Za zážitky prameništěm Blanice a šumavským Spálencem

Den byl jako malovaný a my jsme si vybrali výlet do šumavské vesnice. Pohybovali jsme se v terénu kolem 840 metrů nadm. výšky, pro mnohé šumavské vesnice je to typický terén. Nejsou tam žádné pamětihodnosti a možná si říkáte, když tam není hrad či nějaká "katedrála", proč tam tedy jezdit, když mi místní říkali, že "tam nic není"? Je to určitá výzva, protože "cizí element" si všímá věcí, které domácí přehlížejí. 🙇 Rozhlédnete se a - nikde nikdo, ale cestičky  jsou vyšlapané, takže občas tu někdo přejde. Třeba nějaký klub turistů. Ano, škola tam není od 50. let, taky koho by tam učili, že... Obchod tam snad byl za většího osídlení. Nakonec, pro pár chalup a lidí v létě a na lyže v zimě se to neoplatí. Kdo sní o životě na samotě, ten si to náležitě užije. Naším cílem byl Spálenec. 

K tomu musím pár slov napsat. Spálenec je prototyp mnoha šumavských obcí. Doba, kdy to tam žilo, je už velmi dávno minulá. Život tam nebyl nikdy snadný, v té nadm. výšce bývá zima dlouhá, dříve bývaly na sníh bohaté zimy a tím pěstování na poli se muselo přizpůsobit. Po válce nastal odsun obyvatel ze známých příčin, mělo to své důvody a osídlit tyto pohraniční "hvozdy" bylo problematické. Takových míst je na Šumavě (a nejen tam) mnohem více. To, co je tam odjakživa, je oblast prameniště Blanice. 

Některé řeky jediný pramen nemají. Prameniště je na větším prostoru, taková "velká louka". To je případ i Blanice. Jistě znáte písničku "Na břehu Blanice, stojí Maletice, vesnička má milená..." Tak to je ono. Pro každého je místo, kde se zrodil a do školy chodil, blízké jeho srdci.

Kdo by věděl, že Blanice má prameny ve Spálenci a blízko už ve vojenském prostoru Boletice? Je to tam  národní přírodní památka. 

  

V tomto prostoru je prameniště řeky Blanice a možná na 1. fotu zahlédnete ceduli, která to označuje. 

Tam se také dozvíte, který je náš  nejdéle žijící živočich. Žije právě tam. Je to perlorodka říční (Margaritifera margaritifera). Je to kriticky ohrožený druh.

Je to živočich dlouhověký, velmi citlivý na kvalitu svého prostředí a běžný člověk ho jen tak neuvidí. Život perlorodky je dlouhý, pokud se jí daří, může přesáhnout i 100 let! V nejchudším chladném prostředí, kdy je metabolismus nejpomalejší, může žít dokonce 150 let i více. Je to náš nejdéle žijící živočich a její zejména raná vývojová stadia jsou právě na prameništích řeky Blanice s mokřinami a prameništní vegetací a s rozsáhlou sítí mělkých pramenných stružek. (zdroj Wikipedie) 

 

Perlorodka poté, co vypadne ze pstruha, se zahrabe do vrstev dnového substrátu, který obývá, dokud trochu nevyroste a nedospěje. To se stane mezi desátým až třicátým rokem a perlorodka zralá k rozmnožování se usadí na povrchu dna. Začne žít přisedlý život dospělé perlorodky. A teprve v této fázi je možné ji najít. To je technicky možné, ale obtížné prakticky, perlorodky totiž dokonale splynou s dnovým substrátem na dně toku a hledat se musí i s pomocí potápěče. Pro představu je třeba projít a zkušeným pohledem pod hladinu propátrat řeku či potok a nevynechat ani centimetr. Informace jsem čerpala ze stránek ekolist.cz.

Životní cyklus perlorodky říční.

Pojmenování Blanice (německy Flanitz) je odvozeno od slova blanná, tj. protékající blaněmi. Staročeské „blaně“ byly vlhké louky či pastviny. Blanice byla v dávnověku známa jako zlatonosná. Zlato se podél toku rýžovalo zejména v okolí obce Záblatí.

 

 

To, že Spálencem jezdí vlak (interval 2 hod.) a je tu zastávka, je asi největší "vymoženost", která zde zůstala.  

 

 

Spálenec je dnes součástí obce Zbytiny na Šumavě. Samostatná obec to kdysi bývala. Původně to byla německá osada Brenntenberg. V letech 1918–1919 byla podél Blanice vystavěna úzkorozchodná Arnoštovská lesní dráha a ve Spálenci bylo překladiště. Pár fotografií z webu zaniklé obce:

Spálenec ve 30.-40. letech i s plánkem domů.

V nadmořské výšce okolo 810 metrů se zde rozkládala osada v podobě rozptýleného osídlení. Lidi zde živil les, pastva, lnářství a domácí řemesla.
V roce 1870 zde žilo 587 osob a stálo již 72 domů. Žilo se zde těžce a tak v letech 1886 až 1889 se ze Spálence odstěhovalo padesát osob do Štýrska. Přesto počet domů rostl a v roce 1930 dosáhl 102. Naproti tomu počet obyvatelstva se udržoval na stejné úrovni a v roce 1930 zde bylo již 583. Na odsun odešlo celkem 385 osob německé národnosti.

V roce 1910 obec zachvátil požár, jemuž padlo za oběť 12 domů. V druhé polovině 18. století zde vznikla škola. Tato německá obecná škola zanikla v roce 1945. Nahradila jí česká obecná škola, která však již v 50. letech 20. století byla zrušena. Od roku 1953 je Spálenec místní částí obce Zbytiny. V roce 1957 došlo ke zbourání řady zchátralých domů a osada se stala sídlem chalupářů. V současnosti se ve Spálenci uvádějí 4 stálí obyvatelé, jinak jsou to chalupáři.

 

Fotografie pořízená na poč. 70. let 20. století.

 Podívejte se na fotografie ze současnosti, které jsme tam pořídili my:

U těch tabulí s biblickým textem je pozůstatek studny a na tabulích jsou jmenovitě připomenuty některé domy, které v těchto místech stály.

 

 

Poutníče, usedni na lavičku a pokochej se obrázkem sv. Jakuba, který je patronem poutníků a turistů. Jinak můžeš pozorovat "obrazy", které vytvořila příroda.

Pár metrů od posezení je pamětní kámen Eliášova cesta, který zde připomíná geologa a ochranáře přírody RNDr. Mojmíra Eliáše, který se zasloužil o ochranu a vyhlášení Národní přírodní památky Blanice.

 

K výletu je to krásné místo.