Na 155. výletě do naší historie vás speciální tým průvodců zve k setkání
s českým panovníkem, jenž dostal od kronikářů a dějepisců několik
přízvisek. Jedno horší než druhé: Opilec, Žráč a nejčastěji Líný král.
Jeho jméno: Václav IV. z rodu Lucemburků.
„Království
české v prvních desíti letech panování krále Václava těšilo se
nepřerušenému pokoji a blahobytu veřejnému, jaký v celém středověku jen
pořídku vídati byl. Na označení epochy té (šťastné, ale krátké) užívali
Čechové tehdejší později obrazu, přehnaného sice, ale nadmíru
výmluvného, pravíce, že za jeho dnů kdyby kdo byl zlato na hlavě nesl a
cestou by jel nebo šel, neměl se obávati, že by ho potkalo něco zlého.
Ovšem, že zásluha taková přičítána řádům ještě od Karla IV. v zemi
uvedeným; jakož pak i boží požehnání spočívalo na stříbrných Horách
Kutných, a Praha jak rozšířenými obchody svými, tak i universitou, ke
které ze všech končin Evropy lidé studiamilovní u velikém množství se
hrnuli, čím dále tím více vzkvétala.“
Jenomže hospodářská situace
Českého království byla dobrá nikoli díky politice Václava IV. Ona byla
dobrá dokonce navzdory Václavovi IV. „Lid tím spokojenější byl s vládou
krále Václava, jelikož požívaje pokoje Karlem IV. zjednaného, ušetřen
byl napotom daní mimořádných, jakých i Karel byl často požadoval; neb
Čechy, po celý čas panování Václavova byly zemí v Evropě tuším nejméně
daní platící.“
Ach, jak libě znějí česky rozumějícímu sluchu ona
slova splynulá z pera historikova! O to liběji, že dávno, dávno již
tomu, kdy tato země byla v Evropě „tuším nejméně daň platící“
Lucemburský následník postupoval v souladu s tím, co začal jeho otec
Karel, navazoval na něj (tedy: aspoň se o to snažil). Byl to pořád ještě
mladíček. Měl osmnáct let, když začal dělat vysokou politiku. A po jeho
boku se shodou okolností ocitl další mladík (relativní mladík) – nový
arcibiskup Jan z Jenštejna. Bylo mu třicet a jeho strýc, dosavadní
arcibiskup Jan Očko z Vlašimi mu právě přenechal pražský arcibiskupský
stolec. (Strýček se do penze neodebral, odebral se na vyšší post).
Povstaňme k vykořenění prokletého moru svatokupectví!
Pozdvihněte v církvi ne lidi ctižádostivé, ale pokorné, ne lidi
dvojakého srdce, ale prosté, nikoli ustrašence, ale muže statečné!
Učiňte sloupy církve ty, jež povznáší bezúhonný život, cudné myšlení,
pevná povaha a dostatek zdravého učení! Postavte do správy kostelů ty,
kteří znají zákon Páně a mohou jeho znalost s dychtivostí předávat svým
podřízeným, kteří nebaží po bohatství, neutiskují chudé, nebojí se
hrozeb lidí, napravují zločiny, nevydírají peníze, jejichž autorita
nespočívá v nadutosti, ve lstivosti, v přepychovém odívání, v
mnohomluvném krasořečnění!
Tento
projev je vskutku datován rokem 1379, i když... no, v mnohém by mohl
zajímat i politika dočista současného. Tu řeč přednesl po návratu krále
Václava z frankfurtského sněmu profesor teologie na Karlově učení a
někdejší rektor pařížské university Vojtěch Raňkův z Ježova. Uši, kterým
Mistr Vojtěch svoje slova adresoval, seděla po obou stranách hlavy
kardinála Pilea. Pan kardinál Pileus si zrovna vyjel do Českého
království, aby působil na Václava IV. (dnes bychom použili sloveso
lobboval), že ten vůbec nejsprávnější papež se jmenuje Urban a v žádném
případě ne ten antikrist z Avignonu, ta šelma, ten zplozenec pekla –
Kliment. Při té příležitosti odevzdal Janu Očkovi z Vlašimě kardinálský
klobouk, čímž se Jan stal prvním ze všech českých kardinálů. Papežský
posel musel být u vytržení, co mu pražský universitní mistr otlouká o
hlavu. Tím spíš, že on sám (tedy kardinál Pileus) patřil mezi ty, kteří
opatřovali tučná obročí pro lidi sobě oddané, a taky uděloval přemíru
odpustkových výsad bohatým klášterům a kostelům, jejichž představitelé
byli ochotni dobře zaplatit.
Kádrové změny na dvoře
Ale
vraťme se ke kádrovým změnám na lucemburském dvoře. Nástup třicetiletého
Jana z Jenštejna nebyl ojedinělý. Ke generační výměně došlo i na
dalších mocenských místech.
„Kromě nejvyšších úředníků, které král
Václav podle obyčeje úřadovati nechal, zavedl sobě záhy jakýsi způsob
vlády kabinetní, která jím bezprostředně vedena jsouc, vyznamenávala se
zvláštní rychlostí a bezohledností. K ní povolával Václav nejraději muže
z nižší šlechty čili zemanstva, jež duchem a rázností nad jiné
vynikajíc, jeho samého bývali bez výnimky poslušni.“
Do tohoto
„realizačního týmu“ patřil Jíra z Roztok, králův nejvyšší lovčí a
křivoklátský purkrabí, kterého Václav povýšil do panského stavu, přičemž
mu nádavkem věnoval hrad Krakovec. Další osobnost, která se protlačila v
té strkanici na postech, se jmenovala Jan Čúch ze Zásady, pán na
Lobkovicích a Návarově. A nechyběli ani páni z Rabštejna a Orlíku a ze
Svinař a Kaplíř ze Sulevic a Chval ze Rzavého (jenom pro zajímavost – od
tohoto posledního, tedy pána ze Rzavého, odvozoval svůj rod malíř Jan
Zrzavý – zda oprávněně, nebudeme soudit). „Ti všichni, pod jménem
královi milci neboli gratiani regis považováni byli až i za stav
zvláštní čili třídu obyvatelstva českého.“
Průměrný věk tohoto
řídícího týmu? Docela nízký. Tedy omlazení, leč v tomto případě nikoli
ku prospěchu věci. To už tak někdy v politice bývá. Václavova politika
šla sice ve stopách Karlových, ale rozpačitě a nedůrazně a malátně.
„Vlivem těchto mužů veden byl v prvních letech panování svého král
Václav, jenž ačkoli mnoho na tom sobě zakládal, aby sám byl panovníkem.
Kdo jeho vášním a rozmarům nejlépe hověl, nabýval také nejvíce moci nad
jeho myslí.“
Všichni Václavovi psi
„Mezi vášněmi jeho této
doby přední bylo myslivectví. Psy a chrty všeliké dal v cizích zemích
pro sebe skupovati.“ Ano, tímto úkolem – tedy importem vzácných
loveckých psů – pověřoval Václav svoje vyslance. „Největší z nich a jemu
nejmilejší pak spával s ním v tomtéž pokoji u králových nohou. A
vypravuje se necele nepodobně, že královna Johanna, první jeho manželka,
dne 31. prosince 1386. roku v noci, vstávajíc náhodou z postele, od
jednoho z nich byla udávena.“
Stalo se to, když bylo královně
pětadvacet let. Kronikář z Brabantu, žijící na Václavově dvoře, Edmund
de Dynter, zase tvrdil, že „královnu pokousal jeden z mohutných
králových psů, a ten pes že měl vzteklinu a královna pak na rány a na
ztrátu krve zemřela.“ Nebyl to první případ útoku Václavovy psí smečky
na člověka. Rok předtím pes napadl a zle pokousal hofmistra Kašpara
Krajíře, a to byl muž, kterého zvíře muselo znát, protože se staral o
potřeby dvora. Vůbec by tedy nepřekvapilo, kdyby se něco podobného stalo
o silvestrovské noci na hradě Karlštejně i královně... Objevila se i
hypotéza, že toho psa na svou manželku poslal v opileckém záchvatu král.
Ale
ještě tu prý byla jedna možnost: Johanna nemohla snést hanebné
prostředí královského dvora a tak zvolila dobrovolnou smrt hladem, což
je ale opravdu silná káva... Toto svědectví zachoval pražský kanovník,
doctor Pavel Žídek. Nakolik byl objektivní? Doktor Žídek? Nepříliš. Pan
doktor byl horlivým sběratelem a šiřitelem různých historek o Václavovi
Čtvrtém. Několikrát se o něj otřel ve svém díle jménem Spravovna.
Kupříkladu při výkladu o princově křtu v Norimberku: „Velice tu zechcal
křtitelnici, když ho křtili.“
Prosím vás: citace je doslovná, i
když doznáváme, že poněkud naturalistická. Ostatně doktor Žídek se ve
své kronice vyjádřil ohledně Václavova vyměšování ještě jednou, a to v
odstavci o korunovaci téhož v Praze českým králem ve věku dvou let. My
už jsme onu inkriminovanou větu citovali, ale jenom pro pořádek: „V tu
chvíli plakal náramně a zesral na hradě oltář svatého Mauricí, na kterým
stál, když ho korunovali.“ Podle kanovníka Žídka toho měl král Václav
IV. na svědomí v dospělém věku ještě mnohem víc: „Byl to žráč a opilec
to byl.“ Podle Eneáše Silvia Piccolominiho (Eneáš Silvius byl italský
humanista a diplomat, působící i u nás, jinak: pozdější papež Pius II.)
měl král Václav jednou prohlásit: „Kdybych válčil v Itálii, vzal bych si
za kořist pouze víno!“
Zlost chronického alkoholika
Na
alkohol byly vázány jeho pověstné výbuchy vzteku. Mluví o nich i
kronikář Edmund de Dynter, který Václava osobně znal a na začátku velice
chválil jeho vzdělanost: „Když nadměrně popíjel, stával se zuřivým a
byl pak velice zvrhlý a nebezpečný.“ Psychiatři tomu říkají odborně
„patologický afekt zlosti u chronického alkoholika“. Čím víc popíjel,
tím víc vzrůstala jeho žízeň, král se dokonce domníval, že to je tím, že
se ho pokusil někdo otrávit. Neustále si stěžoval na „palčivost v
hrdle“. Jednou (bylo to ve stavu značné opilosti) ho napadlo přesvědčit
se, o čem přemýšlejí odsouzenci na smrt ve chvíli své popravy. Přikázal
svému katovi, aby ho sťal. Kat však stětí pouze předstíral (nejspíš
proto, že sám přitom sťatý nebyl), a udeřil krále pouze plochou svého
meče. Král povstal z pokleku, přikázal katovi, aby si sám klekl, zavázal
mu oči a sťal ho. (Tedy údajně.) Jindy se přihodilo, že král potkal na
honu mnicha a skolil ho šípem. „Zastřelil jsem jedinečné divé zvíře!“ řekl
svým průvodcům. Ti mu sdělili, že zabil nikoli škodnou, ale mnicha.
Král na to odpověděl: „Mnich má být v klášteře a nepotloukat se po
lese!“ I v tomto případě prý král jednal pod vlivem nemírného pití.
„Panny a paní bral bezděky, a když mu bylo učiněno, že nemohl roditi,
kázal před sebou milostníkům hřešiti. Miloval řezáky, šípy, psy, toulce a
vydal se na nedbanlivost.“
Byly to všecko jenom pomluvy? Ale
nebyly. Zvlášť výtka, poukazující na vztah Václava k ženám, vztah ve
znamení volné lásky a dráždivé sexuality (ta prý byla vyvolána jeho
vlastní neplodností), tak ta výtka je docela na místě.
Svědectví italského poselstva
„V
lesích křivoklátských, žebráckých, berounských a karlštejnských,
prostírajících se na několika mílích, mladý král často po celé týdny
obíral se myslivostí, o běh věcí celého světa nic se nestaraje.“
Zjara
roku 1383 (to bylo v pátém roce vlády dvaadvacetileté panovníka)
přijelo do Prahy italské poselstvo z Mantovy. Zjistilo však, že král je
na lovu na Křivoklátě a že nedává audience. Dokonce tady rozkázal
vypálit domy pod hradem, aby v nich nehledali nocleh ti, kteří sem za
ním přicházeli. Takže poslové čekali skoro měsíc v Praze, potom dalších
několik dní na Karlštejně. Na tento hrad král Italy pozval. Poselstvo tu
čekalo v nedůstojných podmínkách, ve špinavé místnosti na holé zemi. To
byla forma nátlaku na posly, aby královo okolí podplatili. Co Václav?
Ani se tu neukázal. Byl pořád v lesích a i nejbližší jeho okolí mělo
jenom mlhavé zprávy, co hodlá v příštích dnech dělat. Král byl přece na
lovu. Zbytek nebyl důležitý! Když už se pomalu končil druhý měsíc
čekání, přemístili se poslové do Králova Dvora u Berouna a v Berouně
konečně Václava v ranních hodinách polapili. Vyslanec ho oslovil
latinsky, a jak ve své zprávě uvádí „pěkně hlasitě, aby mi král
rozuměl“. Služby tlumočníka s překladem do němčiny král odmítl s
poukazem „já rozumím dobře“. Audience byla krátká.
Král odkázal
poselstvo na svou radu, která má jeho věc vyřídit sama. On král vůbec
nerad rozhodoval. Zvlášť když problémy, které měl řešit, byly poněkud
spletité. Obklopoval se oblíbenci z řad nižší šlechty, bezstarostně se
oddával lovu a hodování, a jakmile už byl přinucen se nějakou konfliktní
situací zabývat, tak to dlouho nevydržel a doslova utíkal na své hrady,
ukryté v hlubokých lesích; problémy, ty nechával některým členům dvora
nebo královské rady, kteří si už poradili. Pochopitelně, že to nedělali
zadarmo. A nemáme na mysli pouze jejich řádný plat.
Po návratu
sepsal vyslanec podrobnou zprávu. Copak v ní bylo? Hrozné věci. Uvádělo
se tam, jaké nové a neutěšené poměry jsou na královském dvoře, jak tam
kvete neuvěřitelná korupce a šlendrián, které se nevyhýbají ani návštěvě
cizích delegací, jak na králově dvoře vládne nikoli věrohodnost listin,
ale plný měšec, jak se král v prvé řadě a nejvíc zajímá o lovecké
zbraně, a pokud je někdo má, tak je k audienci přijat dřív. Tohleto
svědectví o ostudném jednání krále a jeho oblíbenců muselo zapůsobit v
říši římské dost šokujícím způsobem – zvlášť když si ještě všichni dobře
pamatovali, jak vznešené a všestranně noblesní způsoby měl králův otec
Karel IV. Svého času si je pochvaloval i Francesco Petrarca, když vysoce
hodnotil vysokou intelektuální úroveň mužů kolem Karla. Něco takového
by teď o Václavově okolí nikdo napsat nemohl.
Vrchní kontrolor kvality
„Král
chtěl, aby bohatí byli k chudým spravedliví,“ vyvažuje tíhu Václavových
nepravostí a neřestí na protivné straně zase autor Starých letopisů
českých. „Oblékal se do obyčejných šatů, jaké nosí prostí lidé, a sám
všechno zkoumal. Tak šel třeba mezi pekařky kupovat chleba a tam
smlouval a kupoval. Když byl chleba dobrý a měl poctivou váhu, zaplatil a
odešel. Ale když byl chléb malý, ihned podvod odhalil, dal se poznat,
chléb jim sebral a přikázal, aby ho rozdali chudým a do škol. A majitele
trestal na penězích a někdy i na hrdle. To dělal také řezníkům,
šenkýřům i všem řemeslníkům. Na každé řemeslo a zaměstnání šel vždycky
jinak a tak zkoumal a zkoušel je, jak jsou při svém obchodování
poctiví.“ Dalo by se o něm říct, že dělal populistická gesta, někdy to
však byly činy docela sympatické. (A my se neubráníme myšlence, že snad
ani dnešním politikům by neuškodila podobná praxe.) „Jednou šel kopat na
vinici, aby zjistil, jak to tam chodí, a kopal tam celý den jako každý
jiný nádeník. Za ten den poznal jejich práci a ustanovil, aby ti dělníci
v poledne, když jedí, hodinu odpočívali, a také v kterou dobu mají s
prací končit. To všechno rozhodl a přikázal.“ (Byl to Václav IV., kdo
vlastně už koncem 14. století založil Českou obchodní inspekci. 😆)
Vyprávění
starého letopisce (pravděpodobně tuto pasáž dal dohromady Matěj Louda)
pomohlo vytvořit iluzi o spravedlivém, lidu nakloněném králi. Zda se
zakládala na pravdě? Zpětně to už ověřit nemůžeme, ale - pokud si
zachováme jakousi zdravou skepsi, tak ji musíme odmítnout. Podle
dobových zpráv konal takové dobrotivé skutky každý druhý panovník, a
nejenom u nás. A nejenom ve středověku. Lidi mají radost, jestliže mocní
za nimi přicházejí, jestliže opouštějí výšiny své výlučnosti a
projevují třeba jen předstíranou starost o ty dole. Vladaři – potažmo ti nahoře – vždy dbali a dbají,
aby nějakým levným způsobem vyjádřili hluboký zájem o poddané, o řadové
vojáky, o invalidy, o zbědované a trpící, o pracující lid. V dnešní době
se tomu říká nečesky, ale srozumitelně „budování image“. Mezi námi –
provozuje se to už celé věky. Panovníci rozhazovali z kočárů za jízdy
drobné, a dav takto ponižovaný kupodivu jásal. Beznohým obětem vlastních
válek semtam v náhradu připínali řády, do špitálu a invalidoven
posílali zbytky ze svých hodovních stolů, jiní (jako například zrovna
král Václav) pak v přísném inkognitu údajně chodívali do ulic tepat
neřády. Kronikáři si pochopitelně dávali záležet. Dávali si záležet, aby
lidumilné činy neupadly v zapomenutí.
A Václavův otec, tedy Karel
IV., něco podobného neprovozoval? Karel byl muž velkých koncepcí.
Detail ho ne že nezajímal, ale ponechával mu přiměřenou úlohu. Dočetli
jsme se o něm ovšem, že osobně dohlížel na průběh výstavby Nového
Města... že vytyčoval ulice a staveniště... že zasahoval do projekčních
prací... Pokud se Karel těmito věcmi skutečně zabýval (a to se nejspíš
zabýval, jeho totiž zajímalo všechno a o všem chtěl mít přehled), tak
nikdy pro jednotlivosti nezanedbával celek... neutápěl se v
maličkostech... stihl je jaksi navíc při své programové vladařské
činnosti. Zatímco Václav, ten se v detailech přímo vyžíval. Ten se v
nich topil – a jak rád se topil! Když přijmeme představu, že ten „lidový
král“ (jako Václav IV.) měl čas věnovat se nedostatkům provozu v
pekařstvích, musíme současně a jedním dechem říct, že týž vladař po
dlouhá léta zanedbával, podceňoval, odkládal a neřešil nekonečně
důležitější úkoly státní a říšské politiky. To je fakt – on byl přece
římským a současně českým panovníkem! Měl tedy rozhodovat o osudech
národů. Ale on (když uvěříme pověstem) se choval jako kvalitář v
potravinářství nebo jako inspektor kvality zboží. My prostě nemůžeme
Václavovi ty jeho aktivity ve sféře drobných služeb připsat k dobrému.
Je to daleko spíš důkaz Lucemburkovy státnické podprůměrnosti, a ne
lidumilství. „Taková přičinlivost panovnická zdá se že byla více
dobromyslná nežli moudrá,“ rozpoznal jádro problému už František
Palacký. „Dokázal-li tím velikost jakousi ve věcech malých, nemohl pak
ubrániti se i opaku, že potom ve věcech velkých ukazoval se býti malým.“
Pozastavili
jsme se dnes u námětů svým způsobem okrajových. Udělali jsme to
schválně – je namístě poněkud zviklat tvrdošíjně přežívající představu,
že třetí Lucemburk na našem trůně patřil k sympatickým výjimkám pro
svoje... řekněme demokratické postoje. Že je líčen jako člověk nakloněný
chudině – to se jedná o hluboké, ale opravdu hluboké nedorozumění. A že
měl stranit nižší šlechtě proti vyšší, to taky nebylo z jeho nechuti
obcovat s pokryteckou a hrabivou honorací. Ba ne, on potřeboval mít
kolem sebe přátele dobrého moku, kumpány z mokré čtvrti, vyznavače
bezstarostného života. Když jednal v Remeši s francouzským králem Karlem
VI. a na programu přitom byla kardinálně důležitá otázka, jak řešit
rozkol v církvi, tak mu burgundské zachutnalo natolik, že až třetí den
po příjezdu byl schopen účasti na slavnostním obědě. Byl to nepříliš
odpovědný tvor, tenhle český král Václav, malátný, nespolehlivý. A podle
toho taky vypadala jeho vláda.
Zdroj:
Josef Veselý