Připravila jsem historické ohlédnutí za tím nejcennějším - za zdravím. V každé době si člověk pomáhal k léčbě nemocí svých i své rodiny nebo chtěl vyléčit stavy po úrazech. K nim přišel často - při práci doma, při výkonu svého řemesla nebo ve válkách. Kam jít pro pomoc? Pokusila jsem se to do článku shrnout.
Předtím, než fungovaly lékárny, tuto roli plnili různí kořenáři, kterým se říkalo herbarii. Na tržištích, v krámcích nebo v boudách prodávali
koření, např. pepř, zázvor, hřebíček, šafrán, i některé léčivé přípravky, vyráběli
vlastní sirupy nebo maceráty. Kamenné obchody byly tzv. kotce, které se latinsky nazývaly apotheca. A právě z toho vzniklo slovo
apothekář. Apotheky nebyly jen místem, kde se léky skladovaly a prodávaly, patřily k nim i laboratoře, v nichž se přímo léky připravovaly.
Léčiva i přípravky dováželi kupci nejčastěji z Benátek a
Lombardie. Jedním z nejvýznačnějších lékárníků byl Angelo z Florencie, jež byl
oficiálním lékárníkem krále Karla IV. a od roku 1347 vedl lékárnu v domě
U Anděla (čp. 144) na Malém náměstí v Praze.
Bylinkářství v Santa Maria Novella ve Florencii je nejstarší dosud používanou lékárnou na světě. (zdroj nationalgeographic.cz)
Doktor a apothekář z r. 1508.
Středověk přinesl rychlý rozvoj farmacie a také chemie, která má ve farmacii velmi důležité místo. Významným objevem byla destilace, technika používaná k oddělování a čištění látek zahříváním a chlazením. Destilace byla ve středověku nezbytná pro výrobu léčiv a aromatických esencí. Snahou bylo získání elixíru života – látky způsobující omlazení organismu a prodloužení života. Síť lékáren se začínala rozrůstat. Vznikaly lékárny "klášterní" a sloužily jako ústavní lékárny, avšak jen malému okruhu pacientů. "Veřejné" lékárny byly dostupné každému, patřily městu a vedl je tzv. "provizor". V 17. století přibylo množství jak veřejných městských lékáren, tak i klášterních. Lékárny tehdy vznikaly v hospitálech Řádu Milosrdných bratří, které doplňovaly nemocnice.
Středověká lékárna (Foto: Magister Faragius; (Ferraguth) of Naples - book scan of Tacuinum Sanitatis / Public domain, Wikimedia commons
Lékárníci používali hmoždíře, baňky, křivule, pilulkovnice - formy
na výrobu tabletek nebo čípků, dále lisy, nálevky, filtrační vaky,
lžíce, kleště, mlýnky, kotlíky... Někde
se přímo zpracovávaly zmije, z nichž se získával jed.
Lékárny v minulosti nenabízely jen léky. Podle Jarolímkové (Stanislava Jarolímková v knize Co v průvodcích nebývá, aneb Historie Prahy k snadnému zapamatování, Praha 2005)
měly lékárny kromě léků v nabídce také „sladkosti od marcipánu až po
zavařeniny (v tomto artiklu zavedl nevídanou novinku výše zmíněný
Angelo: do svých dobrot totiž jako první přidával různobarevné přísady),
mýdlo, sýr (snad parmazán), prášky na čištění zubů, rovnače uší, ,,fakule ze žlutého vosku", smolnice a pryskyřice, zuby vepřů, sušené
žáby, kůže slepičích žaludků, psí, medvědí, kocouří, a dokonce prý i
lidské sádlo či kadidlo“. Tabákové listy byly k dispozici jako lék od
konce 16. století a byly považovány za velmi drahé. Od roku 1628 mohla lékárnu provozovat pouze osoba, která prošla zkouškou zemskými lékaři.
Důležitou otázkou je, kdo si mohl léky dovolit?
Růst počtu obyvatelstva ve
městech si vyžádal vznik dalších lékáren. Lidé do měst přicházeli, přinesli s sebou různé nákazy a nemoci, hygiena také nebyla na výši. Lék si mohli koupit zejména lidé z lépe situovaných vrstev. Drahé léky si mohl dovolit většinou patriciát a
řemeslničtí mistři, chudší měli smůlu. V 16.-17. století dochází k zavedení chemických léčiv. Lékárny si
zachovaly monopol přípravy chemických léčiv prakticky až do dvacátých
let 19. století. Podle zákona až do roku 1855 byl lékárnám povolen
nákup továrně vyrobených chemických léčiv.
Postupně lékárny vyráběly nejen
přípravky dle lékařského předpisu, ale i vlastní lékové složky,
tzv. domácí speciality. První speciality se objevily už ve 14. století. Nejstarší známou specialitou u nás byl Oleum balsami Magistri
Galli de Monte Syon, který vyráběl kanovník a lékař Mistr Havel ze
Strahova. Je to významná osobnost, na dvoře českého krále Karla IV. Havel působil jako jeho osobní lékař a rádce. Kromě medicíny Havel vynikal i v astronomii a matematice, byl prvním profesorem astronomie na Karlově univerzitě.
V 18. století už speciality
nebyly ojedinělým jevem, jejich složení bylo však často tajeno a
tyto přípravky se nazývaly arcana (z lat. slova arcanum = tajemství). Výroba a prodej arcan byla v Rakousku zakázána v
roce 1775, doplňovaly je další dvorské patenty a výnosy, vycházely také seznamy tajných léků, které
byly úřady zakázány.
Gerard van Swieten byl nizozemský lékař a osvícenský reformátor, od roku 1745 dvorním lékařem císařovny Marie Terezie.
Za vlády Marie Terezie v 18. století můžeme mluvit také o zdravotních reformách. Jejich vykonavatelem byl její osobní lékař Gerard van Swieten,
který byl sám v mládí nejprve lékárníkem. Od té doby pak už lékárnici
museli mít zkoušky pod lékařskou fakultou a skládali profesionální
přísahu. Přísně se dbalo stanovy a vzdělávání lékařů,
lékárníků i porodních bab.
Ve druhé polovině 18. století došlo k mnoha zásadním objevům ve farmacii
a chemii: izolace organických látek z přírodních
materiálů, např. kyselina vinná, benzoová, mléčná, jablečná, močová
nebo glycerol, a samozřejmě velkým objevem byla izolace morfinu
z opia v roce 1804. Postupně se tak začala celá řada přírodních látek
vyrábět synteticky. Bohužel objevy a nadužívání opia, které se tak
začalo přidávat snad do každého léčivého přípravku, ještě dlouhou dobu
vedly k otravám a závislostem.
Zakladatelem lékárenství u nás je PhMr. Benjamin Fragner.
Malostranský lékárník B. Fragner žil v letech 1824-1886 a
jeho lékárnu U černého orla najdeme na rohu Nerudovy a
Zámecké ulice u pražského Malostranského náměstí. Tato lékárna stále funguje a nese název "Fragnerova lékárna U Černého orla". Právě Fragner začal s
výrobou „Domácí masti" roku 1866 a později i „Balsamu Dr. Rosy". Jeho
příkladu následovali další lékárníci v Praze i v jiných městech.
Vedle systematické laboratorní práce a výzkumu v oblasti získávání léčebných látek a extraktů
z přírodnin se Benjamin Fragner zapojoval také do českého společenského
života v Praze. Stal se členem výboru Červeného kříže, založeného roku 1863. Za zásluhy při péči o raněné při prusko-rakouské válce roku 1866 mu byl udělen Zlatý záslužný kříž. (Wikipedie)
"Hvězda života", mezinárodní znak zdravotnické záchranné služby.
Tento starořecký symbol má značit sílu, zdraví a především zdárné
hojení. Má být též symbolem pro přítomnost boží pomoci při léčbě a
dodávat všem lidem sílu a naději v úspěšné uzdravení. Kolem specifické
hole se obtáčí had, nejspíše užovka stromová, která je nazývána Asklépiovým hadem.
Zdroj: Opletal, Opletalová. Lék a jeho vývoj v dějinách. Praha: Karolinum 1999.
Pokračování
Žádné komentáře:
Okomentovat