Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

sobota 23. září 2023

Všichni známe Broučky, ale Jana Karafiáta?

 

Spisovatelů/spisovatelek jsou desítky. Spousty jich máme uloženy v paměti ještě ze školních let, kdy se vyžadovala "povinná četba".  Co je povinné, zní nelákavě, až odpudivě, takže mnozí ty zadané knihy stejně nečetli. Dříve kolovaly čtenářské deníky různé kvality, "aby se vlk nažral a koza zůstala celá". Také jsem jeden takový úlovek měla (a nepoužila). Mamka samozřejmě věděla, že máme seznam zadané literatury a chtěla mi, v dobré víře, "vytrhnout trn z paty". Dodnes vidím ten spokojený výraz matky, jak mi předává sešit, který získala od své nové kolegyně, která hned po škole přišla do mzdové účtárny. Když jsem se do těch "obsahů" začetla, brzy mi bylo jasné, že jsou k ničemu, to bylo tak povrchní, že něco podobného bych neodevzdala. Možná to té dotyčné stačilo na střední ekonomické škole, ale u nás na gymnáziu by to neprošlo, většinou tam byly obraty nic neříkající. Naše češtinářka zkoušela znalost knih ne podle obsahu, ale její otázky byly "záludné", ptala se na detaily, např. "Co měla na sobě Mařenka, když se na lavičce setkala se svým nápadníkem a jaké boty měl on?"  Tím nás vedla k pozornému čtení a mimochodem, ty střevíčky byly atlasové 😀. Všechny ty půjčené čtenářské deníky byly většinou "na houby". Možná máte podobné zkušenosti, jenže po letech jsem vlastně ráda, že ta povinná literatura byla, protože k mnohým dílům bych se "nedokopala"...  

A pak jsou knihy, třeba dětské, které nás zaujmou a vůbec nikdo je nezadal, přitom jejich básnický dopad trvá dál. Zkusme hádat: "Všechno, všechno kvetlo a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci - ale ti se něco nacvrčeli!"

Ano, jsou to známí Broučci. Autor má i symbolický hrob na Valašském Slavíně v rožnovském skanzenu a většina návštěvníků si ho tam fotí:

Fascinovalo mě, kolik toho za svůj život dokázal a jak cestoval. Proto mu věnuji dnešní příspěvek, třebas je "dlouhý". 

Narodil se 4. května 1846 v Jimramově na Českomoravské vysočině do rodiny s evangelickou tradicí. Jeho rodiči byli František Karafiát a Josefa Karafiátová, která vstupovala do manželství jako Josefa Mašíková, vdova se čtyřmi dětmi. Společně měli Karafiátovi šest dětí, tedy celkem deset. Jan Karafiát byl prvním mužským potomkem Františka Karafiáta a celkově devátým dítětem v rodině. Rodina se věnovala zemědělství, pěstování a zpracování lnu. 

Rodný domek v Jimramově, pamětní deska a dolní část vyřezávané sochy:


Základní vzdělání získal Jan doma a v evangelické škole v Jimramově. V roce 1857 (v jedenácti letech) odešel studovat do Litomyšle na německé piaristické gymnázium. Karafiátova sestra Marie se v tu dobu stala diakonkou v německém Kaiserwerthu a povedlo se ji pro svého bratra získat pozvání ke studiu na gymnáziu v Güterslohu, kam ve svých šestnácti letech JK odešel. Studenti zde byli připravováni pro studium bohosloví i pro misii. Důraz byl kladen na jazykovou přípravu, na latinu, řečtinu, hebrejštinu. Karafiáta nadchlo studium francouzštiny, kterému se také začal hodně věnovat. V domě, kde pobýval, se setkával se syny šlechtických evangelických rodin z celého Německa, našel zde mnoho vlivných přátel. V únoru 1866 JK maturoval a jako cizinec pronesl abiturientský proslov v latině.

Pak odešel studovat na tři semestry bohosloví do Berlína. Po otcově smrti pokračoval ve studiu v Bonnu a svá studia ukončil ve Vídni. V roce 1869 složil bohosloveckou zkoušku na výbornou, ale nastalo složité období, kdy řešil, co bude dělat dál. Na práci samostatného církevního pracovníka se totiž ještě necítil dostatečně duchovně připraven. Přijal tedy nabídku od profesora Böhla, se kterým se seznámil během svých studií ve Vídni a nastoupil jako vychovatel do rodiny továrníka, vdovce Gustava Langena v Kolíně nad Rýnem, kde měl na starosti 5 dětí. Potkal také svou první a asi jedinou lásku - neteř Gustava Langena Hermínu Schleichnerovou. Nikdy se ale neodvážil ji lásku vyznat, neboť se obával, že by se sňatkem pan Langen nesouhlasil. Poté, co se továrník Langen opět oženil, se Karafiát vrátil do Čech.

V roce 1870 přijal JK místo u faráře Šuberta v Krabčicích. Jeho sídlem se stala Roudnice, kde působil od 1. července 1870 jako kazatel, varhaník, ale i kostelník. V místní škole vyučoval náboženství. Práci vykonával s velkým nadšením, ale šťastný nebyl. Materiálně  nebyl  dostatečně zaopatřen a s  Šubertem se rozcházel v názorech o obsahu práce faráře. 30. října 1870 tedy odešel do Edinburghu, odkud dostal nabídku k pobytu na základě zprávy, kterou během svého působení v Roudnici napsal. Ve Skotsku se seznámil s šlechtičnou Johannou Denniston Buchanan of Auchentorlie, která na něj ve svých 51 letech udělala takový dojem, že ve svých Pamětech píše, že se neprovdala, neboť měla být do své smrti jeho andělem. Označoval ji jako mateřskou přítelkyni. Právě ona Karafiáta podporovala v jeho plánech sepsat Broučky, byla mu po celý život rádkyní a mecenáškou. 

 
Kasparidesovský dům v Čáslavi, v Kostelní ulici, kde Jan Karafiát pobýval. Foto: archív Městského muzea Čáslav

Po návratu ze Skotska přišel JK ve školním roce 1872/73 do Čáslavi, kde učil náboženství, pedagogiku, didaktiku a češtinu, ale zároveň zde později působil jako duchovní správce evangelického semináře. Bydlel na Kostelním náměstí v domě čp.193, zvaném Kasparidesovský.  Dobu pobytu v Čáslavi ale  nepovažoval za nejšťastnější. S ředitelem evangelického učitelského semináře se myšlenkově rozcházel v zásadních otázkách duchovního vedení. Byla to ale právě Čáslav, kde kromě povídky Kamarádi vznikla hlavní část jeho nejkrásnější knihy Broučci. Dokončil ji 17. září 1874 v Jimramově. 

V listopadu 1874 odešel do Hrubé Lhoty na Valašsku, kde působil jako farář. V této skromné vesnici začal budovat církev založenou na Božím slovu, kterému se podřizoval a vyžadoval to i od členů sboru. Pečlivě se připravoval na nedělní bohoslužby, mládež z vesnice poctivě vzdělával. Věřící si ho velmi vážili. Velkou podporou mu v této době byla Miss Buchanan, která ho v Hrubé Lhotě v roce 1876 navštívila. Financovala mu také jeho návštěvy ve Skotsku, které pro něj byly velmi inspirativní. Výsledky jeho snažení se brzy dostavily. Ve vesnici se prohloubila mravní odpovědnost věřících a úcta k Božímu slovu. Přesto to byla právě církev, se kterou se Karafiát dostal do sporu. Po zvolení superintendenta Totuška narazil Karafiát z jeho strany na řadu překážek, které mu práci znesnadňovaly a Karafiát se v červnu 1895  po poradě s Miss Buchanan rozhodl svou funkci složit.

Odešel do Prahy, kde bydlel na Královských Vinohradech, kde se v jeho bytě v ulici Na Smetance číslo 6 setkávali studenti a lidé, vyučoval náboženství a konal domácí pobožnosti.

V roce 1911 se Karafiát z Vinohrad odstěhoval do Bubenče, aby se na přání své přítelkyně, mecenášky Miss Buchanan mohl věnovat revizi Bible kralické, neboť právě v této práci viděla lady Buchanan stěžejní literární práci JK. V roce 1918 udělila vídeňská fakulta Karafiátovi čestný doktorát z bohosloví. On jej však odmítl.

Na přelomu roku 1928/1929 Jan Karafiát onemocněl, 30. ledna 1929 částečně ochrnul a následujícího dne umírá. Karafiát byl pohřben na vinohradském hřbitově.

Dílo je rozsáhlé, vybrala jsem pro děti: Broučci: pro malé i veliké děti, 1876; Broučkova pozůstalost, 1900; Karafiátova čítanka, 1924




Dnes nastal podzim, na závěr pasáž z Broučků: „Byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom musel tatínek kmotříčkovi slíbit, že se k nim přijde s maminkou a s Broučkem ještě jednou podívat, a to hned zítra, dřív než udeří zima.“  
Zdroj: internet

12 komentářů:

  1. Hani,krásné psaní!Zrovna dnes jsem četla o J.Karafiátovi článek ve čtvrteční příloze Deníku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za pochvalu, Zdeni. Vůbec jsem nevěděla, že v Deníku byl o JK článek. ☺

      Vymazat
  2. Hanko, ani nevíš jak jsem se s chutí začetla do Tvého dnešního příspěvku. Kdo by neznal Broučky ☺A pak také Gabru a Málinku od Amálie Kutinové - matka české spisovatelky Marie Kubátové, ale to jsem odbočila. Jsou to dvě knihy, které jsem zhltla opětovně už coby dospělá.K povinné četbě asi tolik, byly knihy, které jsem nemusela, ale přečetla, čtenářský deník a jeho putování bych také nebrala. Není nad to mít vše vypracované, mít ve všem řád a odpovědnost. Moc ráda jsem pomáhala paní knihovnici jako dítě školou povinné. Hanko, měj pohodové dny. ☺

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marti, hezky a výstižně jsi to napsala. Broučky jsem měla, ráda jsem se dívala i na večerníčkovské zpracování. Nakonec jsem tu svoji knížku darovala do rodiny, kde měli děti. Gabru a Málinku jsem také četla a je to psáno v podobném "duchu". Čtenářské deníky ještě někde mám, psala jsem tam podrobně, hlavně proto, že k maturitě byl seznam knih, které bylo třeba znát a oni se ptali ne na obsah, ale na takové "špeky". Ten návyk mi zůstal a dost dlouho jsem si přečtené knihy zapisovala. Musím říci, že k návštěvě knihovny mě přivedla škola, už na základce jsem tam pak ráda chodila a v pubertě jsem měla ráda české detektivky. ☺
      Děkuji za přání a pohodové dny v klidu a zdraví přeji i vám.

      Vymazat
  3. Krásné čtení.Od dětství jsem nadšená čtenářka a tak mi nevadilo si přečíst i povinnou četbu.Čtenářký deník jsem si psala ještě nedávno.Má vnoučata už tak nadšená z povinné četby nebyla a někomu jsem právě můj čtenářský deník půjčila a už se nevrátil.Nevadí.
    Hani,měj hezkou neděli

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jituš, mi také až tak nevadilo číst povinnou četbu. Někdy mě kniha překvapila - nechtělo se mi to číst, ale pak jsem zjistila, že obsah je zajímavý a pak jsem si třeba jinou knihu toho autora sama vypůjčila. S tím čtenářským deníkem to je jako s mnoha věcmi, které půjčíš - podle hesla "když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají" = když to potřebuje, naslibuje kdovíco, ale už se to nevrátí. Kolikrát se mi to stalo.
      Přeji pěkný závěr září. ☺

      Vymazat
  4. Hani, ráda jsem si příspěvek přečetla. V Jimramově jsem před jeho rodným domem byla... Broučci, to je moje dětství a i vlastně i mých dětí. Mám knihu ilustrovanou Jiřím Trnkou a hlavně LP desku namluvenou panem Högerem, to je skutečně skvost a pohlazení...
    Přeji hezkou neděli, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, to jsi měla štěstí a u toho rodného domu byla, já ne. Ale ty ilustrace Jiřího Trnky znám a pan Höger to tak krásně namluvil. ☺ To jsou naše malé "poklady".
      Přeji Ti už hezkou a úspěšnou středu.

      Vymazat
  5. Hani broučky miluju, četla je moje babička, potom já svým dětem a teď zase vnučkám... Líbí se všem, i když u toho i brečely, hlavně když zemřela Janinka... O panu Karafiátovi jsem ale všechno, co píšeš nevěděla. Jen, že studoval a vyučoval náboženství, což je znát i v knize. Pozdravuju, Lenka
    www.babilenka.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Leni, moc hezky jsi to napsala, tak se četli Broučci broučkům. ☺ Já jsem také všechno nevěděla, široký záběr měl pan Karafiát, nevěděla jsem, že tak cestoval a znal jazyky, např. francouzštinu.
      Měj se, Leni, co nejlépe. ☺

      Vymazat
  6. Hanko, děkuji za podrobnosti že života Jana Karafiáta. Jednu dobu sloužil i u nás. Můj čtenářský deník používala i dcera na střední a pak jsem ho půjčila švagrové na dálkové studium. Určitě mi ho vrátila, ale kde je, to nevím. Tak si dnes píšu deník na blogu Střípky že života, ale nepíšu to v té předepsané formě,
    jen stručný obsah knihy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, JK toho procestoval na své pouti hodně a nevynechal ani Valašsko. Možná proto je jeho symbolický hrob ve Valašském Slavíně ve skanzenu.
      Ty čtenářské deníky opravdu kolovaly, ale já jsem byla poctivec a knihu raději přečetla, což se pak vyplatilo. Máš pěkné blogy, už s tradicí, já jsem se (zatím) ke knihám nedostala. Mám široký záběr témat a plno nápadů, které bych tam chtěla mít. 😉

      Vymazat

Toulky českou minulostí

Obrazy z havířovské výstavy

Tento příspěvek navazuje na 1. část rukodělných prací, které jsem nafotila na výstavě v CVA Havířov. Podívat se můžete ZDE .  Na výstavě jse...