Toulky českou minulostí: 55. schůzka: Svatý Prokop a Sázava

 

Asi jeho jméno už necítíme cize, ale původem je řecké. Převedeno do češtiny znamená Prokop doslovně "muž, činící v práci pokrok". A když přeložíme z latiny výraz „procus pius“, tak nám zase vyjde „svatý námluvčí“. Dá se ale předpokládat, že tohoto našeho světce Prokopa tímto jménem asi nepokřtili. Historik August Sedláček ve své Sbírce pověstí lidu českého tvrdí, že tomu klukovi říkali Procek.

Ale Prokop bylo s největší pravděpodobností jméno přijaté, řeholní. Do té doby je v Čechách nedoložené.

Datum narození? Snad 970, ale uvádí se i rok 990, a ještě další data mezi těmi dvěma roky. A místo narození? Mnich sázavský uvádí, že Prokop byl rodem Čech a že pocházel ze vsi Chotouně u Českého Brodu, tedy na Kouřimsku. Jeho otec se měl jmenoval Vojslav a matka Svatava. Prokop měl více sourozenců, rodiče byli "svobodní" (svobodní – tedy nikoli nevolníci). Uvádí se, že snad byli zemané. Každopádně "lidé ušlechtilí, ani chudí ani bohatí, ale skromně a řádně žijící", to tvrdí legenda. Možná že skutečně skromně žili, ale nezámožní rozhodně nebyli. Není vyloučeno, že oni a další Prokopovi předkové pocházeli z Moravy a že do Čech uprchli před maďarskými nájezdy.

Data pokulhávají

Vzdělání? V mládí měl údajně studovat na škole svatého Petra na Vyšehradě, a měl tam být – také údajně – i kanovníkem. "Údajně" z jednoho prostého důvodu: Kapitula vyšehradská byla zřízena až v roce 1070, tedy po Prokopově smrti, nemohl tam tedy kanovníkovat... Znalost slovanské liturgie však mohl získat při druhém vyšehradském kostele svatého Klimenta. Nepravděpodobný se zdá i údaj, že se ve staroslověnském písmu vzdělával ve Visegrádu v Uhrách. Podle legend byl už v tom nejútlejším mládí zdrženlivý. Vedl ušlechtilý život spojený s touhou po poznání, byl mírné povahy, uctivý k rodičům, vyhýbal se prý rozpustilostem...

Ženám se ovšem nevyhýbal. Byl nejprve knězem (to znamená ještě předtím, než se stal mnichem), a v té době se taky oženil. Narodil se mu syn Jimram, který se později stal třetím opatem sázavského kláštera. Zdali měl Prokop nějaké zvláštní poznávací znamení? Jestli to je důležité a hlavně zdali je to spolehlivý údaj, to nevíme, ale – měl to být vyhlášený silák a taky přímo zázračný oční lékař.

Když bylo Prokopovi asi třicet let, stal se mnichem. Přestoupil do benediktinské řehole. "Blahoslavený Prokop, který byl kanovníkem vyšehradským (nebyl, jak jsme si už řekli, kronikář Přibík Pulkava se mýlí), stal se mnichem kláštera břevnovského se svolením Jaromíra, druhého opata řečeného kláštera." Možná to nemá žádnou souvislost, ale je každopádně zajímavé, že klášter v Břevnově měl statky také na Kouřimsku. Na Prokopově rodném Kouřimsku. Co se stalo s jeho rodinou? Zřejmě opustil svoji ženu, ale nikoli svého syna. (S Jimramem se v Prokopově životě ještě setkáme...) Ještě než mnich Prokop začal poustevničit, tak se jednak nějakou dobu toulal po světě, možná že po tom světě putoval společně s Vojtěchem Slavníkovcem... A není ani vyloučeno, že snad nějakou dobu mohl pobývat v některém z klášterů na hoře Athos v Řecku.

Poustevník jak má být

Doma pak dostal příležitost žít v lesní samotě v takzvané celle (tedy v „klášterci“), to byla vlastně jakási expozitura kláštera. Pobočka, nebo něco takového. Celly, neboli klášterce, se postupem doby měnily ve střediska duchovní správy a někdy i v samostatné kláštery. Cella se stala příbytkem mnicha Prokopa – bylo to na Sázavě Léta Páně roku 1009.

  

Svatý Prokop, detail z Votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi

„Pustiv se od Kouřimě k jihu, přišel do velikého lesa a dlouho šel až k řece Sázavě. Tu nemohl dále, ale byl prostřed mezi velikými lesy a odpočinul si u jedné skály. V té skále bydleli čerti a svou zlost všelijakým způsobem ukazovali.“ Prokop měl pro strach uděláno, a protože se držel zásady „ctnost je nejlepší štít proti zlému pokušení“, tak ty ďábly předem ve vší slušnosti varoval: „Nelze vám tu moci býti, když mi Pán Bůh bude pomáhati.“ Vzápětí se ukázalo, že si díky své mravní převaze čerty doslova osedlal. „Za krátkou dobu takové moci dosáhl nad čerty, že je sobě služebnými učinil a s nimi i oral, zapřahuje je do pluhu. Přitom jsa střídmý jedl jen jablečka planá a žaludy a zapíjel vodou. Postavil si tu domek s kapličkou svaté Máří, vyplenil kus lesa a udělal si tu pole, aby měl chleba do sytosti...“

Prokop se stal poustevníkem a žil v jeskyni především z almužen návštěvníků. „Shromáždiv několik bratří zbožného života a mravů, rozhodl se, když jednomyslná láska poutala v soulad jejich duše, dát jim řeholní pravidla a bohoslužbu po vzoru požehnaného otce Benedikta...“ Po určité době se k němu přidali další následovníci (mezi jinými i syn Jimram a synovec Vít – i tato jména jsou zřejmě přijatá, řádová). Spolu s nimi založil na Sázavě uzavřenou slovanskou mnišskou osadu. Nejenom osadu. Brzy se začal na Sázavě budovat i kostel. „V průběhu krátkého času blažený otec Prokop, sebrav náklad jaký mohl, položil základy ve jménu Páně, vystavěl basiliku ke cti nejsvětější Rodičky Boží Marie a svatého Jana Křtitele.“

„Sebrav náklad, jaký mohl...?“ To skoro vypadá, jako by Prokop svým vlastním majetkem výstavbu na Sázavě sponzoroval. Lze však užít i dobového výraziva – svatý Prokop obmyslil tento ústav půdou a dalšími statky. Čili podílel se na založení nejenom duchovně, ale i hmotně...

Klášter se rozvíjí

Není určitě náhodou, že charakter Sázavy byl soukromý, skoro až rodinný. Po Prokopovi převzal sázavské opatství nejprve jeho synovec Vít, po něm pak syn Jimram. Společně se pak všichni dohodli, že se budou řídit pravidly benediktinské řehole podle hesla „Ora et labora“ – neboli: modli se a pracuj.

„Stalo se, že přijel kníže Oldřich na Kouřim a v lesích honbou se bavil. Jednoho dne lovili v lesích při Sázavě, a Oldřich dychtivě žena se za jelenem, zůstavil lovce daleko za sebou. Jelen byl velký a krásný a vždycky nechal Oldřicha dojíti asi tak daleko, co by vystřelil z lučiště, ale když tak kníže učiniti chtěl, jelen dal se do běhu a vábil jej za sebou až na kraj stráně a stěny, kde Prokop právě doubec ke své potřebě osekával. Tu jelen zastaviv se ulehl za Prokopem, obrátiv tvář svou s parohy ke knížeti.“

Kníže úplně na lovecký sport zapomněl. „Kdo jsi, ježto na této poušti bydlíš? Jak ti říkají a co tu činíš?“ Poustevníkova odpověď byla pokorná: „Jsem člověk nehodný a hříšník, avšak otrok boží před zákonem svatého Benedikta. Mé jméno je Prokop." Kníže měl pochopitelně žízeň, hostitel mu nabídl vodu. Ten se nejprve ošklíbal, ale pak vypil všechno, bodejť by ne, neboť voda se božím dopuštěním proměnila v nejlepší víno. "I viděl kníže, že je Prokop Bohu milý, a proto zakazoval se mu, že rád pro něho učiní, cokoli bude chtít. Tedy prosil Prokop, aby postavil tu kostel svatému Janu Křtiteli posvěcený a klášterec pro několik bratří a vykázal jim denního chleba, co by potřebovali. I slíbil kníže tak učiniti, a navrátiv se do lesa, vesele jel domů."

Podle jedněch šlo o knížete Oldřicha, podle druhých o jeho syna Břetislava. Prameny břevnovského kláštera říkají, že se tak stalo někdy v roce 1032 nebo 1033. V těchto letech mohl být oním panovníkem jak jeden, tak i druhý kníže. Každopádně český panovník rozhodl učinit z poustevny klášter se staroslověnskou bohoslužbou, nadal jej statky a Prokopa ustanovil prvním opatem.

Nadání kláštera neboli řečeno dnešním slovníkem navýšení základního jmění bylo tenkrát docela konkrétní. Prokop dostal určitý úsek řeky Sázavy k rybolovu, navíc pak okolní lesy a louky. Kníže Břetislav to vymezil ještě přesněji: "Řeku, tekoucí od Milobuze až k jeskyni Zákolnici s lukami a lesy vůkol." Když potom proti tomu darování protestovali dědicové a usilovali si ten majetek protiprávně přivlastnit, Břetislav daroval klášteru a "svému duchovnímu otci Prokopovi" (ano, tak významně šéf státu opatu Prokopovi říkal) všechen užitek z vody a lesa v řečených mezích.

Dále vykoupil pole a louky, ležící po obou stranách řeky za šest set peněz a postoupil je písemně a před právními svědky. V klášteře mniši pracovali tělesně a osmkrát denně se shromažďovali na společných modlitbách a zpěvech ve staroslověnském jazyce. Také liturgie se konala ve staroslověnštině, i když podle římského ritu.

Mniši v exilu

  

Barokní socha svatého Prokopa na kostele svatého Jana Nepomuckého v Kutné Hoře

Svatý Prokop byl na Sázavě opatem ještě v roce 1039. Toho roku se konalo přenesení ostatků svatého Vojtěcha, svatého Radima a pěti bratří mučedníků z Hnězdna do Prahy. Prokop se toho přenášení osobně účastnil. Ostatky mučedníků tehdy nesli opati břevnovský, ostrovský a sázavský. Byly mezi nimi i ostatky patrona sázavského, svatého Benedikta a jeho druhů, a všechny je nesli do chrámu svatého Víta na pražském Hradě. V roce 1045 se Prokop zúčastnil slavného pohřbu českého poustevníka svatého Vintíře, což byl původně bavorský Guenther neboli Guntherus. A 25. března roku 1053 opat Prokop zemřel. Podle jedněch počtů mu bylo něco přes šedesát, podle druhých se dožil úctyhodného věku více než osmdesáti let. Byl pohřben za přítomnosti pražského biskupa Šebíře "v kostele svaté Rodičky Boží Marie, jejž sám vystavěl..."

sv. Vintíř

"Lidé z okolí putovali k opatovi jako přednímu svému dobrodinci, ve všech svých potřebách se k němu utíkali a Prokop pomáhal jim, jak mohl, a každému dobře. A tak byl otcem opuštěných a utěšitelem žalostných až do smrti, kterou Pán Bůh na něho dopustil, když jej chtěl povolati k věčné slávě."

Sázava byla staroslověnská. Nejenom svou liturgií, ale i písemnictvím. Malý slovanský ostrůvek uprostřed jinak latinské vzdělanosti... Tady vznikla svatoprokopská legenda (ta se ovšem zachovala jenom v pozdějším latinském překladu). Možná že tu spatřil světlo světa překlad Života svatého Benedikta. Mniši ze sázavského kláštera udržovali čipernou kulturní výměnu s Kyjevskou Rusí. Když biskup Kosmas světil v klášteře na Sázavě nové oltáře, vložil do jednoho z nich i ostatky ruských prvomučedníků, svatého Borise a Gleba. Právě odtud se rozlétly do světa legendy o svatém Václavovi, svaté Ludmile, svatém Vojtěchovi.

  

Historické znázornění Sázavského kláštera. Akvarel Jana Antonína Venuta z roku 1822

Přes výslovný zákaz staroslověnské liturgie u nás kníže a král Vratislav II. sázavský klášter toleroval. Jenomže když zemřel svatý Prokop a po něm i kníže Břetislav, nastaly pro sázavský klášter zlé časy. Brzy po svém nástupu kníže Spytihněv II. slovanské mnichy z kláštera vyhnal do uherského exilu, ale za jeho nástupce knížete a později krále Vratislava, se Prokopovi žáci směli zase vrátit. Bylo to poněkud nepřehledné, to vyhánění a návraty... Vratislav, ten zase zahrnul sázavský klášter přízní. Dokonce se pokusil u papeže prosadit oficiální znovupovolení staroslověnštiny jako liturgického jazyka. Ovšem marně. Tehdy, na konci 11. století tady působil jako opat muž, kterého považujeme za vůbec nejstaršího známého českého malíře a sochaře. Jmenoval se Božetěch. Roku 1096 byli sázavští mniši vyhnáni podruhé. A už napořád.

Dějinné nejasnosti přetrvávají

Jestli se z velkolepé staroslověnské vzdělanosti něco dochovalo, tak to byly jenom zlomky, a to pouze vzhledem k jisté snášenlivosti nových majitelů kláštera, latinsky školených benediktinů z Břevnova. Počet tajemství kolem Sázavy je fakticky úctyhodný: Tento jedinečný ostrůvek tradic Cyrila a Metoděje se vynořil uprostřed 11. století úplně nečekaně, aniž je zřejmé, kde se tady vlastně vzal... Uniká nám, kde se Prokop seznámil se staroslověnštinou, nevíme, kdo byli vlastně jeho řeholní bratři. Je těžké uvěřit, že by se někde na našem území udržela hrstka mnichů, která kráčela ve stopách arcibiskupa Metoděje...

Kdybychom předpokládali, že staroslověnská bohoslužba a vzdělanost kdesi přežívala, musilo by to být v ústraní, v ilegalitě, v hlubinách lesů. Metodějovi učedníci byli přece vyvedeni v poutech z Velké Moravy... Že by se kolektiv slovanských mnichů ze Sázavy několik po sobě jdoucích generací tajně skrýval?... To by ale muselo být po dobu sto padesáti let! Zkrátka, je to záhada. Možná, že Prokop jako zakladatel a první opat jediného kláštera se slovanskou bohoslužbou v raně středověkých Čechách k nám přišel odněkud z ciziny, z Balkánu, nebo prostě z východu Evropy...

To by potom ovšem padla historie o jeho zemanské rodině z Chotouně na Kouřimsku – anebo přinejmenším tam za blíže neznámých okolností nabyl znalostí staroslověnské liturgie. Ale tak či onak, sázavský klášter z 11. století pro nás zůstává zjevením českých kulturních dějin...

  

Pohled na klášter přes řeku Sázavu

Už roku 1204 se stal Prokop církevně uznávaným světcem a byl pohřben v kostele sázavského kláštera. Za Rudolfa II. se jeho ostatky dostaly do Prahy, a tam odpočívaly až do roku 1987. Profesor Emanuel Vlček nemohl při svém výzkumu kosterních pozůstatků významných osobností naší historie svatého Prokopa vynechat. Když byl v říjnu 87. roku otevřen jeho hrob, byl tam objeven balík obalený textilem, převázaný stuhou a opatřený kardinálskou pečetí. V tom balíku byly zabaleny kosterní pozůstatky nejméně tří dospělých osob. Kromě toho obsahoval zlomek dřeva, oblázek a kousky textilií červené a nahnědlé barvy. Úředně byl otevřen i relikviář s částí lebky svatého Prokopa. Po staletích se ocitla pohromadě i s dalšími ostatky z kostela v Sázavě, Broumově a od svatého Víta v Praze. A zkoumání po víc než devíti stoletích mohlo začít...

Novější metody nestačily

Nalezené kosti prosvítil rentgen a taky se zjišťovala krevní skupina jejího nositele. Jejich nositelů. Kosterní pozůstatky z pražského kostela patřily třem dospělým a jednomu dítěti. Prokop mezi nimi nebyl. Toto úvodní zjištění nebylo příliš povzbudivé. Žádný z pozůstatků z pražského kostela Všech svatých nebylo skutečně možné přisoudit svatému Prokopovi. Mezi sporné kosti patří i takzvaná relikvie umístěná na hlavním oltáři katedrály svatého Víta. Takže – existují vůbec nějaké věrohodné Prokopovy pozůstatky? Jenom ty, které se dochovaly v relikviářích pražského, broumovského a sázavského kostela.

A co kosti v pražském náhrobku svatého Prokopa? Je to směs cizorodých pozůstatků, které sem byly za vlády Rudolfa II. přivezeny ze Sázavy. Účel byl jasný – šlo tehdy o plánovanou akci k oživení svatoprokopského kultu. V té stejné době byly nalezeny a za pravé prohlášeny ostatky blahoslaveného Ivana, a taky to byl důsledek vyhledávání nových národních světců – takových, kteří by byli přijatelní pro katolíky i podobojí.

Jak asi mohl svatý Prokop vypadat? Tak o tom vypovídá veršovaná Legenda svatoprokopská ze 13. století. My si ten úryvek, informující nás o Prokopově fyzickém vzhledu přečteme v originále, tak trochu s potěšením, že si tuhletu češtinu starou sedm set let už vlastně nemusíme ani překládat...

Byl jest člověk urozeniem vysoký,
u plecú i v těle stavem široký.
V hnáty byl velmi silný,
ve všem těle ovšem plný.
Hlavu dosti velikú jměl
a tvářú ovšem bieše běl.
Čelo jměl dosti veliké,
bradka bieše črná také.
Vlasy črné střednie mieše
a vzezřenie jasného bieše.
Promluvenie jměl milostivé
a srdce ke každému nelstivé.
Rúcha nemnoho mieše,
jednu sukniu a kapiu nosieše.
Škapléř jmieše pro dielo;
toť jest rúcho jeho bylo...

Je to jasné... Nebo ne? No, vysvětlení pro ty, kteří snad všemu úplně nerozuměli, nebo je zmátla ta příčestí minulá – mieše, bieše, nosieše... Podle této legendy byl Prokop vysokého a širokého těla, měl silné dolní končetiny a v těle byl plný. Hlava byla dost veliká, s velkým čelem, bledou tváří, černou bradou a tmavými vlasy. V sutinách sázavského kláštera byl nalezen obraz svatého Prokopa se zavřenýma očima... Světec je na něm ale vyobrazen bezvousý. Ze zlomků lebky se dá odhadovat, že byla široká a krátká, dokonce velmi krátká. Zachované části kostí loketní a pažní jsou značně pevné a těžké. Krevní skupina svatého Prokopa – 0.

S přesností na padesát let

A jaké byly úplné závěry výzkumu? Opat svatý Prokop byl muž zralého věku... 55 až 65 let. Musel se tedy narodil někdy na rozhraní 80. a 90. let desátého století. Měl krátkou a středně vysokou hlavu. Jeho postava byla vysoká 178 až 180 centimetrů, středně robustní se středně vyvinutým svalstvem.

Roku tisíc sto a čtyři,
kdy patřilo Oldřichu
Zličsko, Kouřimskem pak zvané,
jak se pověst o tom šíří,
zesnul také nečekaně
svatý Prokop potichu.

Oprava: svatý Prokop zemřel ve skutečnosti 25. března 1053, tedy o padesát let dřív, než měl kronikář zvaný Dalimil za to. Není to jediný střet legendy s historií, ale na to jsme si během našich Toulek už zvykli. A jakkoli nám s postupem krajinou českého času přibývá informací, dat a jmen, tak nám zase na druhé straně přibývá omylů i vyložených nepravd. Což platí měrou vrchovatou i pro dobu, v níž se na knížecím trůně střídají Spytihněv, toho jména Druhý, s Vratislavem, který byl taky druhý, protože jeden Vratislav už Čechách vládl. Zároveň však byl tento Vratislav První. Protože to byl náš první král.

zdroj: Josef Veselý, Wikipedie