Jak vypadalo vyučování dětí v dobách před Marií Terezií?

Škola - základ života, to se říkalo už ve filmu pro pamětníky. Před blížícím se Dnem učitelů chci připomenout časy, které příliš známé nejsou a vlastně už nikdo nepátrá, jaké byly. Také chci nastínit, jak vypadalo "školství" v minulosti. Každý do školy chodil s lepším či horším výsledkem a tím se také formoval náš názor na školu. Kolikrát ten největší kritik neví, jak to fungovalo v minulosti a žije jen z kusých informací, které zaslechl. Myslím, že hlavním kritériem je pak to, jak se absolventi dokáží uplatnit.

 

Touha dozvědět se víc o době, když nás dělí několik staletí, může být těmi věky zkreslována, ať již kvůli měnícím se režimům nebo podle toho, odkud autor textu čerpal.  A tak nejraději nahlédnu do starého tisku ještě dlouho před vznikem republiky a nemusí mi někdo ty informace  "přežvýkat". Chce se mi napsat, že nejsou poznamenány nějakou ideologií, ale to také není zcela pravda. Každá "doba" se promítla i do vzdělávání a nemusela to být politika, stačily církevní třenice, např. u nás ve Slezsku je to přímo učebnicový příklad. Většinou se řekne, že povinnou školní docházku zavedla Marie Terezie, ale máme představu, jak vypadalo "školství" před ní? 

_________________________ 

Popsat dětskou výuku můžeme od 16. století, tedy po roce 1500.  Místo slabikářů se školáci museli učit nazpaměť katolické texty a svátky. Škola navíc nebyla pro každého, dostalo se do ní jen dítě ze zámožnější rodiny - rozuměj bylo to pro chlapce. Už tehdy bohatší člověk chápal, že se vyplatí investice do vzdělání svého syna.

Změnilo se to v roce 1440 vynálezem knihtisku, kdy Johann Gutenberg z Německa zpřístupnil světu svůj revoluční vynález: knihtisk s pohyblivými kovovými literami. Tento vynález umožnil rychlejší, levnější a efektivnější výrobu knih než kdy předtím a tak v celé Evropě se pak začaly objevovat první slabikáře. Nejstarším z nich je český trojjazyčný Slabikář Preces, neboli modlitby a jiné náboženské počátky, tisk probíhal v Praze roku 1541 a sloužil jako jazyková učebnice. 

Ve slabikářích byla abeceda, slabikovací část a náboženské vzorové texty, nejčastější cisiojány, tedy pořadí církevních svátků. K procvičování psaní sloužily svázané voskové tabulky, jedna strana sloužila pro učitele, na druhou pak psal žák.

 

Místo písanek se v 16. stol. používaly tzv. formuláře. Na snímku vpravo jsou zachované malůvky.

 V 16. století se objevil tzv. formulář, který se dá považovat za předchůdce dnešních písanek. Jednou ze zvláštností českých slabikářů byla Husova abeceda – mnemotechnická pomůcka pro zapamatování pořadí písmen v české abecedě. Vznikla už ve 2. polovině 15. století  a zněla následovně: "A bude celé čeledi dáno dědictvie, ej, farář, jenž hospodin ili i král lidí, lákán mnoho, nás někdy on pokoj rád řádem slúžil šlechetný, tak tělestný ukázav velikost v sobě xil za ny životem chtě, jenž jest konec i počátek požehnaný navěky."

 

  

První český slabikář byl trojjazyčný a obsahoval i tzv. Husovu abecedu. Nazýval se Preces a byl tištěn v Praze r. 1541.

Nejstarším dochovaným slovanským tištěným slabikářem je nejspíš slabikář vydaný v hlaholici pro Chorvaty roku 1527 v Benátkách. Zajímavou pomůcku využívali také v Anglii – hornbook vypadal jako prkénko na zeleninu, do něhož byl obvykle zasazen papír nebo pergamen s abecedou a textem k první četbě, někdy i se slabikami. 

Významnou roli měla cenzura, české země to dělaly podobně jako celá Evropa, zvláště po vydání zákazu šíření nepovolených knih papežem Alexandrem VI. 1499 a s výsledky Tridentského koncilu v podobně seznamu závadných knih Index librorum prohibitorum (první tištěné vydání pochází z Říma asi z r. 1558, druhé doplněné 1559). Církvi a světské moci vložily vhodné prostředky a návody, jak a co mají postihovat a potírat.

Už víte, proč se říkalo, že některé knihy jsou "na indexu" a někdo si myslel, že to bylo až za komunistů?

Předně se musím zmínit o jezuitech, o nichž jsme slyšeli ve škole. Proč? Protože se vyučovalo podle jezuitů. Nahlédla jsem i do několika diplomových prací, ale doba do Marie Terezie je vždy vyjádřena velmi stručně. V 16. století probíhaly světem nejrůznější náboženské sváry a války. Toto ovzduší silně poznamenalo i školy, dobrým příkladem je zde Jan Ámos Komenský, který byl nakonec nucen kvůli víře opustit vlast. A toho jmenovat musím, vždyť se mu říká "učitel národů".

 

Čekali bychom, že církve budou vést lidi - své ovečky, k lepšímu světu v lásce k bližního, jak tvrdí, opak je pravdou. Zajímavé je, jak velký vliv měla církev na výuku. 

Jako příklad si připomeňme dění ve Francii, kde rokem 1562 začala vleklá válka mezi hugenoty, tedy francouzskými protestanty, a katolíky. O deset let později přišlo masové vraždění hugenotů během Bartolomějské noci. Že raději čtete o pozitivních událostech? To já taky, ale je také dobré připomenout to těm, kteří o tom nevědí:

 

Bartolomějská noc, významná událost hugenotských válek, kdy po svatbě princezny Markéty z Valois s Jindřichem Navarrským  v noci z 23. srpna na 24. srpna 1572 byli vražděni předáci hugenotů i ostatní v Paříži  přítomní hugenoti, kteří přijeli na jednání a na svatbu do silně katolické Paříže ve velkém počtu. Nevěsta byla  sestrou tehdejšího krále a katolička, ženich byl hugenot, tedy protestant, o němž se nepředpokládalo, že se dostane na trůn. Uznávaný hugenotský vůdce admirál Coligny byl na řadě jako první. V průběhu masakru jen v Paříži zemřelo 2 700 hugenotů a v dalších dnech po celé Paříži 20 000. Aby ženich, králův švagr, nebyl zavražděn, musel přestoupit na katolickou víru. (zdroj Wikipedie)

 

 

François Clouet,  Karel IX. Francouzský. Malíř se narodil v Tours jako syn dvorního malíře Jeana Cloueta. Zemřel 22. prosince 1572, krátce po masakru hugenotů, známém jako Bartolomějská noc.

 

Admirál Gaspard de Coligny, vůdce hugenotů, byl protestantský vůdce během francouzských náboženských válek.

Země Koruny české byly od roku 1526 součástí Habsburské monarchie, když smrtí Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče vymřela česko-uherská větev jagellonské dynastie. V náboženské oblasti platilo ujednání z Augšpurku, tedy princip „cuius regio, eius religio – čí země, toho náboženství“.

Císař Ferdinand I. Habsburský v roce 1556 povolal do země jezuity, tedy příslušníky Tovaryšstva Ježíšova, kteří měli pomoci navrácení katolicismu do vedoucí pozice a zbavení se protestantů, kteří byli různých konfesí.

Podle autora Toulek českou minulostí p. Petra Hořejše k hlavním rysům této řehole patřilo „hájení zájmů papežské stolice, absolutní disciplinovanost, vojensky náročný režim a princip subordinace jako v armádě. A klíčové bylo, že v dané době měli nejpropracovanější výchovné a pedagogické metody, takže z jejich škol vycházeli mimořádně vzdělaní, připravení a energičtí lidé.“ Osobně se domnívám, že nešlo ani tak o pedagogiku, ale prostřednictvím výuky vychovat lidi oddané katolické víře.

Jezuitský řád řídil svá vzdělávací východiska dle světonázoru a životního pohledu Ignáce z Loyoly. To byl zakladatel Tovaryšstva Ježíšova – původně šlechtický synek, pak voják. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že páže na dvoře Ferdinanda Aragonského a pozdější voják Iñigo López de Oñaz y Loyola se stane zakladatelem jednoho z nejmocnějších a nejvlivnějších církevních řádů na světě.

    

 Svatý Ignác z Loyoly, SJ, rodným jménem Íñigo López de Loyola (1491 – 1556) byl duchovním otcem a spoluzakladatelem Tovaryšstva Ježíšova (jezuitů) a jeden z největších křesťanských mystiků. Vyvinul též metodu duchovních cvičení – exercicií, které mají sloužit k očistě ducha. Hlavním heslem bylo: „Omnia ad maiorem Dei gloriam." neboli „Vše pro větší slávu Boží." V mládí vedl rozmařilý život. (Wikipedie)

 

Kariéra Ignáce z Loyoly připomíná jeden pořádný veletoč: nejprve byl královským pážetem, pak důstojníkem španělské armády Karla V. a na svém kontě měl řadu vojenských úspěchů. Prý byl také bonviván a měl rád zábavu, ženy a veselí, až došlo k zásadní události jeho života: byl zraněn a dlouhé léčení ho přivedlo na zcela jinou životní cestu. Když se zázračně uzdravil, žil také jako poustevník, nechal se i bičovat a studoval filozofii a teologii. A pak se rozhodl založit církevní řád Tovaryšstva Ježíšova.

V roce 1599 vznikal z pedagogické práce mladých řeholníků a pro rostoucí počet kolejí Ratio Studiorum – způsob výuky v jezuitských školách. Jezuity založené školy a univerzity měly zaručit, že budoucí generace budou pevně zakořeněné v katolické víře moderním způsobem tak, aby zajistily dlouhodobou kulturní nadvládu. Tak se i přes školu mělo upevňovat katolické náboženství. První jezuité neuměli česky a od počátku se stali terčem posměchu, protože „to byl klasický střet dvou kultur, dvou náboženství."

  

Jezuité hráli dlouho dominantní roli v evropském vzdělávacím systému. Impuls ke zřízení vzdělávacích institucí vyšel od samotného Ignáce z Loyoly, který v roce 1551 navrhl výuku teologie, logiky a antických klasických předmětů. Později byly přidány matematika, astronomie, fyzika a filosofie. Na začátku 18. století již existovalo mnoho škol po celé Evropě, ve kterých studovali např. potomci šlechtických rodů. Zároveň však jezuitské školy umožňovaly studium i nižším společenským vrstvám, z nichž se někteří absolventi dostali až do vládních úřadů. Ve 2. polovině 18. století se vliv jezuitů začal omezovat a roku 1773 byl řád na nátlak evropských panovníků papežem Klementem XIV. zrušen.

Zdroj: Wikipedie,  Vývoj školství v českých zemích v letech, Michal Šimáně, ÚPV FF Masarykova univerzita, 9pdf.info/article/škola-politicum-schulordung-historie-české-školy, denik.cz, blesk

 

  

Zejména vzdělání a vědu šířil řád chudých řeholních kleriků Matky Boží zbožných škol, obecně známý pod názvem piaristé. Působili v Kroměříži, Mikulově, ve Strážnici, Lipníku nad Bečvou, Staré Vodě, Příboře, Hustopečích, Kyjově, Moravské Třebové či ve slezské Bílé Vodě a v Bruntále – věnovali se zde především bezplatnému vzdělávání mládeže - chlapců.