Ten zbytinský hřbitov, ten toho pamatuje...

Jsou hřbitovy malé, i ty velké, dnes se mnohým říká "ústřední hřbitov", protože vznikly náhradou za menší. Některé jsou malebné a připomínají spíše park. Ať městské či vesnické, každý hřbitov toho  hodně "skrývá". Plno lidských osudů a kolik smutku je na té ploše, o tom raději nepřemýšlet. Jsou hřbitovy, na které se chodí cíleně a celý národ je zná. Mám na mysli třeba Vyšehradský hřbitov, kam nás už dávno tomu zavedla naše p. učitelka při výletě do Prahy a za tři roky totéž se opakovalo na gymnáziu. Najdeme tam hroby velikánů. Ne každý je velikán, přesto toho může hodně vykonat. Nevím, jak vy, ale já na hřbitov chodím ráda a můj partner taktéž. Při návštěvě Šumavy jsme několikrát zavítali na různé hřbitovy, protože se tam nedostaneme často. První hřbitov, který jsme při své dovolené navštívili, byl tento ve Zbytinách.

   

Obec Zbytiny leží pod Knížecím stolcem (1226 m n. m.) v údolí říčky Blanice.

Je to na Šumavě, proto je ta vesnice spojena s odsunem německých obyvatel po druhé světové válce. Pokud sledujete můj "seriál" z letošní dovolené, bylo tam už uvedeno, že osídlování německým obyvatelstvem v těchto oblastech bylo spojeno s rozvojem sklářství a železářství, což vyžadovalo hodně dřeva, to na Šumavě nebyl problém. Bylo to za starého mocnářství v minulých staletích, kdy tady nebyl národní park a příchozí lidé tu zakládali své vesnice po příchodu z Bavorska nebo z Rakous. Tehdy se konkrétně tato vesnice nejmenovala Zbytiny, ale nesla svůj německý název uvedený na pohlednici: 

Dostala jsem se k několika starým fotografiím, které byly patrně pořízeny po válce, kdy po odsunu sem přišli noví osadníci a fotografie dokumentují, jak to tady vypadalo. Jen si uvědomme, kdo měl v těchto poválečných dobách foťák a kolik lidí mohlo svůj život tady dokumentovat: 

Dobře, že vesnice našla své nové obyvatele a nezanikla jako ty vesnice, které se nepodařilo osídlit. Na těchto dnes archivních fotografiích je vidět, jak se lidé snažili přidělené domy opravit. Ani kostel, kolem kterého jsme chodili, nebyl po válce v dobrém stavu. Fotky, patrně ze svatého přijímání, ukazují děti nových příchozích, které po téměř osmdesáti letech už možná odpočívají na tomto hřbitově, i když mnohé rodiny několikrát změnily své bydliště, než se usadily.

 

 

A tak se skrze pořízené fotky podívejte do míst, kde ty osudy lidí byly nejen jiné, ale v mnohém těžší. Na úvod jsem vyfotila některé hroby současné a pak ty z původního německého hřbitova a zaujalo nás to oba. To je kostel sv. Víta (původně sv. Kateřiny) ve Zbytinách a vstup na hřbitov:

 

Pan František Korch je tady uznáván, byl velitelem místních hasičů.

 

 

Na protějším kopci jsme ze hřbitova zahlédli tento kostel sv. Magdaleny, který je na cestě do Volar zhruba 3 km odtud (890 m n. m.). Kolem tohoto kostela vedla trasa Zlaté stezky ze Zbytin. Tomu místu se říká Svatá Magdaléna. Architektem byl Anton Erhard Martinelli (1684 - 1747), původem Ital žijící ve Vídni a působící též ve službách Schwarzenbergů. Kostel byl postaven v polovině 18. století. Poválečný odsun zapříčinil pustnutí prázdné osady a chátrání kostela, plánován byl i jeho odstřel. Díky iniciativě volarského faráře F.  Honsy bylo staré poutní místo zachráněno. Ve vísce Svatá Magdaléna zůstaly 2 domy a 2 chaty. Dá se tam dojet autem, kostel vypadá takhle:

V prostoru u dnešního kostela rostla prý mohutná lípa, ale jistý dřevorubec byl pověřen, aby strom porazil. Ke svému překvapení nalezl v kmeni padlého velikána sošku světice. Sochu sv. Magdaleny odnesl do Zbytin, ale ta se nehodlala s novým místem smířit a sama se záhadně vracela na kopec k lípě, kde byla objevena. Tolik místní pověst. 

 

 

Pohlednice z daného místa asi z r. 1930.

 

Do kostela nebylo možné nahlédnout. Jak vidíte, bohoslužby se tady konají 3x do roka - Vánoce, Velikonoce, pouť, ta se bude konat zrovna tento týden. Nevím, jaký dojem máte z tohoto příspěvku, ale nám se na tomto šumavském hřbitově líbilo. 

 

 

Neodpustím si poznámku: hřbitov a dějiny obce jsou jedna věc, přítomnost je věc druhá. A podle akcí, které tam často pořádají, mohu tvrdit, že mnohé menší město jim může závidět a ta soudržnost a kamarádství jsou nedostižná, to velká města nedokáží! Tam to opravdu žije. 👍 👏