Přednáška v ZOO: Ptačí migrace - přírodní zázrak

Zoologická zahrada a botanický park Ostrava je svou rozlohou druhou největší zoo v republice. Jsme jejími pravidelnými návštěvníky a nejsou to jen procházky kolem zvířat. Je to i botanický park a když kvetou pěnišníky, je to magnet pro lidi. Pro školy se tam konají soutěže, pro veřejnost zoo pořádá přednášky a na jednu z nich vás pozvu. Týká se ptačí migrace.

 

Ptáci nejsou jediným druhem, který u nás migruje. Připomenu druh, u kterého to tak známé není - motýly. Zajímavé jsou tahy baboček bodlákových, které sem migrují až ze sev. Afriky. Při migraci se mohou dostat například až na sever do Skandinávie, Skotska či na Island. Babočka dokáže letět i ve výškách 2000 m n. m. Při migraci ze Skandinávie do Afriky urazí tisíce kilometrů. 

 

 

Vanessa cardui - babočka bodláková.

Nejdříve k historii poznání ptačí migrace. O ptačí migraci se zmiňuje Homér v 8. stol. př. n. l., který píše, že "šiky vojáků připomínaly táhnoucí jeřáby". Ve Starém zákoně v knize Jeremiáš se píše o příletu vlaštovek, jeřábů a hrdliček. Pro nás je nejdůležitější Aristoteles (384-322 př. n. l.). Žák Platónův byl vynikajícím znalcem, který se zabýval i biologií a ptačí migrací.

 

 

   

Aristoteles (busta v Louvru) ve svém díle Historia Animalium popsal, jakou mají ptáci životnost, jak migrují, pelichá jim peří a kladou vejce.

U ptačí migrace měl tři teorie - že ptáci migrují nebo transmutují, to znamená, že se na zimu mění v jiné druhy, nebo na zimu hibernují, tj. že se na zimu schovávají do dutin stromů, do jeskyní, do bahna. Hibernace je ve volném překladu zimní spánek. Známe ho u spousty zvířat, pomáhá jim přežít tuhou zimu. Aristoteles migraci zavrhl jako bizarní. A všichni jeho žáci následně na další 2 tisíce let přepisovali z knihy do knihy tu jeho teorii hibernace. Oni prostě viděli velké hejno vlaštovek, jak večer zapadne do rákosu. Ráno, když to šli zkontrolovat, tak vlaštovky nebyly nikde, z toho odvodili, že zimují v tom bahně. Tomu lidé opravdu věřili až do raného středověku. 

V 17. stol. novoanglický učenec Charles Morton sice popsal, že ptáci reagují na změny v okolním prostředí, navrhl však, že odlétají na Měsíc. Existují fotografie, které zachycují obrovská hejna hus, jeřábů atd. s pozadím Měsíce a tak lidé věřili, že ptáci mohou odlétat na Měsíc! 

 

 

Až v r. 1878 americký ornitolog Elliot Coues napsal, že on sám to neviděl, ani nezná nikoho, kdo by viděl ptáky zimovat v bahně nebo na Měsíci. Podobné mylné představy existovaly pokud jde o chov husy bernešky. Jejich hnízda nebyla vidět a tak lidé snadno uvěřili, že berneška vznikla tím, že vyrostla transformací z mušle Pollicipes cornucopia. 

 

 

Elliot Coues byl americký ornitolog, vojenský chirurg a spisovatel. 

 

Další poznatek byl z roku 1822, kdy byl v sev. Německu odchycen čáp s 80 cm dlouhým šípem v krku. Dodnes je tento čáp uchován ve sbírkách univerzity v Rostocku. Už tehdy národopisci poznali, že tento šíp byl vyroben v Africe, protože je ze dřeva stromu, který roste v Africe.  

Později ornitologové zdokumentovali ještě další čápy i jiné ptáky se zbytky šípů v těle. Celkově jde o zhruba dvě desítky takových případů. Každý z nich opět potvrdil, že zasažený pták skutečně zimoval na dalekém jihu. Bylo pozorováno i několik ledňáčků a čápů s úlomky zbraní nejen z afrických, ale i arabských zemí.

 

 

V r. 1890 se Dán H. Ch. Mortensen rozhodl, že okroužkuje špačky. R. 1899 okroužkoval 165 špačků, v dalším roce pak 410 špačků. Získal dvě zpětná hlášení z Norska a Holandska. Pak už to šlo rychle. První kroužkovací stanice vznikla na Kurské kose r. 1901, mezi lety 1908-31 mělo již 11 států v Evropě své kroužkovací stanice. První vědeckou kroužkovací institucí v Čechách byla od roku 1913 stanice Lotos v Liběchově, která se stala uznávanou institucí evropské ornitologie.

Dnes existují stanice skoro ve všech státech Evropy, každoročně se okroužkuje odhadem asi 800 tisíc ptáků. Počet zpětných hlášení se značně liší u jednotlivých řádů ptáků. 

 

 

Pan přednášející kroužkoval mláďata, na snímku krahulčí mláďata a celkově okroužkoval 153 krahulčat. Jinak se ptáci chytají do sklopek, které jsou pro ptáky bezpečné, dá se tam návnada a touto metodou se dá okroužkovat i několik desítek ptáků denně.

V dnešní době se větším ptákům, jako rackům, čápům bílým, černým, jeřábům, orlům, sokolům atd. dávají kroužky odčítací. Výhoda je v tom, že jsou vysoké, mají velká písmena, odlišují se barvou i typem písma a těmi kombinacemi čísel. Dobrým dalekohledem se dá na vzdálenost 0,5 km odečíst, o jakého ptáka se jedná a nemusí se ten pták chytat. Naši ornitologové jsou špičkoví v tom, že takto označili množství černých čápů. Nejvíce takových čápů se zjistilo na průtahu do zimovišť hlavně nad Izraelem, Izraelci jsou velcí ornitologové, odečetli množství černých čápů a výsledky poslali nám do republiky.

 

Při studiu migrace jsou důležité vysílačky - satelitní a rádiové, které dosahují přesných výsledků. Všichni orli skalní, kteří byli v České republice vypuštěni do přírody, dostali buď rádiovou nebo satelitní vysílačku, někdy kombinovanou a jsou s tím dobré zkušenosti. 

 

 

Geolokátory jsou ultralehká zařízení, váží např. 1 gram, proto se dávají malým ptákům, získávají v pravidelných intervalech data o intenzitě osvětlení - jaké je postavení slunce a jak vysoko je na obzoru. Dají se z nich vyvodit zeměpisné souřadnice. Nevýhodou je to, že pro stažení dat je nutné tyto ptáky znovu chytit. Nevýhodou jsou také velké rozptyly vzdáleností, plus minus 150 km u zem. šířky a 200 km u zem. délky. Ovšem u ptáků, kteří létají do afrických zimovišť to naprosto jako informace stačí, z toho lze poznat, jestli letí dále pod rovník nebo do východní či severní Afriky. Je to vynikající metoda. Jen je třeba pro odečet výsledků ty ptáky znovu odchytit. 

 

Jak vzniklo migrační chování? Jsou tři migrační teorie. Původní teorie byly takové, že se kdysi střídaly doby ledové a meziledové a ti ptáci obývali původně ty naše severní oblasti. Při nedostatku potravy byli nuceni přesunout se jižněji a pak se mohli vracet. 

Ovšem druhá teorie je opačná, že právě ptáci původně vznikli v těchto jižních oblastech a z důvodu vnitrodruhové konkurence (přemnožení) byli nuceni se stáhnout na sever a z důvodu nedostatku potravy se vracet zpátky na jih. 

Třetí teorie říká, že ptáci měli široký areál a ten se postupně rozšiřoval. Ze stálého areálu druhu, který se postupně rozšiřuje, se část populace přesouvá do oblasti se sezónně variabilními zdroji a tím jsou nuceny migrovat na zimu zpět - jako příklad šíření zvonohlíka zahradního v posledních 200 letech nebo šíření hrdličky zahradní v posledních 100 letech.

 

Příběh rozšíření hrdličky zahradní je jedním z nejpozoruhodnějších příkladů rychlé expanze ptačího druhu v historii ornitologie. 

 

Hrdlička (Streptopelia decaocto) pochází ze středního východu a postupně se rozšiřovala do celé Evropy. Nyní už netáhne, přesunula se do oblastí, kde jí to vyhovovalo. Takže naše hrdličky jsou původně stěhovavé, ale jenom jednou, už jsou tady trvale. První výskyt byl v Česku zaznamenán v roce 1942 v Brně, do roku 1955 obsadila území celé republiky.

Během 20. století se začala masivně šířit směrem na západ, do Evropy. Na Balkáně se poprvé objevila mezi lety 1900–1920, v Německu byla poprvé zaznamenána již v roce 1945, ve Velké Británii roku 1953, v Irsku roku 1959 a na Faerských ostrovech na počátku 70. let. Na konci 20. století již její areál rozšíření severovýchodně zasahoval v Norsku až po Severní polární kruh, východně po Ural v Rusku a jihozápadně po Kanárské ostrovy a severní Afriku v rozmezí od Maroka po Egypt.

 

 

 

Velmi zajímavé je to, že pták ví, kde má letět a kdy má letět a tím se budeme zabývat příště, to se týká orientace a navigace.