Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil

 

Jarní rostliny jsem představila ZDE, jedné z nich se můžeme ještě věnovat. Pokud jste se v dětství báli trhat rostlinu s modrofialovými květy, abyste nepřivolali bouřku, pak asi víte, jak vypadá jeden z nejběžnějších druhů rozrazilu. Řeč je o rozrazilu rezekvítku, kterému se kvůli známé pověře říká bouřka. Překvapilo mě to, že jen v Evropě je prý kolem 500 druhů (!!) rozrazilů různých barev a velikostí, kvetou od jara až do podzimních mrazíků, takže já vlastně nevím, jaký druh zažil u Svratky pan básník. Tipovala bych, že to bude ten běžný druh - rezekvítek, rostlina s modrofialovými květy. Může být však zaměňována za pomněnku, ale liší se barvou i počtem okvětních lístků. Jenže řekněte, kolik je lidí, kteří v přírodě počítají okvětní lístky. Když jsem to nakousla, tak pomněnka jich má pět, zatímco rozrazil pouze čtyři. Pomněnek je taky na 80 druhů. Tak jen pro srovnání:

Rozrazil rezekvítek a pomněnka lesní.

Svratka je známá moravská řeka. Líbilo se mi, jak je tato řeka popsána na stránkách města Tišnova:

"Pramení v hlubokých jeleních lesích v oblasti Žákovy hory, blízko hlavního evropského rozvodí. Vytéká tmavá ze zrašeliněných půd a sotva opustí stinné smrčiny, meandruje v osluněných heráleckých a milovských lukách. Odtud pochází i dvojí výklad názvu řeky. Tmavou, načernalou vodu pramenného úseku mohlo označovat starogermánské Swarta a německé Schwarza. Za pravděpodobnější základ jména řeky je však považováno praslovanské "svrt", znamenající vrátit, označující tedy i řeku, která se meandrovitě vrací.

Zhruba 170 km od svých pramenišť, o 600 m níže, se Svratka vlévá do střední (věstonické) nádrže vodního díla Nové Mlýny. Pod rozlehlou hladinou zmizelo odvěké ústí Svratky do Dyje. 

 

Svratka pramení na úbočí Křivého javoru a Žákovy hory ve Žďárských vrších, druhý významný pramen vzniká u hájovny Blatky (někdy značen jako Břimovka).

V široké nivě pod městem zůstává řeka krásná. Do její klidné nazelenalé hladiny, vzduté březinským splavem, se z proutků vrb střemhlav vrhá modrý ledňáček. Na splavu hučívá Svratka téměř jako Niagara, ale v létě sotva teče. V horké dny je pak požitkem zde usednout se sklenicí dobrého piva z Klimešovy hospody a chladit si ji v mělké vodě - i v parném červenci sem přitéká voda z Víru studená." 

 

Svratka v Brně-Dolních Heršpicích.

Není divu, že o této pozoruhodné řece a jarní květině napsal básník Vítězslav Nezval známou báseň a přispěl tím k rozšíření povědomí o tomto vodním toku. Kdyby tak každá řeka měla svého Nezvala...

 

Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,
na břehu řeky Svratky roste nízká tráva,
rád chodil jsem tam denně, koupal se a snil,
na břehu řeky Svratky kvete rozrazil
a voda je tu těžká, chladná, kalná, tmavá.

I za slunného léta je zde zvláštní stín
jak v starém obraze, jenž u nás doma visí,
proč cítil jsem tu vonět kopr, česnek, kmín,
i za slunného léta je zde zvláštní stín
jak v jedné zahradě, kam chodíval jsem kdysi.

Jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt
než tento teskný břeh, než temná řeka Svratka,
a přece musil jsem tu každoročně žít,
jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt,
však nechodila k jejich břehům moje matka.

Jsou možná země, kde je voda modravá
a nebe modravé a hory modravější,
a přec mou zemí navždy bude Morava,
jsou možná země, kde je voda modravá,
a přec mi nejsou drahé jak ta země zdejší.

Jsou možná mnohem nádhernější hřbitovy,
je Vyšehrad, ten zlatý klenot v srdci Prahy —
a přec mě nejvíc dojímá ten žulový,
jsou možná mnohem nádhernější hřbitovy,
a přec ten nad Brnem je nade vše mi drahý.

Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil
a v létě tyčí se tu kukuřičná zrna.
Ó kéž bych, matko, s tebou dodneška tu žil,
na břehu řeky Svratky kvete rozrazil,
kéž žil bych s tebou, matko, dodnes ve zdech Brna.

Jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt
než tento teskný břeh, než temná řeka Svratka,
a přec bych chtěl tu, matko, s tebou věčně žít,
jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt,
však ty jsi moje vlast, má vlast, má věčná matka.

 

 

 

„Tak jsem přišel na svět. To jsem já.“ 

Vítězslav Nezval 

"Když jsem se narodil, bylo tatínkovi dvacet pět let a matka, která byla o jedenáct měsíců mladší než on, odpykávala si také svým druhým porodem trest za nespáchanou vinu.
První dítě, holčička, vykrvácelo za několik hodin po narození vinou porodní báby, která ovázala špatně ránu po pupeční šňůře, otec přijel na kole již k mrtvému dítěti a pro mě vstoupila Boženka zároveň s Karlíčkem, nejmladším maminčiným bratrem, který umřel v dětství na záškrt, do kategorie nebeských andílků. Také já jsem při narození zle pocuchal maminku, takže už nechtěla mít děti a litovala ženy, které jich měly tucet […]."

(Z mého života, 1959)

• Narodil se 26. května 1900 v Biskoupkách na Brněnsku.
• Zemřel 6. dubna 1958 v Praze.
• Byl vůdčí osobností českého surrealismu a jedním ze zakladatelů poetismu.

 

  

Na fotografii s otcem a sestrou Vlastou.

 

"Je časné májové jitro. Květen, nejkrásnější měsíc v roce. Všechno je v květu. Rozkvetla i zahrada u školy. Jabloně a hrušně jako růžové a bílé kytice. V zahrádce voní bez. Jeho namodralé hrozny se sotva rýsují v hlásícím se ránu. Okna bytu ve škole jsou matně osvětlena. Otvírají se dveře, vychází pan učitel. Nezůstane na prahu, aby vdechl omamnou vůni květů, ani aby okouzlen hleděl na rodící se den. Spěchá ke studni pro vodu.
Ale přece jej upoutá jasnější pruh na východě oblohy. Blaženě vydechne. Vždyť toto časné sobotní ráno 26. května 1900 mu dalo velký dar. Narodil se mu syn. Splnila se jeho touha. Přál si chlapce. Myslíval na něho, ještě nenarozeného, ve volných chvílích, myslíval na něho zvláště při čtení Hálkových Večerních písní. Ach, mít tak syna, který by byl básníkem!
Aspoň jméno dostane po tomto pěvci lásky. A dnes ho, maličkého, májové jitro vítá květy.
Do pootevřeného okna se naklání bez. I on šeptá Vítězslavu pozdrav. Snad proto jeho květy měl ze všech květů celý život nejraději. Modrý bez! Pan učitel trhá snítku a klade ji do maminčiny ruky. Jako poděkování. Maminka se po mnohahodinové bolesti poprvé usměje. Pohlédne z otce na syna. I ona je šťastna."

(Kouzelná říše dětství Vítězslava Nezvala, 1962)

 

  

 V. Nezval ve dvaceti letech jako student. Působil mj. jako dramaturg v Osvobozeném divadle, kde se sblížil s pány Voskovcem a Werichem.

 

  

S maminkou.

 

Vítězslav Nezval nebyl jen básníkem, on také maloval. 

 

 

Velmi se zajímal o astrologii a předpověděl si i vlastní smrt, když tvrdil, že zemře o Velikonocích. To se skutečně stalo, zemřel na Velikonoční neděli v r. 1958 a pochován je na Vyšehradském hřbitově. Všimněte si, v jaké "společnosti" má hrob. 

  

 "Vypověděl jsi odedávna boj nudě, krutému nepříteli.
Naučils mne milovat Prahu
svobodným srdcem
svobodného muže svobodných snů a tužeb.
A to je jen zrnko z hory klenotů, které jsi vykouzlil baculatou rukou.
Zaklepal jsem.
Nikdo mi neotevřel."

Jan Werich
V Praze 8. dubna 1958

zdroj: deník, Wikipedie, vitezslavnezval.cz