Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

pátek 29. ledna 2021

Toulky českou minulostí: 4. schůzka: Od lovců k nejstarším zemědělcům


 Sledujme stopy našich praprapředků, které nám zanechali v průběhu času, abychom pochopili jejich způsob života i umírání, procesy objevů, vývoje řemesel, pěstování plodin a mnohé další skutečnosti, které nás provázejí z daleké minulosti až do současnosti.

Jsme cestovatelé přítmím času. Jsme obdařeni schopností ocitnout se mávnutím proutku kdekoli a kdykoli. Do těchto míst jsme vstoupili nedlouho poté, co tady utichl křik dětí a zpěv žen. Předběhli jsme o mnoho tisíciletí archeology, abychom mohli zřetelněji a naráz uvidět, co oni museli trpělivě shledávat a ještě trpělivěji rekonstruovat z nepatrných stop, které mlýn času přece jen nestihl rozdrtit na prach.

Jsme v pravěku. Přesněji: ve starší době kamenné. Neboli paleolitu. Tak... a protože paleolit je bezkonkurenčně nejdelší doba v celé prehistorii, tak ji pro přehlednost dělíme na tři kusy. Naším kusem... chci říct cílem naší dnešní výpravy je paleolit dočista nejmladší. Nebude tomu však pořád, ale tolik k času, teď už místo děje: Blízká řeka se bude jednou jmenovat Dyje. Vrchy nad ní Pavlovské neboli Pálava. A pravěké Pompeje dostanou jméno Dolní Věstonice.

Tady vše začalo

Právě tady badatelé ve dvacátém století naleznou poklady. Několik tisíc kamenných nástrojů - škrabadla, rydla, nože, pilky, vrtáky. Vynesou na denní světlo přes dva tisíce plastik a jejich zlomků - hlavičky zvířat, portrét lidské hlavy, také sošku otylé ženy, kterou pojmenují Věstonická Venuše. Další nálezy je čekají na jednom z pálavských kopců, také v jeskyni Pekárně na Brněnsku, a pak ještě v Předmostí u Přerova. Morava, ještě přesněji dnešní Haná, ovšem v době ledové, byla stejně jako dnes doširoka otevřenou kotlinou, chráněnou ze severu Jeseníky a na jihu dokořán otevřenou teplým jižním větrům. I touto kotlinou procházela každoročně velká stáda mamutů za novými pastvišti. Byla to jakási dopravní tepna... magistrála, kudy procházely dvakrát do roka nepřehledné zásoby masa. Mamuti taky dali jméno svým lovcům.

Na koňské čelisti, objevené v jeskyni Pekárně, je vyryta scéna předvádějící souboj dvou bizoních samců. Právě se do sebe obořili hlavami, těla i nohy jsou vypjaty nárazem. Opodál čeká třetí bizon. Pustí se do boje s unaveným vítězem. Ta scéna je zobrazena dramaticky, se všemi podrobnostmi, s neobyčejnou živostí a velkou ryteckou zručností. Bojující bizony objevil v srpnu roku 1927 profesor Absolon a jeho nález byl považován za nejvýznamnější objev nejstaršího umění ve střední Evropě... za objev dokonce cennější než je proslulá Věstonická Venuše.

Šedesátá léta vydala svědectví

Čím je ta kresba tak vzácná? Zobrazuje scénu... Děj. A není sama. Byla nalezena i druhá rytina, a to poměrně nedávno, v roce 1963, a zase v Pekárně. Tento vzácný nález má mnoho společného s nálezem z roku 1927 a není vyloučeno, že je zhruba před patnácti tisíci lety vytvořil jeden a týž umělec.

V létě roku 1963 objevili pracovníci brněnského Archeologického ústavu přímo před vchodem do Pekárny ohniště. Takové ohniště pro archeologa znamená asi tolik, co čerstvá stopa pro lovce. U tohoto ohniště leželo uprostřed sobích parohů i žebro koně, rozlomené na dvě části. Když byly očištěny od vrstvy hlíny, vylouplo se podivuhodné kreslené poselství z pravěku: kresba čtyř pasoucích se koní.

Nejsou to koně v nějaké ustrnulém postoji. Jsou v pohybu. Pasou se. Je na nich zřetelně znát i snaha zachytit u nich prudké trhání hlavou a šlehání ohonem. Pečlivě jsou naznačeny oči, chřípí, zřetelnými čarami i vousy na bradě a hlavní obličejové svaly. Kreslíř, který obraz vyryl ostrými a hlubokými rýhami do hladké kosti, ovládal výborně anatomii koňské hlavy. Celou kresbu zarámoval dvojitou klikatkou, aby zdůraznil, že koně patří k sobě, že jde o stádo. Je to klidné stádo, soustředěné na pastvu; zvířata však střídavě zvedají hlavu, aby sledovala okolí. Za chvilku, možná už v příštím okamžiku, k nim může vyletět smrtící zbraň číhajících lovců. To si ostatně tvůrce obrazu přál – proto do boků zvířat naznačil i několik šípů. Jsou to koně živí, ještě živí, ale byli nakresleni proto, aby se z nich stali koně mrtví. Aby přičarovali lovcům podobné stádo, které by se stalo jejich kořistí.

Rytiny a sošky nahrazovaly předvěkým lovcům jeskynní obrazy. Nebyly tak veliké a krásné jako ty z Francie nebo ze Španělska, byly však pro ně výhodnější – daly se přenášet. Lovci je mohli mít pořád u sebe, kdykoli s nimi mohli provádět kouzla a čáry. Sošky zvířat nalezené ve Věstonicích měly třeba úmyslně zurážené hlavy nebo nohy. Věstonický tvůrce je zřejmě nejdřív zhotovil, a pak je poranil, možná úplně rozdrtil, a za určitých kouzel rozhodil kolem sebe tak, aby si přičaroval štěstí v lovu, aby poranil při skutečném lovu skutečná zvířata a tak se jich zmocnil.

Přišla však doba, kdy bylo třeba změnit jídelníček. Mamuti na konci poslední doby ledové vyhynuli, velká stádní zvířata, hlavně sobi, odtáhla k severu. Člověk se začal živit drobnými lesními živočichy, rybami, sbíral plody. Příroda byla vůči člověku štědřejší než za doby ledové, nenutila ho k velkému vypětí sil. Lidé nemusili tak často zápasit o holou existenci jako v drsných časech království věčného ledu. Teď stačilo víceméně pasivně brát, co matička země dávala. A dávala toho dost.

Lidé si opravdu nepřekáželi

Zvěře, ryb, lesních plodin, divokého ovoce bylo dost, obyvatel kontinentu jenom hrstka. Jak velká to byla hrstka? Člověk byl pořád ještě vyloženě vzácným tvorem. Odborníci odhadují, že zhruba před deseti tisíci lety žilo na celé naší planetě asi tak pět milionů lidí (tolik je obyvatel dnešní Slovenské republiky), v nejpříznivějších oblastech činila hustota obyvatelstva o něco víc než půl člověka na kilometr čtvereční. V nepříznivých krajích jich bylo šestkrát až desetkrát méně.


Osídlení Čech a Moravy bylo až do mladší doby kamenné řídké. Pohybovalo se tu snad několik tisíc lovců a sběračů. Přírůstky obyvatelstva byly mizivé, skoro nulové. Samozřejmě – vysoká úmrtnost a pak taky způsob hospodaření, které bylo kořistnické. Vedle těchto důvodů však vězí příčina i v jedné zvláštní skutečnosti, zdánlivě malicherné, zato však překvapivé: Kočovnický způsob života neumožňoval, aby ženy nomádů vychovávaly víc dětí najednou. Matky nemohly na loveckých stezkách nosit několik potomků z toho prostého důvodu, že unesly nanejvýš jednoho. Takže obyvatel jaksi nepřibývalo. Situaci změnil teprve až usedlejší způsob života prvních zemědělců.

Psal se rok 10 000 před Kristem. On se samozřejmě nepsal, nebyl kdo by ho psal, to si jenom pomáháme, abychom věděli, kam jsme až v Toulkách českou minulostí dostali. Dostali jsme do se doby, kdy nám v Evropě skončilo chladno. Jinak: poslední doba ledová. Ty ledové kleště, které svíraly po tisíciletí evropský kontinent, polevily v čelistech. Ledovce ustoupily, zbyly po nich morénové valy, oka jezer, horských ples, a taky tisíce bludných balvanů. Zbyla mokřiska a močály. Na severu Evropy je krajina jakoby převálcovaná. U nás se objevily obrovské, doslova pásma lesních společenství s duby, jilmy a topoly. Dokonce i Krkonoše se zalesnily až do úrovně tisíce dvou set metrů nad mořem. Oteplilo se.

2 komentáře:

  1. Se zájmem jsem si osvěžila cos známého a také neznámého. ☺

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, Fukčárinko, každý pátek bude další pokračování ... ☺

      Vymazat

Toulky českou minulostí

Dovolená v Jeseníkách: Vzhůru na hrad Edelštejn!

  Dnes je státní svátek, 28. září, tak si uděláme menší výlet a pobudeme v přírodě. Alespoň virtuálně. 👍 Budova městského muzea ve Zlatých ...