Toulky českou minulostí: 2. schůzka: Svět kamene – Člověk neandrtálský

Nejméně před 800 000 lety osídlily Evropu první kmeny pralidí. Během dalších tisíciletí procházeli tito pralidé postupným vývojem, než zhruba před 25 000 lety zřejmě vymřeli. Otázka, zda byli opravdu našimi prapředky a jak to vůbec bylo, ještě stále čeká na zodpovězení.

Neandertálec... Homo sapiens neandertalis...
Na sklonku posledního teplého období, před příchodem poslední a nejkrutější chladné vlny, se z temna minulosti vynořuje pračlověk, obecně známý pod pojmem Člověk neandertálský. Pan profesor Karel Jaroslav Maška působil jako profesor na reálce v Novém Jičíně a později v Telči. V té Telči povýšil dokonce na pana řídícího. Neučil - jak bychom se snad mohli podle jeho archeologického koníčku domnívat - dějepisu, nýbrž vědě daleko exaktnější - matematice.

"Povzbuzen příkladem předního tehdy archaeloga moravského, doktora Jindřicha Wankla v Blansku (vlastně rodáka, neboť i profesor Maška se tam narodil), povzbuzen tím příkladem, jal se samostatně bádati v oboru praehistorickém na Moravě," říká Ottův slovník naučný v roce 1900. To bylo přesně dvacet let po nálezu v jeskyni jménem Šipka. Nalezneme ji na severní Moravě, u městečka Štramberku, na úpatí kopce, který nese takové pěkné kulaté jméno: Kotouč. Je to kopec nevysoký, nějakých 500 metrů nad mořem, leč výstup na něj dá zabrat.

Když jsme tam společně s archeologem a historikem dr. Jindřichem Greplem dorazili, tak uprostřed jeskyně, kdysi zvané Šípová, dnes Šipka, vytáhl můj průvodce z kapsy svého sáčka cosi jako... inu, přirovnal bych to k šedohnědé hrudce hlíny. Můj odhad měl však od pravdy daleko... Byla to čelist s několika zoubky, která patřila neandertálskému dítěti. Samozřejmě kopie. Nejenom proto, že se takový unikát po kapsách nenosí, ale hlavně proto, že ke konci druhé světové války tento nález lehl popelem při požáru mikulovského zámku, na němž byl uschován.

Jak vlastně vypadal?

Neandertálec... Představme si ho... Chodí ještě těžkopádně... s hlavou nachýlenou... chybí mu bradový hrbol, nadočnicové oblouky se rýsují velmi znatelně, navíc je ještě zvýrazňuje mohutné obočí... čelo ustupuje zprudka nazad, není dostatečně klenuté. Neandertálec však už dávno zná oheň, dovede jej vznítit, objevil všechny přednosti toho "rudého květu."

Kosterní nález v Amesbury|foto: wessexarch.co.uk

Mozkovna neandertálců prozradila jednu důležitou podrobnost: jejich mozky už měly vytvořeno centrum řeči. Na dolních čelistech se zase našly stopy po svalových úponech, které řídily pohyby jazyka při vyslovování jednotlivých zvuků. Takže - neandertálec mluvil... Ovšem ne jako my, tedy plynulou, článkovanou řečí. I kdyby chtěl, nemohl.

Připusťme na chvíli poněkud fantastickou myšlenku, že by ožil nějaký geniální neandertálec s mozkem dnešního inteligentního člověka. Byl by dost chytrý, aby se mohl naučit některému ze světových jazyků, ale - my bychom mu nerozuměli. Měl by totiž masivní čelist, a té by téměř úplně scházela brada. Měl by hrubé lícní svaly. Na rozdíl od dnešního člověka, který má složitou soustavu obličejového svalstva...

Jeho souhra je jemně odstupňovaná, stahuje například ústní koutky do stran a vzhůru, ovlivňuje rozsáhlou pohyblivost rtů a kromě tvoření některých hlásek umožňuje i bohatou mimiku obličeje. Takže i kdyby byl neandertálec sebechytřejší, neměl by prostě potřebnou výbavu. Měl jinou anatomickou stavbu obličeje, a proto by nedokázal vyslovovat některé dnešní souhlásky a samohlásky. Třeba M, P, B, M... A taky C, U, V a Z. Přečtěte si tuhletu větu: "Pabouk má cukr vzadu." Já vím, je to nesmysl, tedy hlavně ten "pabouk." Jistě, ale nám jde o to, že ta věta má všechny hlásky, o kterých jsme zrovna mluvili. Místo té věty by neandertálec pravděpodobně řekl jenom: Aok á kr ad! Obávám se, že bychom se nedomluvili. On ani jazyk - myslím tím ten kousek svalu v ústech - neměl neandertálec zrovna nejpohyblivější.

Jejich řeč musela být nutně úsečná. Z našeho hlediska to byl jenom sled jednotlivých skřeků. Ale byla složena ze slov. Zřejmě jenom z podstatných jmen. Většinu sloves nahrazovala živá gestikulace. Posunky patřily nutně k řeči, byly její neodmyslitelnou součástí - za tmy končila konverzace, protože rozmlouvající na sebe neviděli, neviděli na svou řeč, vlastně na pohyblivé obrázky. S neandertálci se dalo mluvit jenom za světla.

Pohřební rituály

V nalezišti, zvaném Le Moustiere ve Francii, byla nalezena kostra chlapce, možná mladíka. Vypadal, jako by v hrobě spal. Hlava ležela na pravém předloktí, levá ruky byla natažena dopředu, pazourkové nástroje i opálené kosti zvířat ho obklopovaly jako milodary. Toho kluka pohřbili. Jeho druhové vyhloubili s velkým úsilím jámu a uložili ho do ní. Dali mu s sebou do hrobu i jeho zbraně a nástroje a také jídlo. Neandertálci byli první tvorové, kteří začali pohřbívat své zemřelé bližní.

Ne vždy, ne každého. Představovali si však, že smrt je záhadným, tajemným pokračováním života, že nebožtík může ubližovat pozůstalým... a že je proto třeba ho svázat do kozelce provazy, zatížit ho kameny, hlínou, někdy mamutími lopatkami či kly... v některých případech mu oddělit hlavu od trupu, prostě: znemožnit mu, aby se vrátil mezi živé.

Nepředstavujeme si však pohřební obřad neandertálců zkresleně? Rozumíme nalézaným kostrám správně? Jsou pradávné hroby, ve kterých předkové po tisíciletí odpočívali v poloze prokazující stopy násilí, skutečně výrazem strachu neandertálců z mrtvých? Dejme tomu. Ale co potom znamenají milodary přikládané po boku zemřelých? Kusy masa, další potrava, nástroje... Jsou výbavou na cestu do záhrobí? Anebo prostě respektovali nepsané zákony, z nichž jeden přikazoval nenechávat mrtvé na pospas dravé zvěři...? Také to mohlo být vyjádřením úcty. Možná, že se před nebožtíky nejenom bránili, ale pokoušeli se je i usmířit... Nevíme.

Totiž – nevíme to s jistotou. Sotvakdy si dokážeme duševní život pračlověka správně vyložit. Můžeme se mýlit a nemusíme: věnce, bdění u mrtvého a ostatně naše pohřební zvyky ztělesňují souhrn představ, které – i když pozměněné, jak se předávaly mezi pokoleními – sahají až do vzdálených dob neandertálců a cromagnonců.

Pozůstatky medvědů se našly v jeskyních po neandertálcích ve Švýcarsku, ve Slovinsku, v Německu, Polsku, Rakousku. V Chorvatsku byla objevena jeskyně s několika výklenky, zazděnými kameny. V těch výklencích ležely medvědí lebky se stopy lidských zásahů. Největší lebka byla natočena čenichem k otvoru výklenku, tváří v tvář návštěvníkovi. Tady se lidská činnost nedá popřít a zvláštní účel výklenkových schránek také ne. Neandertálci pravděpodobně medvědy prostřednictvím těchto symbolů uctívali... jsme zřejmě na stopě zrodu magie, náboženských představ, tušíme, že lebka v jeskyni představovala nejstarší oltář v nejstarším chrámu světa. Nicméně - duchovní podstata dávných obřadů, stejně jako konkrétní myšlenkové pochody těch, kdo medvědí lebky vzývali, nám unikají.

Čelist šelmy, ilustrační foto|foto: Clive Finlayson

Znalec života prehistorických lidí, profesor Hugo Obermaier, odvážně usoudil, že to byly souběžné pásy škrábanců, způsobené medvědími tlapami na stěnách jeskyní při broušení drápů, které sváděly lidi k napodobování a přispěly tak ke vzniku umění doby kamenné...

Neandertálci. Loví mamuty, srstnaté nosorožce, jeskynní medvědy. Žijí v tlupách... tak jako předtím australopithekové a lidé vzpřímení žili ve smečkách. Zřejmě už je vážou pevná pouta, zvyky, zárodečné společenské normy. Platí první nepřekročitelné zákazy, nejstarší tabu: Zdá se, že pralidé už respektují zákaz pohlavního styku mezi nejbližšími pokrevními příbuznými. Na samém konci éry neandertálců platí už i nepsaný, zvykový zákon, dovolující "sňatky" v uvozovkách, řekněme raději „soužití mužů a žen“ výlučně mimo vlastní, pouty krve spjatou rodinu.

První tlupy neandertálců se na scéně objevují asi před sto padesáti tisíci lety. V některých oblastech, především v krajinách teplejších, na jihu, patrně už dřív. a severu, zvlášť ve studené Evropě poslední doby ledové, zřetelně později. Před sto dvaceti tisíci až sto tisíci lety. Kolik let měli před sebou? Dobu o pozoruhodné délce stovky tisíc let. Poslední generace neandertálců našeho kontinentu budou lovit jeskynní medvědy, na východě pak kozorožce, přibližně do doby před pětatřiceti tisíci lety. A potom?... Potom se po neandertálcích Evropy slehne země...

Neexistovala jediná skupina neandertálců. Byly přinejmenším dvě: Typ časného neandertálce a té druhé by se dalo říkal „neandertálec klasický“. Zdá se, že mladší typ klasického neandertálce skutečně vyhynul. Žil v drsných podmínkách Evropy v blízkosti ledovců a a přílišná specializace na chladné počasí mu později znemožnila přežít. Prostě si nezvykl na teplo. Úspěšnější byl časný neandertálec, která obýval teplejší a příhodnější končiny - v Palestině například, proto se mu taky říká neandertálec palestinský. Z něho se vyvinuli (pravděpodobně) předvěcí lidé. Tato otázka však zůstává pořád otevřena a její zodpovídání není ukončeno, tak jako nekončí ani náš seriál.