ba ani film, stačila by fotografie. A nemusela by ani být barevná... Uprostřed království byl prales. Velký, rozlehlý, pustý, ve kterém jenom tu a tam prosvítala podle cest vyklučená místa se "strážemi" (tak se říkalo opevněným hradištním sídlištím). Byl to prales "inter Caslaviensem et Brinensem provinciam." Mezi Čáslavskem a Brněnskem. Celé dnešní okresy na Českomoravské vysočině byly prakticky souvisle pokryté lesy. Co s takovou divočinou? Leckterý český panovník nebo moravské údělné kníže v ní mělo skoro nevyčerpatelnou zásobu výsluh pro zasloužilé bojovníky. Tu se daroval ten kus hvozdu, tam zase onen.

Ono nám toho pralesa začalo ubývat - klučilo se neboli kácelo, žďářilo se (tedy vypalovalo), a na volných místech vznikaly vesnice, města... spíš městečka, a taky kláštery. V jedné takové listině oznamuje pán z Polné založení nového cisterciáckého kláštera v pohraničním hvozdě u vesnice Nížkova, a slibuje darovat novému klášteru i vesnici jménem Žďár. Ta mu tedy ještě nepatří, ale on si ji koupí, a koupí si ji od Přibyslava z Křižanova. Ti dva, tedy pán z Polné a pán z Křižanova byli příbuzní, oba pocházeli z rodu severočeských Markvarticů.

Pan Přibyslav, otec naší Zdislavy, musel být náramně zámožný člověk. Celý život prý shromažďoval zlato a stříbro. Na konci svého života mohl odevzdal svému zeti Bočkovi z Kunštátu (to byl manžel Zdislaviny sestry Ofky a jinak praprapředek krále Jiřího z Poděbrad, takže tím pádem je Zdislava s tímto králem vzdáleně spřízněna) opravdu obrovskou sumu: 14 liber zlata a 104 libry stříbra. Byly to peníze na výstavbu kláštera ve Žďáře nad Sázavou.

"Přibyslav neměl syna. Snad hrozilo nebezpečí, že by následkem toho mohly jeho statky po jeho smrti připadnout koruně královské. Jistě však chtěl po sobě zanechat trvalý památník, který by přečkal věky, a tímto památníkem měl být klášter s velikým chrámem." Ale už to nestihl. Zemřel a žďárský klášter založil jeho zeť. V tom klášteře pak žila a dožila Zdislavina matka, jenomže to už byla její dcera daleko.

 

Možná podoba obličeje Zdislavy z Lemberka.

Zda se Zdislava narodila jako první ze všech dětí, to přesně nevíme, ale ze tří sester, které zůstaly naživu, byla určitě nejstarší. Datum jejího narození odhadujeme na 1220, a taky se jako první provdala. I když se jí vdávat ale vůbec nechtělo. "V srdci pomalu dospívající Zdislavy se zrodilo přání setrvat až do smrti ve stavu panenském. Vstup princezny Anežky do stavu doživotní chudoby a řeholní odloučenosti na ni působil tak, že o tom snila ve dne v noci."

Jenomže Zdislava nebyla princezna a rodina s ní měla jiné plány. Už jí vyhlédli ženicha. Jmenoval se Havel. Z rodu Markvarticů. 

 

Znak Havla z Lemberka

Tehdy se psal "z Jablonného," Ještě to nebyl "pán z Lemberka." Nemohl. On ten svůj Lemberk nedaleko Jablonného teprve musel postavit. Ti dva se poznali pravděpodobně v Brně. Tam byl její otec purkrabím a Zdislava tam prožila dospívání. Tam se spolu zasnoubili a tam se taky vzali. "Pan Havel byl asi neméně bohat než pan Přibyslav, nebyl-li i bohatší. Jeho otec byl kdysi purkrabím děčínským. Pan Havel se účastnil mnohých válečných podniků krále Václava."

Markvartic Havel byl jedním z toho mála šlechticů, který nezradil svého krále Václava a nepřidal se na stranu jeho odbojného syna Přemysla Otakara. To byl taky důvod, proč po potlačení vzpoury byl právě Havel Přemyslovi přidělen. Měl ho hlídat. S jeho jménem se potkáváme na celé řadě listin, kterým se udílejí klášterům donace. Provázel svého krále a byl v listinách uváděn jako svědek. O sňatku panny Zdislavy a pana Havla přináší zprávu kronikář žďárského kláštera: "První z dcer, Zdislavu, Havel pan z Jablonného za ženu pojal." Kdy přesně, to určit nemůžeme, ale předpokládáme, že Zdislavě bylo tehdy devatenáct. Hned v příštím roce se jí narodil první syn. Během těch asi dvanácti let, které jí ještě zbývaly, přivedla na svět ještě tři děti.

Znak města Jablonné v Podještědí a socha Zdislavy z Lemberka v areálu dominikánského kláštera

Ale ta léta, strávená hlavně v Jablonném (a snad jenom v létě na hradě Lemberku) nebyla naplněná jenom starostí o přibývající počet dětí. "Mateřskou Zdislavinu péči o rodinu, o domácí čeleď, o žebráky a o nemocné dosvědčují písemné i malířské památky. Poněvadž Jablonné rychle rostlo a procházelo tamtudy mnoho lidí, musil tam být záhy postaven špitál, což byl obvyklý předmět touhy mnohých křesťanských žen, kterém tam prokazováním milosrdenstvím bližnímu chtěly sloužit i Bohu."

Manželé z Jablonného, Havel a Zdislava, byli na roztrhání. Pan Havel právě dostal od krále Václava za odměnu propůjčené Kladsko a kromě toho zrovna zakládal město Turnov. A paní Zdislava, ta zakládala v Jablonném, ale i v Turnově dominikánské konventy. Což byly úkoly zvládnutelné, byť nesnadno, lidskými silami. Jenomže ona Zdislava začala dělat taky zázraky. Neví se, kdy Zdislava začala své divy konat, ani v jakém pořadí za sebou následovaly, ani kde a za jaké příležitosti byly vykonány.

Pěti mrtvým dala povstat z már,
slepcům kouzlem zrak zpět vracela,
maláty uměla docela
vyhojit, léčila mrzáky
a konala četné zázraky.

Co z těch pěti řádků můžeme vystopovat? Dá se v těch slovech najít nějaké svědectví o léčitelských nebo přímo lékařských schopnostech Zdislavy? Nemusela přímo křísit mrtvé. Mohla například pomáhat lidem v bezvědomí po úrazu nebo vyvolaném chorobami. Možná léčila oční choroby, záněty spojivek. Zřejmě dokázala ošetřovat vředy, napravovala zlomeniny a jejich následky a pečovala o slabé a nemocné. Byly to zázraky? Jestli lze pokládat soucit, obětavou pomoc a lásku věnovanou bědným za zázrak, pak tedy ano, Zdislava dělala zázraky. "O její smrti není jiných zpráv než té, že zemřela roku 1252, ve věku více než třiceti let. Dle kterési nezaručené zprávy nezaručené a pochybné prý zemřela o Novém roce, její památka se pak slaví 30. května."

Po sedmi a půl století zkoumal Zdislaviny ostatky profesor Emanuel Vlček v rámci antropologicko-lékařského výzkumu významných osobností českých dějin. Ty ostatky představovaly lebku bez chybějící obličejové části a dále čtyři dlouhé kosti - to vše bylo a je uloženo ve skleněné schránce na oltáři jablonského kostela - zatímco v kryptě obsahovala rakev drobné zbytky kostí, izolované zuby z obou čelistí, zlomek dolní čelisti a ještě několik dalších drobných kostí. Pozůstatky byly promíseny s pískem (zřejmě z původního hrobu). Podle zbytků bylo sice možné určit jednoznačně, že šlo o ženu, ale svízelněji se určoval její věk. Podle stupně uzávěru hlavních lebečních švů, stupně otření dochovaných zubů a ještě dalších dílčích znaků usoudili odborníci na dožitý věk v rozsahu třiceti až pětatřiceti let. Ještě přesnější metody ustálily odhad na 33 let. Paní Zdislava byla křehké, štíhlé postavy, asi 160 centimetrů vysoké. Její lebka je malá s vysokými očnicemi. Měla štíhlý, vysoký nos. Krevní skupina A. Příčina Zdislaviny smrti: pokud je to možné zjistit z písemných pramenů, zemřela asi na pokročilou tuberkulózu plic. Na kostře se však žádné stopy TBC nenašly; objektivními metodami nelze tuto diagnózu potvrdit.

Zdislavě začal říkat "paní" kronikář Dalimil. "Paní" vyjadřuje vlastně ženský protějšek rytíře. Paní byla žena, která svobodně vládla svým statkem, žena, která měla autoritu, ale současně i zodpovědnost. Stávala se vedle muže hlavou rodiny. Čím méně toho o Zdislavě z Lemberka víme, čím méně informací můžeme vystopovat, vypátrat, shromáždit, tím víc si musíme pomáhat citem. Jaroslav Durych o ní říká, že je milostným a spanilým květem. Říká to v próze, která je básní v próze. I když zprávy o ní jsou jen skromné a stručné, přece ji lze chválit za tolik krásných a blažených věcí:

"Za její blahoslavenství čistého srdce... Za to, že se narodila v naší vlasti; že svými kroky posvětila zemi, která ukrývá prach našich předků; která nás živí; po které chodíme a která jednou skryje i prach náš... Za to, že vdechovala vzduch, který vdechují naše stromy a květiny a který vdechujeme i my; že mluvila naší řečí a posvětila ji svou modlitbou a láskou; že její oči pohlížely na obrysy našich hor a svolávaly tak požehnání na tuto zemi; že hleděla na oblohu nad naší vlastí a otvírala tak nad ní nebe. Za její lásku k Bohu... Za její lásku k manželu pozemskému a k vlastním dětem... Za její lásku k bližním a za její skutky tělesného i duchovního milosrdenství... Za uzdravování nemocných, malomocných, chromých a slepých... Za vzkříšení mrtvých... Za její ušlechtilost a spanilost neviditelnou i viditelnou... Za to, že je nejkrásnější růží stavu manželského... Za její krásné jméno... A za to, že je naše."

Zdroj: Josef Veselý

Zkusme oznámkovat Českou poštu!

 

Je konec školního roku a jsme zvyklí na známkování. Co kdybychom dnes - prosím, z vlastních zkušeností - oznámkovali Českou poštu? Já své hodnocení napíšu na závěr.

Historie pošty na českém území sahá do 16. století. 

Jede, jede poštovský panáček,
jede, jede poštovský pán.

V předu má trubičku,
vzadu má truhličku,
jede, jede poštovský pán.

Česká pošta je symbolem republiky, pošťáci vždy byli ti, kteří jako zaměstnanci státu první přicházeli do kontaktu s občany a jsou tak pro mnohé z nich stále synonymem státu, úřadu. Tak bylo zažito, že pošťák měl svůj rajon a znal, někdy opravdu osobně, lidi tam bydlící. Napadla mě otázka - znáte svého pošťáka/pošťačku? Přiznám se, že já už několik let neznám. Dříve jsem znala, ale střídá se to tady a hlavně, když budou prázdniny, očekávám, že se objeví pár brigádníků. A tady je možná "problém". Může mít takový "krátkodobý pracovník" ke svému rajonu vztah? Nezná lidi a hlavně ve městě je ani znát nemůže. Ale tak nějak to bude i v jiných povoláních. 

Z naší rodiny pracoval několik let u poštovního úřadu můj kmotr v Šumperku. Mám ještě fotku, jak jede v rozevlátém plášti na kole a veze plnou brašnu.  Nikdy jsme se spolu o poště nebavili, on pak už pracoval v rožnovské Tesle. Musel vypadat nějak takhle: 

 

To  moje kamarádka z gymplu hledala po mateřské dovolené práci, kývla na nabídku dělat u nich v dědině doručovatelku. Jinou práci v místě bydliště tam neměla a při malých dětech z toho jejich "zapadákova" dojíždět do města nechtěla. Tak jsem přes ni poznala i tu práci "pošťačky na dědině". 

  

V zimě - v létě, ať pražilo slunce nebo byl liják, vždy musela ujít v tom jejich opravdu kopcovitém terénu těch svých - už nevím přesně kolik - kilometrů, až později si na to obstarala kolo. Tak se stále nabitější poštovní kabelou, protože přibývalo letáků a různých firemních nabídek, rajtovala na kole a kolikrát spadla, takže stále plno modřin, protože tam jsou spíše chodníčky, mnohdy mezi poli, kde jsou často domy dost daleko od sebe. Lidem, většinou těm starším, nenosila jen psaní, ale i noviny a časopisy, podávala sportku, zařizovala jejich záležitosti ohledně Poštovní spořitelny, nosila důchody a některým občas i léky, když nikoho neměli... V době před svátky zase chodila po chalupách prodávat vánoční a velikonoční pohlednice, i známky, aby ty jejich "babičky a dědové" nemuseli do města. Už věděla, kam se do vrátek dostane snadno a kde musí dát pozor na vrčícího psa. Později sice dostala poštovní auto k rozvozu, ale do některých lokalit se nedostali, tak někde na rozcestí byly zřízeny modré uzamykatelné schránky.

Je fakt, že dnes se už klasické dopisy posílají asi minimálně, no, zkuste říct, kdy jste naposled psali ten klasický dopis "kamarádce, tetě atd."? Myslím, že i posílání klasických pohlednic (z dovolené, Vánoce, Velikonoce) se hodně omezilo, když budu konkrétní, já pravidelně posílám 4 pohlednice toho druhu (slovy čtyři kusy) lidičkám, které více potěší ta "kartička" než nějaká SMS. A pošlu to nejméně týden před svátky, nebudu si pak stěžovat, že to adresát nedostal včas.

Čeho však využívám, je balíková služba. Po počáteční nedůvěře nakupovat na internetu jsem zjistila, jak je to výhodné a Česká pošta má na tom svůj podíl. Myslím, že hlavně v době covidové karantény hodně lidí využívalo tyto internetové nákupy a člověk si může vybrat v klidu a kdy má chuť a čas. Určitě to znáte a není to pro vás nic nového, ale nevím jak vy,  já si už volím dopravu jen Českou poštou - balík do ruky. 

 

Samozřejmě u internetového obchodu uvádím svůj e-mail i telefonní číslo, což doručení hodně urychlí a zjednoduší. Takže mám okamžitou zprávu, kdy ČP převzala zásilku pro mne - zprávu zasílají formou SMS i e-mailem. Tak si mohu vybrat, jak chci být informována a  celou dobu ji mohu sledovat. Vidím tak např. symbol poštovního auta nebo to, že balík je už na dodací poště. To je známka, že toho dne bude zásilka doručena. Ráno dostanu SMS, že dnes bude pošta balík doručovat a je tam i kontakt na řidiče, se kterým je možno se domluvit. Tohle dříve nebývalo. No uznejte, na tohle si stěžovat? 

 

 

Mám několikaletou zkušenost s doručováním balíků a většinou jsou od odeslání doručeny do druhého dne. Naposledy jsem obdržela balík v pondělí, byl odeslán v pátek  24. 6. a zásilku jsem obdržela v pondělí 27. 6. v 11 hodin (o víkendu se balíky vozí jen v předvánoční době). Takže opět spokojenost. 👍

Pokud jsem několikrát doručené zboží vracela (nebo jen část zboží), uvedla jsem na podacím lístku telefonní číslo a už následujícího dne jsem měla zprávu, že zásilka je na místě. Někdy dříve než za 24 hodin. 

A že je pošta drahá? ... Prosím vás, co je v dnešní době levné? Zkusím pár příkladů různého charakteru:

 

Lanovka: Nedávno jsme byli v Jeseníkách a lanová dráha Ramzová - Šerák - Ramzová (tam a zpět) činí 440,- Kč/osobu. Máte-li s sebou psa, za něj je 50,- Kč jeden úsek, úseky jsou celkem čtyři, takže celkem 200 Kč. A velikost psa je omezena do kohoutku 35 cm, takže nejlepší je mít trpasličí plemeno v tašce. Tak počítejte se mnou. Jste dva a jedete lanovkou s psíkem. Vyjde vás to svezení lanovkou na 1080 Kč a to jste si nahoře v chatě ještě nic nedali. Dobrá cena, co říkáte? 

 

Zubař: Připadají vám ceny za plomby a zubní náhrady, ošetření jako "lidové"? Tam to jde do tisíců. A stěžuje si snad někdo? Ne, protože jak známo, tisíce lidí u nás jsou bez zubaře. Tak každý, kdo ho má, je vlastně šťastlivec. Ostravská lékařská fakulta obor stomatologie v září neotevře. 

Třešně: Ano, ovoce oblíbené a rozšířené už za našich babiček a kdo nemá třešni v zahradě, musí si koupit. Dnes v Globusu bylo kilo třešní za 160,- Kč. Je to výhodná cena na bublaninu nebo na kompoty, pravda? 

 

Benzín: Víme všichni, kdo jezdíme autem, jak ceny pohonných hmot letos narostly. A odstavíte auto nebo budete jezdit dál? Sice se o tom dost často mluví v televizi, ale nějaké výrazné řešení nelze očekávat. Stejně na ty výlety a dovolené, někdo do práce, budeme jezdit dál, pokud je možnost a nějak to zvládáme.

 

Tak si odpovězme: Je v současné době "pošta" drahá? Pokud si odpovím ANO, mohu omezit své zásilky na minimum a "zbytečné" neposílat. Mohu pozdrav k Vánocům poslat e-mailem nebo SMS. Nechci-li platit poštovné při internetovém nákupu, mohu jít nakoupit do kamenného obchodu a nebudu si "stěžovat" na doručování balíků. Prostě naše životní náklady stouply, ale některé bereme jaksi "samozřejměji". Ještě dodám, že co pamatuji, nikdy se mi žádná zásilka posílaná poštou neztratila, tedy nevím o tom. Ale je pravda, že bydlím ve městě, kde je i dojezd poštovního auta bez problémů a schránku máme všichni čitelně označenou.

 

V den, kdy naši žáci dostávají vysvědčení - moje známka pro Českou poštu: 1

Jakou známku podle školního hodnocení byste pracovníkům a naší poště dali/y? Děkuji za zdůvodnění.

Zdroj: obrázky internet