I tradice se vyvíjejí a velikonoční nejsou výjimkou

Vždy, když se blíží nějaké svátky, píše se o tradicích. Slovo tradice není české, pochází z latinského traditio, vzniklo spojením trans (přes) a dare (dávat).  Tradice se chápe obvykle jako předávání poznání, schopností, obyčejů a mravů kultury nebo skupiny. Z tohoto pohledu jde o kulturní dědictví, které se předává z generace na generaci. Tradice mohou přetrvávat a vyvíjejí se po tisíce let. Čtěte, jak to bývalo na Těšínsku. Obrázky rozklikněte:

 

 

 

 

Tradice je předávání znalostí z předchozích generací, je to spojení s minulostí předků. Liší se v závislosti na kraji či dokonce na samotné rodině, každá si od svých předků přebírá jiné zvyky. A tak máme tradice křesťanské, i když se zachovaly některé tradice pohanské - příkladem je vynášení Morany, symbolu zimy. My jsme na jedné takové akci byli:

Dva týdny před Velikonocemi je tzv. Smrtná neděle. Starodávné vynášení Morany se leckde udržuje. My jsme se vypravili na vesnici. Smrtná neděle je plná veselí, radosti a naděje. Z vesnic a měst se vynáší smrt, která je symbolem všeho, co lidem škodí. Tím definitivně končí zima a začíná jaro.Tam, kde teče řeka nebo potok, se zapálená smrtka hází do vody.

  

Přání pro všechny návštěvníky blogu.

Psát aspoň malé zamyšlení k velikonočním tradicím může někoho v tomto čase zdržovat, ale jindy to nemá smysl. Chci se na naše tradice podívat z více úhlů. Místy nemusíte souhlasit, protože nebudu jen chválit. Všimněte si, jak se říká pomlázce (rozklikněte):

 

Už podle toho, je-li člověk věřící nebo není může být od základu pohled jiný. Velikonoce jsou totiž nejvýznamnějším křesťanským svátkem, oslavují zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Pro křesťany jsou tedy důležitějšími svátky než Vánoce.

Většinou nevíme, že velikonoční svátky byly vyhlášeny v Turecku. Začátek a datum oslav Velikonoc určil církevní 1. nikajský koncil v roce 325. 

   

Současné moderní město nese turecký název İznik a proslavilo se jako dřívější středisko fajánské keramiky.

Císař Konstantin svolal První nikájský koncil, jehož cílem bylo sjednotit jednotlivá pojetí náboženství (resp. odmítnout nevhodné směry) a definovat kanonické právo. 

 

 

Nikájský koncil na fresce z 16. století. Zdroj: wikipedia.org, Fresco in Capella Sistina, Vatican

Letos od této události uplynulo 1700 let, kdy se v tureckém měste Nikaia sešel koncil, který měl udělat konec křesťanským rozporům, jenže situaci pouze zhoršil. Hlavním myšlenkou bylo, že Ježíš je narozeným synem Božím a je stejné božské podstaty. Nastalo zdlouhavé debatování a hádání, ale výsledkem koncilu bylo např.: stanovení metody pro výpočet data Velikonoc, jedním ze závěrů bylo Nicejské vyznání – text kréda, kterým se vyznává božství Ježíše Krista.  

Církev se pak rozdělila na dvě hlavní skupiny a názorový souboj pokračoval dále přes půl století. A pak si člověk říká, že církev by měla být lidem příkladem... 

Velikonoční svátky máme my, kteří je považujeme za "svátky jara", spojené s příjemnými tradicemi, které dělají radost a pohodu, hlavně však s pondělím. Dnem, kdy se holky „šlehají“ karabáčem, polévají voňavkou nebo se hází do studené vody a ještě za to chlapcům dávají malovaná vejce či sladkosti, těm větším hlavně štamprli, pak do druhé nohy a ... však to znáte. Jako hodně mladá jsem to neměla ráda a tohle velikonoční dopoledne bylo stresující. Většinou víte, kdo přijde, někdo se k vám nehlásí po celý rok, ale na šmigrust si přijde pro panáka, pak druhého a tak sedí až je vidět dno láhve. Měla jsem štěstí na energickou maminku, která si i tady uměla poradit. 

Také se mi nelíbilo, že dospěláci měli záminku opít se před obědem a tak se u nás Velikonocům (pondělí) říkalo, pardón, "ožralé svátky". Každý tyhle zvyky nemiluje, třeba kolegyně řešila toto pondělní "dovádění" tak, že s rodinou pravidelně šli do zoo. Vyhnula se tím návštěvě kolegů z práce, kteří by ji a dceru "hodili" do vany a byla by to pro ně velká sranda, která se musí zapít. A dělat, že je to normální, protože s těmi kolegy pak musíte celý rok vycházet v práci jakoby nic.

 

V každém regionu jsou zvyky jiné. V dětství jsem průběh velikonočního pondělí znala z Valašska, ale je možné, že se to za tu dobu změnilo. Informace byly od blízké rodiny a táta tam také jeden čas žil pracovně, takže to zažil. Možná i proto jsme tam na Velikonoce nikdy nejeli, protože na tohle by moje mamka nepřistoupila, i když tam to o velikonočním pondělku žilo. Vysvětlím. Když přijedete to takového kraje z oblasti, kde se polévalo a šlehalo jen symbolicky, ne každá žena je nadšená z toho, že vás někdo opakovaně táhne pod pumpu nebo k potoku. To aby půl dne chodila v "neoprénu". 😎 Dívky nebo mladé ženy se musely několikrát převlékat, dělaly, že jim to nevadí, protože je to tradice a přece tak to zažívaly už jejich babičky, navíc "neuschnou". Rozdovádění muži na ně opakovaně chrstli kýbl vody nebo několikrát byly hozeny do vody či do potoka. Takové pojetí "tradic" některé typy velmi rády dodržují a vyšroubují k dokonalosti. Možná to takhle původně ani nebylo, ale povzbuzeni pálenkou jejich nápady ztratily meze. 

Tradice velí, aby se ženy vyšlehaly a pomladily. Kdo požil nápoj z trnek, těžko řešil, jestli to je pro někoho dehonestující a nepříjemné, když chodili ve skupinkách, více si dovolili o velikonočním pondělku dělat něco, co by jinak nešlo. Navíc, na vesnici se lidé znají a tam se pak těžko "tradice" odmítají. Při tvorbě tohoto článku sleduji šot v televizi, který říká, že každý rok přibývá lidí, kteří velikonoční svátky tráví v zahraničí. Takovému rozhodnutí rozumím. 😊

 

 

Článek má být o tradicích a ty mají prastarý základ. K tomuto zvyku se dochovala v českých zemích pověst: Když Ježíš a svatý Petr chodili po světě, přišli k jednomu statku a požádali hospodyni o něco k jídlu. Selka zrovna neměla doma ani krajíc chleba, a tak poutníkům narychlo upekla vejce. Když pak chtěla uklidit rozbité skořápky, všimla si, že jsou proměněné na zlato. Od té doby každým rokem v tento den obdarovává pocestné vejci.

Na Ostravsku bývalo zvykem, že se na Zelený čtvrtek vyváželi na povrch důlní koně, které horničtí koňaři na Velký pátek vyhřebelcovali, nakrmili a pak prováděli po šachtách a okolních ulicích.

 

Každý důl měl určitý počet koní, na každém patře měli svoji maštal. Do podzemí šli kolem pěti roků věku. Museli být silní, ale nesměli být moc vysocí a povahově museli být velice klidní, aby byli schopni se v těch prostorách pohybovat.

Velkou roli hrály ještě na počátku 20. století také slavnostní velikonoční mše, jichž se většina horníků také účastnila a po kterých následovaly oslavy spojené s pitím pálenek ze všech druhů ovoce. Po konci masopustu se také z domácností v hornických koloniích nesla vůně jarních polévek ze směsi pampelišek, žebříčku a špenátu, vedle kterých se servíroval také knězem žehnaný mazanec a šoldry či muřiny – klobásy zapečené v těstíčku. Šoldra je naše krajová záležitost. Tímto v tento slavnostní čas vzpomínám i na horníky z našeho kraje a včera při návštěvě ústředního hřbitova jsem na hrobě obětí z r. 1894 zapálila svíčku.

Navštívili jsme velikonoční výstavu:

 

Na ukázku jsem vybrala krásně zdobené kraslice a jak vidíte, aktivně se zapojili i muži. Připomněli jsme si lidové tradice, zvyky, např. pletení pomlázky (u nás se říká karabáč) předváděl pán, ale slíbila jsem, že nebudu fotit jeho obličej.

Na závěr pár kousků z domácí výzdoby. Pestrý velikonoční ubrus do kuchyně je už retro, koupila ho ještě moje maminka, takže je to vzpomínka na ni. Černou vyškrabávanou kraslici z husího vejce jsem kdysi koupila na Zelňáku v Brně a opatruji ji, protože je to krásná práce.

Přeji všem, aby prožili Velikonoční svátky podle svých představ v pohodě a nenechali si vnutit něco, co se jim třeba nelíbí. Krásné svátky přeji! 🌷 🐑 🐓 🐣

zdroj: memento-historia.cz