Na svatého Jana otvírá se k létu brána

"Na svatého Jana otvírá se k létu brána."

"Na svatého Jana - jahody do džbána." 

 

"Červen - kouzelný, vonný měsíc luzného podletí, zamával nad zemí žezlem svým. Je to nejkrásnější doba roční, kdy příroda je svěží a jásavá. Měsíc to ptačího zpěvu, vonných růží, kouzel a poesie, divů a zázraků. Nová část roku, nádherné léto nastupuje svou vládu v tomto vonném měsíci. Radujme se z rozkvetlé přírody a těšme se ze všech darů, jakých nám dává tento měsíc". Úryvek z článku z listu českých žen a dívek "Lada" ze dne 15.06.1915. Připomínám, že 1. světová válka tehdy trvala už téměř rok...

24. června má svátek Jan. Pro naše předky to bylo významné datum, pečlivě se připravovali k lidovým zvykům, o kterých je dnešní příspěvek. 

***

Máme tady léto, které je z našich čtyř ročních období nejteplejší a letošní červnové teploty to potvrzují. Zároveň pozorujeme i nejdelší dny a nejkratší noci. Využijme toho, dny se budou už pomalu zkracovat, do konce června o 3 minuty. 🙇 Léto začíná letním slunovratem a končí podzimní rovnodenností. Letní slunovrat nastal 21. června a lidé věřili, že nastává období hojnosti, plodnosti a naděje. Hlavní oslavou slunovratu pro naše předky bylo pálení ohňů v předvečer svátku sv. Jana Křtitele - tzv. Svatojánská noc. 

Naši předkové v předvečer tohoto svátku pálili na kopcích ohně, které představovaly slunce, které je v této době na vrcholu síly. Lidé se shromáždili, nastalo všeobecné veselí a pro načerpání sil přeskakovali ohně.

 

Při ohních se tančilo, zpívalo a hrály se různé hry. Dívky přes plameny prohazovaly věnečky a chlapci je na druhé straně chytali. Pokud chlapec věneček chytil, bylo to znamení, že dané dívce bude po celý jejich příští společný život věrný. Nejlepšímu skokanovi to přineslo pevné zdraví po celý rok. Pokud se skákalo přes oheň ve dvojicích, zjišťovalo se, jak šťastné manželství ten pár čeká. Také se zapalovala košťata, která se pak vyhazovala vysoko nad hlavy účastníků, aby se zaplašily čarodějnice. Zároveň se věřilo, že kdo hodí do vzduchu koště, bude tolik let živý, kolikrát se mu podaří koště vyhodit, aniž by mu zhaslo. Z kopců se pouštěla i zapálená dřevěná kola, symbolizovala putování slunce, které pro mnoho lidí hrálo velkou roli. 

Slunce pro své teplo a světlo vládlo ve dne a naši předkové věřili, že noc je skrytá mnoha tajemstvími, rozestupovaly se skály, které odhalovaly skryté poklady. K jejich nalezení měla sloužit kvetoucí větvička kapradí, které kvetlo přesně o půlnoci a vydávalo zlatou zář. 

 

Ten, kdo chtěl objevit poklad či tajemnou moc, musel pod větvičku rozprostřít bílý šat, který měl zachytit padající květ. Kdo tento kvítek nosil u sebe, byl neviditelný, rozuměl řeči zvířat, rostlin a stromů, měl ve všem štěstí a byl předurčen k nalezení pokladu. Získat tento poklad nebylo snadné, protože ho střežily temné síly, jako jsou čerti, čarodějnice, bludičky a divoženky. Bludičky tancovaly na lukách a v bažinách, lidé věřili, že dobrého člověka dovedou k pokladu a hříšného do bažiny. Divoženky tančily na loukách a svým zpěvem vábily mládence k sobě, aby ho utancovaly a pak roztrhaly. Pokud člověk překonal temné nástrahy a našel poklad, mohl si jej odnést. Ale mohl odnést jen tolik, kolik unesl, jinak by jeho duše propadla peklu pro jeho chamtivost. 

Vrcholem noci bylo svatojanské čarování spojené se sběrem "devatero bylin", které měly po celý rok kouzelnou moc. Sběr bylin souvisel také s milostnou magií a dívka, která si tajně v noci nasbírala květy a uvila si z nich věneček, s jeho pomocí pak zjistila, koho si vezme. Některá svatojanská kouzla sloužila k tomu, aby se mladík do dívky zamiloval. 

V době svátku sv. Jana Křtitele poletuje večerní dobou nejvíce světlušek, říká se jim mušky svatojánské, které přinášejí štěstí. Pokud se panně nebo mládenci podaří utrhnout na den sv. Jana Křtitele kvítek, na němž seděla svatojanská muška, dojde štěstí - ještě téhož roku se vdá nebo ožení.
Aby byli krásní, umývají se mládenci a panny studenou rosičkou za časného rána v tento den.

 

   

Na elixír pevného zdraví a stálého mládí z devíti bylin smíchejte po jednom díle třezalky, sedmikrásky, mateřídoušky, řebříčku, pelyňku, chrpy, mařinky, heřmánku a kontryhelu. Odeberte do sklenice 9 lžic bylinné směsi, zalijte 900 ml vroucí vody a nechte 9 minut vyluhovat. Sceďte. Výluh oslaďte 9 lžičkami medu. Užívejte po lžičkách, ale můžete zředit vodou a popíjet třeba jako domácí limonádu. 

Zdá se vám, že současná doba už nepřeje tradicím a ty postupně vymírají? Tak si přečtěte, co k tomu psali v listu žen a dívek Lada přesně před 111 lety: "Střízlivá prosa a krutý zápas životní zatlačuje poesii vůbec a poutá nás převážně ku hmotě, zavinily, že hyne svatojanské kouzlo, že se nevěří už věštbě této čarovné noci a zapomíná na všechno, co dříve naše předky povznášelo, oblažovalo a utěšovalo. Již nevídáme zapalovati svatojanských ohňů na návrších, dívky nevijí již svatojanské věnce z devatero kvítí, trhaných v noci kouzelné, neházejí jich na stromy, aby jim prorokovaly. Hospodyně již nestelou pod stolem ve světnici svatojanské lůžko z devatera koření natrhaného.  

Slovem, kouzlo a čáry mizí a jen rozum ovládá lidstvo, rozum, který všechno osvětluje a věda, která svou určitou a rázovitou pravdivostí vynáší na světlo i nejtajnější divy a zázraky přírody."

 ***

 

 

 Z díla Karla Jaromíra Erbena jsem vybrala báseň Svatojanská noc. Je to úryvek z delší básně.

Svatojanská noc inspirovala umělce - malíře i básníky. První je obraz Anderse Zorna Svatojanská noc. A. Zorn  žil v letech 1860-1920, byl to švédský malíř a grafik. Druhý je Fritz Erler (1868-1940), německý malíř, grafik a scénograf. Obrázky zvětšíte rozkliknutím.

 

 

Je dobré připomenout si lidové tradice. 👍