Hlas pro tento den: Budníček lesní

 

Vědecké zařazení:  Pěvci

Budníček lesní, foto Wikimedia Commons, Naši ptáci

Žlutozelený vrch těla, nápadně žlutý nadoční proužek, citrónově žluté hrdlo a prsa a bílé břicho – to jsou základní identifikační znaky budníčka lesního. Budníček lesní je věrný svému jménu, setkáme se s ním téměř výlučně v lesích, kde je vázán na listnaté porosty s uzavřenou korunovou klenbou. Budníček lesní téměř neodmyslitelně patří k bukovým porostům, i když se s ním setkáme i v jiných typech listnatých nebo smíšených lesů.

Ve smíšeném lese mu dokonce stačí i jen několik buků rostoucích uprostřed smrkového porostu. Taková místa mají pak svou jedinečnou atmosféru. Uprostřed temného smrkového lesa je najednou světlina s několika buky, jejichž světlými listy prozařuje slunce. A zde, jako v reflektorech divadelního jeviště sedí na některé z větví sameček budníčka lesního a zpívá svou jednoduchou zrychlující se písničku s takovou vervou, až se z toho celý chvěje.

Tuto nezaměnitelnou písničku zpívá z větví spodní části koruny a aby zdůraznil její přednes, často jí zpívá i během pomalého plachtivého letu z jedné větve na druhou. Budníček lesní je stejně jako ostatní pěnicovití ptáci tažným druhem. Ze svých afrických zimovišť, nacházejících se v širokém pásmu lesnaté savany od Sierry Leone až po Súdán a Ugandu, se vrací v průběhu dubna až začátku května. Na tomto místě je zapotřebí zmínit jednu zvláštnost. U budníčků lesních je známo, že na rozdíl od většiny ostatních ptáků z roku na rok pravidelně mění svá hnízdiště. Věrnost místu, kde hnízdili naposledy je téměř nulová. Nikdo pořádně neví, proč jsou budníčci lesní takoví nomádi a co je žene z jednoho místa na druhé. Důsledkem této jejich nevěry je silné meziroční kolísání jejich početnosti v dané oblasti. Podle doposud nejrozsáhlejší studie věnované budníčkům lesním v Polsku se ukázalo, že během 19 let byl rozdíl mezi jejich maximální a minimální početností osmnáctinásobný.

Budníčci lesní využívají svého domova v plném rozsahu. V korunách sbírají potravu, v nižších patrech zpívají a na zemi pak staví svá hnízda. Ale nejsou to ta klasická miskovitá hnízda jaká známe u většiny pěvců. Ostatně proč se budníček jmenuje budníček. Tento název vznikl podle jejich hnízd, která jsou kulovitá, uzavřená jen s malým postranním vchodem - jsou to tedy jakési malé boudičky. Pozemní hnízdo je často tak dokonale maskováno, že není ani trochu jednoduché ho najít. Své hnízdo leckdy dokáží doslova zavrtat pod zem, do trsů trávy, suchého mechu, opadanky, takže jeho vchod spíše připomíná myší díru než hnízdo obyvatele lesních korun.

Budníčci lesní hnízdí v jednotlivých párech, i když z některých populací je známo, že značná část samců, udává se že někdy až 40 %, mívá dvě partnerky - pak jsou takzvaně polygyničtí. Samičky budníčků lesních si své partnery vybírají mimo jiné podle toho, kolik má daný sameček kolem sebe sousedů. Teritoria budníčků lesních tak často mívají shlukovitá uspořádání a na 10 hektarech může být ve výjimečných případech i více než 10 hnízd. Za teplých květnových dnů se pak na podobných místech charakteristickým zpěvem budníčků lesních rozezní celý les.

Základní údaje

Budníček lesní (Phylloscopus sibilatrix) je výrazně menší než vrabec; svrchu je žlutozelený, hrdlo a prsa má citrónově žluté, břicho bílé. Nad okem se mu táhne výrazný žlutý proužek, od dalších druhů budníčků je však nejsnáze odlišitelný podle zpěvu, který jako jediný přednáší i za letu. Vyskytuje se především v listnatých a smíšených lesích. Živí se hmyzem a dalšími drobnými bezobratlými, v létě a na podzim i bobulemi. Kulovité hnízdo staví na zemi, většinou ve svahu mezi rostlinstvem. Samička snáší 5 až 7 vajíček; zahřívá je sama, o mláďata však pečují oba rodiče. Tažný druh, zimuje v Africe od jižního okraje Sahary až po rovník a výjimečně i jižně od rovníku. Odlétá v srpnu a září a vrací se v dubnu a začátkem května.

autor: Jaroslav Šimek

Video: Lukáš Pich